Rozhovor s MUDr. Evou Kociánovou, Ph.D. „O prevenci, dezinformacích v medicíně a bubnování“

MUDr. Eva Kociánová, Ph.D.

• vedoucí lékařka Centra pro hypertenzi a sekundární prevenci,
  I. interní klinika FN Olomouc
• garantka programu Srdce v hlavě
• garantka programu Nebuď pod tlakem

Rozhovor vedla Jindra Moravcová

> Co přispělo k vašemu rozhodnutí stát se lékařkou?

Možná jsem se tak už narodila. U nás doma nikdo lékař nebyl. Ale měla jsem strýce, který byl lékař. A on vždycky, když k nám přijel na prázdniny, ležel na dece a četl odborné časopisy. Bylo na něm vidět, jak moc ho to baví, a mě to fascinovalo. Ta vášeň z něho byla cítit. Takže nejspíš to byl můj vzor při rozhodování, čemu se budu v životě věnovat. Také jsem si pohrávala ještě s myšlenkou být učitelka, protože vyučování mě baví. Ale v tom, co dělám, se to učení s medicínou potkalo. Učím na fakultě a velice mě baví přednášet pro odbornou veřejnost.

> A obor kardiologie vás lákal hned od začátku?

Kardiologie se mi prostě stala. Měli jsme asi v pátém ročníku medicíny učitele na kardiologii pana doktora Kováče. A protože ho nebavili znudění medici, vyhlásil soutěž o EKG pravítko – kdo mu nejlépe popíše EKG, tak to pravítko vyhraje. To byl tehdy takový skvost, který jsme všichni chtěli. Dneska se mi všichni smějí, ale tehdy to byl majetek. A já jsem ho hrozně chtěla. Tak jsem v tom EKG ležela do příštího praktika, malovala jsem si vektory a chtěla jsem moc pochopit, jak to funguje. A to pravítko jsem vyhrála. A pak už se to nějak vezlo. Na základě toho jsem jela na stáž do anglického Leicesteru na kardiologickou kliniku, kde jsem se naučila strašně moc věcí, a vrátila jsem se už rozhodnutá, že se budu věnovat kardiologii.

> Přinesla jste si z Leicesteru kromě rozhodnutí i něco jiného? Nějaký přístup nebo postup, který v české kardiologii nebyl do té doby obvyklý nebo známý?

Byla tam hodně výrazně cítit snaha postarat se co nejlépe o každého jednoho pacienta individuálně. Tak jsem to tam vnímala. Bylo zvykem, že lékaři, kteří pacienta ošetřovali ve své ambulantní praxi, starali se o něj taktéž i na lůžku. Chodili za ním na oddělení a vedli léčbu. To se mi moc líbilo a snažím se to přenášet i do svojí praxe.

> Snažíte se to přenést i směrem ke svým studentům?

To také. Ale především se snažím probudit v nich snahu hledat a vidět souvislosti. To je v medicíně taková zajímavá detektivka – dopídit se všech spojitostí. Snažím se neučit jenom ty jednotlivé diagnózy, ale i spojnice mezi nimi. To si myslím, že úplně běžné není. Jeden student, který už mě daleko přesáhl, protože je z něj profesor, mi nedávno řekl: „Tys mi tenkrát tak krásně logicky vysvětlila a namalovala ten plicní edém, že jsem od té doby věděl, že budu kardiolog.“

> Kardiologická onemocnění vedou žebříčky úmrtnosti, okruh nemocných se rozšiřuje navzdory vymoženostem, které medicína nabízí. Jako mimořádně důležitá se čím dále tím více jeví prevence. Vy se jí hodně věnujete.

Ale nebylo tomu vždycky tak, byla doba, kdy jsem nad tou prevencí možná i trochu ohrnovala nos. Začínala jsem akutní medicínou na jednotce intenzivní péče, pak jsem se posunula k diagnostickým metodám. A až teď po letech jsem se posunula úplně tam, kde se začínat má. Protože jak člověk stárne a moudří, tak mu dochází, kolik se toho dá zachránit. A že i když jsou kardiologické metody a léky mocné prostředky proti umírání na kardiovaskulární nemoci, prevence je prostředek ještě silnější.

A že vlastně spousta z těch příběhů, které na lůžkových odděleních prožíváme, by se vůbec nemusela stát. Takže ano, teď působím polovičním úvazkem na 1. interní klinice kardiologické a polovičním úvazkem pomáhám rozvinout úplně nový projekt Fakultní nemocnice Olomouc, který se věnuje jenom prevenci. Je to preventivní klinika, na které by se měli soustřeďovat ti pacienti, u kterých toho jde ještě hodně zachránit.

> Fakultní nemocnice Olomouc na prevenci v kardiologii cílí hodně. Běží zde program Nebuď pod tlakem, jehož jste odbornou garantkou. Představte nám ten program detailněji.

Je to takový pilotní projekt s cílem optimalizovat krevní tlak a celkový zdravotní stav pacienta úpravou životního stylu a optimalizací léčby. Řekli jsme si, že pacienti, kteří se chtějí starat o svůj krevní tlak i jinak než jenom tak, že natáhnou ruku pro tabletku, by si zasloužili komplexní péči. A za mocné podpory nemocnice jsme rozjeli projekt pro dobrovolníky, kteří ještě nejsou jinak nemocní, mají „jenom“ ten vysoký krevní tlak a je jim do 60 let. My jim ve spolupráci s dalšími pracovišti FN Olomouc poskytujeme takovou komplexní školu zdravého životního stylu a sebemonitorace krevního tlaku, která trvá celý jeden rok. Podílí se na tom řada klinik, například tělovýchovné lékařství, hypertenziologové, psychologové, fyzioterapeuti, obezitologové, spánkoví odborníci – zkrátka řada specializací. Zúčastnění pacienti by měli být po tom roce schopni se o svůj krevní tlak postarat s pomocí lékaře rovným dílem jako partneři. Tím se má snížit jejich kardiovaskulární riziko a zlepšit jejich prognóza. Daří se nám to, klienti jsou na konci programu aktivní, cítí se lépe, mají správně kompenzovanou hypertenzi a zhusta mají po roce méně tablet než na začátku.

> Kolik už se projektu zúčastnilo pacientů?

Máme 130 osob a pořád přibývají. Ten projekt není postaven tak, že by naráz vstoupil nějaký počet pacientů. Ale přibíráme nové pacienty postupně tak, jak máme síly a jak se uvolňují místa. Už to takto běží druhý rok. Jezdí k nám pa­cienti z různých částí republiky, máme pacienta od Lužnice, máme pacienty z Příbrami, jezdí k nám několik pacientů z Prahy. Jsou to pacienti, kteří chtějí k problému přistoupit aktivněji, než je v ČR zvykem. Hledají v internetovém prostoru a na sociálních sítích, jak by si mohli pomoci, najdou si nás a přijedou.

> To by si jistě zasloužilo následování i v jiných nemocnicích, myslím, že by bylo prospěšné, aby takovýto program byl dostupnější v celé České republice.

To bychom rozhodně rádi. My sbíráme data a nejdřív musíme prokázat, že to je ekonomicky i personálně zvládnutelné a že to má výsledky. Až se toto prokáže a publikuje, věřím a doufám, že se řada pracovišť přidá.

> Jste zapojena i do dalšího programu, Srdce v hlavě…

Srdce v hlavě je krásný projekt, kde se odborníci z různých odvětví snaží edukovat veřejnost způsobem, který je pro ni atraktivní a srozumitelný, vysvětlit souvislosti mezi životním stylem, farmakoterapií a zdravím. Já jsem garantka tohoto programu, to znamená, že pokud jsem oslovena, snažím se podat relevantní informace tak, aby z toho mohly vzniknout tiskové zprávy. A aby pacienti dostávali správné informace, protože je kolem nás spousta dezinformací.

> Na které dezinformace narážíte nejčastěji?

„Léky na cholesterol jsou špatné“ – to mě tedy velice trápí, stejně jako dezinformace kolem očkování. A také mě zlobí takové to tvrzení a přístup „na něco se umřít musí“. Lidé si špatně představují to, co je mezi produktivním životem a smrtí. Že to není tak, že zavřou oči a teď bude klid svatý. Ale že tam přijde nemoc a ta ovlivní nejen jejich život, ale i život jejich rodin a blízkých na několik a mnoho let. A že to může být obrovská zátěž a velká frustrace jak pro ně, tak pro okolí. A to ti lidé nevidí.

> Podobné je i tvrzení „my to máme v rodině“ a „léky na tlak jsou škodlivá chemie“.

Ano, ten odkaz na rodinnou zátěž si mnoho pacientů přebírá alibisticky. To je takové to – „já nebudu dělat nic, když to máme v rodině“. A to mě také zlobí. Ta genetická informace se samozřejmě a logicky přenáší. Ale přece když o tom vím, můžu a měl bych se snažit s tím bojovat a o to více se snažit to ovlivnit. Té informaci, kterou jsem zdědil po předcích, se můžu postavit čelem a udělat všechno pro to, aby mně se to nestalo. Jeden z programů, které rozjíždíme v rámci Centra zdraví a prevence, se jmenuje Rodinný strašák. A tam se přímo jde po té jedné nemoci, která děsí generace po sobě, a snažíme se jí předcházet. A co se týče léků na cholesterol a na tlak, jsou to léčiva, která zachraňují životy, ale existuje kolem nich spousta fám. Třeba: „Doktor mi dává léky, aby na mně vydělal.“ S tím se vážně setkávám, pacienti si často myslí, že já z každé tabletky, kterou spolknou, něco mám. Nemám. Když to jde bez tabletek, je to super. Ale ono to často bez nich nejde. Třeba právě proto, že to onemocnění je rodinný strašák a genetika hraje tu roli tak velkou, že i když se snažíte zdravě žít, stejně nějakého spojence v tom boji potřebujete. Snažím se, aby pacienti brali léky jako spojence. A chtěla bych všechny pacienty ubezpečit, že léky na cholesterol a vysoký krevní tlak, které se v ČR dostanou až k pacientovi, jsou prověřené evidencí na obrovských souborech, které si vůbec pacienti nedovedou představit. Jsou prospěšné, prokazatelně prodlužují zdravá léta a oddalují předčasná úmrtí z kardio­vaskulárních příčin.

> Kardiovaskulární riziko je ve společnosti stále vyšší a nově by se podle doporučení Evropské kardiologické společnosti měla řešit nejen hypertenze (TK měřený v ordinaci nad 140/90 mmHg), ale věnuje se větší pozornost tlaku zvýšenému (systolický TK 120–139 mmHg) a doporučuje se léčit.

Z dostupné literatury a populač­ních studií víme, že hypertenzí medio­­­vané orgánové poškození vzniká už od 120 mmHg systolického krevního tlaku. Já třeba svým pacientům říkám: „Vaše cévy stárnou rychleji než vy, pokud máte krevní tlak zvýšený.“ A to nad těch 120 mmHg už je. A druhá položka v této problematice je, že se nemůžeme spolehnout na to, že tlak měřený v ordinacích vždycky podá správnou informaci a že to stačí ke screeningu pacientů ohrožených hypertenzí. Odborná společnost se na to teď dívá tak, že pacienti, kteří mají zvýšený krevní tlak nad 120 mmHg, by měli být pečlivě prošetřeni. Měl by jim být krevní tlak zkontrolován mimo ordinaci. Máme na to dvě metody – ambulantní monitorování krevního tlaku za 24 hodin přístrojem, který v intervalech měří tlak celý den, i když spíte. A druhým způsobem je domácí měření, kdy si pacient měří tlak sám v domácím prostředí. Měl by to dělat dvakrát ráno a dvakrát večer po dobu 4–7 dní a z toho vypočítat průměr. Tyto dvě metody by měly být použity u všech pacientů, kteří mají zvýšený krevní tlak a k tomu nějaké riziko. Například nějaké další onemocnění, jako je onemocnění ledvin či diabetes, anebo nějaké modifikátory rizika, jako je třeba rodinná anamnéza. Neznamená to, že ten krevní tlak nutně musíme začít takto časně léčit u všech, to vůbec ne. Ale je upřená pozornost na mnohem lepší a pečlivější prevenci u této skupiny osob. Já tomu hodně fandím a námitky, že se to nedá sledovat, protože takových pacientů je strašně moc, u mě neobstojí. Já si myslím, že je to jenom o organizaci, o naučení středního zdravotnického personálu dovednostem, které může a je schopen vykonávat. Třeba spočítat riziko, ty pacienty vychytávat, kontrolovat jim průměry, a na toho lékaře potom spadne mnohem méně práce. I když to vypadá děsivě, že kolem toho je a bude spousta práce, určitě to stojí minimálně za modelování systémů, které by nám s tímto pomohly. Já jsem opravdu veliký nadšenec do prevence a moc tomu fandím.

> Když mluvíme o prevenci a zmínila jste domácí monitorování krevního tlaku – vy jste zastánkyně hesla „tonometr do každé rodiny“.

Ano, tonometr do každé rodiny určitě. Protože při vysokém výskytu zvýšeného a vysokého tlaku to rozhodně stojí za to. Podle guidelines Evropské kardiologické společnosti i Evropské hypertenzní společnosti se řízení léčby krevního tlaku doporučuje na podkladě tlaku měřeného doma. A nemyslím takové to „teď se změřím, protože mi není dobře“. Ale opravdu toho poctivě spočítaného průměru z optimálně sedmi dní. Podle toho se dá řídit léčba, protože tento parametr je prognosticky mnohem výtěžnější než jedno změření tlaku v ordinaci, byť dobře udělané. Tady narážíme i na to, že se ve spoustě ordinací stále TK neměří lege artis. Správný postup je měřit třikrát a průměrovat druhé a třetí měření. Jsou argumenty, že to nelze stíhat, ale znovu opakuji – všechno je o organizaci práce. Samozřejmě že to nejde, pokud se v ambulanci měří rtuťovým tonometrem a nebohá sestřička nafukuje tu manžetu rukou. To by si uhnala zánět šlach na zápěstí, kdyby ty pacienty chtěla všechny změřit správně. Pracuji i v ambulanci a udělali jsme to tak, aby to šlo. Máme tam stůl, u kterého si pacient v klidu může sednout k tonometru, který průměruje sám. Je to místo k tomu určené, říkáme mu „tonokoutek“.

Vím, že toho mají praktičtí lékaři hodně, a skláním se před šíří problémů, kterou praktický lékař musí pojmout. On neřeší jenom tlak. Ale základem péče praktického lékaře by měla být prevence a myslím si, že jeho ctí by mělo být dělat ji dobře. A mnoho kompetencí může převzít střední zdravotnický personál. Zdravotní sestry jsou schopné, ale musí vědět, jak důležité to je, a musí si být vědomy důležitosti správného změření TK, podle kterého se počítá kardiovaskulární riziko. Vždyť my to zadáváme do tabulek a na základě toho se pacient kategorizuje. Jsem velký fanda do vzdělávání středního zdravotnického personálu a zvyšování jeho kompetencí, aby sestry věděly, jak jsou důležité na této pozici.

> Odbočíme od medicíny – máte kromě ní čas i na jiné aktivity?

Ano, stíhám toho relativně hodně. Snažím se, aby v každém dni byl alespoň nějaký sport. Hodně lidí říká, že nesportuje, protože ho bolí kolena. To mě taky, tak jsem si našla plavání. Výmluvy se nepřijímají, sport má patřit ke zdravému životnímu stylu. A kardiovaskulární kondice je to, co nás ponese do stáří. Hodně tedy plavu a chodím do funkční tělocvičny posilovat. Využívám služeb trenérů, protože tak jak já rozumím medicíně, oni zase rozumí pohybu. Na slepé uličky nemám čas.

A moje velká vášeň je hudba. S tou jsem vyrostla od malička, jenom se v průběhu času mění formy toho, jak se jí věnuji. Dětství jsem strávila v dětském sboru Jitro v Hradci Králové, hrála jsem na všechno možné, začala jsem klavírem, pak flétny všeho druhu, baskytara atd. A momentálně se učím hrát na bicí soupravu, chodím do ZUŠ a drtím etudy, ale zahraju si i rockové pecky. Jsem členka Česko-slovenského orchestru a sboru lékařů, který vznikl v lednu. Mohou se do něj zapojit všichni lékaři, kteří umí na něco hrát anebo zpívat a chtěli by. Je to myšlené jako roční projekt, jednou za rok se ta skupina sejde, nacvičí program a předvede ho na koncertě. Teď v červnu jsme vystupovali v Olomouci a já hraju bicí sekci. Moc mě to baví a chci se v tom dál aktivně vyvíjet. A neskutečným způsobem mi to pomáhá relaxovat. Kdo si bubnování nezkusil, tak to k vyzkoušení vřele doporučuji. Protože kaž­dá končetina dělá něco jiného a v jiném rytmu, a to vás zaměstná tak, že zapomenete na starosti běžného života. Já to beru i jako formu meditace. A kdyby někdo potřeboval bubeníka, mám ještě kapacitu.