Profesorka Hana Rosolová: Největším rivalem cholesterolu je metabolický syndrom

Souhrn

prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., FESC

Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni v roce 1979. Po promoci pracovala jako sekundární lékařka v Léčebně tuberkulózy a respiračních nemocí v Janově. V roce 1982 se zapojila do výzkumu epidemiologie a prevence kardiovaskulárních chorob na Lékařské fakultě v Plzni, od roku 1985 trvale pracuje na II. interní klinice Fakultní nemocnice v Plzni, nyní jako vedoucí Centra preventivní kardiologie. Absolvovala mezinárodní kurz o epidemiologii kardiovaskulárních chorob v Göteborgu a stáž na Stanfordské univerzitě v Kalifornii v Klinickém výzkumném centru prof. Reavena. Aktivně pracuje ve výborech různých odborných společností a v redakčních radách našich i zahraničních časopisů. Vyučuje pre- i postgraduální studenty v češtině a angličtině. V roce 2004 iniciovala vznik Českého institutu metabolického syndromu, obecně prospěšnou společnost.

≤ Někoho přivede k lékařské profesi rodinná tradice, někoho náhoda, co k ní přivedlo vás? A jak jste se dostala k preventivní kardiologii?

Jako dítě jsem si hrála na různé profese, ale k tomu, abych se rozhodla pro studium lékařství, mě nejvíc motivovala spolužačka na gymnáziu, která byla z lékařské rodiny. Já jsem vždycky tíhla spíše k přírodním vědám a v té době mezi prestižní fakulty patřila lékařská fakulta a matematicko-fyzikální fakulta. Takže ta prestiž a motivace od kamarádky mě dovedly k tomu, že jsem se přihlásila na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. A teprve během studia, tak asi od čtvrtého ročníku, když jsme začali poznávat jednotlivé obory, jsem našla zalíbení v péči o pacienta a největší zalíbení jsem našla v chirurgii. Ve svém volnu jsem navštěvovala chirurgickou kliniku a později jsem dostala místo jako pomocná vědecká síla na ortopedii. Mohla jsem tam i po absolvování fakulty nastoupit, ale poznala jsem, že to je fyzicky náročný obor a já jsem byla docela subtilní. Takže jsem si vybrala jiný velký obor, internu. Začala jsem pracovat nejprve v léčebně TRN Janov, protože do Plzně jsem umístění nedostala.

Na interní kliniku do Plzně jsem se dostala až v rámci předatestační stáže. Pracovala jsem na oddělení tehdy docenta (později profesora) Jaroslava Šimona, kterému jsme říkali „Ámosek“, protože byl opravdovým učitelem. Každého motivoval nejen ke klinické práci, ale také k výzkumu. A tak jsem se během stáže na interní klinice začala seznamovat s výzkumnými pracemi, které se tam prezentovaly na seminářích, a moc mě to za­ujalo. Profesor Šimon navrhl, že bych mohla i na svém pracovišti v plicní léčebně sledovat pacienty s chronickou obstrukční bronchopulmonální chorobou a zkoumat souvislost s ischemickou chorobou srdce (ICHS). A tak vznikla vlastně jedna z mých prvních publikací.

Během mateřské dovolené jsem začala spolupracovat na přípravě nového celostátního výzkumného programu, jehož koordinátorem byla Lékařská fakulta v Plzni. Stala jsem se sekretářkou a zároveň také spoluřešitelkou tohoto preventivního programu, který byl podporován Ministerstvem zdravotnictví. Díky této práci jsem se v roce 1985 dostala jako odborná asistentka na interní kliniku do Plzně. Záhy byla interní klinika rozdělená na 1. interní kliniku, která se přestěhovala do nové budovy Fakultní nemocnice na Lochotín, a 2. interní kliniku, která zůstala na Borech a na níž jsem až dodnes. Zapojila jsem se do týmu všech výzkumných programů, které tehdy prof.  Šimon vedl, a postupně jsem se dostávala do povědomí české a později i evropské preventivní kardiologie.

Po roce 1989 jsme se zapojili do aktivit evropských odborných společností. Poprvé na půdě bývalého východního bloku jsme zorganizovali mezinárodní setkání pořádané pracovní skupinou epidemiologie a prevence Evropské kardiologické společnosti (Working Group on Epide miology and Prevention of the European Society of Cardiology) ve spolupráci s Českou kardiologickou společností (ČKS), pracovní skupinou Preventivní kardiologie ČKS a Lékařskou fakultou UK v Plzni, které se se konalo ve dnech 22.–25. května 1996 v Plzni. Byla to příležitost blíže se seznámit s předními preventivními kardiology z Evropy. V letech 1997–2003 jsem vedla tehdy ještě Pracovní skupinu preventivní kardiologie ČKS. Až do roku 2019 jsem pracovala ve výboru této Pracovní skupiny, která se pak po různých změnách přetransformovala do České asociace preventivní kardiologie.

≤ V preventivní kardiologii tedy pracujete již relativně dlouho. Jak byste ji zhodnotila v postupu času? Podařilo se za tu dobu ovlivnit výskyt kardiovaskulárních onemocnění nějakou významnou měrou?

Určitě ano. Prevence v dobách před rokem 1989 byla spíše taková formalita. Praktičtí lékaři měli dělat prevenci, ale když jsem byla na stáži před první atestací, všechno se zapisovalo do tabulek, jako že se prevence dělá, ale přitom se nedělalo nic. Po roce 89 jsme všichni začali věřit tomu, že se všechno začne u nás dít doopravdy. Téměř kosmickou rychlostí se rozvinula intervenční léčba infarktu myokardu, přicházela nová antihypertenziva (inhibitory ACE a sartany), nová hypolipidemika (především statiny) a stejně tak se začala rozvíjet preventivní kardiologie. Vytvořili jsme nová Česká doporučení pro primární a sekundární prevenci ICHS. V současnosti již pouze přebíráme všechna evropská doporučení. Největším úspěchem plzeňské preventivní kardiologie byla Plzeňská longitudinální studie mužů středního věku, která sledovala více než 5 tisíc zaměstnanců tehdejších Škodových závodů. Byl zmapován jejich rizikový profil a byla také prováděna skupinová a individuální intervence jejich životního stylu, přičemž individuální intervence byla mnohem účinnější než skupinová. Ve spolupráci s personálním oddělením podniku a matrikami bylo možné zjistit také 12letou nemocnost a úmrtnost těchto mužů. Potvrdili jsme, že významnými prediktory úmrtnosti byly samozřejmě věk, cholesterol, krevní tlak a kouření, ale vzdělání bylo protektivním faktorem a konzumace piva, která je v této populaci relativně vysoká, byla v asociaci s nižším výskytem anginy pectoris, ale kardiovaskulární ani celkovou mortalitu neovlivnila. Bylo zjištěno, že rizikový profil pro kardiovaskulární onemocnění (KVO) na podkladě aterosklerózy je téměř identický s rizikovým profilem pro nejčastější maligní nádory, tj. pro rakovinu plic a kolorektální karcinom.

Naše plzeňské pracoviště se přidalo od roku 1990 do primárně preventivní studie MONIKA. Výsledky této studie ukazují vývoj hlavních rizikových faktorů pro ICHS již od roku 1985 až dosud. Bylo zjištěno, že na přelomu 20. a 21. století klesla v ČR kardiovaskulární úmrtnost na ICHS a cévní mozkové příhody o více než polovinu. Což byl fantastický úspěch české kardiologie. Podle analýz studie IMPACT, která se dělala v různých zemích Evropy, i u nás, se zjistilo, že intenzivní léčba akutních příhod se podílela na snížené kardiovaskulární mortalitě 40 procenty a prevence, tedy změna životních návyků (především změna ve stravování) a také léčba hypertenze a hypercholesterolemie, se podílely na snížené mortalitě zhruba 50 procenty. To byl největší úspěch české preventivní kardiologie. Nicméně pořád to není důvod k velké radosti. I když jsme se takhle zlepšili, vzhledem ke stoupající prevalenci obezity a diabetu (především 2. typu) se obáváme, aby kardiovaskulární mortalita zase nezačala stoupat. Diabetes totiž zvyšuje výskyt infarktu myokardu a cévních mozkových příhod v průměru 2–3krát (více u žen). Když porovnáme kardiovaskulární mortalitu všech zemí v Evropě, bohužel patříme stále k zemím s vysokým kardiovaskulárním rizikem. Nejsme sice na tom tak špatně jako na východě Evropy (Ukrajina, Rusko a další země), ale bohužel nepatříme ani k zemím s nízkou kardiovaskulární mortalitou.

Další důležité studie, jichž se naše  pra coviště účastnilo, byly studie EU ROASPIRE. Byly to průřezové studie, které započaly vždy po vydání nových evropských doporučených postupů pro prevenci KVO a ve kterých se hodnotila úroveň jejich implementace do praxe. První studie začala v letech 1995/96 a probíhala v devíti zemích a poslední EU ROASPIRE-V studie z let 2016/17 se zúčastnilo již 26 zemí! Tyto studie nám daly nejen velkou zkušenost pro výzkumnou práci, ale i poznání, že implementace detailně zpracovaných doporučených postupů je velkým problémem nejen u nás, ale i ve vyspělejších evropských zemích. Postupně se přidávala další sledování, která potvrdila, že sekundární i primární prevence KVO má v Evropě dosud velký nenaplněný potenciál.

≤ To nezní příliš optimisticky. Kde to může mít příčinu?

O důvodech se samozřejmě intenzivně diskutuje. Na jedné straně máme dobře propracované postupy pro modifikaci životního stylu i farmakologickou léčbu rizikových faktorů a chorob a na druhé straně je nedokážeme, hlavně v případě prevence KVO, plně zavést do praxe. Mohou za to lékaři i pacienti. Pro pacienty je těžké změnit stravování, pohybový režim, zanechat kouření apod. Lékaři jsou někdy inertní ke včasnému zavedení farmakologické léčby anebo dostatečné dávky léků. Třetím problémem je určitě špatná adherence k léčbě ze strany pacientů. To může zlepšit nejen dobrý vztah mezi lékařem a pacientem založený na partnerství, ale i pomoc rodinných příslušníků a jiných osob v okolí pacienta a neustálá edukace. Vyžaduje to trpělivost a dost času, čehož se někdy lékařům nedostává.

≤ Nejspíš nejzásadnější roli v prevenci hrají praktičtí lékaři. Máte pocit, že u nás ve srovnání se západním světem fungují lépe, nebo hůře? Mohli by eventuálně v té prevenci dělat více?

Rozhodně ano. Myslím, že praktičtí lékaři bohužel nemají k provádění důsledné prevence příliš velkou motivaci. I když musíme připustit, že se velmi zlepšila detekce a léčba arteriální hypertenze a nyní se snad i více soustřeďují na léčbu dyslipidemií i diabetu. Chápu, že praktičtí lékaři mají hodně pacientů, široký diagnostický a léčebný záběr a hodně administrativy. Avšak prevence, tzn. včasné zachycení rizikových faktorů a jejich včasná intervence, to lze jenom při pravidelných preventivních prohlídkách u praktických lékařů. Já nevím, kolik praktiků to dělá, ale moc asi ne. Ale vidím slunce na obzoru – program VZP Plus, který vytvořil profesor Táborský, jeden z našich předních kardiologů. Byť svou superspecializací arytmolog, začal fandit preventivní kardiologii a hledat cestu, jak by mohli být praktičtí lékaři lépe motivováni k provádění pravidelných preventivních prohlídek. Ve spolupráci s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou vytvořil tento program, který by měl motivovat jak praktické lékaře, tak naše spoluobčany k preventivním prohlídkám, a to i za pomoci nových technologií, např. aplikace „Hlídej si svůj cholesterol“ apod. ČKS ve spolupráci s dalšími odbornými společnostmi si vytyčila cíl: redukovat kardiovaskulární mortalitu o dalších 5 % v průběhu deseti let. Tak uvidíme!

≤ Při prevenci je důležité sledovat rizikové faktory. Někde jsem narazila na informaci, že existuje více než 300 rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. Které jsou ty nejvýznamnější?

Je pravda, že těch faktorů byla popsána řada, ale ne všechny vycházejí statisticky jako skutečně kauzální, tedy aby byly v příčinné souvislosti s aterosklerózou a jejími komplikacemi. My víme, že bez cholesterolu není ateroskleróza. Cholesterol, který je nesen LDL částicemi, se zabudovává do našich cév, a to je ten nejkauzálnější rizikový faktor. První KV epidemiologická studie (Framinghamská studie) popsala hlavní standardní rizikové faktory (cholesterol, krevní tlak, kouření, mužské pohlaví a věk), které se staly součástí našich evropských rizikových tabulek SCORE. Tyto faktory vyšly jako statisticky významné, na sobě nezávislé a jako kauzální pro aterosklerózu a kardiovaskulární onemocnění. A samozřejmě se k tomu přidávají další. Především diabetes mellitus, resp. hyperglykemie, viscerální obezita, mírná hypetriglyceridemie aj. Některé skórovací systémy zařazují i tyto faktory do celkového rizikového skóre. Jsou to faktory známého metabolického syndromu, resp. kardiometabolického syndromu, který zahrnuje abdominální obezitu (vyšší obvod pasu), vyšší krevní tlak (již od hodnot 130/85), aterogenní dyslipidemii – tj. mírně vyšší triglyceridy (TG nad 1,7 mmol/l) a nižší HDL-cholesterol (pod 0,9 mmol/l/), ale patří k němu také porucha metabolismu cukru (hraniční glykemie nalačno nebo porušená glukózová tolerance či diabetes).

Na metabolický syndrom jsem se soustředila po své stáži ve Stanfordské univerzitě v Kalifornii u prof. Geralda Reavena. Na základě studií z tohoto pracoviště jsem pochopila, že metabolický syndrom je největším rivalem cholesterolu pro riziko aterosklerózy, ale zároveň stav, který pětkrát častěji vede k rozvoji diabetu 2. typu. Aterogenní dyslipidemie je dnes označována za reziduální lipidové riziko a metabolický syndrom založený na inzulinové rezistenci představuje reziduální KV riziko u pacientů, kteří mají standardní rizikové faktory již „vyřešené“. Z toho vyplývá, že primárním cílem v prevenci KVO je kromě úpravy životních návyků také léčebné dosažení cílových hodnot krevního tlaku, LDL-cholesterolu, u diabetiků glykemie. Ve druhém kroku bychom se však měli soustředit na lipidové reziduální riziko, tj. na hladinu TG. K těm dalším rizikům patří příslušnost k nízké socioekonomické vrstvě, rodinná anamnéza KVO v mladším věku, vysoká hladina fibrinogenu a řada dalších faktorů. Všechny tyto ostatní faktory jsou dnes uváděny jako modifikující faktory, které, když jsou přítomny, navyšují celkové riziko. Na základě přítomnosti jak základních, tak modifikujících rizikových faktorů stanovujeme celkové kardiovaskulární riziko. A když má někdo diabetes, nehledíme do žádných tabulek, diabetik je a priori člověk s vysokým nebo velmi vysokým rizikem. Stejně jako pacient po infarktu nebo po iktu, ti automaticky patří do nejvyššího kardiovaskulárního rizika.

≤ Měli bychom se zmínit i o dalších rizikových faktorech, které mají na vznik kardiovaskulárních onemocnění vliv. Jak velkou úlohu hrají například stres a životní prostředí?

Stres a životní prostředí jsou velice důležité faktory a nemohou stát mimo jakékoliv riziko. V letošním roce vyšla práce různých světových institucí (World Heart Federation, American Heart Association a dalších) o tom, že znečištěné ovzduší je nejen rizikovým faktorem pro řadu onemocnění dýchacích cest, ale dokonce i pro aterosklerózu a KVO. Znečištěné ovzduší nebylo nikdy zařazováno do rizik pro aterosklerózu nebo KVO. Poprvé jsem četla práci, která se opírá o důkazy ze studií, že mikročástice, jež se dostávají do ovzduší, jsou vedle ozonu a NO₂ ty, které škodí nejen dýchacím cestám, ale dostávají se také do krevního oběhu a narušují endotel neboli působí endotelovou dysfunkci, tj. první stadium aterosklerózy. Endotel se samozřejmě brání, a tak vznikají různé procesy, zvyšuje se oxidační stres a zánět v endotelu. Zánět a ukládání cholesterolu jsou dva procesy, které vedou k aterosklerotickému plátu. Některé experimenty ukazují, že tyto mikročástice ve znečištěném ovzduší skutečně vadí cévnímu systému i srdci. Existují data o tom, že se zhoršuje remodelace srdečního svalu, což se může podílet i na srdečním selhání. Podle těchto studií se znečištění ovzduší podílí na kardiovaskulární mortalitě až dvaceti procenty. To je relativně hodně. Kardiologové by se tedy měli více zaměřit na studie o znečištěném ovzduší a jeho vlivu na kardiovaskulární systém, aby se tato problematika dostala do povědomí, do výzkumu a také do prevence.

≤ Největším rizikovým faktorem ale pořád zůstává cholesterol. Co říkáte na tvrzení, že cholesterol by prý sám o sobě nebyl takové zlo, kdybychom měli v pořádku cévy? A že kdybychom je neměli poškozené všemi možnými vlivy, cholesterol by se v nich neusazoval?

Existuje řada takových článků i v renomovaných vědeckých časopisech. Dokonce napadají i léčbu, kterou považujeme za jednu z nejlepších – tedy léčbu statiny. Nevím a nedovedu si dobře představit, že by se podařilo těmto autorům vyvrátit všechny studie, které dosud prokázaly s vysokou statistickou významností, že čím vyšší je cholesterol v krvi, tím více se ukládá do stěn arterií a tím vyšší je výskyt infarktu myokardu aj. Je asi těžké prokázat, jestli je cholesterol následek, nebo příčina endotelové dysfunkce, protože faktorů, které současně narušují funkce endotelu, je řada. Ale jedno je jisté: čím více snížíme hladinu cholesterolu v krvi, tím menší je výskyt infarktu myokardu, tím méně pacienti umírají na aterosklerotické kardiovaskulární příhody. Tato intervence (tj. snížení cholesterolu) snižuje KV nemocnost a úmrtnost, a právě toto potvrzuje kauzalitu mezi cholesterolem a aterosklerotickými KVO v preventivní kardiologii. V populaci se snížila průměrná hladina cholesterolu, a proto budou nabývat další faktory statistické síly pro KV riziko, např. remnantní cholesterol, který se vyskytuje v remnantech částic bohatých na TG, a jsme opět u metabolického syndromu.

≤ Jednou z cest, jak cholesterol snižovat, je farmakoterapie. Jak významnou roli hraje v prevenci kardiovaskulárních chorob? Vnímáte některý z léků jako obzvlášť úspěšný při prevenci?

Ateroskleróza je v současné době epidemií a každá epidemie v populaci má obecný zdroj, který vždy spočívá v životním stylu dané populace. V případě aterosklerózy je to strava bohatá na nasycené mastné kyseliny, které jsou zdrojem pro vyšší tvorbu cholesterolu. Dnes máme jasná doporučení na základě dlouholetého výzkumu, kdy a u koho zahájit farmakoterapii hypercholesterolemie. Je to právě u pacientů s vysokým nebo velmi vysokým KV rizikem, které je přesně definované. Současně s doporučením ke změně životního stylu máme nasadit lék číslo jedna, což je statin, jenž snižuje produkci našeho cholesterolu v jaterních buňkách. Pokud snížíme produkci, významně snížíme celkovou hladinu cholesterolu. A pokud je to v kombinaci s racionální stravou, je to ještě větší účinek. Statin sníží cholesterol asi o 40 %. Když to nestačí, můžeme přidat ezetimib, který sníží cholesterol o dalších 15–20 %. A když to ještě nestačí, máme biologickou léčbu. Lidské protilátky proti PCSK9 enzymu, který reguluje počet receptorů pro LDL-cholesterol na povrchu jaterních buněk. Inhibitory PCSK9 sníží cholesterol o dalších 60 %. Když to sečteme, už bychom se dostali pod nulu. Ale každý pacient reaguje trochu jinak a toleruje třeba jen menší dávky statinu, a proto potřebuje další léky. Inhibitory PCSK9 v kombinaci se statiny a ezetimibem dokážou snížit cholesterol opravdu až k hodnotám pod 1 mmol/l, a přesto i při těchto nízkých hodnotách cholesterolu se stále snižuje výskyt KV příhod, a dokonce dochází k regresi aterosklerotických plátů. Co k tomu dodat? Terapie cholesterolu je opravdu dominantní ve snižování kardiovaskulárního rizika. Prevence KVO je však komplexní a individuální. Je třeba ovlivnit všechny přítomné rizikové faktory, tj. u kuřáků se soustředit na odvykání kouření, u hypertoniků léčit vysoký krevní tlak, u diabetiků léčit hyperglykemie, zvláště použitím moderních kardioprotektivních antidiabetik – to vše přispívá k další redukci KV rizika.

≤ Vrátíme se ještě k metabolickému syndromu. Byla jste u zrodu Institutu metabolického syndromu. Pojďme si ho trochu přiblížit. Kdy vznikl, proč a jak nyní funguje?

S myšlenkou tohoto institutu jsem začala koketovat v době, kdy vznikl mezinárodní institut metabolického syndromu, na jehož zakládání jsem byla přítomna na začátku roku 2000 v Benátkách. Tehdy vyzývali jeho zakladatelé z Evropy i Ameriky, abychom zřizovali národní instituty a abychom prováděli prevenci vzniku diabetes mellitus 2. typu a prevenci aterosklerotických kardiovaskulárních nemocí, protože v té době bylo jasné, že přibývá diabetes 2. typu a že to je po infarktu myokardu a dalších aterosklerotických onemocněních nová epidemie. Proto jsem iniciovala v roce 2002 vznik tohoto institutu u nás a v roce 2006 jsme se stali obecně prospěšnou společností. Vyzvala jsem do této společnosti různé odborníky z různých oborů – biochemika, diabetologa, praktického lékaře, preventivního kardiologa, obezitologa, lipidologa, prostě všechny odborníky, kteří mají vztah k metabolickému syndromu.

Metabolický syndrom (MS) postihuje v průměru čtvrtinu žen a třetinu mužů. My jsme kdysi v rámci Českého institutu MS zřídili pojízdnou ordinaci, „autobus zdraví“ jsme tomu říkali. Jezdili jsme s ním po venkově v Čechách a na Moravě a zvali jsme tam občany k vyšetření rizikových faktorů. Předtím jsme udělali semináře pro praktické lékaře, abychom je seznámili s tím, proč to děláme, že jim nebereme práci, že jim práci chceme usnadnit. Vysvětlili jsme jim smysl a strukturu vyšetřování a rizika metabolického syndromu. Vyšetřené osoby od nás obdržely kartičku, ve které byly zaznamenány rizikové faktory a zhodnoceno celkové KV riziko a doporučení. S tímto závěrem se měly hlásit u svého praktického lékaře. Někteří praktici byli této akci nakloněni, a dokonce se na nás přišli při vyšetřování podívat, někteří nepřišli ani na úvodní seminář. Lidé to však docela vítali, ale bohužel většinou přicházeli ti, kteří se více starají o své zdraví. Ti, kteří by to nejvíce potřebovali, nepřišli. To je ale tradiční u všech podobných akcí. Proto jsme se snažili dostat na vyšetření i jedince s menším zájmem, a to tak, že naše organizátorka Mgr. Hana Maryška Středová (velmi aktivní dáma) obcházela náměstí i místní hospody a zvala všechny na vyšetření. Zjistili jsme, že metabolický syndrom mělo až 40 % mužů a 35 % žen. Tedy ještě více, než se popisuje v epidemiologických studiích. To tedy byla jedna z aktivit Českého institutu metabolického syndromu.

≤ Chystá se něco dalšího?

Bohužel „autobus zdraví“ už dneska nemůžeme provozovat, protože se tak změnily právní podmínky pojízdných ordinací, že bychom museli mít pojištění, které bychom nezaplatili. Takže od toho jsme museli ustoupit. Ale snažíme se dělat akce jak pro laiky, tak i pro lékaře. Účastníme se také různých odborných akcí. Snažíme se zdůrazňovat laikům i zdravotníkům, že člověk s MS nemusí mít žádné potíže, a přesto již může mít rizikové faktory, které mu zvyšují kardio­metabolické riziko, tj. riziko pro KVO i diabetes 2. typu. Je to práce pro praktické lékaře, odhalit MS včas a včas zahájit intervenci. Bohužel neexistuje jeden lék, který by ovlivnil všechny rizikové faktory MS, ale pravidelný pohyb a nízko­energetická racionální strava, které vedou k redukci hmotnosti, jsou nejúčinnější proces, jak snížit vysoké kardio­metabolické riziko těchto pacientů. Pokud jsou již přítomny hypertenze nebo dyslipidemie či dokonce diabetes, bez farmakologické léčby se neobejdeme.

≤ Můžeme u metabolického syndromu definovat nějaký typický věk?

V odborné literatuře se uvádí, že metabolický syndrom postihuje i děti, a to hlavně v americké populaci, kde je obezita velkým problémem. Ale i u nás přibývá obezity v dětském věku. Mladí lidé do zhruba 25 let bývají ještě jakžtakž v pohybu, ale ve chvíli, kdy zahájí rodinný život, začnou přibírat na váze a méně sportují. Pokud mají genetickou náchylnost k inzulinové rezistenci, ta se jim nevhodným životním stylem zhoršuje a postupně se vyvíjejí jednotlivé rizikové faktory MS. Není to ze dne na den a u každého jedince je to trochu jiné. Prozatím by stačilo, kdyby se uskutečňovaly pravidelné preventivní prohlídky u praktických lékařů se zaměřením nejen na cholesterol a krevní tlak, ale i na další rizikové faktory MS, tj. na hladinu TG, HDL-cholesterolu a glukózy, a aby se měřil obvod pasu.

≤ Na závěr se nemohu nezeptat, jak k prevenci přistupujete vy osobně? Děláte v jejím rámci něco zajímavého?

Já jsem nikdy nekouřila, přestože můj otec občas kouřil a můj dědeček byl velmi silný kuřák (ale toho jsem to nakonec odnaučila). Vždycky jsem měla ráda pohyb a sport. Pohybová aktivita je pro mě velmi důležitá, byl to vždy kompenzační mechanismus proti jakémukoliv stresu, stejně tak jako hudba a jiné dobré kulturní zážitky (dříve jsem hrála na klavír). Ve svém životě jsem vystřídala řadu sportů: balet, gymnastiku, tenis atd. (vždy rekreačně); nyní v pokročilejším věku mně zůstal golf, horské kolo a lyžování (běžky i sjezd).

Co se týče diety – tam je to nejtěžší. Ale snažím se racionálně stravovat, i když někdy zhřeším. Také ráda pracuji na zahrádce, kde si pěstuji kromě kytiček i zeleninu. Ve svém pracovním životě jsem hodně cestovala při prezentaci výsledků výzkumu i v rámci vzdělávání. Nyní se těším z toho, že mohu svoje dvě vnoučata motivovat k pohybu, cestování a dalším aktivitám a krásám života.