Report from 7^th CEURGEM (Central European Gastroenterology Meeting)

7. CEURGEM se konal v Cluj Napoca v září tohoto roku. Místo bylo určeno v důsledku mimořádné aktivity rumunských gastroenterologů obecně a prof. Dana Dumitrascu zvláště. Do Rumunska jsme si zvykli cestovat v dobách komunizmu jako do jedné z mála dostupných zemí s mořem a příjemným klimatem. V dalších letech byly kontakty mezi oběma zeměmi na poli gastroenterologie nulové a opět jsem se do této země dostal až v roce 2001 jako zástupce Evropské společnosti digestivní endoskopie (ESGE) na endo­skopickém kurzu konaném v Iassi jako výraz neobyčejného postavení prof. Stanciu, který byl tehdy předsedou etické komise Evropské gastroentero­logické federace (UEGF). Tehdejší meeting jako takový se nevymykal jiným obdobným akcím, zajímavá byla cesta autem z Bukurešti již jen proto, že naše auto ji brázdilo jen málo rušeno jinými motorovými účastníky provozu, protože koňské povozy převažovaly. V roce 2008 jsem se zúčastnil jiného mezinárodního kongresu v Targu Mures a pro změnu jsem se podivoval nad neuvěřitelnou přeměnou země. Všude se stavělo a provoz a vozový park ve městech a na hlavních tazích odpovídal našim poměrům. Až na místě jsem se dozvěděl, že Rumunsko zaznamenávalo po desetiletí suverénně nejvyšší ekonomický růst v Evropě pohybující se stabilně kolem 10 %. Po dalších čtyřech letech již dosažený ekonomický pokrok nepřekvapil, zajímavé se ukázaly další souvislosti.

Osobně považuji lokální menší akce typu CEURGEM za příjemnou proti­váhu gigantických projektů typu UEGW. V průměru se získané informace obsahově až tak neliší, velkou výhodou je uvolněnost účastníků, takže navazování a upevňování kontaktů je efektivnější než na velkých reprezentativních akcích, kde nikdo nemá čas a vzájemné komunikace jsou odměřené. CEURGEM v Cluj potvrdil, že v době informační je mnoho konkrétních informací balastem, případně s nimi nedokážeme pracovat, takže ve skutečnosti individuální vzdělanost nevzkvétá. Autentické informace se patrně ukládají jiným způsobem, takže osobní a přímá komunikace je nezastupitelná. Kongresy a putování lékařů jako prostředek získání informací tak internet nemůže nahradit. V rumunských městech (Cluj) zaujme velmi komunikativní, případně profesionální přístup širšího okolí. V běžné restauraci, obchodě, taxicích či místních turistických informacích překvapí univerzálně kvalitní znalost jazyků, s jakou bychom se na podobné úrovni u nás asi nesetkali. Snad to souvisí s místním politickým a demografickým vývojem. Rumuni jako pozůstatek latinské civilizace ve středověku i dále žili v podrobení zejména Turků a Maďarů a samostatné Rumusko je vlastně velmi mladý stát. Na jeho dnešní ploše žila mimo jiné od 13. stol. velmi početná německá kolonie blížící se milionové populaci. Podobně jako české vesnice v banátech si uchovala jazyk, kulturu, vzdělání a další příznačné vlastnosti tomuto národu dané. Cluj se jmenovala Clausenburg a Sibiu Hermannstadt. Po roce 1989 velká část komunity rychle odcestovala a snadno se repatriovala v Německu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vzdělané a pracovité lidi, jejich bezproblémový přesun byl vlastně mediálně nezajímavý. Je pozoruhodné, že tato komunita zanechala v rumunské společnosti výraznou stopu, aniž by se snažila na rozdíl od podobně početné maďarské menšiny (vyjma druhé světové války) politicky dominovat. Přes (či snad právě pro) po staletí trvající kontakt s německou komunitou je rumunská společnost výrazně frankofilní v důsledku společných latinských kořenů a skutečnosti, že sice bližší, avšak rozdrobená mocensky bezvýznamná Itálie do 19. stol. nedisponovala centrem, které by mohlo vzdálené příbuzné přirozeně atrahovat, takže Francie byla nejbližší mocnost s podobnými historicko-kulturně-etnickými kořeny. Tato tendence se v době současné krize a nedostatku francouzských domácích lékařů promítá do masivního exodu rumunských absolventů do francouzských nemocnic.

Znovu jsem si potvrdil, že fenomén střední Evropy v širším slova smyslu přibližně na půdorysu habsburské monarchie vykazuje autenticitu a řadu společných rysů i podobný osud. Jeho součástí je bohužel i stávající situace, kdy všechny postkomunistické země této oblasti od Baltu až po středozemí, byť každá poněkud jinak, ekonomicky a zejména společensky stagnují, pokud přímo neretardují, a od úspěšného modelu Rakouska či Německa se opět spíše vzdalují. Soudím, že v rámci potřeby zachování diverzity stojí za to středo­evropský fenomén pěstovat i na poli gastroenterologie, nicméně při zrodu myšlenky CEURGEM před 15 lety stála generace, která je vesměs na odchodu na odpočinek (A. Markovič, P. Ferenci, A. Gangl) a plně aktivními zůstávají jen G. Krejs a B. Vucelič. Příštím organizátorem kongresu je J. Regula a je otázkou, zda další generace budou pociťovat potřebu pěstovat středoevropskou sounáležitost stejně naléhavě jako otcové zakladatelé.

Ke kongresu CEURGEM samému: rumunští odborníci jsou velmi aktivní v mezinárodním společenství a jejich domácí časopis vykazuje neuvěřitelně vysoký IF –⁠ 1,8! Nepřekvapí proto, že původní prezentace rumunských gastroenterologů byly zajímavé a na výborné úrovni. V oblasti střevních zánětů zaujala epidemiologická a genetická prezentace Mircea ­Diculescu. Irina Ciortescu hledala spojení mezi nespecifickými záněty a Helicobacter pylori. Simona Grad se zabývala souvislostmi střevního mikrobiomu. V hepatologii zaujalo několik epidemio­logických studií stanovujících výskyt hepatitidy C, její vztah k metabolickému syndromu a souvislosti jaterní cirhózy s aterosklerózou. Ze zahraničních účastníků je na prvním místě třeba jmenovat Douglase Drossmana zabývajícího se funkčními poruchami. Günther Krejs hovořil o mikroskopických kolititidách a Lászlo Herszényi o transformaci zánět –⁠ malignita. Výrazným segmentem byly prezentace českých autorů. Petr Dítě se zabýval chorobami IgG4, Milan Lukáš léčbou biologiky v těhotenství a autor tohoto sdělení invazivní léčbě u akutní pankreatitidy.

Jak bylo uvedeno, příštím hostitelem CEURGEM bude onkologický institut ve Varšavě vedený Jaroslawem Regulou a další osud této aktivity zůstává ve hvězdách.