Syndrom vyhoření a posudkoví lékaři


Burn out syndrome and assessment doctors

Here the authors present the results of quantitative and qualitative research called “Burn out syndrome of assessment doctors, its cause and solution” conducted by the Faktum Invenion society on behalf of the Ministry of Labour and social affairs at the end of 2008. The results show that assessment doctors are not currently significantly threatened by the risk of burn out syndrome. In conclusion the authors compare the possible threat of burn out syndrome of assessment doctors and general practitioners and point out common challenges both medical branches face- administrative load and clients communication. It is necessary to make assessment doctors and general practitioners, lay and expert public aware of the demand and irreplaceability of this activity. They recommend that assessment doctors focus more on personnel resources to prevent risk of burn out syndrome.

Key words:
burn-out syndrome, assessment doctors, general practitioners.


Autoři: L. Čeledová;  R. Čevela
Působiště autorů: Ministerstvo práce a sociálních věcí ;  Odbor lékařské posudkové služby ;  Ředitel: MUDr. Bc. Rostislav Čevela
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(9): 503-507
Kategorie: Z různých oborů

Souhrn

Autoři prezentují výsledky kvalitativního a kvantitativního výzkumu provedeného společností Faktum Invenio pro Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR na konci roku 2008 u posudkových lékařů „Syndrom vyhoření u lékařů Lékařské posudkové služby, jeho příčiny a řešení“. Z výsledků šetření vyplývá, že posudkoví lékaři v současné době nejsou výrazně ohroženi rizikem vzniku a rozvoje syndromu vyhoření. V závěru srovnávají autoři míru ohrožení syndromem vyhoření u posudkových a u praktických lékařů a poukazují na společné výzvy, kterým obě odbornosti čelí – administrativní zátěž a komunikace s pojištěnci. Jak u posudkových, tak i praktických lékařů se jeví jako nutnost zvýšení povědomí odborné i laické veřejnosti o náročnosti a zejména nezastupitelnosti prováděných činností. U posudkových lékařů autoři doporučují se více zaměřit na práci s personálními zdroji k zamezení vzniku rizika ohrožení syndromem vyhoření.

Klíčová slova:
syndrom vyhoření, posudkový lékař, praktický lékař.

Úvod

Pojem burnout (původně v podobě burn-out) byl uveden do literatury H. Freudenbergerem v jeho stati, publikované v časopise „Journal of Social Issues“ v roce 1974. Jako vyhoření bývá popisován stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků (3). Příznaky syndromu vyhoření se projevují na úrovni psychické, fyzické a sociální. Syndrom vyhoření nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím, prakticky každý pracovník po určité době má některé jeho projevy (4).

Kontinuální organizační změny v lékařské posudkové službě, jejichž cílem je nezávislý posudkový orgán pro posuzování zdravotního stavu osob a pracovní schopnosti pro účely jednotlivých systémů sociální ochrany a zaměstnanosti, přispívají k pocitu nejistoty a obav z pracovní budoucnosti posudkových lékařů (2). Z důvodu zjištění do jaké míry je pro posudkové lékaře jejich práce v prostředí probíhající transformace lékařské posudkové služby vyčerpávající, jaká je psychická odolnost posudkových lékařů na pracovní nejistotu danou turbulentním prostředím lékařské posudkové služby a jak budou schopni se nastávajícím změnám přizpůsobit, realizovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále MPSV) prostřednictvím společnosti Faktum Invenio na konci roku 2008 dotazníkovou akci „Syndrom vyhoření u lékařů Lékařské posudkové služby (dále LPS), jeho příčiny a řešení“.

Metodika

Výzkumné šetření „Syndrom vyhoření u lékařů LPS, jeho příčiny a řešení“ bylo realizováno ve dvou fázích, a respondenti byli zastoupení ze všech složek lékařské posudkové služby:

  • Česká správa sociálního zabezpečení (dále ČSSZ),
  • úřady práce (dále UP), a 
  • posudkové komise MPSV.

Projekt byl rozdělen na část kvalitativní a kvantitativní.

V kvalitativní části výzkumu byla využita metoda individuálních hloubkových rozhovorů.

Kvantitativní výzkum byl realizován pomocí telefonického dotazování (CATI). Telefonní rozhovor s posudkovým lékařem v průměru trval 21,5 minuty. Data byla zpracována a vyhodnocena statistickým softwarem SPSS.

Ke zjištění přítomnosti příznaků syndromu vyhoření v rovině sociální, emocionální, rozumové a tělesné jsme použili „inventář projevů syndromu vyhoření“ autorů T. a J. Tošnerových.

Ještě před vlastním zahájením telefonického šetření byl všem posudkovým lékařům v České republice zaslán motivační dopis s žádostí o účast na výzkumu a s vysvětlujícími informacemi o projektu. K 31. 12. 2008 pracovalo v lékařské posudkové službě 558 lékařů a kvantitativní šetření bylo provedeno na vzorku 353 respondentů. Metodika zpracování výzkumu odpovídá standardům sdružení SIMAR a ESOMAR (6).

Výsledky

Uvádíme příklady otázek, které byly respondentům položeny:

1. Délka působení v oblasti praxe posudkového lékaře

Práci posudkového lékaře se věnuje méně než 10 let 42 % lékařů, více než třetina (35 %) 10–19 let a necelá čtvrtina posudkových lékařů (23 %) pracuje v oboru více jak 20 let. Nejdéle působí v oboru posudkoví lékaři, jejichž zaměstnavatelem je MPSV, dokonce 41 % lékařů z MPSV má zkušenost v oboru delší než 20 let. Nejkratší dobu praxe mají lékaři zaměstnaní na ČSSZ, kde téměř polovina lékařů má praxi do 9 let a jen každý pátý 20 a více let. Graf. 1.

Délka působení v oblasti praxe posudkového lékaře
Graf 1. Délka působení v oblasti praxe posudkového lékaře

2. Atestace z posudkového lékařství

Atestaci z posudkového lékařství mají v současnosti dvě třetiny posudkových lékařů, 11 % lékařů se na tuto atestaci připravuje a 5 % lékařů o atestaci posudkového lékaře do budoucna uvažuje. Pětina posudkových lékařů (18 %) atestaci z posudkového lékařství neplánuje.

Z hlediska věku mají atestaci z posudkového lékařství nejčastěji lékaři ve věku 50–59 let (72 %), lékaři ve věku do 49 let se pak významně častěji než lékaři jiných věkových kategorií na tuto atestaci právě připravují (27 %). Mezi lékaři mladšími než 60 let neplánuje atestaci z posudkového lékařství pouze 7–8 % lékařů. Lékaři starší než 60 let, pokud atestaci z posudkového lékařství nemají, o ní do budoucna nepřemýšlí (31 %).

Lékaři, kteří vykonávají práci posudkové lékaře 10 a více let mají většinou i atestaci z tohoto oboru. Atestaci má naprostá většina posudkových lékařů  (96 %) s více než dvacetiletou praxí a 77 % lékařů, kteří vykonávají tuto profesi 10 až 19 let.

Lékaři s nejkratší dobou působnosti v oboru, tj. menší než 10 let, mají v porovnání se služebně staršími lékaři výrazně méně často absolvovanou atestaci (38 %), ale nadprůměrně ji plánují.

Mezi těmi, kteří atestaci v současnosti nemají, jsou poměrně početně zastoupeni jak ti, kteří atestaci neplánují (26 %), tak ti kteří se na ní aktivně připravují (25 %), nebo o ní uvažují (11 %).

Posudkoví lékaři jejichž zaměstnavatelem je MPSV mají významně častěji  (91 %) než posudkoví lékaři ÚP a ČSSZ atestaci z posudkového lékařství, což však není nijak překvapivé, neboť jsou to lidé, kteří se zabývají složitějšími případy, jako jsou např. odvolání, soudní případy či připravují obecnou metodiku a předpisy pro práci posudkových lékařů. Na úřadech práce pracovalo 71 % lékařů s atestací z posudkové služby a na ČSSZ již jen  60 %.

3. Důvody volby povolání posudkového lékaře

Nejčastěji zmiňovanou příčinou volby povolání posudkového lékaře jsou respondenty uváděny osobní a rodinné důvody (64 %). Přibližně stejně často je uváděna i potřeba menšího pracovního zatížení bez nočních služeb, pohotovostí apod. (59 %). Šest lékařů z deseti uvedlo, že motivací pro výběr současného zaměstnání je zajímavý obsah práce posudkového lékaře.

Další tři předkládané důvody – dobré platové podmínky, ztráta možnosti uplatnění a omezená možnost uplatnění v původním lékařském oboru – zmiňuje třetina respondentů. Pouze pětinu oslovených lékařů vedly k volbě povolání zdravotní důvody a jen každého desátého odchod do starobního důchodu.

Povolání posudkového lékaře si z osobních či rodinných důvodů vybírají, nijak překvapivě, častěji ženy (71 %) než muži (55 %). Dobré platové podmínky jsou důležitější pro lékaře s větší jak dvacetiletou praxí (46 %), naopak nedůležité jsou pro lékaře s praxí kratší než devět let (67 %).

Hlavně ženy (64 %), lékaři do 49 let  (80 %) a lékaři s praxí do devíti let (68 %) uvádějí, že je pro ně důležitý faktor potřeby menšího pracovního zatížení bez nočních služeb. U žen je to způsobeno zřejmě tím, že se musí starat o rodinu a hlavně děti, které potřebují jejich přítomnost. Posudkové lékařství jim skýtá možnost věnovat se svému oboru i rodině.

Odchod do starobního důchodu byl jako důvod volby profese posudkového lékaře zmiňován respondenty staršími 60 let  (21 %). Ztrátu možnosti uplatnění ve svém původním oboru uvádí častěji pracovníci ČSSZ (37 %). Lékaři starší šedesáti let uvádějí častěji než jiné věkové kategorie lékařů jako důležitý faktor, který je dovedl k jejich práci, zajímavý obsah práce. V tomto případě pravděpodobně lékaři oceňují, že mohou stále pracovat v medicínském oboru a navazovat tak na svoji dlouholetou zkušenost v lékařské praxi

4. Čeho se posudkoví lékaři ve své práci nejvíce obávají a co jim vadí

Nejčastěji zmiňovaným aspektem, který posudkové lékaře v jejich práci obtěžuje, je nárůst administrativy a byrokracie (13 %). Na druhém místě lékaři zmiňují neuspokojivou výši finančního ohodnocení (12 %) a dále neúměrné narůstající množství posudků (11 %), které mají rozhodnout v průběhu jednoho měsíce.

K dalším faktorům zmiňovaným více než 5 % posudkových lékařů patří agresivita a vulgarita pacientů (9 %), nejsou spokojeni s metodikou, respektive koncepcí a organizací práce (7 %) a též s technickým vybavením pracovišť a počítačovými programy (7 %).

Vykonávání práce lékaře také limituje nedostatek kvalifikovaných posudkových lékařů (5 %) a špatná spolupráce s jinými lékaři (5 %). Každý pátý lékař si rovněž stěžuje na velmi nízkou prestiž oboru a neustálé změny předpisů pro práci v posudkové službě. Ženy - lékařky si výrazně častěji stěžují na agresivitu a vulgaritu svých pacientů (12 %) a na nedostatek kvalifikovaných posudkových lékařů (8 %). Posudkoví lékaři starší 60 let si častěji (18 %) než ostatní věkové kategorie stěžují na administrativní záležitosti týkající se jejich zaměstnání a na špatnou komunikaci s jinými lékaři (8 %).

Významně častěji kritizují výši finančního ohodnocení lékaři ve věku 50–59 let (18 %). Zaměstnanci ČSSZ si v porovnání s pracovníky ÚP a MPSV častěji spontánně stěžují na nedostatečné technické zázemí (9 %) a personální situaci (4 %).

5. Kvůli čemu by se posudkoví lékaři rozhodli opustit své zaměstnání

Devět lékařů z deseti uvedlo (90 %), že nejsou schopni uvést nic, co by jim vadilo natolik, aby se rozhodli opustit své zaměstnání. Je tedy pravděpodobné, že většina posudkových lékařů o změně své práce v nejbližší budoucnosti neuvažuje.

6. Vnímané riziko syndromu vyhoření v profesi posudkových lékařů

Z hlediska syndromu vyhoření považují posudkoví lékaři svou práci za poměrně rizikovou. Více jak tři čtvrtiny posudkových lékařů se domnívají, že jejich profese je tímto syndromem ohrožena (rozhodně ano 39 %, spíše ano 37 %). Opačného názoru je 22 % posudkových lékařů. Ohroženost profese posudkového lékařství syndromem vyhoření si častěji připouští lékaři mladšího věku než lékaři starší 60 let.

Zatímco lékaři ve věku 50–59 let  (85 %), zastávají názor, že je tato profese syndromem vyhoření ohrožena, v případě lékařů starších 60-ti let je to 68 %. Jak však bude popsáno v dalších kapitolách, názory věkově mladších lékařů souvisí s jejich osobní zkušeností se syndromem vyhoření. Graf 2.

Vnímané riziko syndromu vyhoření v profesi posudkových lékařů
Graf 2. Vnímané riziko syndromu vyhoření v profesi posudkových lékařů

7. Subjektivní názory na příčiny vzniku syndromu vyhoření u posudkových lékařů

Možné příčiny vzniku syndromu vyhoření vidí posudkoví lékaři u své profese především v pracovním přetížení (38 %) a s tím úzce souvisejícím nedostatkem kvalifikovaných odborníků (12 %). Podle čtvrtiny lékařů ke vzniku syndromu vyhoření přispívají i konfliktní situace, které s sebou tato profese nese, a rostoucí agresivita klientů. Desetina lékařů vidí příčinu přímo v kontaktu s lidmi.

Jako další možné důvody vzniku syndromu vyhoření lékaři spontánně uvádí stres (7 %), nedostatečné finanční ohodnocení (6 %), nízkou prestiž oboru (6 %) a nadměrné zatížení administrativou (6 %).

Pracovní přetížení jako možný důvod vzniku syndromu vyhoření významně častěji vnímají ženy (43 %) než muži (29 %).

Z hlediska délky praxe v oboru pak lze konstatovat, že služebně nejmladší lékaři významně častěji zmiňují jako možnou příčinu vzniku syndromu vyhoření posudkových lékařů kontakt s lidmi (15 %), lékaři pracující v tomto oboru 10–19 let pak pracovní přetížení (48 %) a rostoucí agresivitu klientů (33 %), lékaři služebně nejstarší častěji než služebně mladší kolegové uvádí personální nedostatek (20 %). Graf. 3.

Subjektivní názory na příčiny vzniku syndromu burnout u posudkových lékařů
Graf 3. Subjektivní názory na příčiny vzniku syndromu burnout u posudkových lékařů

8. Osobní zkušenost posudkových lékařů se syndromem vyhoření

Více jak polovina posudkových lékařů (55 %) uvádí, že má osobní zkušenost se syndromem vyhoření či příznaky naprostého pracovního vyčerpání, přičemž 7 % lékařů se s tímto pocitem setkává či setkávalo často. Častěji se ve stavu vyčerpání subjektivně nachází věkově mladší lékaři. Tab. 1.

Tab. 1. Subjektivní zkušenost posudkových lékařů se syndromem vyhoření
Subjektivní zkušenost posudkových lékařů se syndromem vyhoření

9. Přítomnost syndromu vyhoření mezi posudkovými lékaři

K vyhodnocení stupně ohrožení jednotlivých posudkových lékařů byl použit tzv. inventář T. a J. Tošnerových. V rámci vyhodnocení je možné stanovit stupeň ohrožení syndromem vyhoření, a to jednak komplexně, a jednak ve čtyřech dimenzích:

  1. v sociální rovině,
  2. rozumové rovině,
  3. tělesné rovině, a 
  4. emocionální rovině.

Jak vyplývá z výsledků šetření, u převážné většiny posudkových lékařů (83 %) byl diagnostikován nízký, popř. žádný stupeň celkového ohrožení syndromem vyhoření. Střední stupeň ohrožení byl vyhodnocen u 17 % lékařů.

V rámci jednotlivých rovin se na celkovém stupni ohrožení syndromem vyhoření podílí nejvíce tělesná rovina (střední a vyšší stupeň ohrožení 35 % lékařů) a emocionální rovina (střední a vyšší stupeň ohrožení 35 % lékařů). Zatímco v tělesné rovině lékaři především deklarují napjatost, fyzické vyždímání a poruchy spánku, v emocionální rovině dominuje ztráta radosti z práce, vnitřní neklid a pocit nedoceněnosti. Naproti tomu v sociální rovině lékaři syndromem vyhoření ohroženi téměř nejsou (střední a vyšší stupeň ohrožení 6 % lékařů). Graf  4.

Přítomnost syndromu vyhoření mezi posudkovými lékaři
Graf 4. Přítomnost syndromu vyhoření mezi posudkovými lékaři

10. Spontánní návrhy lékařů na změny v  LPS jako prevence proti syndromu vyhoření

Jako obranu proti syndromu vyhoření a pocitům naprostého vyčerpání navrhují téměř dvě pětiny lékařů navýšení počtu kvalifikovaných lékařů a omlazení lékařské posudkové služby (37 %). Zlepšení finančních podmínek navrhuje necelá čtvrtina posudkových lékařů (23 %). Snížení administrativní zátěže, popř. přesun podstatné části administrativy na asistentky posudkových lékařů upřednostňuje 16 % respondentů. Dalším preventivním opatřením, které by snížilo stres lékařů LPS a omezilo riziko vzniku totálního vyčerpání, by podle lékařů bylo snížení počtu posudků na jednoho lékaře LPS (13 %).

V odpovědích lékařů dle sociodemografických kritériích nenacházíme statisticky významné odchylky, rozdíly můžeme pozorovat pouze u výše finančního ohodnocení a požadavku na navýšení a omlazení lékařů LPS. Zvýšení počtu posudkových lékařů a jejich omlazení by přivítalo 42 % lékařů s praxí nad 10 let oproti 29 % lékařům s praxí do 10 let. Lepší finanční podmínky zdůrazňují častěji zaměstnanci ČSSZ (26 %) než pracovníci MPSV (18 %) a ÚP (11 %). Tab. 2.

Tab. 2. Spontánní návrhy lékařů na změny v LPS jako prevence proti syndromu vyhoření
Spontánní návrhy lékařů na změny v LPS jako prevence proti syndromu vyhoření

11. Jaká pravidla psychohygieny posudkoví lékaři dodržují

Posudkoví lékaři si jsou zřejmě vědomi určitých pravidel psychohygieny práce, a tato doporučení poměrně dodržují.

Mezi nejčastější aktivity, které téměř všichni posudkoví lékaři uvádějí, patří pravidelný kontakt s rodinou (99 %) a čerpání řádné dovolené minimálně dva týdny vcelku jednou do roka (82 %). Posudkoví lékaři se snaží pravidelně a kvalitně spát  (81 %), pěstují koníčky a záliby (85 %), vykonávají fyzickou aktivitu přiměřenou jejich věku (85 %) i udržují sociální vazby s přáteli (87 %). Nejméně lékaři sice dodržují zdravou a pravidelnou stravu, nicméně 3 lékaři ze čtyř se domnívají, že zásady pravidelného stravování spíše či určitě dodržují.

Diskuse

Z výsledku šetření vyplývá, že i když více než polovina respondentů uváděla osobní zkušenost se syndromem vyhoření, a tři čtvrtiny dotázaných považuje profesi posudkového lékaře za rizikovou z hlediska ohrožení syndromem vyhoření, tak středním stupněm ohrožení syndromem vyhoření dle inventáře J. a T. Tošnerových trpí necelá pětina lékařů.

V rámci jednotlivých rovin inventáře se na celkovém stupni ohrožení syndromem vyhoření podílí nejvíce tělesná rovina a emocionální rovina. Faktorem, který by podporoval vznik syndromu vyhoření překvapivě není délka působení v oboru. Naopak souvislost nacházíme s biologickým věkem, neboť středním stupněm ohrožení trpí skoro třetina lékařů do 49 let a pouze desetina lékařů nad 60 let.

Zjištěná skutečnost, že 9 z 10 lékařů neuvažuje o změně zaměstnání a současně nebyli schopni uvést žádný důvod pro odchod, třebaže hypotetický, z lékařské posudkové služby, svědčí o poměrně přijatelném pracovním prostředí. Tuto domněnku podporuje i fakt, že ohrožení bylo významné pouze v případě emocionální a tělesné roviny, což bychom mohli dávat do souvislosti i s rodinným prostředím, které může být rovněž příčinou vzniku syndromu vyhoření.

Závěr

I když respondenti vyjadřovali do budoucna obavy z probíhající reorganizace lékařské posudkové služby, jejímž cílem je vytvoření nezávislého posudkového úřadu, lze předpokládat, že nároky, které budou na posudkové lékaře ve stávajícím období kladeny v turbulentním prostředí reorganizace, představují přijatelnou psychickou zátěž.

Specifické aspekty rizika vyhoření však nelze podceňovat. K nejzávažnějším patří administrativní zátěž a zejména kontakt s klienty. Zejména ženy - lékařky si stěžovaly častěji na agresivitu a vulgaritu klientů než jejich mužští kolegové. Přitom ženy tvořily 2/3 respondentů, což odpovídá genderovému složení lékařů v lékařské posudkové službě.

S přístupem klientů k posudkovému lékaři bychom mohli paralelně přirovnat chování pacientů k praktickému lékaři. Jak uvádí např. B. Seifert, pro praktické lékaře u nás je charakteristický rozpor daný pracovním přetížením na jedné straně a na druhé straně nízkými kompetencemi ve srovnání s jinými odbornostmi i evropskými kolegy. Pacienti i zdravotní systém praktické lékaře čím dál více potřebují, ale nejsou jim ochotni poskytnout potřebný kredit a dostatečnou duchovní a materiální podporu. Čeští praktičtí lékaři pracují s populací, která z hlediska dostupnosti péče je nejrozmazlenější na světě (5).

Rovněž činnost posudkových lékařů můžeme označit za nepostradatelnou, i když v první řadě pro systém sociální a až poté v důsledcích i pro zdravotní. Obdobně jako praktičtí lékaři pociťují i posudkoví lékaři malý zájem odborné veřejnosti o obor, což dokládá věková struktura lékařů v obou společnostech a rovněž nezájem laické veřejnosti.

Nároky pojištěnců vzrůstají geometrickou řadou, když ze systému zdravotního pojištění přejdou do systému sociálního. V průběhu práce zdravotnického profesionála jsou nejvíce ohrožujícími faktory ve vztahu k nadměrně dlouhodobé stresové zátěži a možnému rozvoji syndromu vyhoření emoční stavy pacientů a jejich reakce (1). Předpokládané snížení administrativní zátěže přinesou chystané reorganizační změny v lékařské posudkové službě.

Prevence syndromu vyhoření jako jednoho z prvků práce s lidskými zdroji považujeme za základ personální činnosti každé organizace. Proto doporučujeme zaměřit pozornost na zlepšení komunikačních a sociálních dovedností posudkových lékařů, i když je míra rizika ohrožení vznikem syndromu vyhoření u posudkových lékařů oproti lékařům praktickým nevýznamná, jak vyplývá z prací publikovaných v posledních letech.

Praktičtí a posudkoví lékaři však čelí společným výzvám preventivně podmiňujícím omezení vzniku vyhoření, a to jsou

  • snížení administrativní zátěže,
  • zlepšení dialogu s pojištěnci,
  • podpora vysoké kvality postgraduálního vzdělávání, a 
  • zvýšení prestiže oboru.

Aby se stanovení diagnózy Z 73.0. v obou odborných skupinách stalo raritou, jistě přispěje jak lepší poznání vzájemné problematiky, tak i těsnější spolupráce obou odborností.

MUDr. Bc. Libuše Čeledová, Ph.D.

Odbor posudkové služby MPSV

Na Poříčním právu 1

128 00 Praha 2

E-mail: libuse.celedova@mpsv.cz


Zdroje

1. Doubek, P. Zvládání stresu, duševní hygiena a prevence syndromu vyhoření v ambulanci praktického lékaře. Postgraduální medicína, Příloha, 2006, 8, 5, s. 57-60.

2. Interní materiály MPSV o lékařské posudkové službě

3. Kebza,V., Šolcová, I. Syndrom vyhoření. 2. vyd. Praha: SZÚ, 2003, 23 s.

4.Matoušek, O. Metody a řízení sociální práce. Portál, 2003, 358 s.

5.Seifert, B.,Vojtíšková, J. Syndrom vyhoření a čeští praktičtí lékaři. Prakt. Lék., 2008, 88, 7, s. 398-401.

6. Závěrečná zpráva dotazníkového šetření „Syndrom vyhoření u lékařů LPS, jeho příčiny a řešení“ provedeného společností Faktum Invenio pro MPSV, 2008.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2009 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se