Hudba a zpěv v životě J. E. Purkyně


Autoři: O. Brázda
Působiště autorů: Stomatologická klinika 1LF a VFN v Praze ;  Přednosta : Prof. MUDr. J. Mazánek DrSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(9): 514-517
Kategorie: Historie/fejeton

Po cestě slyšel jsem pastuchy a oráče národní mě známé písně pěti, což mě nevýslovnou blahostí plnilo a celé světy idylické ve mě budilo.

Tak vzpomínal Purkyně na své putování do rodných Libochovic z Litomyšle, když opustil piaristický řád .

Bylo to koncem srpna 1807, když bratr Silvérius ještě jako novic před složením řeholních slibů obdržel řádné propuštění od provinciála a opět jako Jan se vracel domů.Byl rozhodnut nastoupit novou životní cestu na kterou ho volalo, jak sám napsal „hluboké tušení, že v přírodovědě – o niž arci jsem měl jen matné tušení, něco znamenitého vyvedu.“

Slova úspěšného vědce o nevýslovném blahu, které v něm vzbudily melodie písní, nás vedou k otázce, jakou roli v jeho životě hrála hudba a zpěv.

O Purkyňově dětství se dovídáme mnoho podrobností z jeho vzpomínek nazvaných „Výryvky z mého života“, které napsal v roce 1863.V nich čteme:

Postupoval jsem v učení ve škole a také muzice jsem se přiučoval. První můj instrument bylo pikolo. Pan děkan Rudyš si zamyslil zříditi z nás chlapců tureckou muziku, při které příležitosti já se stal fejfarem. Dále jsem se učil zpívat a hrát na housle.

Na vysvětlenou současnému čtenáři: slovo fejfar dnes nepoužívané znamená pištec.

Ke zpěvu a hře na housle se Purkyně znovu vrací ve svém vzpomínání na školní roky.

„Hodiny jednotvárně míjely souhlasným čtením, psaním, počítáním, jednoho dne jako druhého. kdož by byl z tohoto moře něčeho kloudného sobě byl vybavil? Teprve poslední dvě léta, kde nastalo cvičení se ve zpěvu a na houslích, činily soboty a neděle, kdy se mše provozovala příjemné zastávky, nebo když se na děkanství jakás hudba provozovala.

Hře na housle se mladý Jan zřejmě věnoval soustavně a cílevědomě. Když vypráví o svých návštěvách nedaleké Budyně, připomíná tamějšího kaplana, který hrál výborně na violoncello a dával někdy kvartety. S trochou lítosti dodává že jej tam ovšem nemohli potřebovat, ač byl též houslista a hrál kůru v Libochovicích.

Zámek v Libochovicích, kde se Purkyně narodil.
Obr. 1. Zámek v Libochovicích, kde se Purkyně narodil.

V rodném městě se Jan přátelil s vrstevníky, kteří byli též hudbymilovní. O tři roky starší František Mikula mu pomáhal v jeho prvních krocích hry na housle. K blízkým spolužákům patřil i Jan Janda, pozdější učitel v Libochovích, který byl „dobrý houslista, varhaník a v hudbě vůbec zběhlý“

Ke zpěvu je vedla již v prvních letech života matka.

„Také moje matka znala ještě z let svých mladistvých množství selských písniček, jež při přízi a domácím zaměstnání zpívala, až se po celém domě rozléhaly. Rozumí se, že i já se jim naučil, že mne celé živobytí doma i v cizině následovaly a že se s nimi radostně potkávám, kdekoli se v nových sbírkách nově ošaceny mě představujou, nebo jejich hudbičky na veřejných místech plným orkestrem provozujou.

Notový záznam z Purkyňova denníku.
Obr. 2. Notový záznam z Purkyňova denníku.

Zpěv a hudební vzdělání měly sehrát významnou roli při rozhodování o směru další životní cesty Jana.

„Klonilo se mé pobytí v Libochovicích ke konci. Od strany pana vrchního dopisováním a odporučováním vymoženo mi místo v Mikulově v knížecím semináři u piaristů, kde jsem měl gymnázium studovati, zastávaje spolu služby zpěváka v chrámu piaristickému. K tomu však bylo třeba zvláštní zpěvácké zkoušky, která se měla odbývat ve Slaném u piaristů.“

Zkouška probíhala tak, že adeptu studia předložil rektor „jakousi mši a po udání tónu na houslích musel jsem Benedictus prima vista zazpívati, což se mi jakž takž podařilo, i bylo po zkoušce. Následek toho byl, že jsem byl do semináře mikulovského přijat co skutečný chórista.“

V Mikulově prožil Purkyně sedm let. Nejprve navštěvoval trojtřídku, jež sloužila jako přípravka, vlastní gymnázium studoval v letech 1801–1804. Po absolvování se rozhodl vstoupit do piaristického řádu. Rok noviciátu si odbyl ve Staré Vodě na Moravě, další rok vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, léta 1806–1807 strávil na řádové koleji v Litomyšli. Tam se rozhodl řád opustit a odejít studovat na univerzitu do Prahy. Důvody, které jej vedly k tomuto rozhodnutí, znovu vysvětluje v jiném vzpomínání, uveřejněném v Květech, kde podává podrobné zprávy o svých dřívějších i novějších pracích.

„Hlavně mě hnala přírodověda do poměru volných. Měl jsem jakési tušení odkrytí nových dosud nevídaných výjevů přírodních, blouznil jsem o Kastelově klavíru barev, o užití galvanického přístroje na smysly lidské.“

Slova o klavíru barev dokazují znovu Purkyňův zájem o hudbu a vyžadují bližšího vysvětlení.

Francouzký vědec Louis Bertrand Castel (1688-1757) navrhl konstrukci barevného klavíru, přičemž vycházel z domnělé shody vjemů tónových a barevných. Navazoval tím na starší představy o barevné hudbě, na myšlenky, které se objevily v období vrcholného a pozdního baroka. Již v roce 1650 Athanasius Kircher rozváděl představu o identitě barev a tónů. Tyto názory našly oporu ve vlnové teorii světla, a analogie mezi světlem a zvukem mohla být odvozená na základě společného znaku – chvění.

Sám Newton hledal matematický soulad mezi sedmi hlavními barvami spektra a intervaly stupnice. Barevné zóny ve spektru se snažil uvést do odpovídajících matematických vztahů ke kmitočtovým poměrům hudebních intervalů.

Castelova představa byl nástroj, zevně podobný klavíru s dvanácti klávesami v jedné oktávě, odpovídajícími sedmi barvám hlavním a pěti vedlejším. Není doloženo, že takto navržený klavír byl skutečně zkonstruován.

Castelovy myšlenky nenašly žádoucí ohlas a později upadly v zapomenutí. A. Wellek připomíná, že Castelův projekt barevné hudby ovlivnil pozdní romantiky a symbolisty myšlenkou o vzájemném sepjetí smyslových vjemů z různých oblastí vnímání.

Purkyně svým návratem z Litomyšle matce radost neudělal, neboť považovala pobyt u piaristů za trvalé zabezpečení syna. Ten ji však ujišťoval, že se o sebe dokáže postarat a ujal se vyučování studentů. Po krátkém pobytu u barona Schutersteina a pak v rodině Weitenweberově natoupil jako vychovatel u Hildprandtů. U nich na zámku Blatná pak setrval celé čtyři roky v letech 1810–1814.

Pohled na Blatnou ze zámeckého parku
Obr. 3. Pohled na Blatnou ze zámeckého parku

Baron František Hildprandt, jehož syna Ferdinanda Purkyně vzdělával v přírodních vědách a matematice, si domácího učitele oblíbil a stal se posléze jeho mecenášem, jenž mu usnadnil studium medicíny. Byl to umění milovný aristokrat. Hudbu miloval natolik, že jeho služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků. V letních měsících o nedělích a svátcích byly na Blatné pořádány slavnosti. Na zámecký rybník vjížděla květy a stuhami ozdobená loď, na níž vyhrávali hudebníci.

Hudba se tedy na zámku pěstovala, a své znalosti tam rozvíjel i domácí učitel. Mladý Purkyně si vedl deník, ten se zachoval a je uložen v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze. Na straně datované rokem 1811 je Purkyňovou rukou nakresleno několik notových osnov a v nich zapsány hudební motivy se jmény skladatelů.

Čteme mezi nimi i jméno Smetana, nejde ovšem o autora Mé vlasti. V hudebním slovníku nacházíme u hesla Smetana informaci, že jde o hudebníkA z 18. století, autora klavírního koncertu a několika komorních skladeb uložených v Muzeu české hudby. Bližší údaje o jeho osudech včetně křestního jména slovník nezná.

O hudbě příznivém ovzduší Blatné svědčí i zmínky ve vzájemné korespondence Adély Desfoursové a Jana Evangelisty Purkyně. Romantické plaché přátelství, které vzniklo mezi domácím učitelem a hraběnkou Adelaidou, dcerou  rodiny sousedů Hildprandtů, kteří Blatnou často navštěvovali, pokračovalo vzájemnou výměnou dopisů i po Purkyněho odchodu do Vratislavy. V jednom ze svých dopisů děkuje Adéla Purkyňovy za zaslání Beethovenovy Adelaidy, jejíž klavírní doprovod se chystá cvičit. Jindy se táže, zda Purkyně již slyšel nedávno zkomponovanou Weberovu operu Euryanthe.

Purkyňuv zájem upoutala i hudební konzervatoř, založená v roce 1810 českými stavy. Svou návštěvu popisuje:

Viděl jsem tu hochy deset dvanáctileté na rozličných nástrojích hudebních v krátkém čase netušené pokroky činiti a k jakési virtuositě dospívat.“

Studium akustických fenoménů přivedlo Purkyněho i k takzvanému Tartiniho třetímu tónu.

Guiseppe Tartini (1692–1770) byl hudební teoretik, skladatel a houslista. Žil v Padově, v letech 1723–1726 byl ve službách hraběte Kinského v Praze. Je autorem téměř 150-ti koncertů a sonát i prací o teorii hudby, zvláště o harmonii. V roce 1714 zpozoroval, že při znění dvou konsonujících vyšších tonů vzniká třetí, hlubší tón, který s nimi tvoří dokonalý akord.

Tento jev J. E. Purkyně zaujal a stal se předmětem jeho bádání. O své práci píše:

„...Dobře znám jest tento zvuk každému znateli hudby. Když na houslích dva vyšší souzvučné tóny čistě vyvedené a v stejné síle déle vydržujeme, ozve se ve sluchu jakýsi hlučný třetí, souzvučný tón, jako průvodní bas. Tenť byl arci již dříve znám (Sorge, Romieu), že však od Tartiniho, svého času nejslavnějšího houslisty, se zvláštní pilností pozorován a popsán byl, dáno mu jméno tohoto výtečníka. Mezi jiným zdál se mně míti nahoře vyložený zvuk Tartiniho jakýsi charakter subjektivnosti. Mimoto, že co se týče jeho místnosti, zřetelně a bezprostředně poznáváme, že uvnitř ucha své sídlo má, můžeme se o tom ještě následujícím způsobem přesvědčiti. Nechme dva čisté diskantové hlasy v intervalu velké tertio hodnou chvíli a stále silným hlasem zazníti. Postavši se nablízku těchto hlasů, uslyšíme Tartiniho tón jako uvnitř hlavy se ozývající. Potom vzdalujme se poznenáhla od zpěváků, postavme se brzo vlevo, brzo vpravo, naslouchejme brzo jedním, brzo druhým uchem a pokusme se udati místo, odkudž onen třetí zvuk pochází. Nepodaří se nám místnost tuto určitě udati. Jak to lehce bývá, kde zvuk z objektivního zřídla pochází. Kdykoliv se o to pokusíme, budeme vždycky k vlastnímu uchu vedeni jako k hlavnímu sídlu tohoto zvuku.“

Na základě těchto svých pozorování Purkyně uzavírá, že jde o subjektivní jev.

Za svého pobytu ve Vratislavi, kde získal místo profesora fyziologie, když se o univerzitní katedru marně ucházel ve své vlasti, nepřerušil styky se svými přáteli v Praze. To dokazuje jeho rozsáhlá zachovaná korespondence. Pozdravy v dopisech si opakovaně zasílali Purkyně a pražský skladatel Jan Václav Tomášek. Jemu poslal Purkyně i svůj překlad Schillerových básní, neboť skládal hudbu na jejich text.

J. V. Tomášek byl nepřehlédnutelná postava hudební Prahy. Jeho osobu nám přibližují slova E. Basse:

„Rozložitý a mohutný Jan Václav Tomášek, skladatel jeho milosti hraběte Buquoye – jak musel za doživotní hraběcí rentu podpisovat všechny své nesčetné kompozice. Všecek ve svém bachratém těle hořel muzikou. Jeho fantazie bouřila melodiemi a jeho mozek urovnával je v přesné a složité regule kompoziční. Komponoval tance, rapsodie, sonáty, kantáty, mše, kvarteta, orchestrální skladby, opery, všechno vzletné, dynamické a zároveň pevně sevřené, měl v malíku všechnu hudební teorii. Přísný a neúprosný učitel byl i nekompromisním kritikem pražského hudebního života, na který vzhlížel s povýšenou neomylností. Muzikantský dalajláma, říkali o něm jeho ctitelé.“

Jan Václav Tomášek.
Obr. 4. Jan Václav Tomášek.

Po Purkyňověho příjezdu do Prahy uspořádali jeho přátelé 16. 4. 1850 slavnostní večer s bohatým hudebním programem. V Měšťanské besedě vystoupil pěvecký sbor Žofínské akademie a sólisté Strakatý, Maýr, Maley. Purkyňovi příznivci pořádali hudební produkce i k jiným  příležitostem. Tak v roce 1862 oslavili Purkyňovy narozeniny jeho přátelé zastaveníčkem se zpěvem, který zajistil „Hlahol“ s hudebním doprovodem. Při příležitosti zlatého doktorátu, jak se nazývalo 50-ti leté výročí Purkyňovy promoce, přišly Purkyněmu do bytu zazpívat dámy z Amerického klubu.

Jeho narozeniny v roce 1865 uctila Umělecká beseda rovněž večerem s bohatým hudebním programem. Sborník Umělecké besedy přináší zprávu o tomto večeru. Byl zahájen slavností ódou na Purkyňovu počest, kterou přednesla Josefína Čermáková, pozdější švagrová A. Dvořáka. Oslavná báseň složená E. Spindlerem končí těmito verši:

Ty neznáš pouze prvky, sval a kosti,

jak srdcem proudí mladá krev;

Tys nepoznal jen spánku tajemnosti,

jak vzrůstá tělo, jak se tvoří z cév;

jak uhlík stal se stkvoucím diamantem,

jak kolem slunce kolotá se zem:

Náš Purkyně se stal i muzikantem

a my dle jeho noty tancujem.

Překvapený Purkyně pohotově odpověděl pohledné deklamátorce dvojverším:

„Zlíbat celou „ Uměleckou besedu“ – to možno není,

tož přijměte Vy, líbezná, toto díků políbení.“

V Hudebním odboru Umělecké besedy se Purkyně setkával s řadou představitelů tehdejšího hudebního života. Ve správním výboru působili F. Pivoda, J. L. Zvonař – autor zlidovělé písně Čechy krásné, J. R. Rozkošný, J. Foerster (otec Josefa Bohuslava Foerstera), F. Heller.

Předsedou Hudebního odboru byl Bedřich Smetana. Purkyňovy a Smetanovy podpisy nacházíme na žádosti o výpomoc žákům konzervatoře při orchestrálních vystoupeních na Shakespearovských slavnostech v roce 1864. Při slavnostním večeru u příležitosti Purkyňových 77. narozenin přednesl B. Smetana Beethovenovu sonátu v e-moll opus 90.

Rovněž při následujících narozeninách uctila Umělecká beseda Jana Evangelistu Purkyně hudebním večerem, kde zazněly árie ze Smetanovy Prodané nevěsty – opery tehdy ještě nedokončené. Přednesla je sólistka Emílie Bubeníčková, jejíž podobiznu známe z portrétu Karla Purkyně.

Purkyně byl i zakládajícím členem pěveckého spolku Hlahol a byl jedním z kmotrů při svěcení jeho praporu.

Prozatímní divadlo, pohled na nábřeží před postavením Národního divadla.
Obr. 5. Prozatímní divadlo, pohled na nábřeží před postavením Národního divadla.

Purkyně miloval i operní hudbu, to víme ze svědectví I. Hálka, který ve Květech vzpomíná:

„Návštěvníkům Prozatímního divadla bude známo, že Purkyně sedával v první řadě sedadel uprostřed. Byla-li opera, díval se Purkyně ustavičně do not a po prstech. Po představení se dával v rozhovor o tom, kterak se „noty berou na strunách“. Doma pak nemeškal si ihned pořídit housle a co v divadle od houslisty uslyšel, doma se v tom cvičil. Když pak přišel opět do divadla pochlubil se co už umí a tázal se po návodu dalším.“

Interiér Prozatímního divadla.
Obr. 6. Interiér Prozatímního divadla.

O osudy Purkyňových houslí se zajímal V. Kuthan. Zjistil, že po Purkyňově smrti změnily několikrát majitele, až v roce 1933 byly deponovány v Národním muzeu. V evidenci depozit je u čísla 1128 zápis – z majetku J. E. Purkyně a popis houslí. Po předání hudebních nástrojů do hudebního oddělení Národního muzea v roce 1950 však stopa po houslích mizí.

Dalším hudebním nástrojem v Purkyňově domácnosti blyl klavír. Z pamětí Růženy Pokorné, dcery Karla Purkyně, se dovídáme, že již ve Vratislavi měli Purkyňovi klavír ve svém bytě, který si pak převezli do Prahy.

Blízké vztahy s hudebníky dokazuje i příprava oslav padesátiletého jubilea nálezu Rukopisu Královedvorského. Sborovou skladbu „ Hankův hrob“ zkomponoval František Pivoda na Purkyňova slova.

Bedřich Smetana.
Obr. 7. Bedřich Smetana.

Jan Evangelista Purkyně.
Obr. 8. Jan Evangelista Purkyně.

* * *

Tyto řádky psané v roce sto čtyřicátého výročí smrti Jana Evangelisty Purkyně, chtějí přiblížit osobnost tohoto mimořádného vědce z té méně známé stránky, a to jako člověka, pro něhož hudba byla neoddělitelnou součástí života, vyplývající z jeho pojetí kultury jako významné složky, formující lidskou osobnost.

(Obrazová dokumentace: Archiv)

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1LF a VFN

Kateřinská 32 

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Bass, E. Čtení o roce osmačtyřicátém. I. díl, Praha 1940.

2. Desfoursova, A. Listy Janu Purkyňovi (vyd. J. Psotničková) Praha 1937.

3. Halas, F.X. Soupis korespondence J. E. Purkyňe, Praha 1987.

4. Hálek, I. Upomínky na Jana Purkyni. In: Chodounský K. J.E. Purkyňe, působení jeho pro rozvoj české kultury Praha 1927.

5. Kuthan, V. Jan Purkyně a hudba. Čas. lék. čes. 1987, 126, s. 1335-1336, 1370-1372, 1402-1404.

6. Kuthan, R. Hudba v životě Jana Ev. Purkyně. Hudební rozhledy 1988, 41, s. 562-565.

7. Málek, P. J.E. Purkyně jako inspirace v umění. Čas. lék. čes. 1977, 126, s. 1373-1377.

8. Pokorná-Purkyňová, R. Život tří generací. Praha 1944.

9. Purkyně, J.E. Výryvky z mého života, In: Nitky y mého života (vyd. F.X. Halas), Praha 1987.

10. Purkyně, J.E. Podrobné zprávy o mojich starších i novějších literárních, zvláště přírodnických prací. Živa 1857, 5, s. 147-157. In: Opera Omnia XIII, 156-157.

11. Srb-Debrnov, J. Dějiny Hlaholu In: Památník Pražského Hlaholu, Praha 1886.

12. Wellek A. Musikpsychologie und Musikaestetik. Frankfurt 1963.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2009 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

hyperpigmentace úvodní foto kurz
Efektivní snižování hyperpigmentace − od výzkumu k inovacím pro praxi
nový kurz
Autoři: dr. Ludger Kolbe, dr. Thierry Passeron, MD, PhD

Postavení moxonidinu a indapamidu v léčbě hypertenze
Autoři: MUDr. Jan Vachek

Magnetická rezonance a diagnostika axiálních spondyloartritid - Virtuální trénink
Autoři: MUDr. Leona Procházková, Ph.D., MUDr. Monika Gregová, Ph.D., MUDr. Vladimír Červeňák, MUDr. Eva Korčáková, Ph.D.

Hybridní zubní náhrady – přežitek nebo perspektiva v moderní protetické péči?

Následná péče po prodělaném covid-19
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se