Kniha

Fonagy P, Target M.

Psychoanalytické teorie (perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie)

Praha: Portál 2005; s. 398, 649 Kč. ISBN 80-7178-993-3.

Psychoanalýza je metodou léčby, ale i pohledem na člověka v jeho individuálním psychosociálním vývoji. Zabývá se zejména nevědomými duševními procesy, přičemž zdůrazňuje význam prvých let života dítěte pro utváření osobnosti a vztahů žitých v dospělosti.

Jen připomínám (neboť je všeobecně známo), že zakladatelem psychoanalýzy je významný rodák z Příboru na Moravě Sigmund Freud (1856–1939), od jehož smrti v letošním roce uplyne 70 let. Počátky zmíněného přístupu k lidskému jedinci ve zdraví i v nemoci klademe na přelom 19. a 20. století a do Vídně. Od té doby prodělala psychoanalýza zajímavý vývoj a stala se i kulturním fenoménem. O jejich dějinách, s přihlédnutím k psychopatologii, kriticky a současně s pochopením pro historii a současnost tohoto psychologického proudu, nás seriózně a čtivou formou poučují angličtí autoři recenzované publikace –⁠ psychoanalytička Mary Targetová a psychoanalytik Peter Fonagy.

Kniha je rozdělena do čtrnácti kapitol, závěrem práce nalezneme seznam použité literatury a věcný rejstřík. Pro přiblížení zajímavé publikace uvedu alespoň názvy jednotlivých kapitol.

1. Předmluva k této knize a uvedení do problematiky základního psychoanalytického modelu; 2. Freud; 3. Strukturální přístup; 4. Modifikace a rozvinutí strukturálního modelu; 5. Úvod do teorie objektních vztahů; 6. Kleinovsko-bionovský model; 7. „Nezávislá“ škola britské psychoanalýzy; 8. Severoameričtí teoretici objektních vztahů; 9. Interpersonálně –⁠ relační přístup: od Sullivana k Mitchellovi; 10. Bowlbyho model teorie přimknutí (attachment); 11. Teorie schémat a psychoanalýza; 12. Model metalizace podle Petera Fonagyho a Mary Target; 13. Psychoanalytická teorie v praxi; 14. Závěry a další směřování.

Autoři kladou velký důraz na klinickou praxi (což je pro teoretiky psychoanalýzy příznačné) i na současné psychologické a částečně neurovědní výzkumy. S trochou nadsázky lze říci, že teorie vychází z praxe a je tu proto, aby zdůvodňovala praxi. Kromě přehledu různých teorií ve světle vývojové psychopatologie by však lékařsky vzdělaného čtenáře mohlo zajímat, že základní psychoanalytické pojmy nalézají oporu i v neurobiologii. Kognitivními neurovědami bylo prokázáno, že mozkové procesy probíhají z větší části zcela mimo vědomí člověka, tedy i emoční zpracování složitějších podnětů se odehrává automaticky a bez naší vědomé účasti (a regulace). Z dalších poznatků jako příklad uveďme, že nejranější dětské zkušenosti jsou podstatným způsobem zprostředkovány péčí nejbližších osob dítěte, zejména matek. Empatická péče matky, spolehlivá matčina přítomnost a oddanost dítěti souvisí s jeho vnitřní stabilitou i v pozdějším životě, zmenšuje bázlivost a pravděpodobně i celoživotní náchylnost jedince k onemocněním spojeným se stresem a depresemi. Bereme totiž již za prokázané, že dlouhodobě zvýšená sekrece glukokortikoidů může vést k trvalému poškození neuronů hippocampu. V souvislosti s psychoanalýzou (a psychoterapií vůbec) je zajímavý i vztah mezi genetikou a prostředím, jenž se „láme“ přes psychiku člověka. Je vysoce pravděpodobné, že exprese genů je modifikovatelná také proměnnými přicházejícími ze zmíněných oblastí –⁠ a v uvádění příkladů by bylo možné pokračovat.

Závěrem zmíním jednu zajímavost týkající se úmrtnosti psychoanalytiků a ostatních lidí. V jedné seriózní studii bylo zjištěno, že v letech 1953–1982 byla úmrtnost psychoanalytiků (mužů) v USA o 48 % nižší než u celkové mužské populace. Jinak řečeno: Psychoanalytická dráha v USA je zárukou, že psychoanalytik má v daném roce o polovinu menší šanci umřít než průměrný americký muž. Také je zde konstatováno, že psychoanalytici mají podstatně nižší úmrtnost než ostatní lékaři. Tuto statistiku, jak se v knize dočteme, lze prozaicky vysvětlit tím, že výsada dlouhověkosti u psychoanalytiků může mít spojitost se sedavým, málo stresovým a v USA dobře chráněným povoláním. Možná, že k dlouhověkosti také přispívá i samotná psychoanalýza, která je povinnou součástí psychoanalytického výcviku, jejíž blahodárný účinek tedy každý psychoanalytik zakusí také sám na sobě. Jistě by nebylo bez zajímavosti provést obdobné šetření i v českých poměrech, ovšem museli bychom počítat s chybou „malých čísel“, neboť počty osob, které psychoanalýzou prošly a zároveň ve své praxi tuto metodu uplatňovaly či uplatňují, je poměrně nízký. Ovšem dodejme, že psychoanalýza se u nás praktikuje, přes všechny obtíže spojené s oběma totalitními režimy, nepřetržitě již zhruba sedm desetiletí.

Přečtení recenzované publikace může být přínosné pro všechny lékaře a klinické psychology, kteří mají o psychoanalýzu vážný zájem a jsou orientováni v základních pojmech hlubinné psychologie.

Jan Vymětal

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2