Zpráva ze dvou Klusů (Klub usilujících o střízlivost), konaných v Apolináři (Klinika adiktologie)

KLUS 31. 10. 2024 byl čtvrtým „holandským“ Klusem a s dovolením Olgy Pecinovské, vedoucí psychiatričky ženského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie, jej vedl první z autorů. Z personálu Kliniky adiktologie se až na výjimku zmíněné Olgy Pecinovské nikdo další nezúčastnil.

Tradiční skálovský pozdrav, datovaný do roku 1967, ale stále se obměňující [1], tentokrát zněl: „Ahoj všichni – máme se – že jsme tady zase – společně.“

Klusu se zúčastnilo 43 pacientek a ex-pacientek ženského oddělení, vč. členek a představenstva svépomocné organizace „Pavučiny z.s.“, založené v roce 1988 abstinujícími ex-pacientkami léčenými v ženské pobočce Apolináře v Lojovicích v roce 1987 [2]. Marika Andrejčíková, zakládající členka „Pavučiny“, která od základní lojovické léčby v roce 1987 důsledně, trvale a kreativně abstinuje, přiletěla na Klus až z Košic. Shledání po 37 letech mezi ní a jejím tehdejším terapeutem (prvním z autorů) bylo skutečně dojímavé.

Co se týče mužských účastníků je možné konstatovat, že tradičně byli nepřítomni pacienti mužského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie (platí i pro Klus 5. 12. 2024). Přítomni byli celkem dva muži: přítel jedné 8 let abstinující ex-pacientky, která po odmlce trvající několik let opět našla cestu na Klus a na doléčování, za což sklidila pozitivní reakce. Druhým byl 15letý syn pacientky v léčbě (skupina Kšandové), který přišel na týdenní hospitalizaci v rámci rodinné terapie. Ten hovořil velmi pozitivně o režimu oddělení, otevřenosti, a především o pospolitosti pacientek, jež drží při sobě a navzájem se podporují v abstinenci. Srdce všech přítomných žen si získal i díky svému vyjadřování: ex-pacientky a pacientky oslovoval jako „slečny“.

Drahnou řadu let se již nestalo, aby na Klus zavítali psychiatričky/psychiatři z jiných institucí. Tentokrát jsme měli čest přivítat dvě psychiatričky.

Dagmar Seifertová, bývalá vedoucí lékařka oddělení akutní péče a JIPP Psychiatrického centra Praha (dříve Výzkumný ústav psychiatrický; od roku 2015 Národní ústav duševního zdraví) hovořila o léčbě osob s deliriem tremens, které do PCP překládali z celé Prahy a Středočeského kraje. Zmínila fakt, že nepřišli ani o jednoho pacienta, za což sklidila od přítomných zasloužený potlesk.

Profesorka psychiatrie z pražské psychiatrické kliniky Hana Papežová zajímavě hovořila o vztahu závislostí k poruchám příjmu potravy. Ocenila spolupráci mezi Olgou Pecinovskou a oddělením poruch příjmu potravy psychiatrické kliniky, které vede.

V souvislosti s její přítomností a s faktem, že Apolinář až do vzniku Kliniky adiktologie v roce 2012 [3] byl součástí psychiatrické kliniky, se vzpomínalo na pět profesorů pražské psychiatrické kliniky, kteří všichni byli nadřízenými Jaroslava Skály a s výjimkou Zdeňka Myslivečka též Klusy zažili.

Zdeněk Mysliveček (1881–1974) nebyl nadšený, že alkoholici zabírají místo na uzavřeném mužském oddělení kliniky, a při vizitách se jich vždy ptal, zdali by nemohli s pitím přestat sami [4]. Mysliveček a Skála k sobě kupodivu nenalezli bližší vztah, přestože měli jednu velkou společnou zálibu: sport a pohybové aktivity. Mysliveček dělal snad všechny možné sporty, stejně jako Skála cvičil v Sokole a byl vůči sobě velmi náročný [4,5]. Navíc byli oba stejně malé postavy. Problém byl v tom, že Mysliveček nemohl Skálovi přijít na jméno a celé roky mu říkal doktor Sláma [4]. Ovšem Skála Myslivečka potřeboval, aby dosáhl založení a rozšíření Apolináře. Publikoval jeho článek „Duševní choroby“, který označil za „pozoruhodný“. K jeho sedmdesátinám v roce 1951 Myslivečkovi poděkoval za „účinnou podporu a pochopení pro činnost protialkoholního oddělení v Apolináři“ [6].

O Vladimíru Vondráčkovi (1895–1978) měl Skála vždy pocit, že k němu chová ambivalentní postoj [4]. Ovšem Vondráček byl pln chvály: „Z československých psychiatrů je Skála v zahraničí nejznámější. Po druhé světové válce se u nás bojovalo proti nadměrnému požívání alkoholických nápojů, které se nesmírně rozmohlo. Při veškeré dobré vůli, iniciativě a vynaložené energii jen málo akcí dosáhlo většího než regionálního nebo časově limitovaného úspěchu. Teprve když přišel Skála, úzce specializovaný a intenzivně zaostřený fanatik železné vůle a rozsáhlých vědomostí, spojující v sobě erudici tělovýchovnou, lékařskou a psychologicko-psychiatrickou, stoupá naše alkohologie na mezinárodní úroveň.“ [7] Když dal Skála facku jednomu mladému pacientovi, který se „vyvaloval na záchytce, místo aby pracoval na zahradě“, šel to hned oznámit Vondráčkovi, který ale nebyl přítomen. Skálu přijal primář Miroslav Plzák (1925–2010), jenž se podivil, že k té facce nedošlo již dávno předtím [4].

Jan Dobiáš (1914–1990) měl Jaroslava Skálu rád a napsal o něm: „Je vskutku ozdobou naší kliniky, lékařské fakulty, národní kultury i mezinárodní vědy.“ [8] Apolinář znal dobře, o čemž svědčí dva velice zasvěcené články [9,10]. Službu pacientů na záchytce prozíravě označil za „významný psychoterapeutický zážitek“ [10]. Byl silným kuřákem a přestal kouřit v roce 1956, když se při maďarských událostech tvořily před trafikami dlouhé fronty. Odmítl být otrokem závislosti a v roce 1967 dostal na Klusu diplom ke svému 10letému nekuřáckém jubileu [4].

Jan Mečíř (1925–2009) měl k léčbě závislostí afinitu vždy. V roce 1957 založil v rámci Apolináře poradnu pro mladistvé alkoholiky [4]. Autoři jej zde občas vídali.

Petr Zvolský (1933–2014), zakladatel psychiatrické genetiky u nás, se zabýval též genetikou alkoholizmu [11]. Apolinář znal, neboť tam byl stejně jako celá řada lékařů z psychiatrické kliniky na stáži. K Jaroslavu Skálovi měl pozitivní vztah. Nikdy nezapomněl na ohyzdnou hračku, opičku, která se dávala každý týden pacientovi, jenž dosáhl nejvyššího počtu výchovných bodů [4]. Jako jediný z psychiatrické kliniky přišel na Klus 25. 5. 2006, věnovaný devadesátinám Jaroslava Skály a vedený Jiřím Hellerem (1943–2021) [12].

Poté jsme se na chvíli zastavili u emočně prožívaných dat: předvečer svátku všech svatých a Dušiček. Při svitu svíčky jsme tiše zavzpomínali na zesnulé. Došlo na stesk, smutek, utrpení, soucit, odpouštění, otázku svědomí. A harmonii v duši a lásku. U té jsme setrvali mj. četbou básní Igora Slouky, nejdéle abstinujícího apolinářského pacienta, který po základní léčbě nikdy nezrecidivoval: „Hlavy beránků dvou – doráží na moji hruď – Od hlíny tlamičky – srst jako trávu rvou – Slyším je žadonit – Jen můj miláčku – můj buď.“ [13]

Amsterdamský znak, který se skládá ze 3 až 5 ondřejských křížů, byl úvodem k rozhovoru o bratrech rybářích, pozdějších svatých, Ondřejovi a Šimonovi (Petrovi), jimž Ježíš Kristus řekl: „Pojďte za mnou a učiním z Vás rybáře lidí.“ [14] V této souvislosti zazněla vzpomínka na Jiřího Hellera a jeho výrok: „Program je vlastně náboženství a nabízí, že když člověk něco dodrží, něco z toho bude mít, což dotyčného rozvíjí.“ [15]

V hovorech o abstinenci a recidivách nám „Zasloužilá recidivistka“ (přezdívku vymyslel v roce 1987 první z autorů) Zlatica Dobošová, narozená v roce 1946, vylíčila svoji pouť od první lojovické léčby v roce 1976 až po dnešek: 48 let boje s alkoholem. Abstinentních roků bylo celkem 31, neabstinentních 17. Známé je její obrovské nasazení v pomoci druhým. První z autorů jí na místě vymyslel přezdívku novou: „Zachránkyně zbloudilých duší“.

Při rozhovoru o důslednosti v léčbě přítomné nejvíce oslovilo nizozemské přísloví: „Nedůslední léčitelé vyrábějí páchnoucí rány.“

Napočítali jsme celkem 246 abstinentních let, s virtuálně přítomným Igorem Sloukou rovných 300.

Program byl prokládán obrázky zmizelého či neobvyklého Amsterdamu.

Pouze okrajově bylo pacientkami a ex-pacientkami zmíněno, že Klusy budou končit a apolinářské doléčovánání dostane jinou formu, zatím neznámo jakou.

Klus uzavřel Daniel Gawlik, syn bývalého apolinářského pacienta [1], výrokem na adresu pacientek: „Buďte nezávislé, osvoboďte se!“.

 

Poklusové reakce

Pacientky v denících: „Jsem unavená, ale nevýslovně šťastná. Vrcholem mé léčby tady byl dnešní Klus. Tolik moudra, vědění, lidskosti; tolik jsem vstřebávala, až cítím, že mi praskne duše. Neuvěřitelný zážitek. Budu ho zpracovávat po celý zítřek a víkend. Budu o Klusu vyprávět blízkým. Víc nedokážu momentálně písemně sdělit.“

„Dnes to byl můj první Klus. Při vzpomínání na zemřelé jsem si opět vzpomněla na svého chlapečka a v tu chvíli jsem zesmutněla. Také jsem si vzpomněla na svoji prababičku, která mi strašně moc chybí. Klus byl báječný a také jsem se dozvěděla i mnoho pro mne cenných a nových věcí.“

Dagmar Seifertová: „Milá atmosféra a záslužná práce.“

Hana Papežová v reakci na informaci, že Klusy budou končit a apolinářské doléčování dostane jinou formu: „Schází mi respekt k odborné minulosti. Vadí mi rozpad fungujících systémů. A Míša je rozený moderátor.“

Ludmila Neradová: „Klus běžel ve skálovském tempu, prezentován lehce rubešovsky s nádechem narcisticko-exhibicionistickým, jak vedoucí Klusu sám přítomné na začátku varoval.“

 

KLUS 5. 12. 2024 byl posledním Apolinářským Klusem a vedla jej Olga Pecinovská, vedoucí psychiatrička ženského oddělení Kliniky adiktologie. Ta zároveň oznámila, že k 31. 12. 2024 na Klinice adiktologie končí. Společně s Klusem končí též funkce „Apolenky“, kdy si pacientky v léčbě na Klusech mohly z řad abstinujících ex-pacientek vybrat svoji patronku, která je individuálně podporovala a pomáhala jim.

Malá historická odbočka: Je třeba poznamenat, že pracovníci Kliniky adiktologie udávají nesprávné údaje, když tvrdí, že Klus je „nejdéle nepřetržitě existující svépomocnou aktivitou tohoto druhu na našem území, neboť funguje bez přerušení od února 1948 dodnes“ [16,17]. Setkání Klusu byla totiž na řadu let přerušena [18–20]. Přesná data nejsou k dispozici, ovšem přerušení trvalo pravděpodobně od poloviny 90. let minulého století. Vzkříšení Klusu proběhlo po přestěhování ženského oddělení z Lojovic do Apolináře v roce 2002 a postarali se o něj Jiří Heller a Olga Pecinovská. Klus se ale nekonal již každý čtvrtek jako dříve, nýbrž poslední čtvrtek v měsíci, a to pouze za přítomnosti alespoň jednoho z výše uvedených [18,20].

Klus číslo 2 000 se konal 2. 2. 1989 [21]. Pokusili jsme se odhadnout, kolik Klusů se konalo po tomto datu. Údaje po listopadu 1989 nemáme k dispozici. Dále jsme počítali s několikaletým přerušením, s nepřítomností Jiřího Hellera a Olgy Pecinovské po znovuzavedení Klusu a s obdobím covidu-19. Dospěli jsme k počtu 452.

Dnešní, poslední Klus by tedy mohl být Klusem číslo 2 452.

Dále jsme byli informování, že v programu lůžkových oddělení a v doléčování dojde od 1. 1. 2025 v Apolináři k zásadním změnám. Přítomní hosté se nedozvěděli k jakým, protože z personálu Kliniky adiktologie se kromě pracovní terapeutky nikdo posledního Klusu, vedeného v duchu Jaroslava Skály a Jiřího Hellera, nezúčastnil.

Zájemci z řad hostů však dostali tištěnou dokumentaci, z níž citujeme.

„Pánové na mužském lůžkovém oddělení mají od září úplně zrušené bodování. K rozvolnění došlo ohledně používání mobilů nebo kouření.“ [22]

„Když na mužském oddělení v září 2024 zrušili bodování, poslala jsem na vedení Všeobecné fakutní nemocnice žádost o informace podle zákona 106/1999 Sb. Co se týče odpovědi: Bodovací systém se úplně zruší. Plánovaný počet lůžek zatím prozradit nechtějí. V bývalé ‚Kotulance‘ budou nadstandardní detoxové pokoje. Už se tam staví a vrtá. My musíme mít přednášky i pilates ve stísněnější učebně. Změny umožní především individualizovat délku léčby ‚podle potřeb pacienta‘, a to s ‚maximální flexibilitou‘. Návazné ambulantní programy budou kvalitnější a bude jich víc. ‚Konceptuální změny mají zajistit větší spektrum pacientů a rovněž komfort pacientům samotným.‘ Od primářky Kliniky adiktologie Miroslavy Mašlániové z její neohlášené návštěvy na Volné tribuně 17. 10. 2024 víme, že individualizované léčebné pobyty budou měsíční a dvouměsíční, což je oproti nynějším čtyřem měsícům docela skok. My, co tu jsme, většinou na základě zkušeností dost pochybujeme, že dobrým směrem. Po druhém měsíci, natož po prvním, se na odchod z léčby necítila snad žádná z nás. Navíc bude pacient o délce pobytu rozhodovat sám. I opakovací pobyty budou nastaveny podle potřeb pacienta. Zkoušely jsme paní primářce vysvětlit na vlastním příkladu, že závislý člověk bývá po letech pití nebo braní drog příliš rozložený na to, aby si svedl vybrat, co je pro jeho léčení správné. Ale nijak to nepromlouvalo. Popravdě to vypadalo, že paní primářka stávající systém sice vede, ale nijak zvlášť ho nezná. Kupodivu nevěděla nic ani o existující studii výsledků léčby na ženském lůžkovém oddělení z 21. století, která prokazuje hodně vysokou úspěšnosti zdejší léčby. Studie prý neexistují.“ [23]

(Pozn. autorů: Pacientka K.V. zřejmě měla na mysli výzkum na ženském lůžkovém oddělení Apolináře, při kterém byly sledovány pacientky závislé na alkoholu léčené v roce 2006 a v roce 2008. Tři roky po léčbě abstinovalo 57 % pacientek.) [24]

 

Reakce z mužského lůžkového oddělení po zrušení bodovacího systému

„Nejdřív to byla fakt anarchie. Je v tom chaos, zmatek, je to málo trasparentní. Terapeuti teď hledají, jak nás zvládnout. Prohřešky se nebodují, ale zapisují se u terapeutů a probírají na komunitě. Teď zvažujeme návrh jednoho z pacientů, že by ti hříšníci z košíčku mohli losovat různé úkoly za trest – umýt okno, naučit se nazpaměť básničku… “ [23]

Končící vedoucí lékařka/psychiatrička ženského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie odpověděla na otázku pacientek „Jaký máte názor na připravované změny v Apolináři?“ takto: „Rozumím motivacím vedení kliniky, ale zrušení komplexního, léta budovaného systému a jeho nahrazení zjednodušeným krátkodobým programem za moudré nepovažuji, stejně jako oddělení léčebného programu od doléčovacího. Ale co je pro mne zcela nepochopitelné, je potřeba tajit takto zásadní změnu před pacienty, kterých se změny týkají. Učíme Vás plánovat, a to není možné bez jasných informací. Nevědět v druhé polovině října, jak bude vypadat program v lednu, je pro mne nepřijatelné.“ [25]

 

Zpátky k dnešnímu Klusu

Bylo přítomno 11 pacientek z lůžkové části. Jedna si zapomněla vyzvednout léky, takže obdržela výchovný „čtvrťák“. Ex-pacientek bylo 23. Převládaly dlouhodobě abstinující: 10–20 let abstinence 12, nad 20 let 2. Celková doba abstinence 258 a půl roku, s níže zmíněným manželem 261,5 roku a s opět virtuálně přítomným Igorem Sloukou 315 a půl roku.

Manžel bývalé pacientky, která pro nemoc nebyla přítomna, vyprávěl, jací s manželkou byli alkoholici, pili spolu. Ona se před více než 3 lety léčila v Apolináři a on po prvním měsíci její léčby začal abstinovat též. Po roce abstinence přestal kouřit. Dělá řidiče z povolání a v práci mu závidí, že abstinuje a nekouří. Euforicky popisoval, jak dobře se jim s manželkou vede. Jejich dcera, studentka konzervatoře, skvěle a plně prožitkově zazpívala „Imagine“ od Johna Lennona. Její druhá píseň byla o víně. Některé pacientky považovaly tuto píseň za nehodící se na Klus. Na to reagovala: „Je třeba trénovat, protože venku budete stále všude konfrontovány s alkoholem a s lidmi, kteří ho konzumují.“

Druhým přítomným mužem byl přítel 16 let abstinující ex-pacientky. Seznámili se, když ona abstinovala 4 roky. On: „Abstinent nejsem. Za 12 let, co jsme spolu, jsem vypil 3 piva a dva frťany, nikoli najednou, vždy po jedné konzumaci, když přítelkyně byla na doléčování na Albeři.“

Velice zajímavým hostem byla nesmírně vitální osmdesátiletá alkoholička A.B., desítky let navštěvující skupiny Anonymních Alkoholiků. V Apolináři byla poprvé, také se nikdy pro závislost neléčila. Hovořila naprosto otevřeně o své první, 15leté abstinenci, o 2leté recidivě a o nynější 25leté abstinenci, v polovině přerušené jednorázovým nesmyslným napitím.

Její myšlenky, týkající se trpělivosti, vzájemné pomoci a radosti z úspěchu druhých ve spojitosti s abstinencí plně korespondovaly s myšlenkami abstinujících ex-pacientek. Výborně si rozuměly. Shodly se na tom, že nejdůležitější je nastartovat proces „Jak si přestat lhát do kapsy“, jak jej označovala klusácká historie [21].

Poté se přešlo na loučení s Olgou Pecinovskou, což se neobešlo bez slz. Autoři připomněli její práci v Apolináři a Lojovicích. Jako jediná ze všech zaměstanců pracovala na mužském oddělení v období existence záchytky, na mužském oddělení již bez záchytky, na ženském oddělení v Lojovicích, na ženském oddělení po přestěhování do Apolináře v roce 2002 a v roce 2012 zažila odchod protialkoholního oddělení z psychiatrické kliniky a jeho vtělení do Kliniky adiktologie. Tím napsala apolinářsko-lojovickou historii, kterou již nikdo nemůže opakovat. Zájemce o celý její příběh odkazujeme na literaturu [25,26].

Ex-pacientky Olgu Pecinovskou označily za klenot.

 

Malá vsuvka – reakce poklusové. Z deníků pacientek:

„Kam má paměť sahá, nezažila jsem silnější atmosféru než dnes na Klusu mezi všemi, uprostřed veškeré té energie, která nás prostoupila a propojila. Klus byl pro mne emočně tak silný, že jsem se celá chvěla. Byl to blažený pocit, že někam PATŘÍM. Mezi výjimečné, skvělé ženy. Tahle zkušenost ve mně bude doznívat ještě dlouho. Patřit někam, být si s někým blízká, to mi v životě nesmírně chybí. Emoce, myšlenka i zkušenost v jednom.“

Pacientka před propuštěním: „Dnešní Klus byl poslední. Doufám, že nějaká podobná setkání se budou konat dál. Určitě chci po Novém roce zjistit, jak to v Apolináři bude. I když jsem ke změnám něčeho, co funguje, skeptická.“

Reakce hostující alkoholičky A.B. z Anonymních Alkoholiků: „Zapůsobila na mě přátelská atmosféra a vřelé přijetí mého příběhu. Ocenila jsem to, co jako nepijící alkoholička považuji za nejdůležitější: setkání dlouhodobě abstinujících alkoholiček s těmi, které jsou v léčení. Pocity těch, které jsou na začátku: beznaděj, hanba, fyzické, psychické a vztahové obtíže. A ejhle: mají před sebou živoucí důkazy toho, že střízlivost je možná, veselá a zdravá. Velmi na mne zapůsobila obrovská oddanost věci a profesionalita lékařky/psychiatričky, která Klus vedla.“

 

Zpět ke Klusu

Olga Pecinovská sama ukončila loučení pozváním na výstavu výtvarných děl, organizovanou ex-pacientkami a konanou tradičně jednou za rok v prostorách Apolináře. Šlo o devatenáctý a zároveň poslední ročník. Vzhledem ke zrušení Klusu bylo pokračování této výstavy ex-pacientkami zrušeno též.

Zde jsme se hromadně rozloučili s Olgou Pecinovskou skálovským pozdravem [1]:

„Ahoj všichni – mějte se – sejdeme se zase – u Olgy.“

Ve skupinkách a individuálně ještě pokračovalo a doznívalo loučení s Olgou Pecinovskou.

A také s posledním apolinářským Klusem, který nebyl tentokrát limitován časově, takže se značně protáhl přes obvyklých 90 minut.

Autoři tohoto sdělení měli čest doprovodit Olgu Pecinovskou k jejímu autu a při odjezdu jí zamávat.

Sami se poté, plni nostalgických vzpomínek a emocí, odebrali romanticky osvětlenou Apolinářskou ulicí dolů, ke kostelu Panny Marie Sedmibolestné v ulici Na Slupi.

 

Poznámka

Jména všech uvedených osob jsou publikována s jejich explicitním souhlasem.

Nikdy nepublikovanou báseň vedoucího Klusu ze dne 31. 10. 2024 „Amsterdam, Vincent a já“, jež zde zazněla, si vyžádaly pacientky a vyšla v měsíčníku ženského oddělení Apolináře, čímž se autor cítil velmi poctěn [27].

 

Role autorů

J. M. Nerad navrhl obsah sdělení, participoval na vyhledání a fixování historických pramenů, je autorem finálního textu. L. Neradová participovala na vyhledání a fixování historických pramenů, na úpravách textu po stránce formální a obsahové a práci stimulovala všetečnými otázkami.