Profesor Eduard Zvěřina: Chováme se jako viry


Autoři: prof. MUDr. Zvěřina Eduard, DrSc.;  Fcma;  V. V. Plk
Vyšlo v časopise: Svět praktické medicíny, 2, 2021, č. 3, s. 11-14
Kategorie: Rozhovor

Rozhovor vedla Jindra Moravcová

Souhrn

prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA, plk v.v.

letošní laureát Ceny J. E. Purkyně

profesor neurochirurgie, emeritní přednosta Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha.

• 1955–61 Vojenská lékařská akademie a Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Hradec Králové, (promoce UK Praha 1961)

• 1961–63 útvarový lékař u PVOS

• 1964–65 sekundář a asistent chirurgického oddělení ÚVN

• 1961–65 externě Neurochirurgická klinika FVL UK a ÚVN

• 1965–81 náčelník, vedoucí experimentálně fyziologické laboratoře Neurochirurgické kliniky FVL UK a ÚVN Praha

• 1981–94 zástupce přednosty Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha

• 1994–98 přednosta Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha a Subkatedry neurochirurgie IPVZ Praha

• 1997–2008 Ortopedická klinika IPVZ ve FN Na Bulovce, subkatedra spondylochirurgie

• 1998–dosud Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK ve FN V Motole, chirurgie baze lební

• 2002–dosud Neurochirurgické oddělení a klinika 3. LF UK ve FN Královské Vinohrady

Na otázku, co vás přivedlo k medicíně, jste již odpovídal mnohokrát. Jasno v tom, co chcete dělat, jste měl od dětství. Ale opravdu jste nikdy neuvažoval o tom, že byste studoval a dělal něco jiného než medicínu?

Byl jsem odmalička velmi zvídavý. Měli jsme doma velkou knihovnu, já jsem hodně četl a zajímal mě vesmír, vědy, zajímalo mě opravdu všechno. V dospívání jsem si myslel, spolu s Goethovým Faustem, že zvládnu všechnu znalost lidstva. Také jsem zdědil nějaké výtvarné a muzikální nadání. Chtěl jsem být druhým Michelangelem, ale zjistil jsem, že na to nemám. Také Shakespearem. Chtěl jsem také být Smetanou, Bachem nebo alespoň klavírním virtuosem, ale brzo jsem zjistil, že na to nemám. Měl jsem i technické nadání a na gymnáziu jsem chodil jak na deskriptivní geometrii, tak na latinskou větev. Hlavní motivací pro studium medicíny byla nemoc mé o dva roky starší sestry. Při špatně indikovaném porodu jí byla kleštěmi poškozena hlavička a v důsledku toho se u ní kolem druhého roku objevila epilepsie. Již tehdy jsme v rodině věděli, že to zavinil nezodpovědný, špatný lékař. I to pro mě celoživotně znamenalo: když lékař – tak se snahou být pro pacienta jen ten nejužitečnější. Většinu dětství jsem zažil vedle krásné sestřičky, která byla velice nadaná, uměla těsnopis, vyhrála soutěž v psaní na stroji, ale bohužel dostala těžkou epilepsii. Buď měla záchvaty, nebo po lécích byla psychicky utlumená. Vyvinula se u ní psychóza s bludy. V dospívání musela být internována a žila částečně na psychiatrii a doma. Nechápal jsem, jak je možné, že lékaři neumí sestře pomoct. A ještě před maturitou jsem si zamanul, že přece musím přijít na to, jak mozek funguje, a musím sestřičku vyléčit. Bylo to samozřejmě velmi naivní. Ale přivedlo mě to k tomu, že jsem ještě před maturitou v 17 letech chodil na Akademii věd do Fyziologického ústavu a účastnil se výzkumu mozku. Kniha prof. Servíta Cesta k záhadám lidského mozku se pro mě stala biblí. Dokonce ještě před maturitou jsem se účastnil Svoradovy publikace o tehdy nejmodernějším elektrofyziologickém výzkumu hypnózy. Medicína a mozek zkrátka byly jasná volba.

Pro studium jste si zvolil vojenskou akademii, což byla sice velmi kvalitní škola, ale také více než jiné školy spjatá s komunistickým režimem. Byla to dobrovolná volba?

Víceméně ano, ale bylo to pro mě jediné východisko. Pro rozpory mezi rodiči jsem odešel z rodiny a byl bez prostředků. Medicíně jsem se chtěl věnovat na 100 %. Vojenská lékařská akademie byla jediné řešení. Paradoxně jsem za socialismu řešil studium medicíny jako můj geniální učitel Z. Kunc v kapitalistické první republice. Přitom jsem se již před maturitou zapřisáhl, že nikdy nevstoupím do zločinecké KSČ. Byla to schizoidní životní situace. Je neuvěřitelné, že se to povedlo. Dnes mohu hodnotit, že se to povedlo proto, že jsem měl mezi nejlepšími lékaři ochránce. Ochránce, kteří byli v podobné situaci. Když jsem při zkouškách 1955 na VLA řekl, že ČR založil Masaryk, přítomný politruk rozhodl, že nesmím být přijat. Přijat jsem byl. Teprve později jsem zjistil, že se za mě přimluvila řada profesorů jako Mělka, Hromada, Grossmann a další s tím, že mě převychovají. Nepřevychovali. I přes nejlepší známky jsem nedostal červený diplom a vyšší vojenskou hodnost. Nebyl jsem v KSČ. Z hlediska vzdělání patřila vojenská akademie mezi to nejlepší, co v socialismu bylo. Byl tam neskutečný dril, ale studium medicíny mělo skvělé učitele a měli jsme nadstandardní podmínky. Před maturitou 1955 jsme všichni věděli, že komunistická strana je zločinecká. Takže to pro nás bylo velmi složité. Už tehdy jako 17letí kluci jsme věděli, že Gottwald zavraždil svého kamaráda Slánského. Ale museli jsme se s tím nějak vypořádat. Emigrovat, nebo nějak žít. Já jsem si sice vybral vojenskou lékařskou akademii, ale přesto, že jsem byl v armádě, ani později jsem nevstoupil do KSČ a nespolupracoval s StB nebo v armádě s kontrarozvědkou. Jak to bylo možné, je na delší povídání. Píši o tom ve své autobiografii Neurochirurg 2018 i jinde. A celý život jsem víceméně dělal všechno pro to, aby ten zločinecký systém skončil. Celý život mě dovedl k přesvědčení, že pokrok vzniká jen v té problematické demokracii, ne v totalitních režimech. Neurochirurgie je toho jednoznačným důkazem. Za můj celkově 80letý (a z toho 60letý pracovní) život veškerý neuvěřitelný pokrok v neurochirurgii, vedoucí ke snížení morbidity a mortality, vznikl jen v demokracii. Za komunistického režimu vznikla jediná Serbiněnkova metoda uzávěru mozkové cévní výdutě. I tu se však naučil v Praze.

prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA, plk v.v.
prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA, plk v.v.

Vy jste měl s režimem problémy. Od roku 1968 jste nemohl publikovat, nemohl jste do zahraničí ani se stát docentem nebo profesorem…

V roce 1968 to byla jednoznačná okupace a takzvaná normalizace trvala skoro 20 let. Dneska se část lidí snaží tu dobu omlouvat nebo dokonce glorifikovat. Ale ono vlastně nic jiného nezbývalo, protože ta vojenská převaha Sovětského svazu byla obrovská a bojovat s tím nešlo. Ale šlo v tom žít a nějak to rozvracet. Čímž ze sebe nechci dělat disidenta. V době Dubčekova pražského jara od začátku 1968 jsem měl životní kliku, protože přesně od ledna skoro do okupace jsem stážoval u prof. Verbiesta v Holandsku. Poznal jsem v té době celou neurochirurgii v Evropě. V čase srpnové okupace jsem byl v Jugoslávii s manželkou a čtyřletou dcerkou. Zažili jsme všechny těžkosti emigrace. Profesor Verbiest mně za složitých okolností nabídl místo zástupce na klinice. Nepřijal jsem to. Byl jsem naivně přesvědčený, že ta okupace u nás může trvat rok či dva a že se to vysvětlí. Říkal jsem si, že za každou cenu musím domů. Měl jsem tu rodiče, nechtěl jsem je opustit. A doslova jsem se „zabejčil“ v tom, že u nás nikdo tu medicínu a neurochirurgii dělat nebude než my a my si ji uděláme tak, aby byla nejskvělejší. Ještě v roce 71 se nám podařilo v Praze v Rudolfinu uskutečnit čtvrtý evropský kongres neurochirugie. Bylo tady asi 800 lidí z celého světa a mezi nimi Yasargil a Donaghy, kteří tam přednášeli o novém směru v neurochirurgii. Tehdy se to bralo jako podivínství, které pro budoucnost nemá žádný význam. Ale tam jsem pochopil, že právě to je naprostá a jednoznačná budoucnost. Díky akademikovi Kuncovi a určitým konstelacím se nám jako selfmademanům dařilo celý obor mikrochirurgie v Ústřední vojenské nemocnici rozvíjet. Byli jsme jediní v republice. Samozřejmě, bylo to velmi složité. I osobně. Někteří kolegové vývoj oboru nepochopili nebo se obávali, že jej nezvládnou. Z té doby pochází výrok Vladimíra Beneše seniora: „Mikroskop jen přes moji mrtvolu“. Nesměli jsme publikovat ani si dopisovat do zahraničí. Publikace o mikroneurochirurgii, které jsme psali a které byly i mezinárodní prioritou, jsme mohli publikovat jen v českých časopisech. Mohl bych mluvit o monografii Poranění periferních nervů – to je moje radost a bolest zároveň. Byla to naprosto první monografie o zcela novém směru v léčbě poranění nervů a mikrochirurgii. Nesměl jsem v ní uvést dokonce jméno docenta Škorpila, protože emigroval do Švýcarska. Nicméně v té knížce prof. Škorpil uveden je. Snažil jsem se tu knížku vydat anglicky nebo ji dostat do Švýcarska, ale to strana a normalizátoři zakázali. Kniha vyšla jen v češtině. Naštěstí má aspoň vícejazyčné závěry, ze kterých je jasné, že tady u nás jsme byli jedni z prvních na světě, kteří jsme poskytovali pacientům tu nejmodernější léčbu poranění periferních nervů, což trvá dodnes.

Průkopničit v oboru mikrochirurgie tedy nebylo rozhodně snadné. Měl jste vůbec nějakou šanci konfrontovat, porovnávat se světem a sledovat, co se v oboru děje za hranicemi?

My jsme se nemohli mikrochirurgii nikde učit. Dnes je to nepochopitelné, ale byli jsme doslova v žaláři. Na stáže do vyspělé ciziny jsme nemohli. Jen někteří komunističtí kolaboranti. Ale bylo možné číst časopisy. Já jsem si do roku 68, když jsem byl v Holandsku, udělal kontakty po celém světě. A přestože jsem nemohl komunikovat a publikovat osobně, tak cestou přes Vinko Dolence z Lublaně jsem dostával informace. Seznámili jsme se ještě v roce 71 na kongresu. Takže díky tomu jsme úplně od světových informací odříznutí nebyli. Od osobních kontaktů a konkrétního školení ano.

A jak složité bylo prosazování průkopnických metod?

Dá se říci, že americký neurochirurg Cushing vyčlenil a osamostatnil neurochirurgii jako samostatný obor. U nás totéž udělal Rudolf Petr v Hradci Králové a akademik Zdeněk Kunc. Tím vlastně vznikla de facto samostatnost neurochirurgie od chirurgie, i když de iure se to podařilo až po listopadu 89. Co se týče mě, já se trochu považuji za průkopníka nového směru – mikrochirurgie. Tu prosazovali G. Yasargil, původem Turek, který žil ve Švýcarsku, a Donaghy v USA. Kolem 70. let se dělala klasická neurochirgie, kde se používaly nanejvýš lupové brýle. Operace trvaly třeba hodinu, ale měly špatné výsledky. Mikroskopy, i když v té době byly špatně pohyblivé, přinesly revoluční změnu. Operace s nimi trvaly několik hodin, ale výsledky byly na tu dobu neskutečné. Došlo k radikální změně, úmrtnost a mortalita radikálně klesla. Otevřely se zcela nové oblasti neurochirurgie. Ze začátku probojovat ten obor ve světě i u nás bylo dost složité. Mikrochirurgie vedla k zcela nové technologii včetně instrumentária. Začalo se používat vlákno, které sestry neuměly podat, protože nebylo vidět. Vedlo to nejen k potřebě vytvořit celé nové technické zázemí, ale bylo potřeba vytvořit novou mikrochirurgickou anatomii. Dříve byla makroanatomická, ale najednou bylo potřeba znát podrobnosti, které nás dříve nezajímaly, ale začaly hrát rozhodující roli. O mikroanatomii se zasloužila řada anatomů, zejména Rothon v USA, v Orlandu, kde jsem mohl po osvobození stážovat. Bylo potřeba nejen ty struktury vidět, ale také je šetřit. Takže vzniklo monitorování nervových funkcí. My sice nerv nevidíme, ale víme o něm, protože ho dráždíme a umíme ho uchovat. A pak přišla další inovace celého oboru kolem devadesátých let. V té době existovala neurochirgie, která uměla operovat mozek. Pak byla ORL, které uměla řešit všechno v obličeji a nose. Co bylo mezi oběma obory, tedy v lební bazi, to bylo neřešitelné. Když se ušař dostal k tvrdé pleně mozkové, končil, stejně tak končil neurochirurg. Teprve kolem 90. let se lékaři z těchto oborů sešli, začali spolupracovat a vznikl tak nový obor – chirurgie lební baze. Byl ustanoven v roce 1992 v Hannoveru. A já si považuji za čest a slávu naší neurochirurgie, že jsme patřili mezi jeden ze států, které byly považovány za zakládající. A to proto, že kolem roku 1990 jsme i u nás v ČR ustanovili skupinu zabývající se chirurgií lební baze. Zakladateli byli neurochirurgové, ORL lékaři, čelistní chirurgové, plastici a další. Dodnes z toho založení skupiny žijeme.

Zlatá medaile ČLS JEP – profesoři Štěpán Svačina
a Eduard Zvěřina.
Zlatá medaile ČLS JEP – profesoři Štěpán Svačina a Eduard Zvěřina.

Co z toho, co jste za historii neurochirurgie zažil a o co jste se přičinil, vnímáte za nejpřínosnější?

Na to je velmi jednoduché odpovědět. Všechno. Řetěz je tak silný, jako je nejslabší jeho článek. Nedá se opomenout ani jedna z těch disciplín nebo kroků, které se v oboru za mého 60letého pracovního života staly. Důležitá byla a je multidisciplinární spolupráce. Hedonická izolace oborů i odborníků vede jen do pekla. Demokracie vedla k tomu, že už nemusí být prosazováni jen často neschopní straníci. Víme, k čemu vedly kulty osobností za totality. I dnes je podobné nebezpečí v mediální glorifikaci osobností, za kterými nejsou opravdové, konkrétní výsledky. Za kterými je lobbistický zájem vlivných a movitých institucí.

Kam podle vás může dojít posun například ve zkoumání mozku? Je to velmi složitý komplex, o kterém neustále zjišťujeme nové skutečnosti.

Dnes je hlad po mediálních senzacích. Většina z toho je záměrný nebo komerční podvod. Slyšíte, že v Číně bude možno transplantovat hlavu a nahradit mozek. To je naprostá fikce, která se nikdy neuskuteční. Mozek vznikl jako produkt miliony let trvající biologické evoluce. Mohou jej rekonstruovat a vytvořit jen biologické metody respektující zákony regenerace. Moderní sebesložitější technologií lze vyrobit pouze jeho více či méně dokonalý funkční model. Nic víc. Nevěřím, že by mozek nahradil nějaký robot. Všichni roboti budou jen našimi pomocníky. Nevěřím, že někdy vznikne inteligence taková, která by nahradila tu naši. Pořád to bude naše inteligence, která bude tyto metody a tyto prostředky používat jenom jako pomocníky. Jsme přesvědčeni, že mozek patří mezi nejsložitěji organizovanou hmotu ve vesmíru. Když to zjednoduším, tak v tom kile a půl hmoty, kterou máme v hlavě, jsou miliardy buněk, ať už funkčních, nebo podpůrných. A každá ta buňka má několik tisíc spojení, to, čemu říkáme neuronové sítě, konektomy. A každý z nás máme ty sítě v nepředstavitelné délce 150 000 km. Je to půlka vzdálenosti na Měsíc. A každá ta jedna buňka, kterých je tam 10 na xtou, má složitější funkce než karta v počítači. Takže je to nepředstavitelné a my prozatím chápeme funkci mozku velmi okrajově. Je zvláštní, že do toho vůbec umíme nějakým způsobem zasahovat. Neurochirurgie je zvláštní obor. Je to obor, kde jeden lidský orgán, tedy mozek, léčí sám sebe. Umíme zasahovat do toho hardwaru. Tam si umíme dost dobře poradit. Umíme zasahovat i do toho podrobného hardwaru, ale do softwaru skoro nevidíme.

Mnoho let se potkáváte se špičkami neurochirurgie ve světě, učíte, vzděláváte, spolupracujete s nimi. Dokážete vyhodnotit nebo vyzdvihnout nějaké vlastnosti, které z neurochirurga udělají špičku?

Existuje Gaussova křivka, která říká, že jsme malí, prostřední nebo největší. Nebo že máme nadání – malé, prostřední a pak jsou nositelé Nobelovy ceny. Nikdo se nediví, že v republice vyroste dvacet prvoligových hráčů hokeje a že jsou jenom jeden či dva Jágrové. Totéž existuje v medicíně. Těch schopných a nejschopnějších se rodí jako šafránu a je stále třeba, aby se talenty vybíraly a pěstovaly. Jsou mezi námi lékaři, kteří jsou manuálně nadprůměrně schopní, jsou mezi námi lékaři, kteří umí deset jazyků. A když budeme hledat tu jednu vlastnost nebo schopnost, která z neurochirurga dělá tu špičku? Nenajdeme ji. Je to komplex schopností. Je ale zvláštní, že všichni skvělí neurochirurgové, které jsem poznal, byli nebo jsou výtvarníci. Cushing si všechny operace kreslil. V jeho knihách jsou tisíce nákresů. Totéž akademik Kunc. Byl skvělý malíř a spoustu operací si doplňoval obrázky. Já si u každé operace dělám skicu. Přestože máme videa a navigační techniku. Myslím, že dobří chirurgové musí mít skvělou prostorovou představivost a vizuální paměť. Dnes nám pomáhají moderní počítačové technologie charakteru navigační technologie, jako když bloudíme autem krajinou. Pomáhají nám, ale při operacích v mozku bloudit nesmíme. Operatér musí být daleko lepší než jen pomocná navigace. Ptala jste se, co z neurochirurga udělá špičku? Neposuzuji to podle sebe, ale podle špičkových, světových neurochirurgů, kteří se stali mými přáteli, jako je M. Samii, G. Yasargil, T. Kawase, R. Spetzler, ale i naši R. Petr a Z. Kunc. Je to nadání, vůle a přirozená pracovitost, hraničící s fanatismem. Také snaha překonávat hranice možností oboru. Rozhodující je také vyrůstat a asistovat řadu let u špičkových neurochirurgů. V žádném případě to není nadstandardní schopnost mediální prezentace.

Týmový seskok padákem – profesora Zvěřinu „adrenalin“ baví.
Týmový seskok padákem – profesora Zvěřinu „adrenalin“ baví.

A předpokládám, že se neobejdete také bez disciplíny, sebeovládání a pevné ruky.

Já se rukám moc obdivuji. Ruka je nástroj, který vedl k polidštění opice a vzniku lidstva. Nic není krásnějšího a obdivuhodnějšího než ruka ženy nebo klavírního virtuosa. Obdivuji ruce sochaře Rodina. Byl jsem v Bostonu, kde je muzeum zakladatele neurochirurgie Cushinga, a tam je odlitek jeho ruky. Jeho geniální ruce jsem se poklonil. Udělalo mi velkou radost, že jsem si mohl vyfotit svoji ruku vedle té jeho. Moje ruka vypadá jinak – on ji měl štíhlou, já ji mám hranatější. Ale na tom nesejde, tu ruku vede mozek. Děláme operace, které trvají desítky hodin, střídáme se, ale je to někdy opravdu celodenní práce. Sedíme v křesle, které je pohyblivé, máme opěrky na ruce a operujeme s podepřeným zápěstím. Operujeme vlastně jenom prsty. Mikroskopem vidíte operační pole, které je tak velké, jako je políčko kinofilmu. Ale pak si můžete tím mikroskopem udělat velké zvětšení nějakého detailu a operujete na poli 1 × 2 mm. Musíte sešít cévu, která má kolem milimetru, a dát na ni několik stehů. Bohudík nevím, co je to třes rukou. Ale není to otázka třesu rukou. Podstatné je, jak to zpracováváte v hlavě.

Stále operujete, někdy dlouhé hodiny v kuse. Jak se udržujete v kondici?

Za moji kondici může z velké části nejspíš genetika. A pak sport. Hrál jsem dost dobře hokej, míčové hry, tenis, asi jenom golf jsem nedělal. Na ten už jsem neměl čas. Že bych se někdy nudil, to jsem nezažil. Jak soukromě, tak pracovně. Baví mě poněkud adrenalinové sporty, sjezdové lyžování, mám rád hory. Třeba v roce 2007 jsme ještě byli s manželkou s mačkami a cepíny na ledovci na Novém Zélandu. Mám rád divokou vodu. Před dvěma roky jsem byl s rodinou v Hondurasu s raftem a kajakem. Každý rok si sjedu Stvořidla a nějaké menší řeky. V roce 2020 v květnu jsme v ledové vodě sjeli Belou, Bialku, Černý Váh a Dunajec. A potom myslivost. Lovil jsem na Kamčatce losy, v Britské Kolumbii, ve Skalistých horách. Přitom si člověk sáhne někdy na dno. Třeba při plavání v řekách s flintou. Ale není to o tom lovení adrenalinu. Od dětství jsem byl ve Skautu, řadu let ilegálně, lovil jsem bobříky a naučil se přežít v divočině. Prostě miluji všechno, co lze dělat v přírodě.

Ruka prof. Zvěřiny a odlitek Cushingovy ruky (dole).
Ruka prof. Zvěřiny a odlitek Cushingovy ruky (dole).

Měl jste někdy při práci pocit, že té přírodě konkurujete nebo že do ní zasahujete?

Ne. Myslím, že ne. My lidi jsme taky jen příroda. Jsme jen součástí existence, které vůbec nerozumíme. I když musím přiznat, že mi občas rozum nebere, co se s lidstvem ve světě děje. Lidstvo míří do vesmíru, kde je vzduchoprázdno. Ale my potřebujeme pro život určité podmínky v malém rozmezí teploty, záření, potřebujeme kyslík, glukózu atd., jinak zahyneme. Říkáme tomu homeostáza. Lidstvo dnes prodělává něco zvláštního. Já to trochu vidím, že se snažíme chovat jako viry. Virus taky přežije v naprosto nehostinném prostředí. Zajistí si to různými metodami. A my lidstvo to začínáme dělat taky. Najednou ze Země vystřelujeme sondy do vesmíru, na Mars, na Měsíc, máme kolem Země tisíce družic. A my, kteří jsme zatím byli schopni žít jenom v tom kyslíku a jenom v pro nás příhodných podmínkách, si oblékneme skafandry a s těmi všemi vynálezy a počítačovou technikou umíme přežít ve vesmíru. Ale ta specializace je velmi zranitelná. Víme, že stačí blackout, přestane jít elektřina a najednou je zle. Takže je otázka, jestli tato metoda, kterou dnes lidstvo vymyslelo, bude životaschopná. Jestli osídlíme nějaké planety – to je otázka. Ale zatím vidím, že je to při množící se populaci asi jediná možnost, jak lidstvo přežije. Sám se snažím tomu pokroku přispět také sledováním výzkumu mozku a neurochirurgické technologie. Byl bych rád, kdybych jednou, třeba za sto let, mohl vidět, z nebe nebo z pekla, co se s lidstvem stalo. Co se děje s obdivuhodným živočišným druhem, nazývajícím se lidstvo. Bylo a je fantastické se na tom podílet.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Svět praktické medicíny

Číslo 3

2021 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se