Příspěvek k dějinám farmakologie
(období pozdní antiky)


Contribution to the History of Pharmacology
(The Late Antique Period)

Pharmacological literature in the Late Antique period followed the Roman tradition and widely used Scribonius Largus and excerpts from the writings of Pliny the Elder. Literature was created both in the western part of the Roman Empire and in North Africa in Carthage. Manuals have been written about medicinal plants (Herbarius of Pseudo-Apuleius, De herba vettonica of Pseudo-Musa), for drugs obtained from the animal kingdom (Liber medicinae of Sextus Placitus) or documents containing both (De medicina of Cassius Felix, De medicamentis of Marcellus Empiricus). The contribution of this literature is the mediation of ancient knowledge into the Middle Ages.

Keywords:
pharmacology – the history of pharmacology – Pseudo-Apuleius – Pseudo-Musa – Sextus Placitus – Vindicianus – Cassius Felix – Marcellus Empiricus


Autoři: Drahomíra Tesařová
Působiště autorů: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, n. o. (detašované pracoviště Praha)
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2015; 154: 28-31
Kategorie: Dějiny lékařství

Souhrn

Farmakologická literatura v období pozdní antiky navazovala na římskou tradici a hojně využívala zejména Scribonia Larga a výtahů ze spisů Plinia Staršího. Literatura vznikala jednak v západní části římské říše, jednak v severní Africe v Kartágu. Byly napsány příručky o léčivých rostlinách (Herbarius Pseudo-Apuleia, De herba vettonica Pseudo-Musy), o lécích získávaných z říše živočišné (Liber medicinae Sexta Placita) nebo spisy obsahující obojí (De medicina Cassia Felica, De medicamentis Marcella Empirica). Přínosem této literatury je zprostředkování antických vědomostí středověku.

Klíčová slova:
farmakologie – dějiny farmakologie – Pseudo-Apuleius – Pseudo-Musa – Sextus Placitus – Vindicianus – Cassius Felix – Marcellus Empiricus


Vědecké úrovně osmi knih Celsova spisu De medicina pozdně latinská literatura v Římě nikdy více nedosáhla a také Celsův vliv byl nepatrný, až později zanikl úplně. Naproti tomu sbírka receptů ze školy Scribonia Larga byla literárně velmi využívána a Naturalis historia Plinia Secunda se stala nevyčerpatelným zdrojem pro nová díla. Poslední knihy uvedeného spisu vytvořily ve 4. stol. n. l. sbírku Breviarium (čili Medicina Plinii nebo Plini secundi iunioris de Medicina libri tres – 1), která v lékařských kruzích samotného Plinia nahradila. V západní části římské říše tak autoři, kteří psali latinsky, navazovali často na římskou tradici farmakologické příručky a sestavovali receptáře. Ve 4. až 5. století to byli Pseudo-Apuleius se svým dílem Herbarius, Pseudo-Musa se spisem De herba vettonica a Sextus Placitus s knihou Liber medicinalis ex animalibus. Nejrozsáhlejší je spis De medicamentis Marcella Empirica z Bordeaux. Vedle západní části římské říše vznikají lékařské spisy i v severní Africe.

Na jednotlivá díla se nyní podíváme podrobněji, a to přímo v originálech.

Pseudo-Apuleius

Autor spisu Herbarius není přesně známý. Proto jej vydavatelé jeho díla označují v samotném názvu jako Pseudo-Apuleius, v díle samotném pak spis připisují Apuleiu Platonicovi (2).

Herbář je uveden seznamem nemocí, počínajícím od nemocí hlavy. U každé nemoci odkazuje číselný údaj na jednotlivou léčivou rostlinu. Po tomto úvodu pokračuje vlastní herbář, který dodržuje pevnou strukturu. Jméno léčivé rostliny v latině je doplněno obrázkem, i když černobílým, nenamalovaným podle skutečné rostliny, ale podle autorů předmluvy převzatým z jiných herbářů (3). Pod obrázkem následuje vlastní léčebné použití rostliny, které je systematicky očíslováno arabskými číslicemi. U rostliny nazvané HERBA MILLEFOLIUM (4) tak např. čteme (5):

  1. „Ad dentium dolorem. Herbae millefolium radicem ieiunus conmanducet.“ – Na bolest zubů. Ať se rozžvýká na lačno kořen řebříčku obecného.
  2. „Ad vulnera de ferro facta. Herba millefolium cum axungia pistata et inposita vulnera purgat et sanat.“ – Na rány způsobené předměty ze železa. Řebříček rozdrcen s tukem a namazaný rány čistí a léčí.
  3. „Ad tumores. Herbam millefolium contusam cum butiro inpone.“ – Na otoky. Přilož řebříček rozdrcený s máslem.
  4. „Ad urinae difficultatem. Herbae millefolium sucus cum aceto bibitur, mire sanat.“ – Při obtížích s močením. Pije se šťáva z řebříčku s octem, to obdivuhodně léčí.

Po použití jednotlivých léčivých rostlin autor uvádí v odstavci Nomina herbae také další synonymické názvy pocházející z řeckého zdroje, ale i z jiných jazyků, např. (6):

„A Graecis dicitur miriofillon, alii ambrosiam, alii ciliofillon, alii crisitis, Galli mulicandos, alii vigentia, Daci diodela, Itali millefolium, alii militaris, alii Achilion, alii supercilium Veneris, alii cereum silvaticum. Hanc herbam Achilles invenit, unde vulnera ferro percussus sanabat,…“

U Řeků se nazývá miriofillon, ambrosie, ciliofillon, crisitis, u Gallů mulicandos, vigentia, u Dáků diodela, Italů millefolium, militaris nebo Achillion, jiní ji nazývají obočí Venušino nebo lesní svíce. Tuto rostlinu našel Achilles a léčil si jí rány po meči,…

U některých rostlin se setkáváme rovněž s citacemi míst, která se objevují u pozdějších napodobitelů Dioskorida. Jako doplněk k původnímu znění Herbáře je uvedena kapitola o mandragoře.

Pseudo-Apuleius čerpal nejčastěji z Pliniovy Naturalis historia, z jeho výtahu Medicina Plinii i z jiných zdrojů. To, že však Apuleius převzal z Dioskorida převážnou část, jak o tom píší autoři Geschichte der Medizin im Überblick mit Abbildungen (7), však vydavatelé tohoto spisu nesdílejí a v této souvislosti odkazují na skutečnost, že společná místa mezi Apuleiem a Dioskoridem se nacházejí až v pozdějších (napodobených) zpracováních (8).

Jako svůj zdroj uvádí Apuleiův Herbář Marcellus Empiricus a chválí jej ve své předmluvě.

Pseudo-Musa

Dílko De herba vettonica je útlý spisek, připisovaný Antoniovi Musovi, o němž však víme, že byl napsán mnohem později, než žil lékař Octaviana Augusta Antonius Musa (9). Věnuje se popisu pouze jedné rostliny jménem Betonica officinalis (10), rostliny, která má v lékařství široké použití. Je proto pravděpodobné, že spisek vznikl před Pseudo-Apuleiovým Herbářem, protože Apuleius tuto rostlinu – zřejmě s vědomím toho, že o této rostlině bylo pojednáno již předtím, do svého díla vůbec nezahrnul.

Spis De herba vettonica má podobnou strukturu jako Apuleiův Herbář. Pod arabskými číslicemi vyjmenovává jednotlivá použití této rostliny při léčení, uvádí jména u různých národů i shodná místa v pozdějších opisech Dioskorida (interpolationes ex Dioscur.). Ve srovnání s Apuleiovým Herbářem je však preciznější v receptech, které obsahují přesné množství složek, co se týče váhy i objemu, např. (11):

10. „Ad stomachi dolorem. Vettonicae dragmas III dato manducare per triduo vel in aqua frigida ciatis IV, bibat.“ – Na bolest žaludku. 3 drachmy (1 drachma = 1/8 unce (12) betoniky jíst po tři dny nebo pít ve 4 odměrkách studené vody.

11. „Ad iocineris dolorem. Vettonicae dragmas III, aquae calidae ciatos IV, da ut bibat per triduo.“ – Na bolest jater. Dej 3 drachmy betoniky a 4 odměrky teplé vody, aby se pilo po tři dny.

Anonymi de taxone liber a Sextus Placitus

Ve výše zmíněném vydání Corpus medicorum Latinorum IV(13) se nachází rovněž dílo Anonymi de taxone liber. Toto dílo má podobné postavení jako spis De herba vettonica. Je psáno ve formě dopisu a zpracovává pouze jednoho živočicha, kterému dává přednost před ostatními ve sbírce následující, Sexti Placiti Papyriensis Liber medicinae ex animalibus pecoribus et bestiis vel avibus, podobně jako to učinil Pseudo-Musa s rostlinou vettonicou.

Věnovací dopis o čtyřech stránkách pojednává o jezevci, jemuž autor dává jméno „taxo“, ale uvádí i jméno „mel“(14). Není příliš spiskem lékařským, ale spíše shrnutím pověr a návodem k magickým rituálům. Tak např. čteme o moci jezevčích zubů či jezevčího srdce (15):

„Hunc adprehendis et vivo dentes exime, quos maximos habuerit et ita dicis: In nomine omnipotentis decollo te, et dentes pertundes et de lino brachio ligabis in auro aut in argenteo, sic ut corpus tangat; ita neque sidus neque caniculae tempestas neque homo malus neque pestilentiae neque incursus mali nocere poterunt, et si quid fuerit mali, statim disrumpitur,…”

A tohoto když chytíš, vyjmi mu živému zuby, které měl největší, a takto řekneš: „Ve jménu všemohoucího tě stínám.“ a zuby provrtáš a přivážeš si je zlatou nebo stříbrnou nití na ruku tak, aby se dotýkaly těla; tak ani počasí, ani bouře Siria, ani zlý člověk, ani pohromy, ani vpád zla ti nebudou moci škodit, a jestliže bude něco špatného, ihned se to rozplyne,… 

„Cor eius ad ipsam portam obrue, per quam tu ipse ire aut venire consuisti. Omnem pestilentiam carebunt, etiam et si quid antiquitus fuerit, expiabitur.“

Jeho srdce zakopej k té bráně, kterou jsi zvyklý sám chodit nebo přicházet. Vyhneš se každé pohromě, a jestliže něco bude ze starých časů, bude to zažehnáno. 

Po spisu Anonymi de taxone liber následuje Liber medicinae Sexti Placiti Papyriensis ex animalibus pecoribus et bestiis vel avibus. Toto dílo je napodobeninou Apuleiova Herbáře, i když s tím rozdílem, že léčivé účinky přírody jsou zde z říše rostlin přeneseny do říše živočišné. Léčivé účinky jsou opět přehledně číslovány, např. v kapitole X. De leone (16):

3. „Ad omnium serpentium morsus. Leonis adipem, si totum corpus unxeris, a serpentibus eris tutus.“ – Na kousnutí všech hadů. Tukem lva jestliže si potřeš tělo, budeš před hady v bezpečí.

4. „Ad omnes dolores aut pedum aut cervicis vel quicquid doluerit. Leonis adipem libram I cum cerae unciis II et olei lentiscini unciis II, mixta omnia in se, uteris.“ – Na všechny bolesti nohou, krku nebo čehokoli, co bolí. 1 libru lvího tuku s 2 uncemi vosku a 2 uncemi oleje lentišku, vše smíchané do sebe, budeš užívat.

Dále v kapitole XI. De tauro (17):

4. „Ad ventris solutionem. Taurinum fel in lana coniectum et subpositum ventrem soluit. Idem infantibus umbilico subponitur.“ – Na uvolnění břicha. Býčí sádlo zabalené do vlny a přiložené uvolňuje břicho. Proto se přikládá dětem pod pupek.

Dílo Sexta Placita obsahuje kapitoly o jelenu, lišce, zajíci, koze, beranu, lvu, býku, psu, slonu, oslu, medvědu, koni, slepici, holubici aj. Nezahrnuje kapitolu o jezevci. Ve srovnání s Herbářem však nepopisuje jednotlivá zvířata, neuvádí obrázky ani jejich jména v jiných jazycích nebo synonyma, protože autor zřejmě neměl slovník těchto synonym při ruce. Existuje také několik verzí textu, takže vydavatelé uvádějí paralelně texty rukopisu α a β, přičemž text rukopisu β považují za věrohodnější (18).

Lékařské texty severní Afriky

Několik dalších lékařských latinských textů vzniklo v posledním století římského císařství na území severní Afriky, v Kartágu, které se v této době stalo opět kulturním a vědeckým střediskem. Roli zde hrála blízkost Alexandrie, kde stále existovala aktivní lékařská škola. Vývoj lékařské literatury zde určili tři autoři: Vindicianus, Theodor Priscianus a Cassius Felix.

Vindicianus, přítel Aurelia Augustina, zkompiloval výtahy ze starších děl. Z jeho tvorby se zachovaly fragmenty, např. jeho dopis císaři Valentinianovi (Epistula Vindiciani comitis archiatrorum ad Valentinianum imperatorem – 19), který je otištěn ve spisu Marcella Empirica. Vindicianus zde odkazuje výsledky dosavadního lékařského poznání císaři Valentinianovi a prosí jej, aby tyto zkušenosti zachoval i pro následující generace (20):

„Plura ergo de observatione medicinae pietati tuae ac posteris tuis digna memoria tradidi, quae homines docti de expertis remediis prodiderunt, quae tua divina serenitas oro suscipiat et ad memoriam ceteris relinquat.“ (Vind. Epist. 10).

Většinu tedy z lékařského pozorování, které je hodno zapamatování, jsem předal tvé zbožnosti, a co učení lidé odkázali z osvědčených léků, prosím, aby tvoje božská jasnost přijala a zachovala na památku ostatním.

Žákem Vindicianovým byl Theodorus Priscianus, Řek, pravděpodobně sám archiatros, který provozoval praxi v severní Africe a psal latinsky. Zachovaly se tři knihy jeho spisu Euporista (tj. sbírky o domácích léčivých prostředcích) a fragment díla Physica, sbírky prostředků magických (21).

Třetím lékařem v Kartágu byl Cassius Felix. Cassius Felix se narodil ve starobylém městě Syrta, byl kartaginským křesťanem a zřejmě působil jako archiatros (lékař) v Kartágu. Je autorem spisu De medicina o 82 kapitolách, který je datován podle konzulů Artabura a Calepia do roku 447 n. l.

Dílo reprezentuje vědeckou lékařskou literaturu vzniklou v Africe ve 4. až 5. století n. l. a podle autorových slov v předmluvě chce předat kompletní učení řeckých logických myslitelů (22):

„ …, omnipotentis Dei nutu monitus placuit mihi ut ex Graecis logicae sectae auctoribus omnium causarum dogmata in breviloquio latino sermone conscriberem.“ (Cass. Fel. De med. Praef.) – …, na pokyn všemohoucího Boha jsem se rozhodl sepsat ve stručnosti učení řeckých autorů logické školy o všech příčinách v latinském jazyce.

Dílo je uspořádáno tradičně po vzoru farmakologických příruček a capite ad calcem. Začíná u onemocnění hlavy, pokračuje např. onemocněním uší, očí, žaludku, ledvin aj. a dostává se mj. ke kardiakům, epilepsii a onemocněním dělohy, přičemž každá kapitola je věnována jedné nemoci nebo nemocem blízkým, uvádí všeobecné úvahy o jménu nemoci, podává popis nemoci, označuje její příčiny a léčbu:

„Pruriginem omnem Graeci cnesmonen vocant. Nascitur ex acredine humorum. Propterea lac asininum seu ovillum ieiuno potabis cum melle. Etiam et sapone in balneo uteris, cui confectio talis est. Nitri, sulphuris vivi, nucum aridarum, adipis porcini, saponis gallici, apii viridis foliorum paria pondera: facies saponem et uteris in lavacro ferventi.“ (Cass. Fel. De med. XVI, 1) – Každé svědění nazývají Řekové cnesmonen. Vzniká z ostrosti tekutin. Z tohoto důvodu budeš pít oslí či ovčí mléko s medem. Také užiješ v koupeli mýdla, které má toto složení: stejnou váhu sody, přírodní síry, suchého ořechu, vepřového sádla, galského mýdla a zelených listů celeru: z toho vyrobíš mýdlo a užiješ je při horké koupeli.

Práce Cassia Felica je orientovaná více na terapii než na teorii. Při terapii však často uvádí i produkty náhradní a léčbu přizpůsobuje každému případu a různým faktorům:

„ …adipem taurinum, vel porcinum si taurinum non inveneris,…“ (Cass. Fel. De med. XXXVII, 5) – býčí sádlo či vepřové, jestliže býčí nebudeš mít…

Dílo De medicina je lékařským spisem určeným specializované veřejnosti. Svědčí o tom fakt, že autor nebyl cizincem na poli medicíny, a proto se pouštěl i do odborných popisů některých operací. Úloha pověr a magických rituálů je tak v tomto spise značně omezená a spíše výjimečná:

„Ad epilepsiam. Hirundininum pullum de primario fetu luna prima apprehendens aperies, et invenies (lapides in ventre) unum formosum et alium malefactum. Et ita ut terram non tangant, ligabis in pelle vitulina aut cervina et in collo aut in brachio sinistro suspendes.“ (Cass. Fel. De med. LXXI, 6). – K epilepsii. Mládě vlaštovky z prvního vylíhnutí při první čtvrti měsíce chytíš a otevřeš a najdeš v žaludku kameny, jeden krásný, jeden špatně udělaný. Tak, aby se nedotkly země, zabalíš je do teletiny nebo jelení kůže a pověsíš na krk nebo na levou ruku.

Co se týče jazyka, používá autor lékařských termínů řeckých, které se asimilovaly v latině, termínů latinského původu, ale také řady výrazů libyjských a punských.

Marcellus Empiricus

Nejrozsáhlejší spis v západní části římské říše v období pozdního starověku napsal Marcellus z Bordeaux, nazývaný obvykle Marcellus Empiricus. Marcellus, původem z Galie, byl vysoký státní úředník ve službách císaře Theodosia a ve svém díle De medicamentis pojednal ve 36 knihách o léčbě jednotlivých nemocí v obvyklém schématu jako jeho předchůdci i následovníci, tj. od „hlavy k patě“. Jako zdroj neposloužili řečtí lékaři, ale Scribonius Largus, Breviarium od Plinia a vzdáleně i Serenus (23).

Ve shodě se svými zdroji a na rozdíl od pozdně antických příruček (viz výše Pseudo-Apuleius, Sextus Placitus aj.) zahrnuje Marcellus Empiricus do své práce léky nejen z říše rostlinné, ale i živočišné, takže např. čteme (24):

„Ad duritiam iocineris molliendam et quamlibet veterem dolorem sedandum bene facit cunilae aridae, quam satureiam (25) quidam vocant, in pulverem redactae denarius unus ex mulsi cyathis (26) duobus, si non febricitabit, vel totidem calidae aquae, si febriculentus erit, adsidue datus.“ (Marcell. De med. XXII, 42) – Ke zmírnění tvrdnutí jater a utišení jakékoliv staré bolesti prospívá suchá cunila, kterou někteří nazývají saturejka, jeden denarius (27) rozdrcené na prášek smíchané se dvěma odměrkami medu, jestliže nebude mít (nemocný) horečku, nebo ustavičně podávat stejné množství teplé vody, jestliže nemocný bude v horečnatém stavu.

„Medulla de spina hyaenae admixto felle eius et oleo vetere … decocta nervorum vitia omnia doloresque auctore Democrito persanat.“ (Marcell. De med. XXXV, 19) – Mícha z páteře hyeny smíchaná s jejím tukem a starým olejem uvařená … léčí podle Démokrita všechny nervové vady a bolesti.

U popisů jednotlivých nemocí pak Marcellus Empiricus ve shodě s Theodorem Priscianem rozlišuje vedle prostředků racionálních (rationabilia) také prostředky magické (physica – 28):

„Hoc vero praecantum et homines strofo vel rosu laborantes et iumenta relevabit, si adhibeatur sic. Manus planas super renes pones et dices ter: alabanda alabandi alambo. Cum ita dixeris, supinas manus sub ventre eis pones et iterum idem dices…“

( Marcell. De med. XXVIII, 73) – Toto zaříkávadlo pak ulehčí lidem i dobytku s bolestmi břicha, jestliže je ho užito takto. Rovné ruce položíš nad ledviny a řekneš třikrát: alabanda alabandi alambo. Když toto řekneš, ruce obrácené nahoru jim položíš pod žaludek a opět toto řekneš…

Zachované dílo Marcella Empirica De medicamentis má tak význam pro dějiny pověr. Vedle galského zabarvení latiny poskytuje souhrn domácího starokeltského lidového léčitelství. Představuje tak přechod k následujícímu časovému období, ve kterém si keltské a germánské národy osvojují dědictví medicíny antického starověku. V článku jsme se tak věnovali autorům pozdní antiky, jejichž zásluhou byly antické vědomosti o léčivých látkách zprostředkovány středověku.

Pseudo-Apuleius – římský spisovatel ze 4. až 5. století n. l., domnělý autor spisu Herbarius

Pseudo-Musa římský spisovatel ze 4. až 5. století n. l., domnělý autor spisu De herba vettonica

Sextus Placitus – římský spisovatel ze 4. až 5. století n. l., autor spisu Liber medicinae ex animalibus, pecoribus et bestiis vel avibus

Cassius Felix – kartaginský křesťan a lékař, autor spisu De medicina

Marcellus Empiricus – římský spisovatel ze 4. až 5. století n. l., autor spisu De medicamentis

Zkratky

Vind. Epist. Epistula Vindiciani comitis archiatrorum ad Valentinianum imperatorem

Cass. Fel. De med. Cassius Felix De medicina

Marcell. De med. Marcellus Empiricus De medicamentis

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35

160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz


Zdroje

1. Meyer-Steineg Th, Sudhoff K. Geschichte der Medizin im Überblick mit Abbildungen. Jena: Verlag von Gustav Fischer 1921; 167n.

2. Corpus medicorum Latinorum IV – Antonii Musae De herba vettonica liber, Pseudoapulei Herbarius, Anonymi de taxone liber, Sexti Placiti liber medicinae ex animalibus etc. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927.

3. Corpus medicorum Latinorum IV. op. cit. Praefatio s. 23.

4. Herba millefolium = Achillea millefolium (= Řebříček obecný) – pozn. autora.

5. Pseudoapulei Herbarius, In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927; 159–160. Český překlad je vlastní.

6. viz pozn. 5.

7. Meyer-Steineg Th, Sudhoff K. Geschichte der Medizin im Überblick mit Abbildungen. Jena: Verlag von Gustav Fischer 1921; 169.

8. Corpus medicorum Latinorum IV. op. cit. Praefatio; 19.

9. Corpus medicorum Latinorum IV. op. cit. Praefatio; 21.

10. Pův. vettonica podle jména Vettonů, kteří žili na úpatí Pyrenejí a této rostliny užívali (= bukvice lékařská – pozn. autora).

11. Antonii Musae De herba vettonica liber. In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927; 6. Český překlad je vlastní.

12. Georges KE. Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörtebuch.6. vyd. Leipzig: Hahn’sche Verlag 1869. Díl I. 2612 s., s. v. drachma.

13. viz pozn. 2.

14. „ …bestiolam hanc quadrupedem, quam nos taxonem adpellamus, quidam etiam melem dicunt,…“ – toto čtyřnohé zvířátko nazýváme „taxo“, jiní také „mel“,… (cit. podle Anonymi de taxone liber. In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927, s. 229. Český překlad je vlastní.

15. Anonymi de taxone liber. In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927; 229–232. Český překlad je vlastní.

16. Sexti Placiti liber medicinae ex animalibus etc. In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927; 266. Český překlad je vlastní.

17. Sexti Placiti liber medicinae ex animalibus etc. In: Corpus medicorum Latinorum IV. Howald E, Sigerist HE. (ed.) Lipsiae: Teubner 1927; 267. Český překlad je vlastní.

18. Corpus medicorum Latinorum IV. op. cit. Praefatio; 21.

19. Epistula Vindiciani comitis archiatrorum ad Valentinianum imperatorem. In: Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889; 21–25.

20. Epistula Vindiciani comitis archiatrorum ad Valentinianum imperatorem. In: Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889; 25. Překlad je vlastní.

21. Šimon F. Historia medicinae antiquae. Príspevky k dejinám antickej medicíny. Košice: Univerzita P. J. Šafárika 2009; 24.

22. Tento citát i úryvky níže uvedené pocházejí z knihy Cassius Felix. De la médicine. Paris: Société d’édition „Les belles lettres“ 2002.

23. Meyer-Steineg Th, Sudhoff K. Geschichte der Medizin im Überblick mit Abbildungen. Jena: Verlag von Gustav Fischer 1921; 171.

24. Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889. Překlad je vlastní.

25. Název této rostliny pochází od Římanů, kteří si jí cenili také jako afrozidiaka, a pojmenovali ji proto „Satyrova rostlina“ (pozn. autora).

26. Cyathus = 1/8 sextarii (podle Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889; 3).

27. Denarius = drachma (podle Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889; 3).

28. Marcellus. De medicamentis liber. Lipsiae: G. Helmreich 1889, 414 s. Překlad je vlastní.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se