Sabine Kayser, Konstanze Döhner, Jürgen Krauter, et al., and for German-Austrian AMLSG

Department of Internal Medicine III, University Hospital of Ulm, Ulm, Germany; Department of Hematology, Hemostasis, Oncology and Stem Cell Transplantation, Hannover Medical School, Hannover, Germany; Department of Oncology and Hematology, Klinikum Oldenburg, Oldenburg, Germany; et al.; Abteilung Biostatistik, German Cancer Research Center, Heidelberg, Germany

Blood, 17 February 2011, Vol. 117, No. 7, pp. 2137-2145

S terapií související akutní myeloidní leukemie (t-AML) je rozpoznaným klinickým syndromem, který vzniká jako komplikace po cytotoxické a/nebo terapii zářením pro primární malignitu nebo autoimunitní chorobu. V současné době se soudí, že přichází asi v 10 % všech AML a má horší výsledky ve srovnání s de novo AML. Doba latence mezi diagnózou primárního onemocnění a zjištěním t-AML je mezi několika měsíci až několika lety. Může záviset na kumulativní dávce, na intenzitě dávky a typu předcházející chemoterapie a/nebo terapie zářením. Z pohledu na cytogenetiku mají t-AML častěji abnormální cytogenetiku, zvláště zvýšenou prevalenci nepříznivých rizikových karyotypů. Otázkou zůstává, zda diagnóza t-AML sama o sobě ukazuje na špatnou prognózu nebo zda horší výsledky mají vztah ke geneticky nepříznivému rizikovému profilu. To zatím vyhodnocovalo jen málo autorů, zvláště v souvislosti s jinými klinickými a biologickými prognostickými znaky. Předmětem referované studie bylo vyhodnotit dopad t-AML na velkém souboru dospělých pacientů s AML léčených v rámci prospektivních multicentrických studií.

Metody, soubor a výsledky. Do studie byli zařazeni pacienti 6 prospektivních multicentrických studií německo-rakouské AML studijní skupiny (AMLSG) v době mezi 1993 až zářím 2008, kteří dostávali dle věku adaptovanou intenzivní indukční a konsolidační terapii (signifikantně méně intenzivní u pacientů starších než 60 roků). Podrobně byla provedena cytogenetická a molekulárně genetická analýza (mutace v FLT3, MLL a CPBPA). Statistická analýza zahrnovala kompletní remisi (CR) nebo selhání terapie, OS, přežití bez relapsu (RFS), kumulativní incidenci relapsu (CIR) a kumulativní incidenci úmrtí (CID) s podrobným srovnáním klinických, laboratorních, cytogenetických a molekulárně genetických abnormalit a distribuce těchto abnormalit u pacientů s t-AML a AML de novo. Z celkového počtu pacientů zařazených dle typu, mělo 200 pacientů t-AML (7,0 %) a 2653 pacientů AML de novo (93 %). Pacienti s t-AML byli starší (P < 0,00001) a měli nižší celkový počet leukocytů (P = 0,003) měli častěji abnormální cytogenetiku s vyšší prezentací translokací 11q23, stejně tak i nepříznivou cytogenetiku, včetně komplexních a monosomálních karyotypů a nižší prezentací středně rizikových karyotypů (P < 0,0001). Pacienti s t-AML měli méně často mutace NPM1 (P < 0,0001) a FLT3 -⁠ ITD duplikace (P = 0,0005). Mladší věk při diagnóze primární malignity a léčba obvyklými protinádorovými látkami, stejně jako inhibitory topoisomerázy II byly spojeny s kratší délkou latentního období do výskytu t-AML.

Závěr. Výsledky této studie rozšířily dosavadní znalost, že t-AML je nepříznivým prognostickým faktorem pro RFS a OS, nezávislým na ostatních klinických a biologických variabilních faktorech. Horší výsledek, zvláště u intenzivně léčených mladých nemocných je možné hlavně přisoudit zvýšenému riziku úmrtí v kompletní remisi pravděpodobně v souvislosti s kumulativní toxicitou léčby zhoubného nádorového onemocnění.

Prof. MUDr. Otto Hrodek, DrSc.