Dvořáková P, Starý J. Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou. S profesorem Janem Starým o převratech v dětské onkologii

Dětské nádory jsou pro mě strašákem jak z pohledu matky, tak lékaře. Prošvihnout časné stadium tumoru je o to závažnější, že dětské tumory jsou relativně vzácné, zato ale často velmi agresivní a obtížně léčitelné. Lékaři, kteří si zvolili obor dětské onkologie a hematoonkologie, ve mně vždycky vzbuzovali úctu. A ta po přečtení knihy Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou o celoživotním díle profesora Jana Starého ještě vzrostla.

Text je psán formou rozhovoru. Otázky pokládá oceňovaná autorka bestsellerů Petra Dvořáková, která si sama prošla bolestnou zkušeností matky dítěte s onkologickou diagnózou. S profesorem Starým se tehdy setkávala u lůžka svého syna a vzpomíná na něj jako vždy vlídného, laskavého a ochotného každému na jeho úrovni vše vysvětlit. Dvacet let po této zkušenosti, když pan profesor předal přednostenství kliniky dětské onkologie a hematologie své nástupkyni paní docentce Šrámkové, se rozhodla zachytit jeho příběh skrze jeho osobní vyprávění. Výsledkem je příběh dokumentující neskutečné pracovní i osobní nasazení, které dokázalo v osmdesátých a devadesátých letech 20. století zvrátit výsledky hematoonkologické léčby a následně posunout Česko mezi světovou špičku v oboru.

Kniha je rozdělena na čtyři části. První mapuje profesorovo dětství až po ukončení studia medicíny. Představuje Jana Starého jako úplně normálního kluka, který strávil většinu volného času venku. Profesor sám sebe popisuje jako průměrného studenta, který ovšem umí zabrat, když na to přijde. Volbou medicíny překvapil i své rodiče, ale nikdy nelitoval. K pediatrii dostal skoro nedobrovolně a po delším přemlouvání, ale pak se stala celým jeho životem. Což dokumentuje i poslední odpověď na otázku, co by řekl svému mladšímu já nastupujícímu na medicínu, a to: „Dobře jsi udělal.“ To je přece krásné.

Druhá část, nazvaná Na prahu naděje, pro mě byla nejemotivnější. Profesor Starý si naplno prošel pediatrickým výcvikem napříč různými odděleními včetně neonatologie. Na každé práci vyzdvihuje zejména její pozitiva a z jeho pohledu nabývám dojmu, že kamkoliv přišel, tam si našel naplnění, dobré kolegy a moudré mentory. Po první atestaci se začal věnovat hematologii.

Krátce poté se stal vědeckým pracovníkem a i v této kariérní větvi je už od začátku patrné jeho nadšení, přestože k ní opět přišel spíš jako slepý k houslím. V této části se bolestně odkrývá realita nemocniční péče za doby komunismu, minimální dostupnost drahých léků a zejména díky nemožnosti komunikace s vnějším světem velmi omezený přístup k informacím o moderní terapii. Pod heslem „co si neuděláš sám, tak nemáš“ se vývoj léčby sice díky vysokému nasazení českých vědeckých pracovníků úzce kooperujících s kliniky posouval, ale pomalu. Sice byla dostupná léčebná schémata pro léčbu leukemií, ale často chyběly léky. Získávali jsme proti Evropě ztrátu. To vědomí, že kousek od hranic je dostupná kvalitnější terapie, kterou bychom zoufale potřebovali, musela být nesmírně frustrující.