Spirituální jevy vyskytující se u každého člověka a zdraví*


Spiritual Phenomena Occurring in Everybody and Health

The past several years have seen an explosion of research in the area of spirituality and health. However, confusion and incomprehension of the conception of spirituality (e.g. confounding spirituality with various conventional views on religiousness) hampers better understanding in this area. The present paper proposes definition of spiritual phenomena in man based on natural epistemological and instrumental criteria (whether a certain phenomenon can be objectively known and evoked): spiritual phenomena in man are those, which cannot be objectively known nor evoked, but which act (e.g., love, idea). Spiritual phenomena can be really known only in the self („in spirit“). Objectively known can be only manifestations of spiritual phenomena. Some attributes of love (e.g. its personal uniqueness) or ideas (e.g. sense of own life) whose satisfaction appears to be important for health are briefly outlined. A review of some frequently cited recent papers investigating the role of spirituality in health and discussion of frequent pitfalls in this area is given. Spirituality is a universal human phenomenon. All human beings, secular or religious, encounter with spiritual phenomena. Although the present conception of spirituality distances from some conventional views on religiousness, it is not atheistic. On the contrary, it accommodates the basic religious concept „God is love“. Conceptual clarification is essential for further progress in the study of impact of spirituality on health.

Key words:
spirituality – health, epistemology, physical, psychic and spiritual phenomena, love, attachment, close relationship, marital and family ties, sense of life, belief, religion, intercessory prayer, doctor – patient relationship.


Autoři: M. Kršiak
Působiště autorů: Ústav farmakologie 3. LF UK, Praha
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2008; 147: 148-154
Kategorie: Přehledový článek

Souhrn

V posledních letech se rychle zvyšuje počet publikací, které se zabývají vztahem spirituality a zdraví. Terminologická vágnost a různá nepochopení v pojetí spirituality (např. určování spirituality podle různých konvenčních známek pobožnosti) ztěžují poznání v této oblasti. V tomto sdělení proto nejdříve navrhujeme definici spirituálních neboli duchovních jevů podle některých přirozených kritérií (podle toho, zda lze určité jevy vyvolat a objektivně poznat): duchovní jevy jsou ty, které nelze objektivně poznat ani vyvolat, ale které působí (např. láska, spontánní nápad). Tyto jevy lze poznat pouze v duchu neboli subjektivně. Stručně uvádíme některé vlastnosti těchto přirozených duchovních jevů, které se vyskytují u každého člověka (např. osobní jedinečnost lásky nebo poznání smyslu vlastního života), jejichž naplnění se zdá být důležité pro zdraví. V další části uvádíme některé poznatky o vlivu běžných a přirozených duchovních jevů na zdraví podle vybraných často citovaných vědeckých publikací z poslední doby. Spiritualita je univerzální lidský fenomén. Všichni lidé, ať ateisté, nebo věřící, se setkávají (až potýkají) s duchovními jevy. Ačkoliv zde předkládaná koncepce spirituality se distancuje od spirituality podle některých konvenčních představ o náboženství, není ateistická. Naopak, zahrnuje základní vhled raných křesťanů „Bůh je láska“. Pro další pokrok v poznání významu spirituality pro zdraví bude nezbytné koncepční vymezení a vyjasnění spirituálních (duchovních) jevů.

Klíčová slova:
spiritualita – zdraví, epistemologie, tělesné, duševní a duchovní jevy, láska, citová vazba, smysl života, víra, náboženství, přímluvná modlitba, vztah lékař – pacient.

V posledních letech se rychle zvyšuje počet publikací, které se zabývají vztahem spirituality a zdraví. Na příklad databáze Web of Science odkazují v letech 1990–1993 jen na několik publikací obsahujících slova „spirituality“ i „health“, kdežto roku 2006 uvádějí takových publikací již 180 (graf 1).

Počet publikací obsahujících slova „spirituality“ i „health“
v databázích Web of Science (SCI (Science Citation Index),
SSCI (Social Science Citation Index), A&HCI
(Art and Humanities Citation Index))
Graf 1. Počet publikací obsahujících slova „spirituality“ i „health“ v databázích Web of Science (SCI (Science Citation Index), SSCI (Social Science Citation Index), A&HCI (Art and Humanities Citation Index))

Při hodnocení vztahu spirituality a zdraví je velkým problémem vymezení pojmu spirituality, co se jím myslí. V humanitních ale i v biomedicínských vědeckých publikacích se tím často myslí religiozita (někdy hodnocená podle dosti povrchních známek jako např. podle návštěvnosti mší), jindy hledání smyslu života nebo např. manželské vztahy. Zvláštní kapitolu představují přímluvné modlitby, kterým v poslední době věnují pozornost i uznávané lékařské časopisy např. Lancet (1), Am. Heart J. (2), JAMA (3) a rigorózní vědecké databáze (např. Cochrane Library) (4).

V článku se nejdříve pokusíme o vlastní vymezení pojmu duchovní jevy, zmíníme některé vlastnosti duchovních jevů typu láska a poznání v duchu, ve druhé části pak uvedeme některé poznatky o vlivu běžných duchovních jevů na zdraví podle vybraných často citovaných vědeckých publikací z poslední doby a v poslední části se zmíníme o některých aspektech poznávání úlohy spirituality a jejího uplatňování v medicíně.

Duchovní jevy

Co je to duchovní jev?

Pro jakoukoliv orientaci je zapotřebí správně rozlišovat jevy. Porozumění se děje dobrým rozlišováním: Když rozlišujeme jevy podle jejich přirozenosti (5).

Dovoluji si navrhnout následující definici duchovních jevů podle některých přirozených kritérií (podle toho, zda lze určité jevy vyvolat a objektivně poznat): Jsou to ty jevy, které nelze objektivně poznat ani vyvolat, ale které působí (např. láska, spontánní nápad). Tyto jevy lze poznat pouze v duchu neboli subjektivně (čeština výrazem „v duchu“ přirozeně usnadňuje vymezení duchovních jevů, zatímco angličtina výrazy „in the self“, „in mind“ ho ztěžuje). Objektivně lze poznávat pouze projevy duchovních jevů (objektivně můžeme u lásky zjišťovat např. četnost nebo délku polibků, nemůžeme ale poznat, jaké to je být zamilovaný).

Duchovní jevy bychom měli odlišovat od jiných jevů, které poznáváme v duchu a které také mohou působit, ale které lze objektivně vyvolat (např. hlad, bolest). Naproti tomu lásku, jak známo, nelze objektivně vyvolat (což vystihla lidová moudrost rčením „Láska není brambora, tu si nepřivezeš do dvora“). Návrh „úplného“ třídění živých jevů podle toho, zda je možné je objektivně poznat a vyvolat na jevy tělesné, duševní a duchovní, uvádíme v tabulce 1 (trichotomie jevů).

Tab. 1. Návrh třídění živých jevů podle toho, zda je možné je objektivně poznat a vyvolat na jevy tělesné, duševní a duchovní (trichotomie jevů)
Návrh třídění živých jevů podle toho, zda je možné je
objektivně poznat a vyvolat na jevy tělesné,
duševní a duchovní (trichotomie jevů)

Tím, že duchovní jevy působí, jde o jevy skutečné („Wirklich is das, was wirkt“ C. Jung (6)). V tomto článku se budeme zabývat pouze duchovními jevy, které jsou běžné, přirozené, všeobecně známé (např. láska, nápad, myšlenka), které se vyskytují, nebo se mohou vyskytnout u každého člověka, nikoliv mimořádnými duchovními zážitky, které se podle některých údajů vyskytují u mimořádných jedinců nebo po mimořádné přípravě. Distancujeme se od jevů, které se mají údajně vyskytovat při okultních spiritualistických praktikách.

Spirituální (duchovní) jevy vyskytující se u každého

Každý v duchu zná mnohé jevy, které nelze vyvolat, ale které působí. Dají se rozdělit do dvou velkých skupin. Jednu skupinu představují osobní vztahy (např. pozitivní vztah k určité bytosti, idey, vlasti), do druhé skupiny patří poznání v duchu (např. spontánní nápad, poznání smyslu vlastního života).

Protože blízký vztah k určité bytosti je důležitý pro zdraví člověka, věnujeme mu dále trochu více pozornosti. Pro stručnost budeme takový vztah nazývat „láska“, i když v odborné literatuře se pro blízký vztah k druhé bytosti používají raději jiné termíny (jak uvedeme dále).

Láska

Ve starověkém Řecku měli čtyři až pět termínů pro označení různých druhů lásek: eros pro milostný vztah, storge pro lásku rodičů k dětem, philia pro přátelství, agape pro lásku k bližnímu a xenia pro pohostinnost.

Ještě ve starověku přišli křesťané s vymezením dalšího druhu lásky, s koncepcí „Bůh je láska“ (7). Vskutku, u mnohých z těch, kteří věří v Boha, jde vlastně o vztah, který nelze objektivně poznat ani vyvolat, ale který může působit jako láska. Z objektivního hlediska se může jevit jako iluze, klam (8), tak jako láska. Od té doby se podařilo tento mimořádný vhled raných křesťanů „zabalit“ do tolika teologických dogmat a náboženských rituálů, že jeho podstata je zakryta většině současných ateistů (vlastně i většině lidí věřících v existenci Boha konvenčně, příležitostně nebo na základě rozumové úvahy).

V současné moderní době se slovo „láska“ nejčastěji používá pro milostný vztah (v angličtině „romantic love“), ale mnohdy i pro samotnou sexuální aktivitu (což je matení pojmu): např. soulož patří podle výše uvedené klasifikace mezi jevy tělesné, protože je objektivně poznatelná a vlastně i vyvolatelná, je např. na prodej; sexuální vzrušení patří mezi duševní projevy, protože je objektivně vyvolatelné (jeho tělesné projevy jsou ovšem měřitelné). Čistě duchovní je „platonická“ součást milostného vztahu, kterou nelze vynutit ani koupit. Tím ale nechceme deklasovat sex, který může mít ve vztahu muže a ženy objektivně nepoznatelnou a subjektivně neuchopitelnou duchovní úlohu (sexuální aktivita je komplexní fenomén – zahrnuje jevy tělesné, duševní i duchovní; další rozbor těchto jevů by však překročil rámec tohoto sdělení).

Současná masmediální scéna přispívá k dojmu, že láska musí být vždy spojena se silnými emocemi. Není tomu tak, jsou lásky, které jsou v klidovém stavu bez silných emocí, emoce se ozvou (někdy až zaburácí) při ohrožení, ztrátě milované bytosti nebo objektu. Příkladem je láska manželská nebo láska k vlasti.

Vzhledem k mnohoznačnosti pojmu láska, jeho citovému náboji (poetičnosti), používá vědecká literatura častěji pro tyto jevy neutrální termíny, jako např. „attachment“, „close relationship“, „marital and family ties“. Sám jsem kdysi použil termín „vitamin L“ (abych zdůraznil význam lásky pro zdraví (9).

Na závěr této části připomeneme alespoň dva znaky lásky důležité i z hlediska medicíny:

  • Láska je vždy osobní (individuální) – začíná vazbou kojence na matku. Jak známo ani nejlepší kojenecké ústavy poskytující vzornou výživu, hygienu a stimulaci psychomotorického vývoje nejsou optimální, protože nemohou zajišťovat vytváření individuálního vztahu typu dítě – mateřská osoba. Následky problematického vytváření takového vztahu rozpracovává Bowlbyho teorie připoutání (The Attachment theory (viz např. 10)). Tyto poznatky jsou v souladu se známým, dnes již dva tisíce let starým, výrokem „nejen chlebem živ je člověk“ (11).
  • Lásky dávají především víru. Všichni věříme, např. že naši rodiče jsou naši biologičtí rodiče, ačkoliv pro to nemáme dostatečně solidní objektivní důkaz,např. DNA analýzou(normálně nikoho nenapadne o tom pochybovat a takový důkaz vyžadovat). S vírou pak přichází i důvěra a naděje. Například zamilovaná dívka důvěřuje svému milenci a je naplněna nadějí na krásný společný život, i když ví, že je to několikrát trestaný alkoholik (případně neplatič alimentů, nepracující apod.).

Z medicínského hlediska je proto dobré si uvědomit, že za „fyziologických“ podmínek má každý někoho nebo něco rád, a tudíž, že každý věří (někomu nebo něčemu). Symbolicky je to vyjádřeno úchopovým reflexem při narození (obr. 1): Každý se od narození něčeho nebo někoho chytne/chytá, a to pak má na něj vliv. Každý je tudíž za normálních podmínek „věřící“ někomu nebo něčemu (v tomto případě čeština bohužel ztěžuje pochopení všeobecnosti tohoto stavu, protože výraz „věřící“ je v češtině vyhrazen pro víru v Boha).

Úchopový reflex u novorozence (Foto A. Krč)
Obr. 1. Úchopový reflex u novorozence (Foto A. Krč)

Poznání v duchu

Každý ví, že ho v duchu občas něco napadne, přijde na nějakou myšlenku. Pro zdraví se zdá být důležitý zejména pocit smyslu vlastního života, přesněji řečeno míra uspokojení tohoto pocitu. Otázka smysluplnosti existence se někomu může zdát zbytečná, případně nesmyslná. Avšak pro mnoho lidí má smysl (12).

Běžným jevem je též „hlas“ svědomí. Nejde o konkrétní verbalizované schizofrenní halucinace, ale o pocit při hodnocení toho, co je považováno za dobré nebo zlé. O vlivu špatného a dobrého svědomí na zdraví je zatím málo známo.

Duchovním jevem, který zahrnuje jak osobní vztah, tak poznání v duchu, je modlitba. Vliv modlitby na zdraví je v posledních letech dost intenzivně zkoumán, bohužel však způsobem, který odráží nesprávné pochopení tohoto jevu, jak uvedeme dále.

Duchovní jevy a zdraví

Vztah dítě – rodič a zdraví

Russeková a Schwartz podrobně analyzovali vztah mezi nemocností ve středním věku u 126 osob a vztahem rodičů k těmto osobám v dětství v prospektivní studii po 35 letech (The Harvard Mastery of Stress Study (13)). U osob, které během svých studentských let hodnotily oba své rodiče jako méně laskavé (loving) a spravedlivé (just, fair) v době svého dětství, se po 35 letech vyskytovala mnohem častěji kardiovaskulární onemocnění (hypertenze, ischémie myokardu), vředová choroba nebo alkoholismus než u osob, které mnohem pozitivněji hodnotily vřelost a spravedlnost obou svých rodičů v době svého dětství (některé z těchto onemocnění se vyskytlo u 87 % osob udávajících, že oba jejich rodiče k nim měli chladný vztah v dětství, kdežto v opačném případě se některé z těchto onemocnění vyskytlo jen u 25 % osob).

Studiu podmínek vývoje dětí v ústavech – v prostředí citové deprivace se průkopnicky věnoval prof. Z. Matějček (14).

V posledních letech budí velkou pozornost také experimentální neurobiologický výzkum péče matky o mláďata. Známá autorita v této oblasti M. J. Meaney zjistil u laboratorních potkanů, že péče o mláďata ovlivňuje expresi genů, a tím v dospělosti reakci na stres, některé kognitivní schopnosti i mateřské chování (15). Změny exprese genu pro oxytocinový receptor působí poruchy mateřského chování, které mohou způsobit přenos těchto poruch na další generaci.

Manželství, manželské vztahy a zdraví

Rozbor mortality u 530 tisíc osob během 10 let v USA ukázal, že osoby ženaté/vdané mají nižší mortalitu (16). Prospektivní studie 32 624 amerických mužů pracujících ve zdravotnictví, ukázala, že „samotáři“ (neženatí, s malým počtem přátel nebo příbuzných, bez členství ve spolcích) měli statisticky průkazně asi 2× vyšší riziko úmrtí způsobené kardiovaskulárními příhodami, nehodami nebo sebevraždami (17).

Manželství, manželské vztahy však nemusí mít pouze pozitivní vliv na zdraví, mohou mít také negativní vliv. Doklady pro to přináší často citovaný rozbor 64 publikací z 90. let minulého století (18). U osob s nešťastnými osobními vztahy se při představách těchto vztahů zvyšovala hladina kortisolu ve slinách (19). Naopak láska (positive social bonds) může snižovat aktivitu hypotalamo-hypofyzárně-adrenální osy; oxytocin zvyšuje pozitivní sociální chování a také snižuje aktivitu hypotalamo-hypofyzárně-adrenální osy (20–22).

Religiozita, náboženské vztahy a zdraví

Často citovaná metaanalýza 42 studií (23) zjistila mírné, ale statisticky průkazné, snížení mortality u osob s religiozitou (religious involvement). Ačkoliv souvislost mezi religiozitou a sníženou mortalitou je často zjišťována, otázkou je, zda jde o souvislost příčinnou (24). Při analýze tohoto vztahu je také důležité brát v úvahu, jak je religiozita definována, jaké projevy religiozity se zjišťují, měří, co to může znamenat v souvislosti s průvodními jevy, které se mohou uplatnit v této komplexní problematice. Například Strawbridge et al. (25) zjistili, že pravidelná účast na mších (attendance at religious services) průkazně snižuje mortalitu. U častých účastníků mší však také byla vyšší pravděpodobnost ukončení kouření, častějšího tělesného cvičení, setrvání v manželství a častějších sociálních kontaktů.

Na druhé straně některé studie zaznamenaly vedle zlepšení i zhoršení klinického stavu v souvislosti s religiozitou (26, 27). Šlo o situace, kdy věřící chápali své onemocnění jako boží trest, neochotu nebo neschopnost boží bytosti jim pomoci (vyspělejší věřící by asi namítli, že to jsou zastaralé náboženské představy s pohanskými kořeny).

V tomto roce byla v Cochran Database of Systematic Reviews (uznávaný zdroj informací z hlediska EBM, tj. medicíny založené na důkazech) publikována metaanalýza výzkumu vlivu přímluvných modliteb (intercessory prayers) na průběh různých onemocnění (4). Metaanalýza zahrnula 10 studií (n = 7646), z toho 6 randomizovaných, kontrolovaných (Randomized Controlled Trial, RCT). Šlo o modlitby dobrovolníků ve prospěch náhodně vybraných pacientů. Celkový výsledek byl nepatrně ve prospěch přímluvných modliteb s vysokou hodnotou NNT (the Numer Needed to Treat) = 42. Ačkoliv v některých menších RCT byly výsledky příznivější, autoři této metaanalýzy dospěli k závěru, že účinky přímluvných modliteb na zdraví druhých osob jsou neurčité.

Jiná nedávno publikovaná metodicky rigorózní studie (2) zkoumala vliv přímluvných modliteb na zotavení pacientů (n = 1802) po aortokoronárním bypassu (CABG). Přímluvné modlitby neovlivnily pooperační průběh (výskyt komplikací během 30 dní po CABG) u pacientů, kteří si nebyli jisti, zda se za ně někdo modlí. U pacientů, kteří věděli, že se za ně někdo modlí, byl pooperační průběh dokonce horší (počet komplikací byl vyšší).

Dosavadní přístup k hodnocení účinnosti modlitby na zdraví a k tomu používané metody odráží nepochopení modlitby jako duchovního jevu (tj. komunikace v duchu, a to osobní, jejíž výsledek se nemusí projevit jinde než případně v duchu modlící se osoby). K modlitbě se přistupuje jako k hmotnému (tělesnému) jevu, např. jako k léku, jehož účinnost lze ověřovat pomocí RCT (Randomized Control Trial). Na to, že některé jevy (projevy duše) nelze experimentálně studovat, upozornil u nás nedávno doc. Vinař (28). K modlitbě se dosud přistupuje jako k magickému prostředku se starobylou vírou ve všemohoucnost boží bytosti, která může (na přání lidí) rušit přírodní zákony a/nebo svobodu druhých lidí.

Lze též poukázat na to, že v dosavadním přístupu k hodnocení účinku přímluvné modlitby a v používaných metodách schází důraz na uplatnění víry pacienta v tento účinek (29). O účinku víry v terapeutický účinek něčeho svědčí efekty placeba. Dobře ji umí uplatňovat léčitelé. Avšak ti, kteří věří v léčivou moc duchovních jevů (sil, bytostí), věří, že tento účinek není jen účinkem placeba. Tuto víru nelze objektivně poznat ani vyvrátit.

Vztah lékař – pacient

Důležitost vztahu lékaře a pacienta je v poslední době mnohokrát zdůrazňován zejména v souvislosti s přibývajícím „skrýváním“ se lékařů za moderní zdravotnickou technikou, komerčním či neosobním vědeckým přístupem. Pacient má potřebu být pochopen, empaticky vyslechnut, mít „svého“ lékaře (to jsou opět rysy duchovního vztahu, např. vztahu, který máme „v duchu“ k sobě – koho jiného v duchu tak pozorně a empaticky nasloucháme než sebe, v duchu máme sebe, které nás chápe ap.). Na důležitost vztahu lékař – pacient upozornili již v 50. letech minulého století manželé Balintovi (30) a jejich poznatky v této oblasti se potom v medicíně dobře uplatnily.

Dobrý vztah lékaře a pacienta je důležitý v každém případě a je rozhodující při psychoterapii, která jako „léčba slovem“ má svým interpersonálním charakterem nepochybně významnou spirituální dimenzi. Například pro výsledek léčby drogové závislosti bývá důležitější trvalý dobrý vztah mezi terapeutem a závislou osobou než použitá metoda léčby.

Vztahy pacient – domácí zvířata, mazlíčci

Vzhledem k vrozené potřebě osobního vztahu u člověka (viz symbol výše – úchopový reflex novorozence) a vzhledem k tomu, že tento vztah není vždy možné uspokojit, mohou některá domácí zvířata, zejména psi nebo kočky, poskytnout určitou náhradu takového vztahu. Pes nebo kočka totiž dokáží být připoutáni k určité osobě bez ohledu na to, zda je nebo není krásná, mladá, zdravá, perspektivní, známá, bohatá, chytrá, mocná apod. Domácí zvířata, mazlíčci – zejména psi nebo kočky, se proto osvědčila jako zdroj osobního, věrného, oddaného vztahu například v domovech důchodců (31). Například u koček byla oceňována snadná péče o ně, jejich příchylnost (attachment), oddanost (unconditional love), společenství, osobnost (32).

Smysl života a zdraví

Výzkum u 1391 pacientů s imobilizujícím poraněním míchy ukázal, že logoterapie zvyšující vědomí smyslu vlastního života (purpose in life) usnadňovala vyrovnání se s důsledky tohoto zranění (33).

Vědomí smyslu života, přesněji vlastního účelu v životě prodlužovalo dodržování abstinence při léčbě alkoholismu a dodržování duchovních zásad postupu Anonymní alkoholik (Alcoholic Anonymous) (34). Smysluplnost života (life meaningfullness) použili jako míru spirituality u závislých na heroinu a kokainu (35).

Za vznikem závislosti (na drogy, hry, práci atd.) může být hluboká životní neuspokojenost, proto je nutnou součástí pomoci také hledání jiné životní orientace (36). Doc. Šimek dále uvádí: „Pokud se to podaří, je vyhráno … pokud ne, závislý člověk se nutně vrátí buď k původní, nebo k jiné droze.“

Pacienti v paliativní péči v posledním roce svého života vyjadřovali v sérii rozhovorů potřebu lásky, smyslu, účelu a někdy i transcendence, a to nezávisle na tom, zda byli nebo nebyli věřící (religious) (37). K těmto tématům se vyjadřovali zprvu váhavě, ale později, po vytvoření vztahu s osobou, která pravidelně přicházela k rozhovorům, byli sdílnější. Zdravotníci však většinou nemají dost času ani dovednost zjišťovat potřebu pacientů o těchto duchovních jevech mluvit ani na ně vhodně reagovat.

Podle zkušených duchovních (38)v paliativní péči nelze pacientovi vnucovat smysl prožívané zkušenosti (blížícího se konce života) z vnějšku, pacient k němu musí dojít sám. Pacientovo metafyzické vysvětlení by mu pak nemělo být kritizováno, rozmlouváno. Pacient nechce ani tak naše výklady, potřebuje, aby byl slyšen. Nalezení kontaktu v utrpení je pro něj důležité.

Poznávání úlohy spirituality a jejího uplatňování v medicíně

Zdá se, že v dohledné době bude třeba především:

Vyjasnit pojmy, zkoumat duchovní jevy podle jejich přirozenosti

Spiritualita je dosud mnohoznačný pojem. Pro další pokrok ve výzkumu úlohy spirituality ve zdraví je nezbytné vymezení, vyjasnění pojmů a koncepce. Zatím situace v této oblasti trochu připomíná dobu, kdy se chemie ztrácela v alchymii. Zdá se, že potřeba vyjasnění pojmů a koncepce je v této oblasti všeobecně pociťována soudě podle řady nedávno publikovaných a již dost citovaných publikací na toto téma (39–42). Český filozof Z. Kratochvíl doporučuje rozlišovat jevy podle jejich přirozenosti (5) a platí to i pro duchovní jevy. V tomto článku jsme se pokusili k tomu přispět vlastním vymezením duchovních, duševních a tělesných jevů na základě přirozených rozlišovacích znaků/podmínek epistemologických (podle možnosti jev poznat) a instrumentálních (podle možnosti jev vyvolat).

Běžné výše uváděné přirozené spirituální jevy hrají zřejmě významnou úlohu ve zdraví i v etiopatogenezi, terapii i prevenci onemocnění. Možná se jednou bude uvažovat nejen o bio-psycho-sociálních ale i o spirituálních příčinách onemocnění. Zatím se mnohé z běžných duchovních jevů skrývají za termíny „psycho-sociální“, „psycho-somatický“. Rozpaky v přijímání spirituálního přístupu jsou pochopitelné, uvědomíme-li si jeho četné a snadné diskreditace (různé projevy naprosté iracionality, duchaření, fanatismus).

Na důležitost výzkumu a poznání duchovních jevů se snaží upozornit Templetonova cena za „pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností“ udělovaná každoročně od roku 1972 (43). Zakladatel této ceny, finančník Sir John Templeton, se snažil zdůraznit důležitost tohoto výzkumu tím, že finanční obnos spojený s cenou je vyšší než u prestižních Nobelových cen.

Těm, kteří si myslí, že spiritualita je příliš obskurní záležitost, než aby se s ní někdo vážně vědecky zabýval, by snad bylo možné připomenout, že biologický život má vlastně také vlastnosti duchovního jevu (podle výše uvedené klasifikace): Nelze ho objektivně vyvolat (už někdo v neživé hmotě zažehnul život?), život jako bytí poznáváme jen u sebe (objektivně lze poznávat jen projevy života), život působí. A přesto se věda životem úspěšně zabývá. Jenže věda měla rozlišování jevů biologického života podle jejich přirozenosti mnohem snazší.

Nezaměňovat duchovní jevy s některými běžnými představami o náboženství

Běžné a přirozené duchovní jevy jako láska, poznávání smyslu vlastního života existují nezávisle na náboženství a vlastně i na víře v Boha. Podle (44) se každý člověk, nenábožný (secular) i nábožný (religious) může potýkat se spirituálními otázkami. Nedávno vyšel dokonce i ve váženém časopise JAMA článek, který doporučuje oddělení spirituality a náboženství (3). Rovněž autor nedávného přehledu odborné literatury týkající se spirituality v paliativní péči (45) dochází k závěru, že spiritualitu lze oddělit od náboženství při zaměření na „self“ (tedy na to, co se odehrává v duchu). Víru v Boha jako významný duchovní jev (viz výše) ovšem nelze ve spiritualitě opomíjet. Je však těžké posoudit, do jaké míry různá měřítka religiozity podle konvenčních představ o náboženství (např. častost chození do kostela, čtení bible, modlení se, sledování náboženských pořadů v televizi nebo v rozhlase (46)) skutečně měří intenzitu nebo působení tohoto vztahu. Nelson et al. (47) zjistili u 102 pacientů v terminálním stadiu rakoviny nebo AIDS, že prospěšnost religiozity spočívala spíše v dosažení pokoje v duchu (spiritual well-being) než v náboženských praktikách.

Úloha lékařů ve spirituálních potřebách nemocných

Lékaři většinou nemají dost času ani dovednosti pro hodnocení spirituálního stavu, potřeb a problémů svých nemocných (jak např. odebírat duchovní anamnézu, vyšetřovat duchovního zdraví?) (37, 48). Poukazuje se na to, že by tím překračovali hranice své kompetence a erudice, na etické problémy (1). Na druhé straně je však častý názor, že lékaři by se měli nějak angažovat v této oblasti. Neexistuje však konsenzus, jak by to měli dělat. Podle některých názorů (44) by se lékaři měli naučit otevřít diskuzi ke spirituálním problémům svých pacientů, podle jiných pacient o věcech svého nitra mluví spíše s někým, kdo je mu blízký a komu důvěřuje, takže lékař by měl mluvit o duchovních věcech, jen pokud je pacientem vyvolen, pak by ale neměl utíkat (38).Lékař by měl vědět, kdy má povolat duchovního (44).

Zvyšuje se počet lékařských fakult (v USA), které do svého kurikula zařadily výuku o spiritualitě, religiozitě a zdraví (1). Aby lékaři obstáli v oslovení pacientů při jejich spirituálních problémech, musí být především sami osobnostmi a vyspělí v duchovní oblasti (44). Angličtina termínem „physician“ sice vyjadřuje, že lékaři jsou „tělesníci“ (na rozdíl od duchovních), avšak měli by o duchovní stránce člověka také něco vědět (protože člověk je bytost nejen tělesná, ale i duchovní).

Autor děkuje MUDr. M. Prokopovi a panu A. Krčovi z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady za spolupráci při fotografování úchopového reflexu u novorozence.

Podpořeno VZ MSM0021620816.

*Článek vznikl na podkladě sdělení „Spiritual phenomena in everybody and health: a nontheological view“ předneseného autorem na XI. mezinárodním kurzu „Bioethics and its applications in medicine“ 27. 7. 2007 v Praze.

prof. MUDr. Miloslav Kršiak, DrSc.

Ústav farmakologie 3. LF UK

Ruská 87, 100 34 Praha 10

fax: +420 267 102 461, e-mail: miloslav.krsiak@lf3.cuni.cz


Zdroje

1. Sloan, R. P., Bagiella, E., Powell, T.: Religion, spirituality, and medicine. Lancet, 1999, 353, s. 664–667.

2. Benson, H., Dusek, J. A., Sherwood, J. B. et al.: Study of the Therapeutic Effects of Intercessory Prayer (STEP) in cardiac bypass patients: A multicenter randomized trial of uncertainty and certainty of receiving intercessory prayer. American Heart Journal, 2006, 151, s. 934–942.

3. Sulmasy, D. P.: Spiritual issues in the care of dying patients “... it’s okay between me and God”. Jama-Journal of the American Medical Association, 2006, 296, s. 1385–1392.

4. Roberts, L., Ahmed, I., Hall, S.: Intercessory prayer for the alleviation of ill health. Cochrane Database of Systematic Reviews, 2007,

5. Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha, Herrmann a synové, 1994, 222 s. Viz též: http://fysis.cz/texty/FilZive Prir.rtf

6. Anon.: Wirklichkeit In: http://de.wikipedia.org/wiki/Wirklich keit2007

7. Jan (Evangelista): 1 Jana. In: Bible, Český ekumenický překlad. Praha, 1979, s. 962 (1 J 4:8)

8. Dawkins, R.: The God Delusion, Bantam Press, 2006, 416 s.

9. Kršiak, M.: Ethology, human lifestyle and health. In: Ethology and Psychopharmacology, Cooper, S. J., Hendrie, C. (eds.), Chichester, England, John Wiley & Sons, Ltd, 1994, s. 341–347.

10. Bretherton, I.: The Origins of Attachment Theory – Bowlby,John and Ainsworth, Mary. Developmental Psychology, 1992, 28, s. 759–775.

11. Matouš (Evangelista): Matouš. In: Bible, Český ekumenický překlad, Praha, 1979, s. 782 (Mt 4:4).

12. Křivohlavý, J.: Psychologie smysluplnosti existence. Praha, Grada Publishing, 2006, 204 s.

13. Russek, L. G., Schwartz, G. E.: Perceptions of parental caing predict health status in midlife: A 35-year follow-up of the Harvard mastery of stress study. Psychosomatic Med., 1997, 59, s. 144–149.

14. Matějček, Z., Bubleová, V., Kovařík, J.: Late consequences of psychological deprivation and subdeprivation.1. Children from children’s homes in their forties. Čes.-slov. Psychol., 1995, 39, s. 481–495.

15. Meaney, M. J.: Maternal care, gene expression, and the transmission of individual differences in stress reactivity across generations. Ann. Rev. Neur., 2001, 24, s. 1161-1192.

16. Sorlie, P. D., Backlund, E., Keller, J. B.: US Mortality by Economic, Demographic, and Social Characteristics – the National Longitudinal Mortality Study. Am. J. Public Health, 1995, 85, s. 949–956.

17. Kawachi, I., Colditz, G. A., Ascherio, A. et al.: A prospective study of social networks in relation to total mortality and cardiovascular disease in men in the USA. Journal of Epidemiology and Community Health, 1996, 50, s. 245–251.

18. Kiecolt-Glaser, J. K., Newton, T. L.: Marriage and health: His and hers. Psychological Bulletin, 2001, 127, s. 472–503.

19. Berry, J. W., Worthington, E. L.: Forgivingness, relationship quality, stress while imagining relationship events, and physical and mental health. Journal of Counseling Psychology, 2001, 48, s. 447–455.

20. Carter, C. S.: Neuroendocrine perspectives on social attachment and love. Psychoneuroendocrinology, 1998, 23, s. 779–818.

21. Esch, T., Stefano, G. B.: Love promotes health. Neuroendocrinology Letters, 2005, 26, s. 264–267.

22. Esch, T., Stefano, G. B.: The neurobiology of love. Neuroendocrinology Letters, 2005, 26, s. 175–192.

23. McCullough, M. E., Hoyt, W. T., Larson, D. B. et al.: Religious involvement and mortality: A meta-analytic review. Health Psychology, 2000, 19, s. 211–222.

24. Levin, J. S.: Religion and Health – Is There An Association, Is It Valid, and Is It Causal. Social Science & Medicine, 1994, 38, s. 1475–1482.

25. Strawbridge, W. J., Cohen, R. D., Shema, S. J., Kaplan, G. A.: Frequent attendance at religious services and mortality over 28 years. American Journal of Public Health, 1997, 87, s. 957–961.

26. Pargament, K. I., Koenig, H. G., Perez, L. M.: The many methods of religious coping: Development anl initial validation of the RCOPE. Journal of Clinical Psychology, 2000, 56, s. 519–543.

27. Smith, T. B., McCullough, M. E., Poll, J.: Religiousness and depression: Evidence for a main effect and the moderating influence of stressful life events. Psychological Bulletin, 2003, 129, s. 614–636.

28. Vinař, O.: Mýtus o propasti mezi duší a tělem. Psychiatrie, 2007, 11, s. 101–103.

29. Palmer, R. F., Katerndahl, D., Morgan-Kidd, J.: A randomized trial of the effects of remote intercessory prayer: Interactions with personal beliefs on problem-specific outcomes and functional status. Journal of Alternative and Complementary Medicine, 2004, 10, s. 438–448.

30. Balint, M.: The doctor, his patient and the illness. Edinburgh, Churchill Livingstone, 2000, 416 s.

31. Anon.: Zvířata v domovech nejen pro seniory. Praha, HESTIA, 1999, podle: http://www.hest.cz/ruzne/zvirata.DOC,

32. Zasloff, R. L., Kidd, A. H.: Attachment to Feline Companions. Psychological Reports, 1994, 74, s. 747–752.

33. Thompson, N. J., Coker, J., Krause, J. S., Henry, E.: Purpose in life as a mediator of adjustment after spinal cord injury. Rehabilitation Psychology, 2003, 48, s. 100–108.

34. Carroll, S.: Spirituality and Purpose in Life in Alcoholism Recovery. Journal of Studies on Alcohol, 1993, 54, s. 297–301.

35. Avants, S. K., Marcotte, D., Arnold, R., Margolin, A.: Spiritual beliefs, world assumptions, and HIV risk behavior among heroin and cocaine users. Psychology of Addictive Behaviors, 2003, 17, s. 159–162.

36. Šimek, J.: Některé humanitní a psychosomatické aspekty bolesti. In: Bolest. Rokyta, R., Kršiak, M., Kozák, J., (eds), Praha, Tigis 2006, s. 27–34.

37. Murray, S. A., Kendall, M., Boyd, K. et al.: Exploring the spiritual needs of people dying of lung cancer or heart failure: a prospective qualitative interview study of patients and their carers. Palliative Medicine, 2004, 18, s. 39–45.

38. Opatrný, A.: Malá příručka pastorační péče o nemocné. 2007, podle http://www.knihovna.net/KNIHA/0051_t.htm

39. Coyle, J.: Spirituality and health: towards a framework for exploring the relationship between spirituality and health. Journal of Advanced Nursing, 2002, 37, s. 589–597.

40. Tanyi, R. A.: Towards clarification of the meaning of spirituality. Journal of Advanced Nursing, 2002, 39, s. 500–509.

41. Hall, D. E., Koenig, H. G., Meador, K. G.: Conceptualizing „religion” – how language shapes and constrains knowledge in the study of religion and health. Perspectives in Biology and Medicine, 2004, 47, s. 386–401.

42. Gall, T. L., Charbonneau, C., Clarke, N. H. et al.: Understanding the nature and role of spirituality in relation to coping and health: A conceptual framework. Canadian Psychology-Psychologie Canadienne, 2005, 46, s. 88–104.

43. Grygar, J.: Templetonova cena za sblížení vědy a náboženství. Vesmír, 2005, 84, s. 578.

44. Astrow, A. B., Puchalski, C. M., Sulmasy, D. P.: Religion, spirituality, and health care: Social, ethical, and practical considerations. American Journal of Medicine, 2001, 110, s. 283–287.

45. Sinclair, S., Pereira, J., Raffin, S.: A thematic review of the spirituality literature within palliative care. Journal of Palliative Medicine, 2006, 9, s. 464–479.

46. Koenig, H. G., Hays, J. C., George, L. K. et al.: Modeling the cross-sectional relationships between religion, physical health, social support, and depressive symptoms. American Journal of Geriatric Psychiatry, 1997, 5, s. 131–144.

47. Nelson, C. J., Rosenfeld, B., Breitbart, W., Galietta, M.: Spirituality, religion, and depression in the terminally ill. Psychosomatics, 2002, 43, s. 213–220.

48. Ellis, M. R., Vinson, D. C., Ewigman, B.: Addressing spiritual concerns of patients family - Physicians’ attitudes and practices. Journal of Family Practice, 1999, 48, s. 105–109.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka
Článek CytoChip

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Význam nemocničního alert systému v době SARS-CoV-2
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Helena Lahoda Brodská, Ph.D., prim. MUDr. Václava Adámková

Snímatelné zubní náhrady a fixační krémy
Autoři: doc. MUDr. Hana Hubálková, Ph.D.

Subkutánní imunoglobuliny v léčbě sekundárních imunodeficitů (reálná praxe)
Autoři:

Tofacitinib v terapii ulcerózní kolitidy
Autoři: prof. MUDr. Milan Lukáš, CSc.

Hereditární TTR amyloidoza - vzácné nebo jen neodhalené onemocnění? – 1. díl
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se