Recenze knihy

Vymětal J.: Úvod do psychoterapie

Praha, Grada, 2009, 281 stran.

Publikace je novým  doplněným vydáním úspěšné učebnice, která vyšla v roce 2003.

Na začátku uvádí autor  různé definice psychoterapie a sám ji vymezuje jako interdisciplinární a transdisciplinární obor vycházející z psychologie a pomáhající člověku prostřednictvím psychologických prostředků k dosahování normality. Normalita pak znamená, že člověk žije dle svých pozitivních možností ve společenství s druhými lidmi a s ohledem na ně. Všímá si negativní i pozitivní motivace k provádění psychoterapie, přičemž pozitivní motivací by měl být zejména altruismus. Věnuje se  vývoji psychoterapeutického myšlení v historii od mytologie a filozofie starých Řeků přes křesťanství až k novověké filozofické tradici a pak vzniku a současnému stavu profesionální psychoterapie od Janeta přes Freuda, Junga, Adlera a Skinnera až po Maslowa. K základním proudům počítá psychoterapii humanistickou, behaviorální, sugestivní, relaxační, systémovou, transpersonální a integrativní. Současnou psychoterapeutickou scénu přibližuje na vybraných důkladně probíraných směrech, a to na psychoterapii rogersovské, kognitivně-behaviorální, psychoanalytické a systemické, ke kterým v novém vydání připojuje ještě neuropsychoterapii na základě inspirace novou monografií K. Graweho. Neuropsychoterapie se snaží o propojení psychoterapie s činností mozku zkoumané moderními zobrazovacími metodami. Ve výkladu praktického provádění této „neuropsychoterapeutické léčby“ jsem však neshledal nic specifického, co by se lišilo od běžné eklektické poměrně direktivní psychoterapie. Kapitolu o psychoanalytické psychoterapii autor vhodně doplnil v novém vydání o poznatky Bowlbyho a Ainsworthové o formách a významu připoutání (vazby) dítěte k matce.

Rozsáhlá kapitola je věnována výkladu forem psychoterapie (individuální, skupinová a terapeutické společenství) a metodám, od různých druhů rozhovorů (empatický, interpretující, přesvědčující) přes psychodrama, psychogymnastiku a relaxační metody až po méně známou Gendlinovu techniku tělesně zakotveného prožívání, Leunerovo katatymní prožívání obrazů a jungiánskou práci se sny. Nové vydání doplňuje kapitola nazvaná „cyberpsychoterapie“, v níž se autor zabývá poradenstvím prostřednictvím internetu a dalších informačních technologií s využíváním tzv. virtuální reality. V dalších kapitolách autor podrobně rozvíjí otázky terapeutického vztahu s odvoláváním se zejména na Rogerse a M. Bubera. Psychoterapeutický proces, v němž má dojít k dosažení žádoucích změn v myšlení, prožívání a chování klienta, vyžaduje postupné sbližování terapeuta a klienta a překonávání klientova odporu. Má se uplatnit jak učení, tak sebetvorba-sebeřízení jako předpoklad vedoucí k autenticitě osobnosti.

Autor srovnává cíle psychoterapie v pojetí různých směrů  a shrnuje účinné faktory psychoterapie, rozdělené na obecné, vyskytující se u všech směrů (vztah, informace, sugesce, učení), a specifické pro jednotlivé přístupy (náhled, korektivní zkušenost, abreakce, nácvik dovedností apod.). Na osobnost psychoterapeuta má značné nároky. Psychoterapeut má být mj. empatický, k pacientům vstřícný, vnitřně stabilní, má mít v životě kvalitní interpersonální vztahy a má mít absolvovaný sebezkušenostní výcvik.

Rozsáhlá část monografie se zaměřuje na aplikační oblasti, které autor rozděluje na prevenci, léčbu a rehabilitaci. V kapitole o prevenci se zabývá krizovou intervencí a sebevražedností, citlivě rozebírá přístup k problematice znásilnění, zpracovává podněty k vedení závažně nemocných a jejich rodin, včetně sdělování nepříznivých zpráv, a poskytuje doporučení k jednání s agresivními pacienty. V kapitole psychoterapie jako léčba pojednává nejprve o psychoterapii dětí a adolescentů, nově je přidána kapitola o poruchách příjmu potravy. V rámci psychoterapie dospělých jsou probrány neurózy, sexuální poruchy, psychózy, poruchy osobnosti, závislosti a psychosomatické poruchy. V rehabilitaci autor podtrhuje roli udržení kvality života a uvádí pokyny  pro vedení nemocných po mozkové příhodě a nemocných s nádorovým onemocněním.

Vzdělání v psychoterapii autor rozebírá z hlediska jeho náplně, která má zajistit získání teoretických znalostí, zážitku psychoterapeutických postupů na sobě, získání psychoterapeutických dovedností a supervizi vlastní práce. Uvádí požadavky na akreditaci výcviků a soupis současných akreditovaných výcvikových programů. Neopomíjí ani etiku v psychoterapii a shrnuje konkrétní etické požadavky. V poslední kapitole se pak věnuje vzájemnému obohacování psychoterapie, socioterapie a farmakoterapie.

Záběr „Úvodu do psychoterapie“ je, jak je patrno z obsahu, široký a důkladný. Výklad je podáván systematicky s jasnou strukturou a logickým uspořádáním, k přehlednosti přispívá i vzorná grafická úprava knihy. Text oživuje řada výstižných ukázek z autorovy praxe. Změn oproti druhému vydání, které v tomto časopise recenzoval prof. Svoboda (2003, č. 4, s. 233), je poměrně  málo. Již předchozí vydání bylo dostatečně vypilované a stačilo je pouze na několika místech aktualizovat novými poznatky. Knihu možno vřele doporučit psychiatrům a lékařům obecně, psychologům a dalším pracovníkům v pomáhajících profesích i studentům uvedených oborů.

Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.