Slavoj Brichcín devadesátiletý

Před dvaceti lety napsal do našeho časopisu MUDr. Pavel Baudyš, CSc., následující slova: „Česká psychiatrie a i sexuologie může mít radost a být pyšná, že 7. února 1935 přišel v Čermné na Domažlicku na svět tvoreček, který po 70 letech života vyrostl v reprezentanta těch nejlepších tradic medicíny. Byl jím Slavoj Brichcín. Snad jen sudičky věděly, jaký bude jeho životní běh, když mu dávaly do vínku pokoru před světem i lidmi, úctu k tradičním hodnotám a spravedlivost.“

Střih dvou desetiletí a je mi ctí psát další řádky.

K připomenutí další profesní dráhy je namístě shrnutí. Slávek maturoval na gymnáziu v Domažlicích v 17 letech. Po promoci na lékařské fakultě UK v Plzni v roce 1958 nastoupil jako sekundární lékař v Psychiatrické léčebně Dobřany. Po atestaci I. stupně v psychiatrii roku 1961 působil 25 let v KÚNZ České Budějovice. Zde zřídil lůžkové psychoterapeutické oddělení a založil sexuologickou ambulanci. Kurz psychologie pro lékaře na FFUK Praha absolvoval 1965–1967. Atestaci II. stupně získal v roce 1969 a sexuologickou atestaci 1977. Od roku 1967 se stal ordinářem pro psychiatrickou sexuologii a tehdy jediným sexuologem pro sedm okresů Jihočeského kraje. K vybudování lůžkového sexuologického oddělení pozván ředitelkou Psychiatrické léčebny Bohnice v roce 1986. Ve spolupráci s psychology Weissem a Kolářským pracoviště zpočátku pečovalo o české i slovenské sexuální delikventy. V letech 1990–1996 působil jako zástupce ředitele Psychiatrické léčebny Bohnice. Sexuologický primariát vedl do roku 2001. Do ledna roku 2025 pracoval na sexuologické ambulanci této nemocnice jako emeritní primář. Jako znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zpracoval víc než 2000 expertíz.

Významným dílem přispíval také k systémovým změnám v oblasti organizace péče o pacienty s nařízeným ochranným léčením. Na ministerstvu zdravotnictví ČR předsedal 6 let mezirezortní komisi pro ochranné léčby a nese klíčový podíl na prosazení institutu zabezpečovací detence (1998–2003). Byl také členem Centrální etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR.

Od počátku organizuje Bohnické sexuologické dny, letos už 37. Sexuologii vyučoval na právnické fakultě UK a na Policejní akademii ČR. Za Knihu Soudní psychiatrie a sexuologie pro studenty (2016) obdržel cenu Josefa Hynie. Byl iniciátorem první české monografie o sexuálních delikventech (1995), je autorem kapitoly Terapie pedofilních osob v díle Sexuální zneužívání dětí a ve velkém díle Sexuologie (2010) autorem kapitoly Soudní sexuologie. Slavoj Brichcín byl za budování klinické základny oboru v Českých Budějovicích a bohnické sexuologie oceněn čestným členstvím Sexuologické společnosti ČLS JEP (1995) od Psychiatrické společnosti ČLS JEP medailí J. E. Purkyně a čestným občanstvím Prahy 8.

A přitom se to všechno událo jaksi náhodou. Jak sám říká „Mou pubertální touhou bylo věnovat se literární vědě, jenže tenhle sen se záhy rozplynul. Maturoval jsem roku 1952, kdy už bylo jasné, že moji oblíbení literáti nemohou publikovat a některé knihy z gymnaziální knihovny se vyřazují. Medicína mi byla pomaturitní komisí doslova přidělena, stejně jako později umístěnka do dobřanské psychiatrické léčebny. Dnes vím, že možnost volby je příznakem svobody, ale tu měl v padesátých letech málokdo…“ (Reportér 02/2020 · Číslo 66). Můžeme si klást hypotetické otázky, kde by byla literární věda se Slávkem a kde by byla česká sexuologie bez něho. Odpovědi můžou být jenom spekulativní. Obohacení konkrétních kolegů a žáků, ke kterým se se ctí řadím, je však velmi konkrétní. Obrovský rozhled jak v oblasti psychofarmakologie, tak v psychoterapii, je legendou. Pro mnohé z nás bylo velmi inspirativní jeho laskavé vedení terapeutické komunity obtížných pacientů žijících s poruchou sexuální preference a potýkajících se s mnoha vnějšími i vnitřními ohroženími. Řešení přirozeně vzniklých konfliktů uvnitř této komunity dokázal řešit s nadhledem a někdy až odzbrojující moudrostí, a to i ve chvílích, kdy sám prožíval nesmírně těžké životní chvíle. Ve své práci vždy přemýšlel komplexně, zcela naplňoval paradigma bio-psycho-socio-spirituálního pohledu na člověka a jeho potřeby. Spirituální rozměr se prolínal s jeho silným zakotvením ve víře a církvi. Pro nás méně viditelnou práci odváděl i v oblasti informovanosti o otázkách sexuality na tomto poli, vedl psychoterapeutickou sekci České křesťanské akademie.

Obrázek Slavoje Brichcína by však nebyl úplný, kdybychom nezmínili jeho srdečnost při společenských setkáních. Je výborný a vtipný řečník s důrazem na upřímný a lidský kontakt. Na to vzpomíná i prim. Zdeňka Vyhnánková, která začínala pod jeho vedením v českobudějovické nemocnici. „Slávek mi přátelsky řekl, že nemám podceňovat krátké neformální posezení s kolegy na kávě po obědě, že jsou to okamžiky, kdy se mohu o psychiatrii dozvědět od zkušených kolegů mnoho důležitého pro další život psychiatra. Vzala jsem to vážně a dodnes vzpomínám na diferenciálně diagnostické úvahy zkušených kolegů, v kterých se neztrácela jedinečnost pacienta a nepostrádaly humor.“

Osobně Slávkovi vděčím za mnohé, zmínit musím telefonát z jara 1996, kdy mne oslovil s nabídkou práce u něho na oddělení. Byla to naše první interakce. Pro mne nová kapitola pracovního života na druhém břehu řeky Moravy.

Pavel Baudiš svůj text k Slávkovým sedmdesátinám končí „Slávek Brichcín byl vždy oním tichým, pracovitým, „tažným“ a nezištným pracovníkem, který nebyl a není jevištním typem psychiatra. Ovšem takoví jsou též potřební, užiteční a kumulují kolem sebe vděčnost a úctu. Možná více než ti první“. Já dodávám, že Slávek jím nadále je. A přeju, jemu i nám, ať ještě dlouho.

Martin Hollý