Vzpomínka na MUDr. Radmila Höschla (1931–2011)


Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2011; 91(9): 558-559
Kategorie: Aktuality/zprávy/recenze

Dne 30. 6. 2011 zemřel MUDr. Radmil Höschl ve věku 80 let. Když mi telefonovali tuto smutnou zprávu jeho manželka Eva a jeho synovec prof. Cyril Höschl, vyvstaly mi v okamžiku dojetí vzpomínky na dlouholeté osudové peripetie našeho přátelství.

S Radmilem jsem se poprvé setkal v pracovně doc. MUDr. Karla Šilinka, DrSc. ve Výzkumném ústavu endokrinologickém (VÚE) na Národní třídě. Byl v konkurzní komisi spolu s biochemikem dr. S. Röhlingem, přírodovědcem dr. Luďkem Jirouskem a s klinikem dr. J. Pečeným. Do konkurzu jsem se přihlásil po skončení dvouleté základní vojenské služby v r. 1958.

Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. s manželi Höschlovými 30. 6. 2010.
Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. s manželi Höschlovými 30. 6. 2010.

Endokrinologie a vývojové regulační mechanismy v biologii obecně mne fascinovaly od studií. Konkurzu jsme se účastnili dva. Za pár dnů mi už Radmil s radostí telefonoval, že jsem konkurz vyhrál, že jsem přidělen panem docentem do jeho fyziologické laboratoře a že moje hlavní práce s ním se má týkat nemocí štítné žlázy a regulace purinového a glycidového metabolismu.

Fyziologická laboratoř byla současně naší ordinací, ale s výzkumnou laboratoří neměla mnoho společného. K výzkumné práci jsme proto využívali i jiné prostory v ústavu. Vedle nás měl ambulanci dr. František Lukš, renomovaný endokrinologicky zaměřený gynekolog a manželé Vlastimil a Eva Šmejkalovi. Ti se zabývali zejména cytologií štítné žlázy a publikovali pozoruhodné výsledky.

V naší místnosti jsme se zakrátko dobře sžili a nastolili jsme vzájemně vyhovující algoritmy. Do práce přicházel jako první Radmil. U blízkého stánku na Národní třídě si zakoupil Rudé právo, nikoli však, aby se ideologicky vzdělával, což jsem brzy poznal. Když jsem totiž přišel o pár minut později, Radmil už ležel na pohovce, hlavu měl přikrytou Rudým právem a sladce oddychoval. Připravil jsem tiše ranní kávu a pak teprve jsem opatrně sňal kuriózní paraván, vypili jsme kávu, zhodnotili krátce novinky a začali pracovat. Naše první společná publikace byla čistě klinická a týkala se paradoxního příbytku na váze u nemocných tyreotoxikózou, u nichž při zvýšeném apetitu převážely anabolické pochody nad katabolickými.

To už jsme oba měli své ambulantní hodiny a společně jsme sloužili noční a víkendové služby na interně v nemocnici U staré školy na Starém městě. Společně jsme chodili na pondělní schůze Spolku lékařů. Radmil už měl dobré styky se zdravotnickým nakladatelstvím, kde externím redaktorem byl tehdy docent Ota Gregor. Překládal nějaké biochemické texty z ruštiny, a já jsem sepsal v Thomayerově sbírce monografii o kyselině močové.

V lékařském pracovním týmu v Ústavu byli sympatičtí, přátelští kolegové, mezi nimi Jaroslav Pečený, Luboš Stárka, Josef Soumar, J. Křemenová, krátce Evžen Strouhal, z biochemiků Sváťa Röhling, Stanislav Vohnout, Roman Reisenauer, vynikající statistik, Jiří Bednář a další. Nikdy nezapomenu na dlouhé rozhovory, týkající se endokrinologie, medicíny, obecné biologie, ale i sociologie a filozofie a ovšem politiky (s Radmilem jsme jeden čas uvažovali studovat externě sociologii). Vždy jsem v ústavu cítil ono vysoce intelektuální prostředí, těžce popsatelné. Doc. Šilink přicházel se svými skvělými nápady a počítačovým stanovením diagnózy a všichni jsme znali jeho kybernetické označení projevů porušené funkce štítné žlázy písmeny abecedy (KLMNOPS).

Radmil byl technický typ. Jak se mohl podívat do nějakého stroje, nebyl k udržení. Měl skútr, který si opravoval sám. Rozeznával dva druhy řidičů podle chování, když musí zastavit a něco spravit. První typ se rozhlíží, kdo by mu pomohl a sám se nesnaží něco spravit. Druhý si lehne pod stroj, vše prohlíží, pustí se do opravy.

Radmil by vyhraněný druhý typ. Znal i Šilinkovo pravidlo dvou stádií podávání šroubků:

„V 1. stádiu padají šroubky, které tam nemají co dělat, a tím se není třeba vzrušovat. Ve druhém stádiu padají šroubky, které tam už mají co dělat, a to je lepší rychle stroj prodat”.

S jeho skútrem jsme jednou cestovali na kongres do Polska (Zeliona Góra). Dojeli jsme s četnými zastávkami kvůli vlastnoručním opravám.

Později jsme byli pověřeni panem docentem studiem diagnostických a léčebných poruch funkce štítné žlázy pomocí radioaktivního jodu. Oba jsme nastoupili na částečný úvazek na Radioizotopové pracoviště VÚE v Motole, kde jsme vyšetřovali a léčili pacienty jódem 131J. Z tyreologie jsme pak publikovali řadu prací doma i v zahraničí. Oddělení v Motole se postupně rozšiřovalo. Primářem byl Jan Kubal, přišel Jan Němec (studoval karcinom štítné žlázy), Marta Neradilová, Standa Váňa, později Václav Zamrazil, dočasně Evžen  Strouhal.

V 60. letech se naše cesty začaly rozcházet. Já tíhnul spíše ke klinice, Radmila zajímala  problematika nukleární medicíny. Tento jeho zájem trval po celý jeho profesní život.

Pak jsme se oba rozjeli do světa, já do Etiopie na 2 roky, Radmil později byl poslán jako expert IAEA (International Atomic Energy Agency) do Vídně. S manželkou Evou pobývali v řadě zemí,  nejprve v Barmě (v r. 1965) s cílem založit oddělení nukleární medicíny. Z Barmy se pak přesunuli do Sierra Leone se stejným posláním.

Sovětská okupace a následná „normalizace“ rozhodly o dalším osudu. Z Radmila a Evy se stali emigranté. V r. 1991 byli agenturou ve Vídni posláni do turecké Ankary (kde se spřátelili s naším tamním velvyslancem A. Dubčekem). Pět let pak trávili v Liverpoolu, kde Radmil pracoval v tamní nemocnici. Odtud je osud zavál do australského Sydney. Netušili, že to bude na 23 let a že se pak vrátí do svobodné Prahy. V Sydney se rychle seznámili s místní lékařskou komunitou. Radmil brzy získal práci na oddělení nukleární medicíny v Royal North Shore Hospital. Začínal s prof. Provanem Murrayem, po němž se pak stal vedoucím oddělení až do odjezdu z Austrálie v r. 1997.

S Höschlovými jsem ale neztratil kontakt. K prvnímu ilegálnímu (podle tehdejších měřítek trestuhodnému) setkání s Radmilem došlo v Bostonu, kam jsem byl pozván k přednášce na světovém endokrinologickém kongresu. Po dlouhém váhání mě naše úřady cestu schválily a s výbavou 20 USD na týden mne vyslaly do USA. Měl jsem sice v krabičce od filmu tajně ukryto o něco víc, ale i tak to bylo žalostně málo. Po přistání v Bostonu jsem začal hledat jak se co nejlaciněji dopravit do hotelu. Tu mne pozdravil prof. Gilbert-Dreyfus, známý francouzský endokrinolog, se kterým jsem se v r. 1965 seznámil na kongresu o endemické strumě v Praze. (Spolu s Radmilem jsme byli sekretáři kongresu). Pan profesor hned mával na taxi. S manželkou se usadili dozadu, já vedle řidiče. Tím se stalo, že po příjezdu k hotelu mi taxikář podal účtenku k zaplacení. Můj kapitál se značně ztenčil. Při registraci jsem si vyzvedl kongresový materiál, a když mi oznámili výši doplatku na ubytování, zjistil jsem, že nemohu zůstat déle než dvě noci. Roztrpčen jsem stoupal pojízdným schodištěm ke svému pokoji přemýšleje, jak si změním letenku, když tu náhle druhým schodištěm sestupoval v bílém smokingu nikdo jiný než Radmil, už Australan. Odvolal jsem svůj pokoj a nastěhoval se hned k Radmilovi. Řádně jsme setkání oslavili. Letenku jsem už nezměnil. S Radmilem jsme si pak dopisovali přes dr. Pierra Konopku, gynekologa v Paříži, se kterým jsem se znal z kliniky prof. Klotze, kde jsem dříve pracoval.

V polovině r. 1979 jsem dostal pozvání od Radmila jako od generálního sekretáře mezinárodního kongresu o štítné žláze (podepsán na zvacím dopisu byl ovšem profesor Murray, nikoli Radmil). Tak 28. 1. 1980 ráno jsem přistál v Sydney, kde už na letišti čekali Radmil s Evou a odvezli mne rovnou do svého krásného domova s velkou zahradou a bazénem a dalmatinkou Čintou na předměstí ve čtvrti St. Ives.

Moje přednáška na kongresu o vztazích mezi kalciem a řízením sekrece tyreoidálních hormonů dopadla dobře a otevřela mi dveře do Japonska k Radmilovým přátelům, dr. Šišibovi z Tokia, kde jsem pak několikrát pracoval a k dr. Nagatakovi (z Nagasaki) a Fujitovi (z Kobe). Höschlovi mě provezli po Sydney a okolí, navštívili jsme místní slavnou operu (pozvali mne na operu, kde zpívala zrovna Joan Sutherland v Donizettiho Lucia di Lammermoore). Zajeli jsme až do Canberry. Na sjezdu jsem se také setkal s dalším známým endokrinologem z Prahy doc. Ottou Küchelem, již také emigrantem v Kanadě.

S Höschlovými jsem se pak setkal znovu až v r. 1991, kdy jsem byl pozván prezidentem Australské lékařské společnosti k přednášce o naší lékařské společnosti J. E. Purkyně, poté v Bangkoku, v Nice a pak už v Praze. Shodou okolností jsme se stali ve Střešovicích sousedé, vzdáleni od sebe třemi zastávkami tramvaje.

Pobyt v Praze nebyl pro Radmila bez zdravotních problémů. Prodělal různé operace s trvalými následky a trpěl i zklamáním z aktuálních politických poměrů. Několikrát poslal kritické glosy do Lidových novin. Ze svých bohatých zkušeností ze světa byl přesvědčen, že tento stát při rozumném vedení se mohl vyvíjet daleko příznivěji. Uspokojení nacházeli s Evou na koncertech, v divadle a vůbec v kultuře a v cestách po Evropě. Radmil se věnoval intenzivně počítačové technice a byl v tomto směru odborníkem. Jejich byt v Praze byl často sídlem četných přátel domácích i ze světa.

Po posledním návratu z delšího reminiscenčního pobytu v Austrálii v květnu a červnu tohoto roku byl akutně hospitalizován a neočekávaně zemřel.

Je mi smutno, když vzpomenu na naše endokrinologické začátky, na peripetie našich osudových cest. Naše dlouholeté přátelství patřilo neodmyslitelně k našim životům. 

Jaroslav Blahoš


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2011 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se