K8: Teorie a skutečnost v protetické léčbě syndromu diabetické nohy

Každodenně jsme konfrontováni s pacienty vyžadujícími ortoticko‑protetickou léčbu. Lékař je zodpovědný za správnou, adekvátní volbu léčebného postupu přičemž výsledek samotné léčby velmi závisí na organizaci péče i spolupráci ostatních odborníků a samozřejmě pacienta. Autoři se v tomto sdělení snaží poukázat na úskalí ortotické a protetické léčby u pacientů se syndromem diabetické nohy.

Teorie

Organizace péče –⁠ v českém písemnictví byla publikována řada schémat, jak má být péče o pacienty se syndromem diabetické nohy organizována. Z hlediska zajištění komplexní a rychlé ortoticko-protetické péče je vyžadována přítomnost protetického technika v podiatrické poradně. Ze stejného důvodu je rovněž vznesen požadavek na možnou přítomnost obuvníka schopného naměřit ortopedickou obuv. Zmíněná organizace i požadavky jsou jistě zcela oprávněné, protože logicky zajišťují ošetření pacienta pod jednou střechou odborníky různého zaměření a také díky této skutečnosti zmíněná organizace péče šetří prostředky zdravotním pojišťovnám na opakovanou dopravu těchto většinou špatně mobilních pacientů mezi ambulancemi specialistů.

Preskripce pomůcek –⁠ dle zdravotních pojišťoven má lékař zvolit variantu pomůcky ekonomicky nejméně nákladnou, přičemž má preferovat pomůcky sériové. V současné době podléhá preskripce pooperační i profylaktické obuvi pro diabetiky, úpravy obuvi i individuálně zhotovených ortéz schválení revizním lékařem (RL), přičemž na ortézy musí být předběžně vypracována kalkulace na pomůcku. Znamená to tedy zdržení v aplikaci pomůcek řádově o několik týdnů od preskripce.

Skutečnost

Podiatrické ambulance jsou osloveny lékaři a pacienty většinou až když vznikne defekt na chodidle. Je zcela opomíjena důležitost preventivní péče. Jinými slovy pacienti jsou do podiatrických ambulancí odesíláni opožděně. Provozovatelé ambulancí pečující o pacienty s defekty chodidel řeší zajištění protetické péče přizváním protetika na určitý den v týdnu a v případě složitých nálezů odesláním pacienta přímo na specializované protetické pracoviště mající potřebné diagnostické pedobarografické přístroje.

Indikace a preskripce pomůcek –⁠ ortopedická protetika jako obor se na lékařských fakultách nikdy nevyučovala. V rámci atestační přípravy ortopedů, chirurgů a rehabilitačních lékařů byla protetice věnována pouze zmínka o amputacích a protézách končetin. Z tohoto pohledu je funkční indikace ortéz u pacientů s diabetem pro mnoho lékařů neznámým a mnohdy „minovým“ polem. Pro potřeby indikace adekvátního typu ortézy je potřebné stanovit funkční požadavek na ortézu.

Zda má ortéza splňovat pouze funkci lokálního odlehčení defektu části chodidla nebo v případě Charcotovy osteoartropatie má zajistit úplné odlehčení nohy. Je rovněž třeba stanovit i režim používání pomůcky a správně edukovat pacienta. Chybí standardy pro indikaci a aplikaci ortéz u pacientů s diabetem použitelné v České republice, kde již samotný institut schválení ortézy RL (konkrétně u pacientů s diabetem) popírá lege artis postup vyžadující co nejrychlejší odlehčení končetiny.

I z výše uvedených důvodů se stává, že jsou pacientům předepisovány levné sériové pomůcky, které naprosto neodpovídají potřebám léčby (velmi rychle se opotřebují, pacient je není schopen používat) a v konečném důsledku u pacientů dochází k progresi nálezu a nutnosti zhotovení speciální plastové ortézy.

Samostatnou kapitolu tvoří pozdní diagnostika a neadekvátní odlehčení nohy při Charcotově osteoartropatii. Kromě edukace pacientů je potřebné další vzdělávání ortopedů a chirurgů, kteří mnohdy na tuto komplikaci v rámci diagnostické rozvahy sice pomyslí, ale při negativním nálezu na RTG i přes určité klinické známky další diagnostické kroky neprovedou. Nezřídka se potom stává, že pacient je mnohými lékaři pravidelně sledován (chodidlo není odlehčeno!) a pro pokračující deformitu chodidla je odeslán k výrobě ortopedických vložek nebo ortopedické obuvi, která samozřejmě tento stav již může velmi obtížně ovlivnit.

Závěr

V zájmu zlepšení péče o naše pacienty autoři považují za důležité:

• stanovit, kdo z lékařů řídí léčbu pacienta se syndromem diabetické nohy a jak by měla být vedena dokumentace;
• upřesnit, kdy má být pacient odeslán do podiatrické ambulance;
• stanovit a standardizovat indikační schéma pro aplikaci odlehčovacích pomůcek;
• změnit přístup MZ ČR a zdravotních pojišťoven ke schvalování odlehčovacích pomůcek revizními lékaři.