Reminiscence k stoletému výročí objevu Whippleovy nemoci: souborný referát


Reminiscences on the occasion of the Whipple’s disease centenary: a summary paper

The disease referred to eponymically as Whipple’s disease (WD) in medical literature was thoroughly described by the American physician and pathologist George Hoyot Whipple (1878–1976) in 1907 and given a temporary denomination of „intestinal lipodystrophy“. According to literature, WD is rare, but its precise incidence has not yet been established. Familial incidence of the disease is acknowledged, and its immunogenetic pathogenesis is assumed. The incidence of WD is prevailingly observed in middle-aged men (mean age 55), exceptionally at child age – the ratio being 3 to 6 for men and women, respectively. 1. Clinical diagnosis is based on symptoms in the GIT region and, in rare cases, on extraintestinal symptoms. Clinical symptomatology includes: abdominal pain with persistent diarrhoea (steatorrhoea), symptoms typical of malabsorption connected with weight loss, fevers, polyarthritic symptoms, swollen lymph nodes and, in part of patients, skin hyperpigmentation. Anaemia and hypoalbuminaemia (reduced IgA) are typically detected in laboratory tests. Rarer extraintestinal symptoms of the disease are of a diverse nature: cardiac lesions, cerebral lesions, ocular symptoms, conspicuous or even tumour-like enlargement of lymph nodes, lesions of the hemopoietic system. The clinical course of WD is of progressive or remittent nature and the disease is fatal without treatment. Long-term therapy with antibiotics, especially a combination of tetracyclines (doxycyclin) and corticoids (dexametazone), or chloramphenicol in case of cerebral lesion, have a significantly positive effect on the course and prognosis of WD. From the point of view of pathology, WD is a multisystem infectious disease (Tropheryma whipplei) primarily affecting the GIT (39, 47, 52, 103) or different extraintestinal locations. Due to the known diversity of clinical symptoms, no clinical-diagnostic standard has been established for WD. Differential diagnosis includes different multisystem diseases, primarily malignant lymphomas (especially Hodgkin’s disease). From the pathogenetic point of view, we can either assume the effect of a particular cytokine (or TNFα) activating macrophage phagocytosis or, if its production is normal, a disorder or defect of the respective receptor in the macrophage cellular membrane. The identification of „Whipple’s bacteria“ – Tropheryma whipplei – gen. nov. et sp. nov. was made possible by modern molecular biology research methodologies. Its cultivation allows both for the acquisition of the specific antibody and of detailed knowledge of its genoma (PCR, 16S rRNA sequencing).

Key words:
Whipple’s disease – etiopathogenesis – Tropheryma whipplei – therapy with antibiotics


Autoři: Z. Kojecký 1;  L. Benýšek 1;  I. Krč 1;  J. Ehrmann 1;  R. Koďousek 2;  J. Malinský 3
Působiště autorů: II. interní klinika Lékařské fakulty UP a FN Olomouc, přednosta doc. MUDr. Vlastimil Procházka, CSc. 1;  Ústav patologie Lékařské fakulty UP a FN Olomouc, přednosta doc. MUDr. Martin Tichý, CSc. 2;  Ústav histologie a embryologie Lékařské fakulty UP Olomouc, přednosta prof. MUDr. Václav Lichnovský, DrSc. 3
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2008; 54(3): 287-304
Kategorie: Z historie medicíny

Souhrn

Onemocnění nazvaného eponymicky v odborné lékařské literatuře Whippleova nemoc (Whipple’s disease - WD) popsal zevrubně v roce 1907 americký lékař - patolog dr. George Hoyot Whipple (1878-1976) a označil je prozatímním názvem „intestinální lipodystrofie“. Podle literatury je WD vzácná, ale přesná incidence nebyla zatím stanovena. Připouští se familiární výskyt předpokládající imunogenetický základ v její patogenezi. Výskyt WD je pozorován převážně u mužů středního věku (průměrný věk 55 let), výjimečně pak v dětském věku - u mužů a žen v poměru 3-6 : 1. Těžištěm klinického nálezu je symptomatologie v oblasti GIT, vzácněji pak extraintestinální. Klinická symptomatologie zahrnuje: abdominální bolesti spojené s trvalými průjmy (steatorea), projevy malabsorpčního rázu s úbytkem váhy, horečky, polyartritické obtíže, zvětšení lymfatických uzlin a u části pacientů hyperpigmentaci kůže. V laboratorních nálezech je zejména patrna anémie, hypoalbuminemie (snížení IgA). Vzácnější extraintestinální projevy nemoci mají s různorodou symptomatologií: kardiální léze, cerebrální léze, oční příznaky, výrazné až tumoriformní zvětšení lymfatických uzlin, léze v hemopoetickém systému. Klinický průběh WD má progredientní, případně remitující ráz a bez léčby končí smrtí nemocného Průběh a prognóza WD jsou výrazně pozitivně (až v 90 % případů) ovlivněny dlouhodobou léčbou antibiotiky, a to především kombinací tetracyklinů (doxycyklin) a kortikoidů (dexametazon); v případě cerebrální léze chloramfenikol. Z hlediska patologie WD se jedná o multisystémové infekční onemocnění (Tropheryma whipplei) týkající se především GIT, případně různých extraintestinálních lokalit. Vzhledem ke známé variabilitě klinických projevů WD nebyl zatím ustaven její klinicko-diagnostický standard. Diferenciální diagnostika zahrnuje různá multisystémová onemocnění, v prvé řadě maligní lymfomy (zejména Hodgkinovu chorobu). Z patogenetického hlediska lze předpokládat buď defekt určitého cytokinu (ev. TNFα) aktivujícího makrofágy k fagocytóze, nebo při jeho normální tvorbě poruchu či defekt příslušného receptoru v buněčné membráně makrofágů. Identifikace „Whippleovy bakterie“ - Tropheryma whipplei - jakožto gen. nov. et sp. nov. se zdařila na základě moderních molekulárně biologických výzkumných metodických postupů. Její kultivace umožňující nejen získávání specifické protilátky, ale i detailní poznání jejího genomu (PCR, sekvencování 16S rRNA).

Klíčová slova:
Whippleova nemoc – etiopatogeneze – Tropheryma whipplei – terapie antibiotiky

Úvod

V současné době jsme svědky dlouhé stoleté historie významného objevu v medicíně, totiž onemocnění nazvaného eponymicky v odborné lékařské literatuře a praxi po jeho objeviteli jako Whippleova nemoc [100]. Toto svérázné onemocnění popsal zevrubně v roce 1907 americký lékař - patolog Dr. George Hoyot Whipple (1878-1976) a označil s jistou výhradou - do doby, než bude známa jeho etiologie - názvem „intestinální lipodystrofie“. Onemocnění se týkalo 36letého muže s projevy migratorní polyartritidy, diareou, malabsorpcí, úbytkem na váze, horečkou a lymfadenomegalií. Dr. Whipple se již před tím dlouhodobě úspěšně angažoval ve výzkumu, a v roce 1934 se stal nositelem Nobelovy ceny udělené v oblasti fyziologie a medi­cíny (společně s dr. G. Minotem a dr. W. Murphym) za práce vedoucí poz­ději k objevu jaterních extraktů a vitaminu B12 s úspěšným využi­tím v léčbě perniciózní anémie. Kromě experimentálních prací v oblasti výzkumu krvetvorby je možno dále připomenout i jeho pojme­nování Cooleyovy mediteránní anémie dosud používaným názvem „talasemie“ [73].

Vedle zmíněného a v dnešním lékařském světě všeobecně přija­tého prioritně eponymického označení „Whippleova nemoc“ se uvádí [71] alternativně též zpráva o stejném onemocnění, zveřejněná v Anglii již v roce 1895, jejímiž autory byli Allchin a Hebb [3]. Zpráva se týkala pitvy 38letého pacienta, u něhož předcházely příznaky diarey, malabsorpce, kachexie s následným exitem po 3měsíčním průběhu onemocnění. Pitevní nález hodnocen ve smyslu obstrukce lymfatických cév v oblasti tenkého střeva a mezenteriálních lymfatických uzlin nejasné geneze. Makroanatomický preparát střeva, uložený v Patologickém muzeu lékařské školy ve Westminste­ru, byl následně histologicky vyšetřen a shledána obdoba s nálezy u intestinální lipodystrofie, včetně PAS-pozitivních makrofágů v mezenteriální lymfatické uzlině [71,102]. Věk, klinické projevy a patolo­gický nález u zemřelého pacienta byly s popisem Whippleovy intes­tinální lipodystrofie natolik shodné, že v obou případech šlo spíše jen o odlišnost v rozsahu formulovaných popisů nemoci.

Whippleova nemoc.
Obr. 1. Whippleova nemoc.
Enterobiopsie sliznice duodena u 42letého muže, vykazující typický histologický obraz Whippleovy nemoci, charakterizovaný oploštěním vrcholků klků, masivní přítomností PAS-pozitivních makrofágů v lamina propria, četných lymfangiektázií a opticky prázdných dutinek po vyplavených tukových látkách. Mifo K-21872. Reakce PAS. Orig. Zvětš. 75×(lin.x 1,3).

Masivní přítomnost PAS+ makrofágů v lamina propria střevní sliznice u Whippleovy nemoci.
Obr. 2. Masivní přítomnost PAS+ makrofágů v lamina propria střevní sliznice u Whippleovy nemoci.
Makrofágy mají v cytoplazmě výrazně PAS+ hrubá granula. Dále jsou též patrny mikrocystické slizniční změny jako v obr. 1. H-7805/65. Mifo LH-21874. Reakce PAS. Orig. Zvětš. 490×(lin.x 1,4).

V následujícím připomeneme některé novější poznatky o Whipple­ově nemoci, jak byly získány v průběhu nedávných let, zejména pak novější názory vztahující se k etiologii, patogenezi a labora­torní diagnostice tohoto onemocnění.

Klinika a patologie Whippleovy nemoci

Těžištěm klinického nálezu je symptomatologie ze strany GIT, i když vzácněji se vyskytující extraintestinální projevy nemoci mohou být rovněž závažné a mohou stát v popředí klinického obrazu; tato okolnost pak ztěžuje a časově oddaluje rozpoznání a léčbu základního onemocnění.

Popis klinického obrazu nemoci uvedený v původní Whippleově publikaci z roku 1907 je překvapivě vyčerpávající a extenzivně de­tailní, takže i z dnešního 100letého odstupu se jeví pro současné lékaře zajímavý. Podle Whipplem publikovaných údajů [100] byl nemocným 38letý lékař, který pracoval jako „misionář na Východě“, převážně pak v tehdejší Konstantinopoli (1890), a přicházel často do styku s nemocnými tuberkulózou. Zhruba po 5 letech od příchodu do Turec­ka byl konstatován začátek onemocnění charakterizovaného atakami boles­ti a zánětlivého zduření kloubů v různých částech těla, s úbytkem na váze a později kašlem s expektorací žlutavého hlenu. Po návra­tu do USA (1906) došlo k dalšímu zhoršení stavu, objevily se te­ploty, opakující se průjmy a zvětšení objemu břicha s palpačním nálezem „špatně definovaného tumoru v pravé paraumbilikální kra­jině“. Byla provedena explorativní laparotomie s nálezem značného zvětšení mezenteriálních a retroperitoneálních uzlin. Z tohoto operačního nálezu byl učiněn klinický diagnostický závěr ve smyslu TBC mezenteriálních uzlin. Pacient zemřel náhle za 2 dny po opera­ci (asi po 8letém průběhu nemoci). Provedená pitva odkryla výraz­né postižení tenkého střeva, jeho dilataci a zduření červeně zbar­vené sliznice, v níž byly patrny velmi četné žlutavé skvrnitě granulární okrsky s depozity tukových látek. Lymfatické uzliny me­zenteriální a retroperitoneální byly zvětšeny až do velikosti 4 cm, zčásti cysticky změněny, rovněž s obdobnými skvrnitými ložisky tukových látek.

V mikroskopickém popisu střevních změn Whipple uvádí depozita tuku v lamina propria a v submukóze střeva, dále přítomnost mast­ných kyselin (ve zmrazeném řezu) ve formě jehlicovitě rozetovitých útvarů. Zmiňuje se také o ektázii lymfatických cév a zejména zevrubně o výskytu velkých (20-30 µm) mononukleárních buněk s pěnovitě vakuolizovanou, lipidy obsahující cytoplazmou, lokalizovaných ve sliznici s převahou na vrcholcích klků. Whipple považoval tyto elementy za abnormální nález ve střevní lokalizaci.

Velmi sugestivně působí Whippleův popis změn v lymfatických uzlinách, kde kromě depozit tukových látek a mikrokavitárních struktur (opticky prázdné dutinky po vyplavených lipidech a dilatace lymfa­tických cév) poukázal rovněž na přítomnost velkých pěnovitých mononukleárů a obrovských buněk. V preparátu z mezenterické lymfa­tické uzliny impregnovaném stříbřící metodou podle Levaditiho (užívané jako bloková impregnace k průkazu spirochet - pozn. autora) pak Whipple prokázal přítomnost černě zbarvených tyčinkovitých útvarů (rod-shaped organism), upomínajících tvarově na tuberku­lózní bacily. Tyto mikrofotograficky dokumentované útvary se vysky­tovaly ve vysokém počtu zejména v cytoplazmě spumoidních mononukle­árů, kde docházelo k jejich shlukování a v důsledku předpokláda­ného natrávení ke ztrátě jejich obrysů. Z tohoto v tehdejší době zcela ojedinělého nálezu Whipple nepovažoval v daném případě za oprávněné - i přes vysokou pravděpodobnost hodnocení - učinit bezvýhradně platný závěr ve smyslu bakteriální etiologie popsa­ného onemocnění.

Vývoj názorů na podstatu nemoci byl po dlouhá léta ovlivněn původní představou o metabolické dystrofii, i když sám autor objevené nemoci uvažoval - jak uvedeno výše - o jejím bakteriálním původu. Upřesnění názorů na podstatu nemoci přinesla teprve elek­tronově mikroskopická vyšetření a jejich výsledky týkající se přímého průkazu bakterií v makrofagických buňkách i volně v la­mina propria střevní sliznice - Chears a Ashworth 1961 [39], Yard­ley a Hendrix 1961 [103], Koďousek et al 1962 [47-49]), Kojecký et al 1964 [52-53]). Dále pak získání jejich kmenů v kultu­rách - viz Corynebacterium anaerobium Caroli 1963 [10], Maršálek 1964 [67] - bakteriální kultura s vláknitě strukturovanými mikroby hodnocená jako Nocardia pulmonalis sp. - citace viz Kojecký et al 1964 [52], a zejména kmenů v kulturách pasážovatelných - Raoult et al 2000 [77-78] - s umožněním nového klasifikačního zařazení na zákla­dě PCR a sekvenční analýzy genomu, vedoucích k novému pojmenová­ní Tropheryma whipplei - LaScola et al [60], Raoult et al [79], Bentley et al 2003 [7]. Mimořádně významné poznatky byly získány v současné době na základě molekulárně biologických analýz a tes­tů zavedených do diagnostické praxe. Bližší údaje týkající se diagnos­tiky a etiopatogeneze jsou uvedeny níže.

Whippleovy makrofágy obsahují účinné lyzozomální proteázy podílející se na likvidaci intracelulárních bakterií.
Obr. 3. Whippleovy makrofágy obsahují účinné lyzozomální proteázy podílející se na likvidaci intracelulárních bakterií.
V daném případě šlo o průkaz aspartát proteinázy katepsinu D v enterobioptickém vzorku. H-12719/88. Mifo LH-34571. Katepsin D. Zvětš. 300×(lin.x 1,1).

V literatuře se uvádí vzácnost výskytu Whippleovy nemoci, ale přesná incidence nebyla zatím stanovena [15]. Je možný i familiární výskyt připouštějící imunogenetický základ v její patogenezi [113]. Výskyt Whippleovy nemoci je pozorován převážně u mužů středního věku, v průměru 55 let; výjimečně byl zaznamenán výskyt v samém dětském věku [5]. Poměr výskytu u mužů a žen se uvádí v hodnotách 3-6 : 1 [6,17].

Klinická symptomatologie dle literárních údajů [14,30,65], velkých klinických sestav [19,65] a vlastních případů pozorování [52,53,55] je ve zkratce následující: abdominální bolesti spojené s trvalými průjmy (steatorea), projevy malabsorpčního rázu s úbyt­kem váhy, dále horečky, polyartritické obtíže, zvětšení lymfatic­kých uzlin a u části pacientů hyperpigmentace kůže. V laborator­ních nálezech pak zejména patrna anémie, hypoalbuminemie (sníže­ní IgA) aj. Vyskytují se vzácněji též extraintestinální projevy nemoci a její multisystémové formy [28,93] s různorodou symptomatologií:

  • a) kardiální léze - infekční endokarditis, myokarditis, perikarditis, pankarditis [18,21,66,80]
  • b) cerebrální léze - tzv. Whipple­ova encefalopatie [43-46,59,92,94] - mikrogranulomatózní ence­falitis s neurologicko-psychiatrickou symptomatologií
  • c) oční příznaky [83]
    (Srdeční a nervová varianta mohou dominovat v klinice samostatně i bez klinických příznaků v GIT [18,66]).
  • d) výrazné až tumoriformní zvětšení lymfatických uzlin mezenteri­álních a retroperitoneálních, dále i uzlin periferních [52,55,100]
  • e) vzácněji se jedná o postižení různých vnitřních orgánů - plíce [89], i kůže [88]
  • f) léze v hemopoetickém systému, zejména kostní dřeně [5,28]

Zvětšená regionální mezenterická lymfatická uzlina 36letého pacienta s Whippleovou nemocí.
Obr. 4. Zvětšená regionální mezenterická lymfatická uzlina 36letého pacienta s Whippleovou nemocí.
V histologickém preparátu jsou patrny jednak epiteloidně granulomatózní reakce (na snímku vpravo) a dále výrazné cystické změny (opticky prázdné mikrokavitární struktury). H-4893/62. Mifo LH-13902. HE. Zvětš. 90×(lin.x 1,1).

Klinický průběh Whippleovy nemoci má progredientní, případně remitující ráz a bez léčby končí smrtí nemocného [14]. V klinickém obraze jsou uváděna následující stadia:

V iniciální fázi lze zjistit nespecifické celkové příznaky - únava, úbytek na váze, polyartritida, horečky. Dále příznaky v oblasti GIT - bolesti břicha, diarea (steatorea, malabsorpce). Objevuje se také anémie a jiné nespecifické projevy.

Onemocnění ve stavu progrese se zvýrazněním uvedených příznaků, zejména v oblasti GIT - malabsorpce, diarea, kachektizace, dále možnost multisystémového postižení, lymfadenopatie.

V terminálním stadiu se přidružují komplikující projevy v CNS (granulomatózní encefalitis), dále kardiální poruchy (bakteriální endomyokarditis, ev. pankarditis), případ­ně i septický šok [72]. Tyto závažné komplikace vyplývají zčásti z pozdního stanovení diagnózy a následné časové prodlevy v zaháje­ní účinné antibiotické terapie. Chronický průběh Whippleovy nemoci charakterizují střídající se remise a exacerbace, perzistující infekce v makrofázích v důsledku inhibice jejich baktericidního účinku.

Průběh a prognóza Whippleovy nemoci jsou výrazně pozitivně (až v 90 % případů) ovlivněny léčbou antibiotiky použitou již v roce 1964 [74,75] - a to především kombinací tetracyklinů (doxycyklin) a kortikoidů (dexametazon); v případě cerebrální léze byl použit chloramfenikol, který dobře proniká do CNS. Z aplikovaných léků bylo mimo obvyklé dlouhodobé nasazení aureomycinu [41], streptomycinu v kombinaci s dexametazonem [32], kotrimoxazolem po dobu 1 roku [32]; viz též nověji indikovanou léčbu [68,70]. Dlouhodobé mnohaměsíční až jednoroční provádění léčby je nezbyt­ým předpokladem terapeutického úspěchu vedoucího k navození remise. Jsou však případy na podanou terapii vysloveně rezistentní, ev. v delším průběhu přes prolongovanou terapii přecházející (asi v 5-30 %) do relapsu [72] a exacerbací, přičemž bakteriální agens zůstává v postižené tkáňové lokalizaci trvale přítomno [15]. Po terapii antibiotiky jistou dobu přetrvává, následně se postup­ně redukuje biopticky počet infiltrujících PAS-pozitivních makrofágů a elektronově mikroskopický nález; naproti tomu PCR je již krátce po antibiotické terapii negativní [6,76]. V refrakterních přípa­dech Whippleovy nemoci na konvenční léčbu byl zaznamenán též pozi­tivní výsledek s užitím interferonu γ (INFγ) [90,91].

Z hlediska patologie Whippleovy nemoci jde o multisystémové [28,37,93] infekční onemocnění (Tropheryma whipplei) týkající se především GIT [39,47,52,103], dále různých extraintestinál­ních lokalit, zejména kloubů, srdce, mozku, lymfatických uzlin, kůže aj [88]. Patologické projevy onemocnění jsou vcelku dobře známy, přičemž biopsie s následnou histologickou a histochemic­kou verifikací (zejména reakce PAS) patří i dnes do základního diagnostického postupu. V tomto ohledu jde především o průkaz PAS-pozitivních makrofágů v lamina propria střevní sliznice (distální část duodena, proximální partie jejuna), méně obvykle v žaludku a tlustém střevě. Dále v různých extraintestinálních lokalizacích (kloubní synovie, srdce, mozek aj). Kromě střevní léze je v popředí patologického nálezu lymfadenopatie ve formě výrazného zvětšení mezenteriálních, retroperitoneálních a také periferních lymfatických uzlin.

Výskyt PAS-pozitivních makrofágů ve střevní sliznici byl u Whippleovy nemoci zevrubně sledován již po mnohá desítiletí. Jejich granulární PAS-pozitivní obsah je rezistentní vůči natrávení amylázou [37,87]. V imunohistologickém vyšetření reagují tyto makrofágy pozitivně kupř. s imunomarkery na CD68 (+++), katepsin D (++), katepsin B (±), lyzozym (±) a α-1-ACT (+). Obsah bakterií v jejich cytoplaz­mě je nápadně vysoký, zejména u neléčených případů, u nichž je také hojnější výskyt zaznamenáván i v extracelulárním prostoru, a dokonce i v leukocytech. Volně se vyskytující bakterie jsou v těchto případech přítomny bez zřetelnější reakce.

Axilární lymfatická uzlina u 46letého pacienta s Whippleovou nemocí s výskytem roztroušených epiteloidních uzlíků připomínajících histologicky nekazeifikující granulomy u sarkoidózy.
Obr. 5. Axilární lymfatická uzlina u 46letého pacienta s Whippleovou nemocí s výskytem roztroušených epiteloidních uzlíků připomínajících histologicky nekazeifikující granulomy u sarkoidózy.
V-5456/88. Mifo LH-27199. HE. Zvětš. 90×(lin.x 1,2).

Lymfatická uzlina jako v obr. 5 s výraznou granulární PAS-pozitivitou epiteloidních elementů v rozsahu uzlíkovitých struktur.
Obr. 6. Lymfatická uzlina jako v obr. 5 s výraznou granulární PAS-pozitivitou epiteloidních elementů v rozsahu uzlíkovitých struktur.
Kromě uvedené PAS+ byly tyto epiteloidní histiocyty též Grocott+ a Warthin-Starry + i v následné enterobiopsii. H-5456/88. Mifo LH-27210. PAS. Zvětš. 300×(lin.x 1,1).

K histopatologické diagnóze „střevní formy“ Whippleovy nemoci patří kromě přítomnosti lipidů zejména následující trias změn přítomných v asi 80 % všech případů onemocnění [6]:

  • změny na reliéfu střevní sliznice („club-shaped villi“ až ztráta mikrovilozit)
  • přítomnost lymfangiektázií, a zejména
  • infil­trace lamina propria výrazně PAS-pozitivními histiocytárními makrofágy (zde stejný obraz jako při použití imunoperoxidázové metody k průkazu Tropheryma whipplei)

Bakterioskopicky (Gramova-Weigertova a Grocottova metoda) jsou v makrofázích prokazatelné bakterie již v optickém mikroskopu, ev. jejich natrávené zbytky ve formě PAS-pozitivních granulárních či srpkovitých útvarů (Sierackiho „sicle shaped particles“). Četnost výskytu Whippleových bakterií ve střevě je topicky různá [65]: bakterie jsou přítomny jak v enterocytech, tak ve vysokém počtu v lamina propria a v endotelu lymfatických cév jako v enterocytech.

Případy zahrnující „extraintestinální formy“ jsou rovněž charakterizovány obdobným histopatologickým obrazem, modifikovaným základní strukturou postiženého orgánu či tkáně (jde o léze v lymfatických uzlinách, myokardu či endokardu, mozku, v kloubní synovii, kostní dřeni, vzácně v plicích, slezině, játrech, oku aj).

V lymfatických uzlinách lze prokazovat nekazeifikující epiteloidní uzlíky, nezřídka podobné lézím při sarkodióze, granulomy s obsahem PAS-pozitivních histiocytárních makrofágů, a konečně i běžné lipogranulomy. Vlastní sarkoidní formy Whippleovy nemoci jsou však vzácné [40,84,86,96] a považovány spíše za projev časné fáze onemocnění. Jsou přítomny též výrazné lymfangiektázie. Nahroma­dění tukových látek zejména v uzlinách mezenteriální oblasti vyvolává spolu se stagnací v lymfatické cirkulaci jejich výrazné až paketovitě tumoriformní zvětšení. V histologickém preparátu z takovéto uzliny jsou pak po extrakci lipidů během jejího labo­ratorního zpracování patrny již jen pouhé opticky prázdné kavitární struktury.

Postižení mozku u Whippleovy nemoci. V rámci Whippleovy nemoci představuje léze mozku [43-45,59,94] velmi závažné postižení spojené s neurologicko-psychiatrickými následky. V dřívější době se tato forma označovala jako „Whippleova encefalopatie“ [94]. Patologický nález [43-45,59] je charakterizován přítomností mikrogliálních granulomů, takže lézi lze spíše interpretovat jako granulomatózní encefalitis [92]. Ke stejnému názvu jsme se přiklonili i v hodnocení cerebrální léze u vlastního pří­padu s průkazem mikrogliálních granulomů a četných bakteriálních plaků (vesměs PAS-pozitivních, Gram-Weigert-pozitivních, Grocott-pozitivních, Ziehl-Neelsen-negativních) dia­gnosticky uzavřeného ve smyslu bakteriální metastatické, mikrogliálně-granulomatózní encefalitidy v rámci Whippleovy nemoci.

Závažným, poměrně novým zjištěním, jsou opakovaně verifikované případy bakteriální (Tropheryma whipplei) endokarditidy, diagnostikované specifickou PCR, které probíhají někdy bez intestinálních proje­vů Whippleovy nemoci [66]; stejně tak i případy infekce bioprotéz srdeč­ních chlopní diagnostikované PCR (16SrRNA) a ověřené elektro­nově mikroskopicky - a to rovněž bez intestinálních projevů Whippleovy choroby [18], jakož i celá řada případů dalších [27].

Přínosem v bioptické diagnostice bylo zavedení imunohistoche­mického postupu - DeBoulayovy metody [13]. Imunoperoxidázová meto­da s použitím primární králičí protilátky proti etiologickému agens (Tropheryma whipplei) s následným použitím avidin-biotinového kom­plexu (ABC) značeným králičí peroxidázou a finální vizualizací pomocí diaminobenzidinu (DAB) [6,13] umožňuje přímé znázornění bacilů v histologických řezech. Její specificita však není zatím definitivně ověřena, neboť tato metoda poukazuje i na výskyt pozitivních reakcí u klinicky zdravých osob bez projevů Whippleova onemocnění.

K relativně rychlému zjištění Whippleovy nemoci a případně kontrole léčby se v současnosti provádí vyšetření PCR s průkazem 16SrRNA genu Tropheryma whipplei [30], přičemž výsledek tohoto vyšetření se doporučuje doplnit biopsií střevní sliznice (průkaz PAS-pozitivních makrofágů a chylových lymfangiektázií).

K problematice patologie Whippleovy nemoci je ještě nutno dodat, že PAS-pozitivní makrofágy se hojně vyskytují i v některých dalších případech infekcí charakterizovaných „bakteriální histiocytózou“. Podle dřívějších nálezů se jednalo zejména o případy tzv. „mykobakteriální histiocytózy“ vyvolané atypickými mykobakteriemi - Mycobacterium avium intracellulare [20], Mycobacterium chelonae [54] a generalizovanou BCG vakcínou [24]. V uvedených případech šlo však spíše o infekce komplikující stavy vrozené (případ generalizace BCG) ev. získané imunodeficience. PAS-pozitivní makrofágy lze ovšem také zastihnout i v některých lézích vyvolaných mykopatogeny. Naproti tomu infekce Tropheryma whipplei vykazují podle současných výsledků výzkumu zvláštní transformační defekt makrofágů, který je specifický vůči Tropheryma whipplei a podle našeho názoru vede k projevům „troferymové histiocytózy“. ­

Whippleova nemoc – cerebrální léze.
Obr. 7. Whippleova nemoc – cerebrální léze.
Čerstvá „bakteriální plaka“ ve tkáni mozku charakterizovaná její výraznou PAS+. Toto „stadium plaky“ jeví jen zcela nepatrnou reaktivně celulární odezvu. N-1484/66XLVI. Mifo LH-309. PAS. Zvětš. 440×(lin.x 1,6).

Obdobný obraz jako sub 3) v Gram-Weigertově metodě.
Obr. 8. Obdobný obraz jako sub 3) v Gram-Weigertově metodě.
Bakterie tvořící hustou spleť plaky jsou zřetelně Gram+. N-1484/66. Mifo LH-354. Gramova metoda. Zvětš. 440×(lin.x 1,6).

Etiologie Whippleovy nemoci

Jak bylo v předchozím textu krátce zmíněno, byly názory na etiologii Whippleovy nemoci po dlouhá desítiletí ovlivněny předpokladem zvláštní formy intestinální metabolické dystrofie lipidů přítomných v GIT a mezenteriálních uzlinách. Ale ani pozdější domněnky o infekčně bakteriální podstatě nemoci nebyly zcela nové. Jak bylo uvedeno výše, již sám Whipple v originální práci z roku 1907 [100] prokázal pomocí Levaditiho stříbřící impregnační metody přítomnost intracelulárních tyčinkovitých útvarů vzhledu tuberkulózních bacilů, aniž byl tento fakt - vzhledem k tehdy ojedinělému případu - vzat do kauzálně patogenetického vztahu ke vzniku onemocnění. Bakteriální agens u Whippleovy nemoci, dominující v současnosti ve výkladu etiologie, je předmětem bezmála půl století trvajícího výzkumného zájmu, zatím co účast případného virusového agens je zmiňována jen zcela ojediněle - viz „virus-like particles“ [11] v elektromikroskopickém nálezu.

Mikrobiální plaka obdobná jako sub 3) ve stadiu pokračující resorpce se zbytky vegetace bakterií a nadcházející celulární reakcí z mikrogliálních fagocytů (přechod do gliálního uzlíku).
Obr. 9. Mikrobiální plaka obdobná jako sub 3) ve stadiu pokračující resorpce se zbytky vegetace bakterií a nadcházející celulární reakcí z mikrogliálních fagocytů (přechod do gliálního uzlíku).
V cytoplazmě buněk je patrno nahromadění PAS+ materiálu původem z digerovaných bakterií. N-1484/66. Mifo LH-311. PAS. Zvětš. 680×(lin.x 1,6).

Z chronologického aspektu šlo v průkazu bakteriálního agens Whippleovy nemoci ve střevě, uzlinách a CNS zejména následující klíčová sdělení: v roce 1961 podali Chears a Ashworth [39] elektro­nově mikroskopický průkaz bacilů ve střevní sliznici. V témže roce publikovali Yardley a Hendrix [103] elektronoptické a opticko-mikroskopické nálezy prokazující „bacillary bodies“ ve střevě u Whippleova onemocnění. V roce 1962 to byl Kurtz et al [56] s elektronově mikroskopickým potvrzením bakterií u Whippleovy nemoci. Nezávisle získané originální nálezy s elektronoptickým průkazem intracelulárních bakterií u nemocného s Whippleovou chorobou byly ze zdej­šího pracoviště předneseny na Celostátním sjezdu československých patologů v Olomouci 28. 9. 1962 (Koďousek et al [47]); referovaný případ byl posléze publikován [48] a obdobné sdělení z klinického pohle­du s uvedenou bakteriální etiologií zveřejnil Kojecký et al v roce 1964 [52,53]. V témže roce Maršálek [67] vykultivoval z vyšetřo­vaného enterobioptického vzorku sliznice v případě Whippleovy nemoci kmen Nokardií (později klasifikovaný jako Nocardia pulmonalis sp.­ - viz publikaci Kojecký et al 1964) [52]. Získaný kmen měl v koloniích filamentární strukturu, avšak v experimentu u králíka, kde bakteriální agens vyvolalo hnisavá ložiska, se filamentární tvar ztrácel za vzniku difteroidních tyčinek (délky 4 μm a v průměru 0,6 μm). V roce 1963 Caroli et al [10] publikovali u Whippleovy nemoci průkaz Corinebacterium anaerobium; následně pak v roce 1964 byl zve­řejněn nový případ vyvolaný stejným druhem bakterie, léčený antibiotiky (Prévot a Morel [75]). V roce 1971 prokázána kultivací u Whippleovy nemoci anaerobní korynebakteria ve střevě, uzlinách a cévním endotelu [36]. V dalších letech podán průkaz bakterie Whippleova onemocnění v porcinní protéze mitrální chlopně [80] a odvození inkluzí v makro­fázích od bakteriálních reziduí [95].

Kromě Corynebacterium anaerobium byla jako etiologické agens u Whippleovy nemoci publikována i nonanaerobní korynebakteria, brucely [25] a hemofilus [42]­.

Od počátku 90. let 20. století nastává éra nástupu molekulárně bio­logických a molekulárně genetických vyšetřovacích metod s orien­tací na etiologické agens Whippleovy nemoci, zejména technikou PCR [18,30,57,76].

V letech 1991-1992 Relman et al [81] použili PCR ke stanovení speci­fické sekvence rRNA bakterie Whippleovy nemoci s identifikací Tropheryma whippelii species nova; podle pozdějšího terminologického označe­ní „Tropheryma whipplei“ (LaScola et al 2001 [60]), a klasifikační zařazení „Actinomycetaceae“ (Wilson et al 1991 [101]). Klasi­fikační určení mikroba do skupiny „Cellulomonadaceae“ navrhli v roce 1996 Mainwald et al [115].

Tropheryma whipplei je podle LaScola et al 2001 [60] grampozitivní, PAS-pozitivní, Ziehl-Nielsen-negativní tyčinkovitá bakterie o průměru 0,25-0,3 μm, délky 0,8-1,7 μm s asymetrickou zevní membránou [113]. Interní membrána obsahuje polysacharidovou složku a je PAS-pozitivní [95]. V elektronovém mikroskopu lze prokázat její trilamelární stěnu (plazmatická membrána obalující bledý nukleoid), dále „plasmatic membrane-like structure“ a zevní buněčnou membránu [65]. Bakterie jsou lokalizovány intra- a extracelulárně (zde tvorba paralelních dlouhých provazcovitých formací vzájemně adherentních i agregovaných).

Generické označení Tropheryma whipplei - poněkud nekonvenčně znějící a vysloveně jednostranně účelově konstruovaný název Tropheryma odráží skutečnost, že se tento mikrob podílí na zhoršené funkci GIT, vedoucí k projevu malabsorpčního stavu­(je vytvořen z řeckých slov trofé, resp. trophe ‚výživa, potrava‘ a eryma ‚tvrz‘, metaforicky pak ‚zábrana‘). Původně navržený název Tropheryma whippelii [81] je v současné době změněn na Tropheryma whipplei [60]. Nově identifikovaná bakterie Tropheryma whipplei gen. nov. a sp. nov. jakožto etiologické agens Whippleovy nemoci pak připouští úvahu týkající se i samotného Whippleova názvu „intestinální lipodystrofie“. Tento název Whipple [100] v roce 1907 vědomě prozatímně navrhl do doby, než bude potvrzena předpokládaná bakteriální etiologie. Jde tedy o diagnostické čistě semiologické označení, nikoliv o komplexní kauzálně patogenetickou diagnózu, která by principiálně zahrnovala označení nozologické, topiku a etiologii. V analogii s pojmenováním jiných infekčních chorob - kupř. tuberculosis, spirochaetosis, mycosis, virosis etc - by se v daném případě dal použít podle našeho názoru termín tropherymosis (intestinální, cerebrální, kardiální, lymfonodální atd).

Výsledná cerebrální mikrogranulomatózní léze – mikrogliální uzlík vzniklý na základě resorpce mikrobiální plaky při postižení mozku u Wh. nemoci.
Obr. 10. Výsledná cerebrální mikrogranulomatózní léze – mikrogliální uzlík vzniklý na základě resorpce mikrobiální plaky při postižení mozku u Wh. nemoci.
Uzlík sestává histologicky již téměř výhradně jen z PAS+ fagocytujících elementů. Při protrahovaném průběhu nemoci jsou tyto granulomatózní léze ve tkáni mozku velmi početné. N-1484/66. Mifo LH-323. PAS. Zvětš. 280× (lin.x 3,6).

Výskyt Tropheryma whipplei je považován v zevním prostředí za ubikvitární [14], včetně odpadní vody zemědělských technologií [63]. U člověka stiženého Whippleovou nemocí kolísá různě vysoký intra- a extracelulární výskyt Tropheryma whipplei vzhledem k postiženému orgánu či tkáně. Zřejmě nejvyšší kon­centrace bakterií je v makrofázích střevní sliznice u neléčených případů Whippleovy nemoci. Trephoryma whipplei byla prokazována u někte­rých pacientů postižených jinou než Whippleovou nemocí, např. v případě AIDS [62], u endokarditidy [66], ve slinách [23]. Výsledky výzkumu [114] týkající se rozšíření Tropheryma whipplei udávají následující hodnoty: 4% výskyt u různých gastrointestinálních chorob mimo Whippleovu nemoc a 7% výskyt u klinicky zdravých lidí bez známek Whippleovy choroby. Pře­kvapující je vysoké - 40 % případů - procento výskytu Tropheryma whipplei v dutině ústní [104] v gingivální 1okalizaci u zdravých lidí. Ve slinách rovněž zdravých jedinců byla též prokázána pozitivita PCR [85,97]; podle zmíněných autorů [85] však výsledek PCR může vykazovat falešnou pozitivitu této reakce. Jak bylo již uvedeno, lze konstato­vat u Whippleovy nemoci intestinální, ev. extraintestinální formy přítom­nost bakterií jak intracelulárně v makrofázích fagocytovaných, tak i volně se nacházejících v extracelulárních prostorách různých orgánů a tkání. Neočekávaně vysokou frekvenci výskytu Tropheryma whipplei vykazují zprávy o průkazu této bakterie zejména po novodobém zavedení molekulárně biologických metod do diagnostiky Whippleovy nemoci, zejména průkazu antigenu DNA Tropheryma whipplei pomocí sekvenční analýzy jejího genomu a polymerázové reakce (PCR).

Kultivace Tropheryma whipplei. Kultivační pokusy byly dlouhodobě spojeny s opakovanými nezdary (při použití konvenčních bakteriologických půd, buněčných kultur i v experimentálním přenosu na laboratorní zvířata). Jak již bylo uvedeno, získal Maršálek [67] z enterobioptického vzorku střevní sliznice nemocného Whippleovou chorobou v roce 1964 kmen Nocardia pulm. sp. Avšak teprve v roce 1997 se zdařila stabilní primokultura Tropheryma whipplei na IL-4 dezaktivovaných makrofázích (Schoedon et al [90]), přičemž tento interleukin má podle zmíněných autorů klíčový význam pro úspěšnost výsledného kultivačního vyšetření [91]. V letech 2001-2002 byly zaznamenány dále úspěšné kultivace i na tkáňových kulturách IL-4 dezaktivovaných fibroblastů. Izolace provedeny z materiálu srdeční chlopně od pacienta s Whippleovou nemocí [77,78] a na jednovrstvé kultuře HEL buněk [60] s použitím specifické protilátky proti Tropheryma whipplei a doplněním defektních aminokyselin do kultivačního media (na základě analýzy genomu s defektem 16 aminokyselin v procesu jejich biosyntézy). Kmen pak uložen v Národní kolekcí kultur mikroorganizmů v Pasteurově ústavu v Paříži jako kmen Twist-Marseille (Tropheryma whipplei gen. nov., sp. nov). V roce 2003 zveřejnili Renest et al [82] acelulární kultivační „genom based“ prostředí pro Tropheryma whipplei. V témže roce získán kmen Tropheryma whipplei z likvoru [64], a následně v roce 2006 se podařilo vytvoření axenické kultury Tropheryma whipplei opět po přidá­ní defektních aminokyselin do kultivačního prostředí [15].

Molekulárně genetické studie Tropheryma whipplei a taxonomie. Stanoveni sekvence 16S rDNA [60] umožnilo zařazení Tropheryma whipplei do třídy Actinomyces. Genom je vcelku malý [3], délky asi 0,9 Mb s chybějící ev. zhoršenou biosyntetickou cestou pro 16 aminokyselin a enzymy cyklu trikarbonových kyselin. Chybí též systém thioredoxin/glutaredoxin. Pro diagnostickou praxi je významné, že genetická analýza a sekvencování 16S rDNA umožňuje zjišťovat přítomnost Tropheryma whipplei i bez předchozí kultivace. V roce 2003 se zdařila sekvence a analýza kompletního genomu Tropheryma whipplei - 925,938 bp [7].

Diagnostika Whippleovy nemoci - klinické a laboratorní aspekty           

Vzhledem ke známé variabilitě klinických projevů Whippleovy nemoci nebyl zatím ustaven její klinicko-diagnostický standard [72]. Onemocnění samo je charakterizováno řadou diagnosticky nespecific­kých projevů, přičemž nejčastěji zmiňované symptomy jsou zejména abdominální bolesti, trvající průjmy (steatorea), projevy malab­sorpce s úbytkem váhy, horečky, polyartritické obtíže, zvětšení uzlin, hyperpigmentace kůže, anémie, hypoalbuminemie, snížení hladin IgA aj [55]. Nespecifičnost těchto projevů je někdy příčinou dife­renciálně diagnostických rozpaků, opožděného stanovení diagnózy a s tím souvisejícího oddálení v započetí antibiotické terapie.

Diferenciální diagnostika zahrnuje různá multisystémová onemoc­nění, v prvé řadě - vzhledem ke zvětšení lymfatických uzlin - maligní lymfomy (zejména Hodgkinovu chorobu), vyžadující bioptickou veri­fikaci. V některých případech je třeba vyloučit kolagenózu. Pozornost zasluhují ev. i léze u sarkoidózy. Konečně přichází diferenci­álně diagnosticky v úvahu též systémové bakteriální histiocytózy, jak byly uvedeny v souvislosti s atypickými mykobakteriemi a BCG. Ze všech těchto důvodů se klinická diagnostika Whippleovy nemoci nutně opírá o výsledky dalších laboratorních vyšetření.

Bioptické vyšetření vzorku sliznice duodena, ev. jejuna získa­ného speciální enterobioptickou sondou - Kojecký et al 1961-1964 [51,50,53] - je na zdejším pracovišti dlouhodobě přínosným postupem. Umožňuje průkaz komplexu histopatologických změn, které jsou pro diagnózu Whippleovy nemoci významné:

  • hustá infiltrace lamina propria pěnovitými, výrazně PAS-pozitivními Whippleovými makrofágy s intracelulárními bakteriemi a jejich natrávenými zbytky (hrubá granula glykopro­teinů a glykolipidů, Sierackiho SPG částice), dále
  • přítom­nost mnohotných chylových 1ymfangiektázií, a
  • přítomnost tukových látek ve sliznici střeva.

Enterobioptický vzorek umož­ňuje také bakterioskopické a elektronově mikroskopické vyšetření, s průkazem grampozitivních a Grocott-pozitivních bakterií pohlcených v makrofázích i volně ve stroma tu rozptýlených; a ovšem i jednoznačné potvrzeni přítomnosti etiologického agens - Tropheryma whipplei s příznačnou trojlamelární strukturou bakteriální stěny.

Obdobná léze mozku Wh. nemoci jako sub 5) v Grocottově impregnační metodě.
Obr. 11. Obdobná léze mozku Wh. nemoci jako sub 5) v Grocottově impregnační metodě.
Jsou patrny jednak perzistující zbytky extracelulárních bakterií, jakož i výrazná pozitivita fagocytujících buněk (černé zbarvení). N-1484/66. Mifo K-3856. Grocott. Zvětš. 280×(lin.x 3).

Detailní záběr Grocott+ makrofágů a masy volných extracelulárních bakterií v cerebrální lézi u WD.
Obr. 12. Detailní záběr Grocott+ makrofágů a masy volných extracelulárních bakterií v cerebrální lézi u WD.
N-1484/66. Mifo LH-505. Grocott. Zvětš. 580×(lin.x 5).

Stejný nález PAS-pozitivních histiocytů s pozitivním průkazem mikrobů lze zaznamenat případně i v dalších extraintestinálních lokalizacích, zejména v lymfatických uzlinách a v mikrogliálních granulomatózních strukturách při postižení mozku.

Bakteriologické kultivační vyšetření in vitro spojené se zís­káním a identifikací kmene Tropheryma whipplei bylo umožněno teprve v nedávné době, a to s použitím kultivačních prostředí sestavených na základě nově získaných molekulárně biologických poznatků, týkajících se vlastností etiologického agens - viz kupř. kultivace na IL-4 dezaktivovaných makrofázích [91], kultura a imunologická detekce [77,78], kultivace na acelulárním prostředí „genom based culture medium“ [82] apod.

Bakteriální plak s výrazným pomnožením etiologického agens v časné cerebrální lézi Whippleovy encefalopatie.
Obr. 13. Bakteriální plak s výrazným pomnožením etiologického agens v časné cerebrální lézi Whippleovy encefalopatie.
N-1484/66. ELMI. Zvětš. 12 500×.

Sérologická vyšetření se týkají průkazu protilátek proti antigenu Tropheryma whipplei [25]. Nutno však vzít v úvahu a vyloučit možnost zkříženě pozitivní reakce antisér proti různým bakteriím i vůči Tropheryma whipplei. Podle publikovaných zkušenosti nejsou séro­logické testy - vzhledem k divergentním výsledkům u pacientů s prokázanou Whippleovou nemocí a bez tohoto postižení - v praxi významně přínosné.

Molekulárně biologické metody (PCR, sekvencování genomu Tropheryma whipplei) představuji dnešní vrcholný stav laboratorní diagnostiky etiolo­gického agens Whippleovy nemoci, a to na bázi výsledků dosažených v oblasti molekulární biologie a genetiky.

Polymerázová řetězová reakce (PCR). Tato metoda se stala v současnosti i v případě Whippleovy nemoci nedílnou součástí laboratorního diagnostického potenciálu [76 ], a to vzhledem k její průkazní citlivosti a časovým úsporám, zejmé­na pak i v získání výsledku, aniž je třeba provádět velmi náročné a dlouhodobé kultivační vyšetření. PCR vede rovněž k potvrzení diagnózy Whippleovy nemoci průkazem DNA antigenu Tropheryma whipplei. Jak bylo zmíněno výše, metoda je velmi citlivá a byla uplatněna i u případů Whippleovy nemoci s atypickým průběhem. Další možnost jejího využití se týká i kontroly účinku terapie. Současné zkušenosti však nevylučují její poněkud omezenou specifitu vzhledem k možnostem falešně pozitivních výsledků [72] u pacientů bez Whippleovy nemoci [4,18,23,27,66]. Z těchto důvodů je žádoucí v případě PCR pozitivity provedená bioptického vyšetření sliznice střeva, ev. z další systé­mové léze. V literatuře uváděný poměrně vysoký počet PGR pozitivních případů mimo Whippleovu nemoc je patrně důkazem širšího rozšíření bakterie v životním prostředí. Případné protikladné výsledky klasických metodických postupů (výsledek enterobiopsie) a citlivých molekulár­ně biologických metod mohou ztížit diferenciální diagnostiku a oddálit včasné zavedení účinné léčby [72].

Přítomnost velikého počtu bakterií Whippleovy nemoci v důsledku jejich intracelulární replikace v lézi mozku.
Obr. 14. Přítomnost velikého počtu bakterií Whippleovy nemoci v důsledku jejich intracelulární replikace v lézi mozku.
N-1484/66. ELMI. Zvětš. 50 000×.

V porovnání diagnostických výsledků získaných biopsií (PAS-pozitivní makro­fágy) a PCR dospěli Raoult et al 2001 [78] k následujícím vý­sledkům: PAS-pozitivní makrofágy v enterobiopsiích v 78 %, naproti tomu PCR v 84 %. U extraintestinálních orgánových lézí byla histolo­gická pozitivita v 79 %, PCR ve 100 % případů.

Sekvenční analýza umožnila mj. druhovou identifikaci bakterií na podkladě jejich genové charakteristiky, včetně stanovení sekvence 16S rDNA genu Tropheryma whipplei [29,30]. Jak bylo uvedeno, sekvencování 16S rDNA umožnilo potvrdit přítomnost Tropheryma whipplei bez předchozí kultivace. Při ev. identitě výsledku sekvenční ana­lýzy bakterií bylo doporučeno k určení species sekvencování jiného genu, např. 23S rDNA - viz též výsledky sekvenční analýzy u kmene Twist-Marseille aj [38,60].

Experimentální přenos Tropheryma whipplei. V přenosu Tropheryma whipplei na experimentální zvířata se nepodařilo vyvolat lézi v podobě analogické Whippleově nemoci, jaká se objevuje u člově­ka, ani není znám případ přenosu na člověka [65]. Již Whipple v původní práci z roku 1907 uvádí vlastní pokus se subkutánním přenosem mezenteriální uzliny zemřelého pacienta do podkoží králíka s následným vznikem abscesu s centrální nekrózou, obklopenou gra­nulační tkání, v níž nalezl makrofagické buňky podobné makrofágům ve sliznici střeva z pitvy zemřelého.

Histopatologii změn po inokulaci Corynebacterium anaerobium u pokusného králíka uvedli ve své práci Levaditi et al 1965 [61]. Podle publikovaných experimentálních nálezů dochází u bílých myší po intraperitoneální aplikaci bakterií kmene Tropheryma whipplei ke granulomatózním lézím v játrech, aniž by vznikla léze v GIT. U myší kmene SCID bez adaptivní imunity byl výsledek aplikace překvapi­vě stejný, či dokonce bez granulomů [33], z čehož vyplynulo zjištění, že se Tropheryma whipplei nechová zřejmě jako běžný oportunní patogen. Pokusy na bílých myškách dále ukázaly na poměrně nízké pato­genní účinky Tropheryma whipplei, jejíž replikace v makrofázích je u zdra­vého jedince pod dostatečnou kontrolou přirozené produkce IFNγ.

Bakterie přítomné v cytoplazmě makrofágu mají vzhled tyčinek s dvojitě konturovanou stěnou.
Obr. 15. Bakterie přítomné v cytoplazmě makrofágu mají vzhled tyčinek s dvojitě konturovanou stěnou.
N-1484/66. ELMI. Zvětš. cca 65 000×. [55]

Intracytoplazmatická rezidua po roztrávení intracelulárních bakterií makrofágy v mozku u téhož případu WD.
Obr. 16. Intracytoplazmatická rezidua po roztrávení intracelulárních bakterií makrofágy v mozku u téhož případu WD.
N-1484/66. ELMI. Zvětš. 12 000×.

Patogeneza Whippleovy nemoci

Názory na patogenezi Whippleovy nemoci prodělaly v průběhu dlouhé doby rovněž řadu proměn, a to zřejmě v závislosti na dosažené úrovni poznatků směřovaných k samé podstatě nemoci. Z těchto je možno alespoň ve stručném přehledu jako příklad uvést následující:

a) předpokládaná funkčně/anatomická porucha enterocytů, týkající se vstřebávání hlenu produkovaného pohárkovými buňkami (s jeho případným odchylným složením) a spolu s poruchou absorpce tukových látek z potravy [32,98] jsou považovány za podstatu malabsorpčních projevů Whippleovy nemoci. Později pak zdůrazňována i korelace mezi stup­něm malabsorpce a bakteriální invaze do absorptivních buněk sliz­nice střeva [65].

b) blokáda lymfatických cév a problém intestinálních lymfangi­ektázií u Whippleovy nemoci. Již první publikované případy byly charakte­rizovány intestinálními lymfangiektáziemi [3,100], o jejichž pří­čině převládaly názory ve smyslu mechanické blokády, ev. jejich příčina zůstala v tehdejší době nevysvětlena. Někteří autoři uváděli jako příčinu „proliferativní sklerozujíci lymfangoitidu“ [12] s obstrukcí eferentních lymfatických cév v úponu mezenteria; v jiném případě se uváděly chronické fibrózující zánětlivé změny lymfatických uzlin. V novější interpretaci byla za příčinu lymfatické obstrukce a vzniku varikózních lymfangiektázií považována „celu­lární embolizace“ drobných lymfatických cest masou PAS-pozitivních makrofágů obturujících v důsledku lokálního nahromadění jejich lumina [1,2]. Toto vysvětlení je v souhlase s dříve publikovanými výsledky [57], podle nichž je vznik obturace lymfatických cév ve střevě u Whippleovy ne­moci dáván do souvislosti s nahromaděním makrofágů přeplněných PAS-pozitivním membránovým materiálem z degradovaných bakterií. Následně tento stav vede ke zpomalení mobility až ke stagnaci a nahromadění makro­fagických elementů ve sliznici s následnou blokádou a porušením cirkulace lymfy, což představuje i jednu z významných příčin pozdější malabsorpce (zhoršení vstřebávání tuků a ztráty bílkovin).
Uvedené změny na lymfatických cévách spojené s jejich ektáziemi a porucha absorpce tukových látek z lumen střeva s násled­nou stagnací i hromaděním ve sliznici ve formě tukových kapének jsou - kromě PAS-pozitivních makrofágů - rovněž nápadným nálezem v entero­biopsiích. S poruchou lipidů souvisejí též případy spojené s pro­jevy lipopigmentové dystrofie, kupř. případ intestinální ceroidózy týkající se pigmentace buněk hladkého svalstva stěny střevní. Kromě neutrálního tuku (triglyceridů) lze ve sliznici konstatovat též hromadění glykolipidového a glykoproteinového materiálu, který je prokazatelný v reakci PAS s výraznou topickou pozitivitou v ma­krofázích, přítomných v neléčených případech v obrovském množství, zejména v lamina propria střevní sliznice. Rovněž tak je tomu i v systémové podobě nemoci, jak to dotvrzují ložiska PAS-pozitivních histio­cytů v různých extraintestinálních lokalizacích. Právě tato výrazná systémová reaktivní histiocytóza podmínila v dřívější době vznik názorů o přiřazení Whippleovy nemoci do skupiny

c) systémových retikulóz [37] či retikulohistiocytóz [88], a dále střádajících histiocytóz blízkých tezaurizmózám (bližší hodnocení těchto stavů uvedl Vorreith 1958 [99]).

d) imunopatogenetické hledisko u Whippleovy nemoci je v současné době zcela převládající, a týká se v komplexním pojetí jak problému humorální, tak zejména celulární složky imunitního systému v jeho patogenetické účasti na vzniku one­mocnění:

  • již dříve byly popisovány změny lymfoidních buněk ve střevní sliznici u Whippleova onemocnění, zejména úbytek lymfocytů a plaz­mocytů (při normálních hodnotách i morfologii lymfocytů v krvi). Dále pak byla popsána porucha transformační funkce lymfocytů po podání fytohemaglutininu (PHA), při níž se jejich blastická transfor­mace pohybovala v rozmezí abnormálního rozptylu mezi 5-58 % [69]. Z uvedených zjištění bylo u Whippleovy nemoci patogeneticky usuzováno na primární deficit a poruchu celulárně zprostředkované imunitní reakce [69], přičemž zmíněným imunodeficitem se vysvětlovala i možnost účasti více bakteriálních činitelů. Na cytopatický efekt troferymu, translační iniciační faktor IF-1 a sníženou produkci IgA v plazmocytech střevní sliznice (projevy sekundární imunodeficience po infekci Tropheryma whipplei) poukázali zejména Cabbot 1997 [9] a Eck et al 1997 [26]. Nověji pak Desnues et al 2005 [16] upozornili na specifickou vnímavost makrofágů vůči Tropheryma whipplei, danou její schopností indukovat alternativně aktivační proces mononukleárů periferní krve se zvýšenou sekrecí IL-4 při snížení IL-12, IL-2 a IFNγ (Deriban a Marth 2006 [14]). Tím je snížena obrana vůči Tropheryma whipplei, nikoliv však oproti oportunní infekci [58].
  • přítomnost velikého množství „Whippleových makrofágů“ v lamina propria a ev. jiných extraintestinálních lokalizacích je zřejmým projevem účasti celulární složky imunity v patogeneze Whippleovy nemoci. Tyto PAS-pozitivní makrofágy jsou přítomny zejména u neléčených pacientů v lamina propria v excesivním množství, kromě toho i v mezenteriálních uzlinách a jiných lokalizacích. Jejich PAS-pozitivita je podmíněna přítomností glycidového (glykoproteinového a glykoli­pidového) materiálu a je známa již téměř půl století (Black-Schäffer 1949 [8]). Z diagnostického hlediska je hojně využívána. V patogeneze Whippleovy nemoci je těmto makrofágům přikládán natolik mimořádný význam, že se někdy Whippleova lipodystrofie dokonce hodnotí jako „nemoc makrofágů“ [15]. V kauzální patogeneze je jim přičítána modulační funkce v procesu replikace, či naopak intra­celulární likvidace etiologického agens - Tropheryma whipplei. Funkce těchto makrofágů je dalekosáhle ovlivňována cytokiny. Whippleova nemoc je v tomto směru charakterizována snížením ev. defektem monocytárního IL-12 a následným snížením tvorby IFNγ v T-buňkách. To má ovšem za následek poruchu v aktivaci procesu fagocytózy a usmrcování intra­celulárních bakterií s následným zvýšením jejich replikace. Změny se tedy týkají komplexně jak humorální, tak i celulární složky imunity. Přežívání, ev. likvidace Tropheryma whipplei je proto v přímé spoji­tosti s expresí lymfokinů.

Z patogenetického hlediska lze tudíž předpokládat buď defekt určitého cytokinu (ev. TNFα) aktivujícího makrofágy k fagocytóze, usmrcování pohlcených bakterií a konečné jejich lýze, anebo při jeho normální tvorbě poruchu nebo defekt příslušného receptoru v buněčné membráně makro­fágů. V obou těchto uvažovaných případech makrofágy sice fagocytují, ale nezabíjejí pohlcené bakterie, které přežívají, silně se pomno­žují a po apoptóze buňky se uvolňují do extracelulárního prostoru. Dále se lymfogenní a hematogenní cestou šíří do extraintestinálních tkání a různých orgánů.

V případě Whippleovy nemoci je profil zúčastněných interleukinů uváděn následovně [14]: snížená produkce IL-12, IL-2 a IFNγ při současně zvýšené sekreci IL-4; zmíněné snížení IL-12 vede patrně ke snížené produkci IFNγ v T-buňkách s následnou defektní aktivací makrofágů. Také chronicita průběhu Whippleovy nemoci s dlou­hodobým přetrváváním Tropheryma whipplei ve střevních makrofázích před­pokládá omezení až inhibici baktericidní aktivity makrofágů v důsledku omezené produkce IL-12 a IFNγ [17].

V současnosti je v imunopatogeneze Whippleovy nemoci přičítán též „klíčový“ význam interleukinu IL-16 [17], a to pro jeho roli týkající se intra­celulárního přežívání a zvýšené replikace Tropheryma whipplei. Tento lymfokin inhibuje či ruší bakteriostatické/baktericidní funkce thioredoxinu, produkovaného monocyty po stimulaci Tropheryma whipplei; následný pokles baktericidní funkce makrofágů pak umožňuje intra­celulární přežívání a zvýšenou replikaci těchto bakterií [17]. V experimentu je IL-16 zcela inaktivován protilátkou „Anti IL-16 Ab“ s následnou inhibicí replikace bakterií.

V nedávné době byly dále objasněny některé zvláštní alternativně modulační mechanizmy makrofágů u Whippleovy nemoci. Po infekci Tropheryma whipplei nabývají infiltrující buňky střeva u Whippleovy nemoci transkripční charakter alternativně aktivovaných M2 makrofágů [16,33], přičemž se uplatňují imunoregulátorové cytokiny IL-4, IL-10 a IL-16 ve smyslu jejich funkční inhibice (umožňující intracelulární repli­kaci), či naopak ve smyslu jejich stimulace IFNγ (pokles intra­celulární replikace Tropheryma whipplei) [17,35].

Jak bylo výše uvedeno v souvislosti s účastí lymfokinů v patogeneze Whippleovy nemoci zaujímá též IL-4 v rámci specifického defektu celulární imunity pro Tropheryma whipplei významné postavení, neboť je v případě Whippleovy nemoci exprimován ve zvýšené míře. IL-4 je zejména účasten při dezaktivaci makrofágů, což umožňuje replikaci intra­celulárních bakterií. V poslední době bylo využito této skuteč­nosti k úspěšnému získání dlouhodobých kultur Tropheryma whipplei na desaktivovaných makrofázích [77,91], což se předtím prakticky nikdy nedařilo. Z laboratorních pokusů také vyplynul poznatek o různém ovlivnění replikace Tropheryma whipplei v monocytech a makrofázích, v nichž se patrně uplatňuje specifický účinek koexprese s IL-16 a sníženým IL-12. Je dále známo, že IL-6 ovlivňuje či blokuje expresi bakteriostaticky působícího thioredoxinu s násled­ným poklesem baktericidní funkce makrofágů, přežíváním bakterií a jejich zvýšenou replikací.

e) etiopatogenetické korelace u Whippleovy nemoci. Současný rozmach výzkumu v etiopatogenetické oblasti Whippleovy nemoci navodil do značné míry objev, izolace a kultivace etiologického agens - Tropheryma whipplei - a jejího taxonomického vymezení jakožto „species nova“ pomocí molekulárně biologických chemických metod (průkaz pomocí PGR, sekvencování genetické bakteriální DNA). S využitím nových poznatků v této oblasti se konečně podařilo provádět kultivační vyšetření a tím získat stabilní kmeny této bakterie, získat dále specifickou protilátku a rekognoskovat pří­tomnost antigenu/DNA Tropheryma whipplei pomocí PCR. V popředí současného výzkumného zájmu stojí též problematika vztahů etiologického agens s kauzální patogenezí procesů vedoucích ke klinickým projevům Whippleovy nemoci. Zatím je i sporný mechanizmus topického postižení sliz­nice střeva, zda se uskutečňuje formou bakteriální invaze z lumen střeva (v elektronoptickém obraze se nachází nejvíce bakterií v povrchových partiích sliznice), či formou hematogenní. Vzhledem k nepochybnému defektu celulárně mediované imunity lze připome­nout názor uváděný v literatuře [16,33], v níž se při absenci běžných oportunních infektů u pacientů s Whippleovou nemocí uvádí možnost specifické alternativní aktivace makrofágů vlivem etiologického agens, tj. Tropheryma whipplei, výjimečně pak i jinými druhy bakterií [15]. Mechanizmus tohoto jevu zatím vyžaduje bližší objasnění. V této souvislosti byly uvedeny další důkazy [16,35], že makrofágy po fagocytóze Tropheryma whipplei vykazují posun k alternativně aktivovanému fenotypu M2 se zvýšenou produkcí IL-16; tyto makrofágy dále podléhají apoptóze s následným šířením infekčního agens. Stupeň apoptózy po infekci Tropheryma whipplei je stanovován v % anexin­-pozitivních buněk (UV-mikroskopicky). Je pravděpodobné, že se zmíněný transkripční program uplatňuje i v navození změny fagozomálního prostředí - jeho acidita se stává pro intracelulární pře­žívání Tropheryma whipplei nezbytnou [17,34].

Selektivní porucha na úrovni interleukinové modulace elementů MPS u Whippleovy nemoci s následně vystupňovanou replikací Tropheryma whipplei vede podle našich zkušeností k histopatologickým obrazům blízce upomínajícím na bakteriální histiocytózy, kupř. vyvolané atypic­kými kmeny mykobakterií a generalizované vakcíny BCG [24,54], u nichž se však jedná a vrozený či získaný (AIDS) defekt imunity.

Závěr

U příležitosti 100letého výročí objevu Whippleovy nemoci je i dnes patrný živý zájem o toto vzácné, avšak klinicky významné onemocnění. V průběhu dlouhé doby se pochopitelně podstatně měnily názory na její etiologii, patogenezi, kliniku a terapii. Na zákla­dě moderních molekulárně biologických výzkumných metodických postupů se zdařila identifikace „Whippleovy bakterie“ - Tropheryma whipplei - jakožto gen. nov. et sp. nov., její kultivace umožňující nejen získávání specifické protilátky, ale i detailní poznání jejího genomu (PCR, sekvencování 16S rRNA). V kauzální patoge­neze Whippleovy nemoci ovládl roli molekulárně imunogenetický výzkum se zaměřením na významnou účast celulární imunity podílející se na normální či defektní tvorbě interleukinů, ­důležitých v modulaci (stimulace ev. blokáda) buněk MPS a vzniku onemocnění samého. Z uvedeného souborného referátu z literárních a vlastních poznatků je zřejmé, že patogeneza, klinika a terapie budou i nadále tématem pro výzkum dosud nevyjasněných problémů týkajících se Whippleovy nemoci.

Pro nás pracovníky II. interní kliniky fakultní nemocnice, Ústavu patologie, Ústavu histologie a Mikrobiologického ústavu LF UP v Olomouci, byla meziústavní spolupráce v minulosti předpokladem k získání cenných nálezů publikovaných v řadě sdělení. Z těchto byly zejména významné publikace z let 1962-1963, týkající se zcela nezávisle pro­kázané existence intracelulárních bakterií v makrofagických buňkách u Whippleova onemocnění, jak v jeho intestinální formě, tak i v případě cerebrální léze (s přehodnocením ve smyslu metastatické/systémové mikrogliálně granulomatózní encefalitidy s přítomností PAS-pozitivních Whippleových makrofágů) a elektronově mikro­skopickým průkazem bakteriálního agens v uvedených lézích. Veškeré nálezy ze zdejšího pracoviště byly získány po zavedení enterobioptické sondy vlastní konstrukce na gastroenterologickém oddělení II. interní kliniky FN Olomouc. Zmíněné publikované práce přispěly též svým dílem k pozitivním výsledkům na půdě domácí gastroenterologie i v zahraničí.

prof. MUDr. Rostislav Koďousek, DrSc.

www.fnol.cz

e-mail: kodousek@tunw.upol.cz

Doručeno do redakce: 4. 12. 2007


Zdroje

1. Adams CWM, Ayres J, Fagg NLK et al. Lymph-vesel embolism in case of Whipple’s diseages. Histopathology 1985; 9: 109-115.

2. Adams WR, Wolfsohn AW, Spiro HM. Some morphologic characteristics of Whipple’s disease. Amer J Path 1963; 42: 415-429.

3. Allchin WH, Hebb RG. Lymphangiectasis intestini. Trans Path Soc Lond 1895; 46: 221-223.

4. Altwegg MH, Fleish-Marx A, Goldenberger D et al. Spondylodiscitis caused by Tropheryma whippelii. Schweiz Med Wschr 1996; 126: 1495-1499.

5. Aust CH, Smith EB. Whipple’s disease in a 3-Month-Old Infant with involvement of bone marrow. Amer J Clin Path1962; 37: 66.

6. Baisden BL, Lepidi H, Raoult D et al. Diagnosis of Whipple disease by immunohistochemical analysis. A sensitive and specific method for detection of Tropheryma whipplei (the Whipple bacillus) in paraffin-embedded tissue. Amer J Clin Pathol 2002; 118: 742-748.

7. Bentley SD, Mainwald M, Murphy LD et al. Sequencing and analysis of the genome of the Whipple´s disease bacterium Tropheryma whipplei. Lancet 2003; 361:637-644.

8. Black-Schäffer B. The tinctorial demonstration of a glykoprotein in Whipple’s disease. Soc Exp Biol Med 1949; 72: 225-227.

9. Cabot RC. New Engl J Med 1997; 337: 1612-1619.

10. Caroli J, Prévot A-R, Julien C et al. L’étiologie bactérienne de la maladie de Whipple. III. A propos d’une nouvelle observation. Isolement de Corynebacterium anaerobium. Arch Mal Appar Digest 1963; 52: 177.

11. Cohen AS, Schimmel EM, Holt PR et al. Ultrastructural abnormalities in Whipple’s disease. Proc Soc Exp Biol Med 1960; 105: 411.

12. Crane J, Aguilar MJ. Obliterative lymphangitis of the mesentery in Whipple’s disease. Gastroenterology 1957; 32: 513.

13. DeBoulay CE. An immunohistochemical study of Whipple’s disease using the immunoperoxidase technique. Hum Pathol 1982; 13: 925-929.

14. Deriban G, Marth T. Current concepts of immunopathogenesis, diagnosis and therapy in Whipple´s disease. Curr Med Chem 2006; 13/24: 2921-2926.

15. Desnues B, Ihring M, Raoult D et al. Whipple’s disease: a macrophage disease. Clin Vaccine Imunology 2006; 13/2: 170-178.

16. Desnues B, Lepidi H, Raoult D et al. Whipple disease: intestinal infiltrating cells exhibit a transcriptional pattern of M2/alternatively activated macrophages. J Infect Dis 2005; 192: 1642-1646.

17. Desnues B, Raoult D, Mede JL. IL-16 is critical for Tropheryma whipplei replication in Whipple’s disease. The Journ of Immunology 2005; 175: 4575-4582.

18. Dreier J, Szabados F, von Herbay A et al. Tropheryma whipplei of an acellular porcine heart valve bioprosthesis in a patient who did not have intestinal Whipple’s disease. J Clin Microbiol 2004; 42/10: 4487-4493.

19. Durand DV, Lecomte C, Cathelras P et al. Whipple disease. Clinical review of 52 cases. Medicine (Baltimore) 1997; 76: 170-184.

20. Dušek J, Koďousek R, Myšák J et al. Diseminovaná infekce vyvolaná Mycobacterium intracellulareavium. Cesk Patol 1981; 17/2: 101-108.

21. Dušek J, Tichý T, Koďousek R. Postižení srdce u Whippleovy choroby. Přednáška na XXVI.Vědeckém sjezdu Čs. patologů, Praha 16.-17.6.1999.

22. Dulty F, Altwegg M. Whipple’s disease and „Tropheryma whippelii“. Clin Microbiol Rev 2001; 14: 561-583.

23. Dutly F, Hinrikson HP, Seidel T et al. Tropheryma whippelii DNA in saliva of patients without Whipple’s disease. Infection 2000; 28: 219-222.

24. Dvořáček Č, Mores A, Neoral L. Generalizovaná BCG vakcína. Rozhl Tuberk 1959; 19: 107.

25. Dybkaer R, Kok N. Bacteria in Whipple’s disease 3. Studies in two patients of antibodies in serum and cutaneous hypersensitivity against some bacterial antigens. Acta Path Microbiol Scand 1965; 64: 373.

26. Eck M, Kreipe H, Harmsen D et al. Invasion and destruction of mucosal plasma cells by Tropheryma whippelii. Hum Pathol 1997; 28/12: 1424-1428.

27. Ehrbar HU, Bauerfeind P, Dutly F et al. PCR-positive tests for Tropheryma whippelii in patients without Whipple’s disease. Lancet 1999; 353: 2214.

28. Elliott GB, Hill M, Howard DLG. Whipple’s disease associated with benign Thymoma. Canad Med Ass J 1961; 85: 1340.

29. Fenollar F, Fournier PE, Robert C et al. Use of genome selected repeated sequences increases the sensitivity of PCR detection of Tropheryma whipplei. J Clin Microbiol 2004; 42: 401-403.

30. Fenollar F, Raoult D Whipple’s disease. Cur Gastroenterol Rep 2003; 5(5): 379-385.

31. Finďo P, Valach V, Fukal J. Whippleova choroba. Vnitř Lék 1986; 32: 715-719.

32. Frič P, Šobra J, Bednář B et al. Whippleova choroba. Vnitř Lék 1963; 9(8): 782-790.

33. Genot S, Stein A, Lepidi H et al. Murine model of infection by Tropheryma whipplei. Inf a Immun 2006; 74(8): 4915-4917.

34. Ghigo E, Capo C, Aurouze M et al. Survival of the Tropheryma whipplei, the agent of Whipple’s disease, requires phagosome acidification. Infect Immun 2002; 70: 1501-1506.

35. Gordon S. Alternative activation of macrophages. Nat Rev Immunol 2003; 3: 23-35.

36. Greenberger NJ, DeLor CJ, Fisher J et al. Whipple’s disease. Characterization of anaerobic Corynebacteria and demonstration of bacilli in vascular endothelium. Digestive Dis 1971; 16/12: 1127-1136.

37. Haubrich WS, Watson JHL, Sieracki JC. Unique morphologic features of Whipple’s disease. Gastroenterology 1960; 39: 454.

38. Hinrikson HP, Dutly F, Nair S et al. Detection of three different types of Tropheryma whippelii directly from clinical specimens by sequencing,single-strand conformation polymorphism (SSCP) analysis and type-specific PCR of their 16S-23S ribosomal intergenic spacer region. Int J Syst Bacteriol 1999; 49: 1701-1706.

39. Chears WC, Ashworth CT. Electron microscopic study of the intestinal mucosa in Whipple’s disease. Demonstration of encapsulated bacilliform bodies in the lesion. Gastroenterology 1961; 41: 129-138.

40. Cho CW, Linscheer MA, Hirschkorn A et al. Sarcoid-like granulomas as an early manifestion of Whipple disease. Gastroenterology 1984; 87: 941-947.

41. Julien C, Caroli J, Etévé J. Considerations thérapeutiques et pathogéniques sur la maladie de Whipple. I. La guérison de la maladie de Whipple par les antibiotiques? A propos d’un cas personel traité par l’auréomycine. Arch Mal Appar Digest 1963; 52: 31.

42. Kjaerheim A et al. Bacteria in Whipple’s disease.Isolation of a haemophillus strain from the jejunal propria. Acta Path Micr Scand 1966; 66: 135-142.

43. Koďousek R. Encefalopatie při Whippleově nemoci. Přednáška Komise pro neuropatologii, Praha 6. 12. 1968.

44. Koďousek R, Kojecký Z. Die Encephalopathie bei der Whipple’schen Krankheit. Acta Univ Palacki Olom (fac med) 1968; 51: 153-161.

45. Koďousek R, Kojecký Z. Beitrag zur Pathologie und Pathogenese der Encephalopathie bei der Whipple’schen Krankheit. 1. Donau-Symposium für Neuropathologie, Wien 7. 5. 1969.

46. Koďousek R, Kojecký Z. On the basic of cerebral lesions in Whipple’s disease. Rev of czechoslovak medicine 1971; 17(3): 137-143.

47. Koďousek R, Malínský J, Kojecký Z et al. Nové bioptické a elmi nálezy u Whippleovy choroby (včetně průkazu grampozitivních bakterií ve střevní sliznici). Předn. v Čs. gastroenterol. 1963; 7/5: 290-294.

48. Koďousek R, Kojecký Z, Blatný J et al. Příspěvek histochemie a elektronové mikroskopie k problematice Whippleovy choroby. Čsl gastroenterologie 1963; 17/5: 290-294.

49. Koďousek R, Kojecký Z, Blatný J et al. Histochemical and electronoptic analysis of the intestinal mucosa and its clinical importance. Acta Univ Palacki Olom (fac med) 1963; 33: 41-54.

50. Kojecký Z, Benýšek L, Koďousek R. Vlastní sonda pro biopsii tenkého střeva. (New designet tube for biopsy of the small intestine). Čs Gastroenterol 1962; 16: 520-523.

51. Kojecký Z, Koďousek R. Études histo-enzymatiques de la muquese intestinala dans les carcinoïdes malins. Archive des Maladie de l’Appareil Digestif et des Maladies de la Nutrition 1961; 50: 1194-1196.

52. Kojecký Z, Malínský J, Koďousek R et al. Frequence of ocurrence of microbes in the intestinal mucosa and in the lymph nodes during a long term observation of a patient suffering from Whipple’s disease. Gastroenterologia (Basel) 1964; 101: 163-172.

53. Kojecký Z, Malínský J, Koďousek R et al. Observation de l’existence de microbes dans la muqueuse intestinale chez un malade atteint de maladine de Whipple survivant pendant deux ans. Acta Gastroenterol Belg 1964; 27/10: 502.

54. Kopřiva F, Michál V, Paroulek J et al. Cervival adenitis caused by Mycobacterium chelonae. Čs pediatr. 1998; 53(Suppl 1): 56-57.

55. Krč I, Ehrmann J, Kojecký Z et al. Whippleova choroba. Postgrad Med 1999; 1(4): 39-43.

56. Kurtz M, Davis TD, Ruffin JM. Light and electron microscopic studies of Whipple’s disease. Lab Investig 1962; 11: 653.

57. Lamberty J, Varela PY, Font RG et al. Whipple’s disease, light and electron microscopic study. Arch Pathol 1974; 97: 325-330.

58. Lammas DA, DeHeer E, Edgar JD et al. Heterogeneity in the granulomatous response to mycobacterial infection in patients with defined genetic mutation in the Interleukin 12- dependent Interferon gamma production pathway. Int J Exper Pathol 2002; 83: 1-20.

59. Lampert P, Tom M, Cumings JN. Encephalopathy in Whipple’s disease. Neurology 1962; 12: 65-71.

60. LaScola B, Fenollar F, Fournier PE et al. Description of Tropheryma whipplei gen. nov., sp. nov. The Whipple’s disease bacillus. Internat Journ of Systematic and Evolutionary Microbiology 2001; 51: 1471-1479.

61. Levaditi JC, Prévot AR, Caroli J et al. Histological peculiarities of the experimental disease induced in rabbits by inoculation of Corynebacterium anaerobium strains isolated from Whipple’s disease. Ann Inst Pasteur (Paris) 1965; 109/1: 144-147.

62. Maiwald M. Detection of Tr. whipplei DNA in a patient with AIDS. J Clin Microbiol 1995; 33: 1354-1356.

63. Mainwald M, Schuhmacher F, Ditton HJ et al. Environmental occurrence of the Whipple’s disease bacterium (Tropheryma whippelii). Appl Environ Microbiol 1968; 64: 760-762.

64. Mainwald M, von Herbay A, Fredricks DN et al. Cultivation of Tropheryma whipplei from cerebrospinal fluid. J Infect Dis 2003; 188: 801-808.

65. Maizel H, Ruffin M, Dobbins WO Whipple’s disease. A review of 19 patients from one Hospital and Review of the Literature since 1950. Medicine 1970; 49: 175-205.

66. Marín M, Muñoz P, Sánchez M et al. Tropheryma whipplei infective endocarditis as the only manifestation of Whipple’s disease. J Clin Microbiol 2007; 45/6: 2078-2081.

67. Maršálek E, Kojecký Z et al. Nocardia pulm. sp. in Whipple’s disease. Gastroenterologia (Basel) 1964; 101: 163-172.

68. Marth T, Raoult D. Whipple’s disease. Lancet 2003; 361: 239-246.

69. Maxwell JD et al. M. Whipple. Lancet 1968; 1: 887.

70. Misbach SA, Mapstone NP. Whipple’s disease revisited. J Clin Pathol 2000; 53: 750-755.

71. Morgan AD. The first recorded case of Whipple’s disease? Gut 1961; 2: 370-372.

72. Müller SA, Vogt P, Altwegg M et al. Deadly carousal or difficult interpretation of new diagnostic tools for Whipple’s disease: case report and review of the literature. Infection 2005; 33/1: 39-42.

73. Ortiz-Hidalgo C George H. Whipple. Nobel Price in 1934, Whipple’s disease, pernicious anemia and other contributions to medicine. Gac Med Mex 2002; 138/4: 371-376.

74. Paulley JW. Whipple’s disease. Acta Gastroenterol Belg 1964; 27: 519.

75. Prévot AR, Morel C. Noveau cas de maladine de Whipple a Corynebacterium anaerobium guérie par antibiotherapie. Bull Acad Nat Med (Paris) 1964; 148: 540.

76. Ramzan NN, Loftus E, Burgart LF et al. Diagnosis and monitoring of Whipple’s disease by polymerase chain reaction. Ann Intern Med 1997; 126: 520-527.

77. Raoult D, Birg ML, LaScola B et al. Cultivation of the bacillus of Whipple’s disease. N Engl J Med 2000; 342: 620-625.

78. Raoult D, LaScola B, Lecocq P et al. Culture and immunological detection of Tropheryma whippelii from duodenum of a patient with Whipple’s disease. JAMA 2001; 285: 1039-1049.

79. Raoult D, Ogata H, Audic S et al. Tropheryma whipplei twist: a human pathogenic actinobacteria with a reduced genome. Genome Res 2003; 13: 1800-1809.

80. Ratliff NB, McMahon IT, Naab TJ et al. Whipple’s disease in the porcine leaflets of a Carpentier-Edwards prosthetic mitral valve. N Engl J Med 1984; 311: 902-903.

81. Relman DA, Schmidt TM, MacDermott RP et al. Identification of the uncultured bacillus of Whipple’s disease. N Engl J Med 1992; 327: 293-301.

82. Renesto P, Crapoulet N, Ogata H et al. Genome - based design of a cell-free culture medium for Tropheryma whipplei. Lancet 2003; 362: 447-449.

83. Rickman DS et al. Uveitis caused by Tr. whipplei (Whipple’s bacillus). N Engl J Med 1995; 332: 363-366.

84. Rodarte JR, Garrison CO, Holley KE et al. Whipple’s disease simulating sarcoidosis. A case with unique clinical and histological features. Arch Int Med 1972; 129: 479-482.

85. Rolain JM, Fenollar F, Raoult D. False positive PCR detection of Tropheryma whipplei in the saliva of healthy people. BMC Microbiol 2007; 7: 48.

86. Rouillon A, Menkes CJ, Gerstner JC et al. Sarcoid-like forms of Whipple’s disease. Report of 2 cases. J Rheumatol 1993; 20: 1070-1072.

87. Rutishauser E, Borer F. Cellules histiocytaires PAS-positives dans la maladine de Whipple. Schweiz Med Wschr 1959; 89: 397.

88. Rutishuser E, deWeck A. Réticulo-endothéliose cutanée dans la maladine de Whipple. Dermatologica 1957; 115: 358.

89. Sharma OP. Unusual systemic disorders associated with interstitial lung disease. Curr Opin Pulm Med 2001; 7(5): 291-294.

90. Schneider T, Stallmach A, von Herbay A et al. Treatment of refractory Whipple’s disease with interferon-gamma. Ann Intern Med 1998; 129: 875-877.

91. Schoedon G, Goldenberger D, Forrer R et al. Deactivation of macrophages with Interleukin-4 is the key to isolation of Tropheryma whippelii. J Infect Dis 1997; 176: 672-677.

92. Schochet SS, Lampert PW Granulomatous encephalitis in Whipple’s disease. Acta Neuropathol (Berl) 1969; 13: 1-11.

93. Sieracki JC Whipple’s disease; Observations on systemic involvement I. Cytologic observations. Arch Pathol 1958; 66: 464-467.

94. Sieracki JC, Fine G, Horn RC et al. Central nervous system involvement in Whipple’s disease. J Neuropathol Exper Neurol 1960; 19: 70-75.

95. Silva MT, Macedo PM, Moura Nues JF. Ultrastructure of bacilli and bacillary origin of the macrophagic inclusions in Whipple’s disease. J Gen Microbiol 1985; 131: 1001-1013.

96. Southern JF, Moscicki RA, Magro C et al. Lymphedema, lymphocytic myocarditis and sarcoid-like granulomatosis. Manifestations of Whipple’s disease. JAMA 1989; 261: 1467-1470.

97. Street S, Donoghu HD, Neild GH Tropheryma whippelii DNA in saliva of healthy people. Lancet 1999; 354: 1178-1179.

98. Upton AC. Histochemical investigations of the mesenchymal lesions in Whipple’s disease. Amer J Clin Pathol 1952; 22: 775.

99. Vorreith M, Vitovská M, Pazderka V. Intestinální lipodystrofie (Whippleova choroba). Čas Lék Čes 1958; 97: 1250.

100. Whipple GH. A hitherto undescribed disease characterized anatomically by deposits of fat and fatty acids in the intestinal and mesenteric lymphatic tissues. Johns Hopk Hosp Bull 1907; 18: 382-391.

101. Wilson KH, Blitchinton R, Frothingham R et al. Phylogeny of the Whipple’s disease associated bacterium. Lancet 1991; 338: 474-475.

102. Yardley JH, Fleming WH. Whipple’s disease: A note regarding PAS-positive granules in the original case. Johns Hopkins Hosp Bull 1961; 109: 86.

103. Yardley JH, Hendrix TR. Combined electron and light microscopy in Whipple’s disease. Demonstration of „bacillary bodies“ in the intestine. Johns Hopkins Hosp Bull 1961; 109: 80.

104. Zinkernagel AS, Gmur R, Fenner L et al. Marginal and subgingival plaque - a natural habitat of Tropheryma whipplei? Infection 2003; 31: 86-91.

105. Dobbins WO. The diagnosis of Whipple’s disease. N Engl J Med 1995; 332: 390-392.

106. Amsler L, Bauerfeind P, Nigg C et al. Prevalence of Tr. whipplei DNA in patients with various gastrointestinal diseases and in healthy controls. Infection 2003; 31: 81-85.

107. Mainwald M, Ditton HJ, von Herbay A et al. Reassessment of the phylogenetic position of the bacterium associated with Whipple’s disease and determination of the 16S - 23S ribosomal intergenic spacer sequence. Int J Syst Bacteriol 1996; 46: 1078-1082.

Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařství

Článek vyšel v časopise

Vnitřní lékařství

Číslo 3

2008 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Cesta pacienta s CHOPN
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Arteriální hypertenze ve světle nových evropských guidelines
Autoři: MUDr. Libor Jelínek

Precizní medicína v onkologii
Autoři:

Kožní toxicita cílené terapie inhibitory EGFR a VEGF
Autoři: MUDr. Karolína Svobodová

Jak na psoriázu v každodenní ambulantní praxi?
Autoři: MUDr. Jan Šternberský, Ph. D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se