Miniportréty slavných českých lékařů Chirurg, profesor MUDr. Emerich Polák


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(3): 154-156
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor MUDr. Emerich Polák, jeden z našich předních chirurgů, zakladatel vinohradské chirurgické školy, se narodil 25. května 1901 v Praze. Maturoval na pražském malostranském gymnáziu v  r. 1919 a nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, kde promoval v r. 1924.

Již během studia medicíny byl externistou na patologické anatomii a pak demonstrátorem farmakologického ústavu profesora MUDr. Kamila Lhotáka., kde se stal ještě před promocí asistentem.

Ovšem už tehdy byl rozhodnut stát se chirurgem. Po tři roky během všech prázdnin a i o vánocích jezdil do nemocnice v Mukačevě, kde byl primářem na chirurgii MUDr. Bohuslav Albert, synovec slavného chirurga Eduarda Alberta. Tam, jak sám říkal, začal dělat chirurgii.

Od začátku roku 1925, hned po promoci, nastoupil na II. chirurgické klinice u profesora Rudolfa Jedličky. To byl skvělý chirurg a mimo to i člověk s velkým sociálním cítěním. Když pacient měl peníze, zaplatil. Když neměl, zaplatil to Jedlička za něj.

Profesor Jedlička pokračoval v chirurgii, která se vyvinula za války, byla to hlavně chirurgie břišní a traumatologie, ale Jedlička začal dělat i chirurgii hrudní, která v té době vůbec neexistovala. Tuto problematiku svěřil asistentu Divišovi. Na klinice se začaly v té době se i provádět první pokusy s krevními transfuzemi; zprvu ještě neumělé, ale brzy se zdejším chirurgům podařilo dohnat francouzské a britské lékaře, kteří si potřebnou techniku vypracovali za války.

Dárce museli pracně vyhledávat, prvními byli sami lékaři a jejich rodiny. Bohužel Jedlička již dva roky po nástupu mladého Poláka zemřel. Poté následovalo několikaleté interregnum. Nástupci Jedličkovými se stali postupně Jiří Diviš a po něm Jan Zahradníček, oba měli své stoupence, a mezi nimi vznikaly třenice.

Na toto období Polák nerad vzpomínal. Ucházel se proto marně o malý mimopražský primariát.

Polák byl v r. 1934 habilitován. Na II. chirurgické klinice pak strávil deset let.

Naštěstí se v roce 1935 otevírala dvě pražská větší chirurgická pracoviště.

Na Bulovku přišel zkušený starší chirurg Jan Levit, pověstný svým „svérázným“ vyjadřováním. Na vinohradské chirurgii se stal primářem mladý docent Polák, chovající se noblesně.

Zprvu to bylo malé, zanedbané oddělení, část lůžek byla v jednom pavilónu, část ve druhém, pacienti se po operaci po narkóze museli přenášet z budovy do budovy. Až za dva roky byl vybudován moderní chirurgický pavilón se 140 lůžky, později jich bylo 250.

Primář Polák pokračoval v hrudní chirurgii a pak začal i s kardiochirurgií a urologií. Kardiochirurgii chtěl Polák po zkušenosti hradeckého profesora Bedrny rozvinout i na Vinohradech, ale když se objevila hypotermie a mimotělní oběh, ředitelství nemocnice nemělo pro to pochopení, a celá věc ztroskotala na nedostatečném materiálním vybavení.

A tak se nakonec jakousi specialitou primáře Poláka a jeho oddělení staly operace štítné žlázy, kterých se zde provedlo více než deset tisíc.

Za války a německé okupace se choval docent Polák velmi statečně. Jednak podporoval rodiny zatčených lékařů, rovněž, pokud to šlo, i židovské kolegy. Na jeho oddělení našla přechodný úkryt řada pacientů ohrožených zatčením. Polák byl nakonec udán německým úřadům, vyšetřován a zachráněn jen díky vysoce kolegiálnímu posudku profesora Dicka, tehdejšího německého přednosty nemocnice na Bulovce. Po válce obdržel Polák Medaili Purkyňovy společnosti. Docent Vladimír Vojtíšek vzpomínal, jak za války našlo na Vinohradech útočiště i několik desítek studentů, kteří po zavření vysokých škol byli bez možnosti dalšího vzdělání, bez peněz a byli ohroženi nasazením do Říše. Příležitost působit ve vinohradské nemocnici nahrazovala do jisté míry řádné studium, a nikoli nevýznamný byl i pravidelný měsíční finanční příspěvek od přednosty, pro mnohé z nich to byl jediný pravidelný příjem.

V roce 1945 byl Polák jmenován napřed mimořádným, v r. 1955 pak řádným profesorem.

Mezitím se v r. 1952 stalo jeho oddělení chirurgickou klinikou Lékařské fakulty hygienické a Polák byl jmenován jejím přednostou a vedoucím chirurgické katedry, přibylo pochopitelně i mnoho výukových povinností.

V té době vznikl na klinice nápad, aby byly prozkoumány příčiny všech úmrtí na klinice. Ukázalo se, že je to velice plodné, že to poučilo lékaře o celé řadě nepoznaných příčin a nedopatření, které sehrály svou roli. Patologický anatom zpravidla chirurga z jakéhokoliv provinění exkulpuje. Ale někdy se ukážou změny na srdci nebo plicích nebo endokrinním systému, o nich se nevědělo, nebo se nepředpokládaly. Tak vznikla monografie, kterou chtěl profesor Polák původně nazvat Proč umírá chirurgický nemocný? Bál se však, že by to vzbudilo nežádoucí ohlas laické veřejnosti, a tak se kniha jmenuje Causae mortis (1961).

Polák byl také buď sám, nebo se spolupracovníky autorem dalších monografií Indikace v pneumochirurgii (1959), Aktuální otázky terapie hormonální a chirurgické u endokrinních chorob (1962) a Chirurgie štítné žlázy (1966)

Profesor Polák byl virtuózní chirurg. Zde mohu ocitoval profesora Johna Bickforda z Liverpoolu:

Operoval jsem v přítomnosti profesora Poláka velkou retrosternální strumu. Nevěděl jsem, jak znamenitý chirurg je E. Polák a neuvědomoval jsem si postavení, v němž jsem se ocitl. Slyšel jsem cosi povídat, že má určité zkušenosti v chirurgii štítné žlázy, ale když jsem pak se dvěma kolegy navštívil Prahu, zjistil jsem, že tato pověst byla jen chabým náznakem skutečnosti. Ač není mým zvykem používat nadsázek, uvědomil jsem si, když jsem ho viděl při práci, že pozoruji opravdového mistra chirurgie. Operoval téměř výhradně jen s párem zastaralých pinzet, s nimiž dokázal snad obstarat všechno kromě řezu. Jen velkým chirurgům je dán takový způsob práce, obyčejní smrtelníci potřebují řadu nástrojů. V duchu jsem se červenal, když jsem si uvědomoval, kolik vlastních nedostatků jsem sám demonstroval při strumektomii před rokem.“

Profesor Polák byl ještě univerzální chirurg ze staré školy v dobrém slova smyslu.Věnoval se veškeré chirurgii a nesouhlasil s rozdrobením na jednotlivé chirurgické podobory. Stěžoval si, že tehdejší starší chirurgové získali větší rozhled než dnešní specialisté. Sám napsal v roce 1971:

Ještě před padesáti lety byla součástí chirurgie i gynekologie, v některých státech je i dodnes. Náš mladý gynekolog se bojí zašít střevo, na každý takový případ musí volat konzilium. Je nebezpečí, že tak to dopadne i s hrudní chirurgií, s neurochirurgií a se vším. Někde se zřizují dokonce traumatologické kliniky, kde působí specialisté školení především v úrazech končetin, ale už tak dobře neovládají úrazy břicha, hrudi nebo mozku. Musíme se snažit, aby se to opět soustředilo, musíme najít správnou míru.“

Tenkráte to ještě šlo. Vynikající chirurgové, k nimž beze sporu Polák patřil, dokázali zvládnout chirurgii v celé šíři, postupný rozvoj vědy a techniky však ukázal, že diferenciace je nezbytná.

Profesor Polák dokázal vytvořit vynikající vinohradskou školu, stačí vyjmenovat neurochirurga profesora Zdeňka Kunce, zakladatele experimentální chirurgie profesora Bohumila Špačka či profesora Vladimíra Vojtíška.

Do důchodu odešel profesor Polák v r. 1971, ale i pak zůstal na klinice jako konzultant, a to až do roku 1977.

Zde cituji řádky z gratulace, kterou mu zaslal jeho přítel a spolupracovník profesor ftizeologie MUDr. Jaroslav Jedlička k jeho šedesátinám:

Vy, pane profesore, jste dnes jedním z nejskvělejších představitelů naší slavné chirurgické školy, s vděčností k Vám vzhlíží nepřehledná řada nemocných, jež Vaše ruka vyrvala smrti. S úctou a s obdivem k Vám shlíží Vaši žáci, československá obec lékařská a všichni, kdož měli štěstí s Vámi spolupracovat. Mně popřál můj osud tohoto štěstí, po dlouhá léta spolupracuji s ústavy svěřené naším vedením, velmi úzce a bratrsky. Kráčíme po společné cestě, ruku v ruce, za společným cílem: je to salus aegroti.

Naše spolupráce se krystalizuje v klinických sympoziích. Těm, co se jich účastnili, nikdy nevymizí z paměti symfonie chvil intimní vědecké spolupráce. Ta nese dobré ovoce a také krásné literární plody. A tak i já, nechirurg, mám jisté oprávnění dnes Vám vzdát hold. Činím tak s radostí, vždy jsem měl velkou lásku k chirurgii a viděl jsem v ní vrchol medicíny. Král českého Parnasu Jaroslav Vrchlický zapěl hold chirurgovi:

Co’s obětí ty vyrval nožem svým !

Jen pevně vést jej, dobře zasaditi !

Ať krvácí to, pálí – vše je tajemstvím,

a hlavní jedno jest – jen uzdraviti !

Dnešní den je, drahý příteli, první den Vaší životní jeseně. Podzim je obdobím klidu v přírodě, slunce jasně svítí, výhledy daleké, podzimní astry a jiřiny nádherně kvetou. Hospodář sklízí ovoce své práce, je čas vinobraní. Také Vy sklízíte bohaté ovoce své životní práce, hodnotíte vykonané dílo a stavíte nové perspektivy. Vaše zdraví a Váš neúnavný duch skýtají naději, že Vaše ruka přinese ještě mnoho spásy nemocným a Vaše hlava mnoho nových vědeckých plodů.

Váš prof. dr. Jaroslav Jedlička

Toto stručné curriculum vitae zakončím ještě méně známými historkami o jeho klinice a o něm samém, které doplní ten trochu oficiální portrét.

První vyprávěl mému otci dr. Josefu Kášovi sám pan profesor Polák, a otec ji uveřejnil ve své knížce Aeskulap v bačkorách roce 1947, odkud jsem ji ve zkrácené úpravě převzal.

Byl ponurý dušičkový večer v listopadu 1944. Před chirurgický pavilon vinohradské nemocnice předjel kočár, z něj vystoupila štíhlá dáma.Vstoupila na ambulanci. Službu mající doktor Bohumil Špaček se jí zdvořile tázal:

Co si račte přát?“

Prosím, přeji si osobně mluvit s panem docentem Polákem,“ pronesla hlubokým chvějícím se hlasem.

Paní, pan docent zde večer nebývá, račte přijít zítra ráno po osmé“,informoval ji Špaček.

Je vyloučeno, abych čekala,“ nervózně promluvila záhadná paní. „Račte prosím, zavolat pana docenta, že důrazně prosím, aby laskavě, pokud možno okamžitě, přijel. Jde o důležitou věc, kterou mohu, žel, svěřit jen panu docentovi. Prosím, pane asistente.“

A dvě velké slzy se zaleskly v jejích krásných hlubokých očích.

Starý dobrák doktor Špaček nakonec šel a telefonoval panu docentovi.

A pan docent, ačkoliv měl ten den svoje komorní kvarteto, diskrétně zaklel, omluvil se, pak odložil na pult, kde měl rozložený sekundový part Dvořákova amerického kvarteta, svůj smyčec, vzdychl a jel.

Poněkud chladně přivítal tajuplnou návštěvu ve své pracovně, ukázal na křeslo a poslouchal

Pane docente, stalo se hrozné neštěstí, dovolte, abych se vám svěřila. Bude patrně třeba vaší pomoci.“

Vám, milostivá paní?“

Ne, mému snoubenci.“

Tak prosím, milostivá.“

Pan profesor začal být trochu zvědavý.

On Edouš…trpěl již několik let prý tak zvanou vodní kýlou. Já nevím, co to přesně je, ale jen vím, že dnes odpoledne – byla jsem u něj poprvé v bytě – mu do té vody spadla vajíčka..“

Prásk! Bouchly dveře.

Za deset minut seděl pan docent již doma u svého pultu a pustil se s chutí s Ondříčkovci do Dvořákova Amerického kvarteta F-dur.

Další dvě historky jsou z rigorózních zkoušek.

Jednou u profesora Poláka skládala rigorózní zkouška medička, o níž se na fakultě povídalo, že na úspěších jejích zkoušek mají maximální zásluhu její minimální minisukně.

Zkouška však nešla. Dostala otázku: Příčiny polakisurie. Brzo bylo zřejmé, že slečně nejsou jasné nejen příčiny častého močení, ale i sám termín polakisurie.

No, no,slečno,“ podivil se examinátor, „co to je teda ta polakisurie?“

Slečna vrhla na pana profesora pohled, který měla nacvičený pro pány tvorstva, a s předstíranou nesmělostí zaševelila:

Polakisurie je onemocnění močového ústrojí, které se operativně léčí metodou pana profesora Poláka.“

A tu ani výstavní minisukně nepomohly.

Při jiné zkoušce z chirurgie u profesora Poláka vykládala studentka o zánětu močového měchýře. Místo termínu imperativní močení (což znamená neodkladné nutkání na močení) však použila slůvko jiné:

Pacient má často impertinentní močení.“

Cože?“ zarazil ji zkoušející. Myslel si, že se přeslechl, nebo že se dívka přeřekla.

Pacient má impertinentní močení,“ trvala na svém studentka.

Dovolte, slečno, abych vám dal imperativní otázku: „Co jste měla z lékařské latiny u profesora Kábrta?“

V sobotu ráno probíhala na vinohradské chirurgické klinice velká vizita. Tehdy se v sobotu ještě pracovalo. V čele šel pan profesor Polák. Vedle něho stál vedoucí lékař oddělení a referoval o nemocných, z druhé strany lékař mající v sobotu a neděli službu, tentokrát mladý dr. Kostelecký. Na velkém jedenáctilůžkovém pokoji ležela hned na třetí posteli mladá hezká žena přijatá ráno s podezřením na podráždění slepého střeva. Profesor ji velmi jemně prohmatal břicho, sáhl na puls a pak řekl:

Hm, Kostelecký, tohle břicho musíte celou sobotu a neděli hlídat..“

Vizita pokračovala. Prošli celý velký pokoj. U poslední pacientky chtěl ještě pan profesor něco připomenout dr. Kosteleckému, ale zjistil, že vedle něho nestojí. Nevrle se rozhlédl, a tu ho uviděl, jak stojí u té hezounké pacientky s apendixem a povídá si s ní.

Kostelecký, co tam děláte?“ řekl trochu netrpělivě.

Hlídám přece to břicho, jak jste, pane profesore, nařídil.“

Profesor Polák měl naštěstí smysl pro humor.

Své povídání zakončím takřka legendární historkou nazvanou coreopse.

Na Polákovu vinohradskou kliniku přinesl kterýsi asistent knihu amerického humoristického autora Jamese Thurbera Zmatený muž na hrazdě. V  povídce Skrytý život Waltera Mittyho je líčen malý nevýznamný úředníček, který žije ve stálých představách, jak vykonává něco úžasného, hrdinského. Jednou se tento úředníček vžívá do představy, že je slavný chirurg a je přivolán k náročné operaci v mimotělním oběhu. Během operace dojde k selhání narkotizačního přístroje, vše vypadá ztraceno a pacient je odsouzen k smrti. Ale Walter Mitty si ví rady. Rozšroubuje plnicí pero a s pomocí jeho součástek funkci narkotizační aparatury zase obnoví a katastrofě předejde. Pacient je zachráněn.

James Thurber v povídce vytvořil několik originálně znějících medicínských termínů. Například tu nehodu hrozící zastavením oběhu nazval coreopse.

Knížku si lékaři vinohradské chirurgie oblíbili, zvláště to slovo coreopse, a začali ho používat při každé příležitosti, kdy něco při operaci neklapalo, jak by mělo. Coreopse, coreopsní bylo slyšet při častých příležitostech.

Všiml si toho i pan profesor Polák a ptal se, co to lékaři pořád mají. Vysvětlili mu to, shovívavě se usmál, ale pak se tou terminologií nakazil a začal ji používat také.

Profesor se pak zúčastnil jednoho velkého celostátního chirurgického kongresu, kde měl i přednášku o nějakém novém vlastním operačním postupu. A při popisu jedné peroperační komplikace se bezděčně zmínil, že nastala neočekávaná coreopse.

V přednáškovém sále nastal šum. Velcí chirurgové nakláněli hlavy k sobě a něco si šeptali. Profesor si uvědomil své uřeknutí, ale bylo pozdě to nějak vysvětlovat. Tak pokračoval a dokončil přednášku tak, jak byla naplánována. Sklidila velké uznání a potlesk.

Po přednášce následovala diskuse, a tu jeden vážený profesor z jiné kliniky se zeptal: „A řešíte, pane profesore, stejně i jiné coreopse, které se vám při operaci vyskytnou?“

Profesor MUDr. Emerich Polák zemřel v 79 letech v Praze dne 27. srpna 1980.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 3

2009 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se