K 90. narozeninám MUDr. Jaroslava Ulricha, CSc., *30. 4. 1921
(Osobní zprávy)

Aby nebylo omylu: nepíši toto laudatio „ze setrvačnosti“, ani proto, že bych neměl co dělat. Chci připomenout při příležitosti, jež se takto naskýtá, osobnost, která se zasloužila o rozvoj zdravotnictví v oblasti geograficky i demograficky atypické, v Severočeském kraji, v okrese mosteckém, průmyslově nejexponovanějším. Nejenže po válce bylo podhůří Krušných hor postupně vysídleno a populace omlazena. Podkrušnohorská krajina byla devastována povrchovou těžbou hnědého uhlí, ovzduší zamořeno spalnými produkty z průmyslových závodů a elektráren, a prosyceno popílkem. Dr. Ulrich zde žije od 30. dubna 1949 -⁠ 62 let. Most se stal jeho životním údělem. Poprvé stanul na jeho nádraží, když utíkal v březnu roku 1945 z rozbombardované Jeny po téměř tříletém totálním nasazení v Reichu, dočasně Velkoněmecké Říši.

Jaroslav Ulrich se narodil ve Vrbici -⁠ Liptovsku. Jeho otec byl důstojníkem československé armády, tehdy v Liptovském Sv. Mikuláši‚ maminka Chorvatka. Z dětství pramení tedy nejen znalosti slovenštiny a chorvatštiny, ale i zásady národnostní a náboženské tolerance. Gymnaziální studium prodělal v Praze -⁠ Libni, maturoval roku 1939 a dal se zapsat na lékařskou fakultu. Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 absolvoval abiturientský kurz obchodní akademie, a získal tak přechodné zaměstnání u zasilatelské firmy. Jako příslušník „ročníku 21“ spadal pod „Totaleinsatz“ a byl poslán do Německa, kde pracoval jako pomocný dělník v Jeně. V květnu roku 1945 se vrátil do Prahy, promoval v dubnu roku 1949 a dobrovolně nastoupil na interní oddělení nemocnice v Mostě, kde pracoval jako sekundární lékař do roku 1956, poté jako přednosta interního oddělení do roku 1985. Po penzionování dále jako internista až do roku 1993.

Začátky působení v prvním popromočním roce charakterizuje dr. Ulrich známým klasickým úslovím „hic Rhodus, hic salta!“: během dovolené primáře Symona onemocněl jeho zástupce tyfem, takže na něj připadlo plné penzum práce na 150lůžkovém oddělení. K tomu starost o výjimečné pacienty, vyžadující si stálé noční pohotovosti. V půli roku 1950 vypukla epidemie paratyfu a na podzim téhož roku epidemie katarů horních dýchacích cest s anginami vyvolanými β-hemolytickým streptokokem, jak se zjistilo teprve později, když docházelo k hromadnému onemocnění učňů revmatickou horečkou. (Penicilinová léčba nebyla zavedena, byl ho nedostatek a v učňovském středisku nebyl závodní lékař. Po letech někteří mladí pacienti umírali a stoupal výskyt porevmatických chlopenních vad, zejména mitrální stenózy.) Jde o historicky důležité období: byl to počátek konziliární spolupráce s doc. Arnoštem Mládkem, který indikoval první kamisurotmii provedenou v Hradci Králové. A doc. Václav Rejholec prokázal na této populaci původ revmatické horečky a byla časně zavedena penicilinová prevence. Je to jeden z oddílů kardiologické problematiky, kterou prim. Ulrich dále sledoval po odchodu prim. Symona do Prahy a která vyústila k rozvinutí spolupráce s chirurgy až nakonec k prvnímu zhodnocení a souhrnu zkušeností a dlouhodobých výsledků komisurolýzy‚ které jsme publikovali s dr. Viktorem Kašlárkem v roce 1963 a 1969. Byla to naše třetí společná práce, opírající se o původní data z našich pracovišť, svědčící nejen o jednotě koncepce práce v terénu, ale též o možnosti využití dat našich pacientů. V té době odpublikoval již dr. Ulrich 18 původních prací ze svého pracoviště a měl za sebou desítky přednášek na okresních a krajských seminářích i sdělení na IV. Evropském kardiologickém kongresu roku 1964 v Praze. To byl veliký rozdíl oproti původnímu pojetí práce v rámci okresní nemocnice a polikliniky. O odbornosti primáře Symona jako kardiologa a vysoké úrovni péče o pacienty nebylo pochybností. Všichni lékaři oddělení těžili z jeho vědomostí a zkušeností. Ulrich ale navázal styky s novými pracovišti i s farmaceutickým průmyslem, ujal se nových úkolů v rámci celostátního výzkumu a mnohá výzkumná témata systematicky zpracovával. Mám na mysli především prehospitalizační fázi srdečního infarktu a rozbor úmrtnosti na IM na Mostecku, diabetes a hypertenzi.

K tomu poslednímu malou ilustraci: dávno před tím, než vzbudil zájem v celém světě metabolický syndrom, zajímalo se vedení a marketing Sandoz o častost výskytu hypertenze u diabetiků a dalo mi za úkol zjistit, jaká jsou konkrétní čísla. Všichni věděli, že to může být důležité, ale pojem „evidence“ nebyl ještě zaveden. Nikdo z tehdejších předních kardiologů, hypertenziologů a epidemiologů tří hlavních kontinentů žádná čísla neměl. V Izraeli věděli, že hypertenze je u diabetiků nápadně častější. Jediná čísla na základě mnohaletého sledování měl J. Ulrich v Mostě. Během 5 dnů mi je sdělil. Stejně měl přesná čísla o úbytku revmatické horečky, chlopenních vad a nárůstu koronární choroby srdeční u hospitalizovaných pacientů v letech 1951-1990. Konečné vyhodnocení takových dat není problém; ale musí se těch 40 let pečlivě zaznamenávat. Tato čtyřicetiletá každodenní soustředěná práce byla základem Ulrichova „mosteckého úspěchu“, založeném na individuální péči o pacienta, na výuce spolupracovníků i výchovou vlastním vzorem a prohlubováním vlastní odbornosti. Účastnil se internistických a kardiologických konferencí a postgraduálních kurzů, v roce 1957 složil kvalifikační zkoušku II. stupně z vnitřního lékařství a v roce 1967 obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Klinický význam syndromu Wolf-Parkinson-Witteova“, opírající se o vlastní dlouhodobé sledování 50 nositelů této (zdánlivě jen) EKG anomálie. Přednesl na IV. Evropském kardiologickém kongresu vlastní výsledky sledování enzymatické odpovědi u nemocných s infarktem myokardu a účastnil se kurzů a zasedání Kardiologické společnosti v Moskvě, Vratislavi, Düsseldorfu, Drážďanech, v Udine a ve Vídni. O těchto kongresech vždy zasvěceně referoval. Tak poznamenává k velkému Evropskému kongresu v Düsseldorfu (1984), že chybí zásadní koncepce léčby nemocných s chronickou městnavou srdeční slabostí. To byl tehdy významný historický postřeh: jeden z evropských koryfejů prezentoval srdeční selhání (heart failure) výhradně jako následek koronární okluze (čehož následky přetrvávají dosud). Vcelku přednesl primář Ulrich za dobu svého působení více než 70 referátů a otiskl přes 130 článků, z toho přes polovinu původních sdělení v odborných periodicích.

Většinu toho v období, kdy vedl 150lůžkové oddělení, věnoval se výuce zdravotních sester, posudkové službě, zřídil tři nové poliklinické ordinace, po zrušení litvínovského okresu musil převzít metodické vedení praktických lékařů a konziliární návštěvy v této oblasti a v roce 1962 tam zřídit a obsadit lůžkové oddělení pro tuto spádovou oblast. Následně byla otevřena nová nemocnice, kde prim. Ulrich vedl své oddělení ještě 10 let. Bylo to období, kdy už byly tematické kurzy v kardiologii pořádány i za účasti mosteckých lékařů a prim. Ulrich se podílel jednak na klinickém zkoušení nových léků, na kontrole hospodárné preskripce v okrese i v Ústeckém kraji a od roku 1977 byl činný jako člen výboru České kardiologické společnosti. Za svoji činnost na Mostecku byl vyznamenán už v roce 1967 udělením Ceny města Mostu a v roce 1970 Cenou Severočeského kraje za vynikající zásluhy v kardiologii, později byl jmenován čestným členem České kardiologické společnosti a medailí prof. V. Libenského i medailí J. E. Purkyně „Pro merito“. Sám považuji za významné uznání kvality mostecké interny skutečnost, že tam byly od roku 1954 posíláni na praxi medici z Prahy, že pražští páni asistenti si toto pracoviště oblíbili a že se z Mostu rekrutovali spolupracovníci do krčského Ústavu pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK, nyní Kardiologie IKEM), což ocenil a vyzdvihl už kdysi prof. Z. Fejfar.

Lituji, že jsme nemohli oslavit letošní výročí jako osmdesátiny před 10 lety, kdy se sešla na půldenní seminář většina bývalých „Mostečků“. Ale ti přežívající se letos zase ozvali. Všichni vděčně vzpomínáme! Psal jsem o tom o výročích opakovaně; a také jinde. Letos jsem chtěl jen připomenout práci jednoho z terénních internistů -⁠ kardiologů, který v době sociálně-politicky i ekonomicky velmi obtížné konal práci, kterou dnes sotva zvládají odborní manažeři, organizátoři koncernů a početné výzkumné týmy. Kdy kazuistická sdělení sepisuje až sedm i více autorů. A kdy pacienti často neznají svého ošetřujícího lékaře.

Děkuji příteli Jaroslavu Ulrichovi za sebe i všechny bývalé spolupracovníky a pacienty.

Pavel Jerie

MUDr. Pavel Jerie

Switzerland

Doručeno do redakce: 13. 9.2011