Epištoly z historie a současnosti hlubinného hornictví na severní Moravě a ve Slezsku


Autoři: R. Gromnica
Vyšlo v časopise: Pracov. Lék., 64, 2012, No. 1, s. 49-51.
Kategorie: Zprávy

Na počátku 18. století se v nejvíce průmyslově rozvinutých zemích (Anglie, Francie, Německo) objevuje závažný problém – nedostatek dříví jako závažná překážka dalšího technického rozvoje. Vědci a technici byli tedy nuceni vyvinout horečné úsilí k nalezení nového a efektivnějšího paliva. Abraham Darby v  roce 1709 jako první vyzkoušel experimentálně tavbu železa ve vysoké peci pomocí směsi černého a dřevěného uhlí. Kolem roku 1720 tavil jeho syn železo již černouhelným koksem. Vlnu zájmu o minerální palivo pak dovršil epochální vynález Wattova parního stroje.

První doložená písemná zmínka o nalezištích uhlí v okolí Moravské Ostravy pochází z  roku 1753, další písemné záznamy o ložisku perspektivního paliva pocházejí z  panství hraběte Františka Jana Wilczka v lokalitě Polské Ostravy. Při Královském úřadě v Opavě je ustanovena Horní a mincovní reprezentace. Nový úřad vysílá roku 1767 do okolí Ostravy čtyři zkušené horníky z Velké Bystřice. Pracovní skupina hlásí dne 9. června 1767 objev sloje o mocnosti 30 až 150 cm, která ústí přímo na povrch v oblasti pozdějšího dolu a koksovny Trojice. Dobrou kvalitu uhlí z nových nalezišť deklaruje horní benešovský šachmistr Jan Jakub Lutz, který zodpovídal za uhelný průzkum.

Na Karvinsku (v panství hraběte Jana Erdmana Floriána Larische) je uhelný průzkum korunován objevem slojí ve dvou lokalitách v roce 1776.

Třetím nalezištěm uhlí se stala roku 1782 nejzápadnější část revíru – Hlučínsko. Koncem 18. století se vyvíjela těžba právě v  této lokalitě nejdynamičtěji.

Do třicátých let 19. století se vytěžilo extenzivním způsobem jen kolem dvou až tří tisíc tun uhlí za rok. Těžilo se systémem jednoduchých štol, uhlí se dopravovalo táčkami, při práci se využívala výhradně lidská síla.

V druhé polovině třicátých let se začíná provozovat efektivnější systém šachet s ručními vrátky (tzv. hašply) a s  důlní dopravou provozovanou pomocí malých vozíků (huntů) tlačených nebo tažených po deskové podlaze (počvě). Šachty nepřesahovaly hloubku 30 až 40 metrů, pracovalo se převážně v zimních měsících, v létě měla přednost práce na poli. Důlní větrání spočívalo na jednoduchém principu přirozené ventilace s využitím rozdílných teplot venku a uvnitř šachty. Vlastní dobývání uhlí spočívalo výhradně na  ruční práci. Horníci používali jednoduché kovové nástroje – špičák, těžký kopáč zvaný kylof (pro vrtání děr k odstřelu), lopaty a široké motyky. Dobývání mělo výhradně extenzivní charakter. Při výskytu technických nebo geologických překážek, jejichž překonání by vyžadovalo větší investice, byla důlní díla opouštěna a budovala se nová. Vzniklo a zaniklo tak několik stovek malých dolů.

Po roku 1830 začíná období vzestupu těžby v souvislosti se založením Rudolfovy hutě, pozdějších Vítkovických železáren.

Hospodářský rozmach revíru je zaznamenán v  letech 1840 až 1880 (tab. 1). Jedná se o období tzv. první průmyslové revoluce, které je charakterizováno především rozvojem parní energetiky. Dalším významným faktorem pro expanzi těžby je rozvoj železnice jako masového spotřebitele uhlí a zároveň dopravního prostředku k dosažení nových vzdálených trhů. Zrychlení těžby na Karvinsku přímo souviselo s  dobudováním Košicko-bohumínské železnice.

Tab. 1. Růst těžby uhlí na severní Moravě a ve Slezsku v letech 1842–1882
Růst těžby uhlí na severní Moravě a ve Slezsku v letech 1842–1882

Vznikají postupně šachty nového a modernějšího typu. K pohonu těžního zařízení se namísto koňské a lidské síly používá parní stroj. Hloubka šachet dosahuje k  300 metrům, okolní krajinu již charakterizují typické těžní věže. V důlní dopravě se používají nově železné vozíky o objemu 600–800 kg, pohybující se na železných kolejích. Na úseku větrání hlubokých dolů byly instalovány výkonné parní ventilátory. Při osvětlení se již nepoužívá nebezpečný otevřený oheň. Nahradila ho tzv. Marsautova bezpečnostní lampa, která zabránila mnoha výbuchům důlních plynů s příměsí metanu.

S nástupem průmyslové revoluce vzniká technická inteligence. Báňští technici v revíru se v 19. století významně zasloužili o rozvoj báňské vědy a techniky v českých zemích.

Příliv pracovních sil vyústil v nevídaný nárůst obyvatel hornických okresů ze 42 000 na 100 000. Staví se hornické kolonie s typickou architekturou malých dřevěných domků. Týdenní pracovní doba byla 72 hodin. Začíná se hovořit o vysoké úrazovosti a o tzv. sociálních nemocech (tuberkulóza a jiné nemoci dýchacích cest). Horníci se začínají organizovat do tzv. bratrstev – společenství havířů, kteří ukládali část své mzdy do zvláštních pokladnic, ze kterých byly poskytovány prostředky nemocným havířům, jejich rodinám a pozůstalým.

Na počátku 50. let 19. století byly v regionu zřízeny následující bratrské pokladny (BP):

  • BP Dolů hraběte Wilczka ve Slezské Ostravě (založena v roce 1840),
  • BP Arcivévodských dolů v Těšíně (založena v roce 1846),
  • BP Dolů svobodného pána z Rotchildů ve Vítkovicích (1848),
  • BP Dolů knížete – arcibiskupa olomouckého v  Orlové-Lazích (1848),
  • BP Dolů knížete Salma v Polské Ostravě (1852).

Zlepšení poměrů v hornickém pojištění přinesl Všeobecný horní zákon z roku 1854, který nařizoval majitelům dolů povinnost zřizování samostatných bratrských pokladen pro podporu horníků. V roce 1889 vydává monarchie další zákon o bratrských pokladnách, který jim zaručuje úplnou samostatnost, pojistné je rozvrženo stejným dílem na zaměstnance i zaměstnavatele. V roce 1900 bylo v monarchii registrováno celkem 345 bratrských pokladen, z toho 11 v revíru.

V letech 1880–1910 pokračuje rozvoj revíru se strmým nárůstem těžby o 510 %. Ani válečné šílenství nezastavilo růst těžby, v roce 1916 revír poskytl skomírajícímu impériu více než 11 miliónů tun uhlí. Prohraná válka urychlila pád monarchie.


Mladá demokratická republika potřebovala rovněž uhlí, v roce 1918 se těžilo v 38 dolech. Rozvoj revíru následně negativně poznamenala tři krizová hospodářská období v letech 1921–1923, 1930–1934 a 1937–1939. Naopak v konjunkturním roce 1929 se vytěžilo 12 560 000 tun uhlí a bylo vyrobeno 3 113 000 tun koksu. Sociální reformou z roku 1924 byly dosavadní bratrské pokladny v  revíru spojeny v jednu Revírní bratrskou pokladnu (RBP) se sídlem v Moravské Ostravě. V roce 1925 zde bylo evidováno přes 200 000 pojištěnců.

Do revíru postupně pronikají nové technologie dobývání a dopravy uhlí. K rubání a rozpojování materiálů se začínají používat vrtací kladiva (od r. 1902) a sbíjecí kladiva (od r. 1913). Na překopech a hlavních třídách koňskou sílu nahradily důlní lokomotivy, lanovky a řetězové zvedáky. Páru střídá elektřina, nejprve v  osvětlení, později k  pohonu těžních strojů, výkonnějších ventilátorů a turbokompresorů. Technický pokrok se nezastavil ani před technologií zušlechťování uhlí v koksovnách a briketárnách.

Za okupace vzhledem k obrovské poptávce po koksu pro válečný průmysl Velkoněmecké říše překračuje těžba neuvěřitelných 20 miliónů tun v  roce 1943 – samozřejmě za cenu drancování uhelných zásob. Byly omezovány přípravné a otvírkové práce maximálně na 10 %, namísto potřebných 20–25 %.

Dekretem prezidenta č. 100 Sb. z  roku 1945 bylo znárodněno veškeré nerostné bohatství republiky a v báňském sektoru vznikl mamutí národní podnik – Československé doly. Rozvoj socialistického průmyslu se opíral především o hornictví, hutnictví a strojírenskou výrobu pro východní trhy. Ekologická zátěž krajiny byla obrovská – devastace poddolovaných území, kilometry hald z vytěžené hlušiny, znečištění spodních vod a půdy v okolí koksoven postavených v centru města, smog a popílek z komínů neodsířených uhelných elektráren. Havíři OKR stáli v  předních řadách „budovatelů socialismu“, byli režimem upláceni formou sociálních výhod a důchodů. Straničtí vůdci je zneužívali nehoráznými požadavky na rekordní výkony, což se následně muselo projevit na neuspokojivém zdravotním stavu hornické populace – s těmito následky se potýkáme v našich ordinacích dodnes. Na našem oddělení nemocí z  povolání v Ostravě evidujeme přes 5 500 hlášených nemocí z povolání.

Po listopadu 1989 vláda preferovala udržení těžby méně ekologického hnědého uhlí na severu Čech a dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Začíná realizace tzv. útlumového programu revíru. Těžba se zastavuje zejména na ekonomicky méně efektivních dolech v ostravské části revíru a v části revíru karvinského. Daní za překotné uzavírání šachet je nezaměstnanost a nárůst kriminality, pro spotřebitele pak kontinuální růst ceny nedostatkových pevných paliv.

Novým problémem se stává vzestup hladiny spodních vod, která není dostatečně odčerpávána po likvidaci čerpacích stanic na uzavřených šachtách. Spodní voda nad sebou vytlačuje důlní plyny s vysokým obsahem výbušného metanu. Plyn se postupně dostává až k povrchu v mnoha obydlených lokalitách, často v nedostatečně zmapovaných oblastech původních a dávno zasypaných šachet, včetně samotného centra Ostravy, Orlové a Karviné.

Počátkem 90. let minulého století v revíru působili záhadní zahraniční poradci. Výsledkem neprůhledných privatizačních kroků s opakovanými převody majetku je vznik nových „uhlobaronů“, kteří hospodaří na efektivnějších karvinských šachtách a s bytovým fondem, zatím co likvidace uzavíraných šachet a obrovských ekologických škod zůstává na státu – tzn. na daňových poplatnících. Nevytěžená část nerostného bohatství na Ostravsku je pro budoucí pokolení zřejmě definitivně ztracena – uzavírané doly nebyly zakonzervovány (jako např. ve Velké Británii) a případné budoucí obnovení těžby kvalitního koksovatelného uhlí jako strategické suroviny pro chemický průmysl nebude technicky proveditelné.

Historickým paradoxem zůstává skutečnost, že největšího nárůstu těžby a zavádění nových technologií dosáhl revír vždy v období světových válek nebo za vlády totality.

Teprve budoucnost ukáže, zda současná energetická koncepce státu, orientovaná převážně na těžbu hnědého uhlí a na jadernou energetiku – odmítanou zelenou částí evropské veřejnosti – byla optimálním řešením.

Práce byla přednesena na IX. Martinských dnech pracovního lékařství a toxikologie 9. února 2012 v Martině.

Autor externě přednáší na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě a na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.

primář oddělení nemocí z povolání

Hornická poliklinika s.r.o.

702 00 Ostrava

e-mail: rostislav.gromnica@horpol.cz


Štítky
Hygiena a epidemiologie Hyperbarická medicína Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Pracovní lékařství

Číslo 1

2012 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se