Spirituální péče ve zdravotnictví


Spiritual care in health services

The author draws attention to the urgency of addressing the issue of patients’ spirituality and its influence on health, illness and dying in hospitals in the Czech Republic. She points out the need to distinguish it from one’s religiousness, since one’s spiritual orientation may, but need not, be of a religious nature, particularly in our secular society. She refers to the need to provide care by hospital chaplains, which could considerably reduce patients’ stress levels as well as that of their relatives and hospital staff. This could be helpful for ameliorating the interpersonal atmosphere within the individual hospital departments and improve the quality of health care provided.

Key words:
spirituality, religiosity, spiritual care, stress, hospital chaplain service.


Autoři: E. Kalvínská
Působiště autorů: Útvar náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FN v Motole v Praze ;  Náměstkyně: Mgr. Jana Nováková, MBA.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(9): 522-524
Kategorie: Z různých oborů

Souhrn

Autorka upozorňuje na naléhavost věnovat se i v České republice otázce spirituality pacientů a jejímu vlivu na zdraví, nemoc i umírání v našich nemocnicích. Zdůrazňuje potřebu odlišit ji od religiozity člověka, neboť jeho spirituální přesvědčení může, ale nemusí být religiózní povahy, zvláště v naší sekulární společnosti. Poukazuje na nutnost poskytování spirituální péče zvláště vyškolenými nemocničními duchovními, což může podstatně snižovat míru stresu hospitalizovaných pacientů, jejich blízkých i personálu, který o ně pečuje. To by napomohlo ke zlepšení atmosféry na jednotlivých odděleních nemocnic a rozšířilo kvalitu poskytované zdravotní péče.

Klíčová slova:
spiritualita, religiozita, spirituální péče, stres, nemocniční duchovní služba

Úvod

V našich nemocnicích se zdravotníci teprve začínají seznamovat s faktem, že při péči o pacienta je třeba ošetřovat nejen jeho biologické, psychologické, sociální, ale i spirituální potřeby (7), neboť mohou mít velký vliv na jeho další léčbu a vývoj nemoci (11). Zvláště v sekulární společnosti je třeba vysvětlovat, že se nejedná pouze o péči o pacienty religiózní, kteří tvoří jen malou část populace, nýbrž že spirituální rozměr má každý člověk a potřebuje pomoc i v tomto ohledu, hlavně v průběhu vážné nemoci nebo umírání. Proto je nutné zajistit potřebnou spirituální péči odborníky, kteří poskytnou podporu nejen nemocným, ale i jejich blízkým a personálu. Vzhledem k tomu je velkým přínosem, že se této otázce začíná věnovat stále více pozornosti.

Na podzim roku 2007 díky Českomoravské psychologické společnosti proběhla v Praze Mezinárodní konference o spiritualitě, jíž se zúčastnilo přibližně 70 přednášejících ze čtyř kontinentů světa a asi ze 30 zemí. Tento velký zájem ilustruje snahu upozornit na potřebu zabývat se spiritualitou pacientů, i když se na jednotném názoru, co to vlastně spiritualita je, zřejmě nikdy všichni neshodnou. Na konferenci opakovaně zaznělo, že je asi tolik druhů spirituality, kolik existuje lidí, protože je to tak jedinečná kvalita každého člověka, že je pro něj vždy značnou měrou individuální.

Vzhledem k tomu, že kvalita života se dle Světové zdravotnické organizace (WHO) měří posuzováním šesti základních oblastí života, z nichž jednou je i spiritualita, religiozita, a osobní přesvědčení (1), začali jsme se i v  České republice otázkami spirituality a jejího vlivu na zdraví, nemoc i umírání intenzivně zabývat. Je zapotřebí o ní běžně hovořit se zdravotníky a poukázat na to, že pacientova spiritualita či religiozita může být jednou z příčin klinicky závažného chování a prožívání pacienta – především ve vážném, chronickém či terminálním stavu (11).

Ukazuje se, že je velmi důležité odlišovat spiritualitu člověka od religiozity, protože spirituální přesvědčení může, ale nemusí být religiózní povahy. I u nereligiózních lidí můžeme objevovat hlubokou spiritualitu a spirituální potřeby (13). To je třeba si uvědomit zvláště proto, že v naší sekulární populaci – a tudíž i v nemocnicích – je těchto pacientů většina. Je těžké odhadnout, jaké procento pacientů náleží k církvím a jaké procento z tohoto počtu jsou lidé svou náboženskou víru opravdu praktikující. Podkladem jsou údaje ze sčítání lidu, kde velmi záleželo na dotazovaných, jak se chtěli prezentovat. Odhady činí kolem pěti procent praktikujících z celkového počtu 25–30 % registrovaných v církvích (3). Z toho vyplývá, že převážná většina našich pacientů – tj. 70 % populace i více – registrována v církvích není, nicméně spirituální podporu v určitých chvílích svého života může také potřebovat. Upozorňuji na to, že se údaje mohly lišit dle jednotlivých okresů a krajů.

Culliford hovoří o tom, že přestože veřejné mínění poukazuje na úpadek religiózních zvyků, spiritualita i nadále zůstává silná (2). Speck zdůrazňuje důležitost spirituálního přesvědčení pacienta při usuzování na další klinický průběh nemoci, při zacházení se stresem spojeným se smrtí či zoufalstvím nad koncem života; dále též při posuzování kvality života onkologických pacientů (13).

Objeví-li se otázka, proč je tak důležité umět rozpoznat duchovní nouzi u našich pacientů, pak je vhodné si uvědomit, že vážně, chronicky nebo opakovaně nemocný pacient – neřku-li umírající – prožívá dlouhodobý stres, jehož nepříznivý dopad na jednotlivé orgány je znám (4). Vzhledem k tomu, že vlivem tohoto stresu mohou nastat i vážné změny v imunitním systému (6, 14), je snadné si představit, že pak lze očekávat i další obtíže, které naději na uzdravení zhoršují. Pokud v tomto období rozpoznáme individuální, stavem pacienta aktivované duchovní potřeby a zajistíme mu péči odborníka, který jej (eventuálně jeho blízké) bude touto nelehkou situací provázet, může se snížit míra prožívaného stresu, a tím zvýšit šance pacienta na uzdravení nebo na klidnější a důstojnější umírání.

Spiritualita

Uvedu pouze několik zdrojů, abych přiblížila názory různých odborníků na to, co vlastně lidská spiritualita je. Odkazuji se zde na významného britského psychiatra Culliforda, který říká, že spiritualita je obecným lidským jevem (1). Ve svém článku připomíná aspekty, užívané modulem Světové zdravotnické organizace WHOQOL SRPB při hodnocení kvality lidské spirituality, religiozity a osobního přesvědčení. WHO (1998) navrhla pro tento modul osmnáct aspektů, které zařadila do čtyř kategorií:

  1. transcedence,
  2. osobní vztahy,
  3. mravní kodex, a 
  4. specifická religiózní přesvědčení.

Pod transcendencí uvádí následující:

  • Spojení se spirituálním bytím nebo silou;
  • Smysl života;
  • Respekt/úcta;
  • Celistvost/integrace;
  • Božská láska;
  • Vnitřní klid/vyrovnanost/harmonie;
  • Vnitřní síla;
  • Smrt a umírání;
  • Přilnutí aodpoutání;
  • Naděje/optimismus;
  • Kontrola nad svým životem.

Pod osobními vztahy se nachází:

  • Laskavost k druhým/nesobeckost;
  • Přijímání druhých;
  • Odpuštění.

Pod mravním kodexem vystupují:

  • Osobní zásady správného života;
  • Svoboda praktikovat dle svých přesvědčení a rituálů;
  • Víra.

Pod specifická religiózní přesvědčení zahrnuje:

  • Specifická náboženská vyznání.

Těchto osmnáct aspektů užitečně vymezuje oblast péče o spirituální potřeby pacientů.

Ve stejném článku citovaný autor (1) uvádí praktičtěji zacílenou definici spirituality Murraye aZentera, kterou cituje z Nursing Concepts for Health Promotion z roku 1989:

Zdá se, že v každé lidské bytosti je spirituální dimenze, hodnota, jež přesahuje náboženské začlenění, která usiluje o inspiraci, úctu, respekt, smysl aúčel, dokonce i utěch, kteří nevěří v Boha. Spirituální rozměr se pokouší o to být v harmonii s univerzem, snaží se odpovídat na otázky ohledně nekonečnosti a dostává se do popředí především v obdobích emočního stresu, fyzické (a duševní) nemoci, bolestné ztráty, či úmrtí“.

Později autor (1) cituje i Ellisona z roku 1983, který předpokládá, že

„…spiritualita nás motivuje a umožňuje nám hledat smysl a účel v životě. Je to duch, který spojuje celkovou osobnost aposkytuje pocit posilujícího, povzbuzujícího směru ařádu. Spirituální dimenze neexistuje izolovaně od psyché a soma, ale zajišťuje integrující sílu. Ovlivňuje a je ovlivňována naším fyzickým stavem, pocity, myšlenkami i vztahy.“

WHO ve svém prohlášení z roku 1990 (15) uvádí následující definici:

Spirituální aspekty péče o pacienty jsou takové stránky lidského života, které se nějakým způsobem vztahují k zážitkům, přesahujícím smyslový fenomén. Nejsou stejné jako náboženské prožitky, ačkoli pro mnoho lidí je náboženství vyjádřením jejich spirituality. Na spirituální rozměr lidského života můžeme nahlížet jako na něco, co propojuje fyzické, psychologické a sociální složky života jedince. Často se spiritualita chápe jako zabývání se smyslem a účelem života a pro lidi na sklonku života je běžně spojována s potřebou odpuštění, usmíření a s potvrzením jejich hodnoty a užitečnosti“.

Nakonec zmíním názor americké lékařky, která připravila podklady pro odebírání spirituální anamnézy, používané na celém světě – Christiny Puchalski (11), podle níž patří spiritualita k nejvyššímu smyslu a cíli života a má klinickou důležitost.

Z českých autorů se pojetím spirituality zabývá ve své knize „Psychologie náboženství aspirituality“ i psycholog Pavel Říčan (12). Mohli bychom pokračovat dalšími názory na definici spirituality, ale domnívám se, že výše zmíněné pro účely tohoto článku postačí.

Spirituální péče

Spirituální péče nespočívá jen v ulehčení pacientovi vhodnými rituály, nýbrž znamená pro poskytovatele být součástí jedincova hledání existenciálního smyslu“ (13).

Členové Sekce krizové asistence Společnosti lékařské etiky ČLS JEP v roce 2006 zformulovali následující definici spirituální péče:

Nemoc a umírání vede k naléhavějšímu kladení otázek o smysluplnosti života, platnosti hodnot a důvěry v tyto hodnoty. Spirituální péče se týká člověka jako celistvé bytosti. Nabízí možnost pomoci porozumět příběhu života, lidsky důstojně zvládat obtížnou situaci a objevovat hodnoty, kterým je možno důvěřovat v další fázi existence. Zahrnuje psychologické, sociální aduchovní aspekty a může obsahovat specifické náboženské prvky, přiměřené zvyklostem klientů.“

Na přípravě této definice se podíleli společně psychologové, lékaři, sestry i teologové, lidé z různých náboženských denominací i bez vyznání.

Je důležité poukázat na to, že tato péče může, ale nemusí zahrnovat náboženské prvky. Oproti nemocným, za kterými docházejí přátelé a duchovní z farností, žije většina pacientů v naší sekularizované společnosti bez podpory náboženského společenství, nerozumí náboženskému jazyku a je tedy zpravidla mnohem osamělejší při pobytu ve zdravotnickém zařízení v tak těžkém období, jakým je vážná nemoc či dokonce umírání. Ve stejné situaci jsou i jejich blízcí.

Z lékařské literatury můžeme při vysvětlování nezbytnosti péče o lidskou duchovní dimenzi vycházet například z knih psychiatra a neurologa Viktora E. Frankla, který výrazně rozšířil medicínský a psychologický přístup k člověku o hledisko duchovní dimenze lidského života.Tento terapeutický přístup nazval „logoterapie“, přičemž „logos“ zde znamená „smysl“.

Logoterapie je zaměřena na duchovní stránku lidské existence. V životě člověka se projevuje svobodou v osobních volbách, odpovědností za ně aprožíváním jejich smysluplnosti či nesmyslnosti vzhledem k rozpoznávaným životním hodnotám. Frankl poukazuje v životě člověka na jeho svobodnou a odpovědnou reflexi, jež je pro něj charakteristická. Nevidí v něm pouhé „bytí“. To pak činí jeho život existencí, podle níž nazval svůj přístup „existenciální analýza“. Tu vnímá spíše pohledem na člověka v jeho životě „zevnitř“, z hlediska vlastní žité existence. „Logoterapií“ oproti tomu více rozumí pomáhající přístup „zvenku“, z hlediska objektivních hodnot, jejichž uskutečňováním činí člověk svůj život smysluplným, objektivně hodnotným (5).

Frankl zastával názor, že každý člověk duchovní rozměr má  akaždý člověk může – pokud bude připraven lidsky i profesionálně – druhému člověku v této duchovní oblasti pomoci, například cestou logoterapie. Jeho logoterapie a existenciální analýza oslovila mnoho terapeutů na celém světě, neboť nabízí své myšlenky a poznatky zdravotníkům jazykem, který jim je srozumitelný. Tento přístup pomáhá lidem – tedy i nemocným – objevovat smysl v hodnotách, situacích a činech jejich praktického života. Pole působnosti logoterapie však explicitně končí před hranicí transcendentna.

S otázkami ohledně vztahu k veličině, která člověka přesahuje, k víře v tuto veličinu, které mnozí říkají Bůh, a která se týká nejniternější hloubky člověka, mohou pacientům – pokud o to výslovně projeví zájem – pomoci dobře připravení nemocniční duchovní. I jejich úkolem však zpravidla bývá nejprve ošetřit duchovní potřeby nemocného v obecně lidské oblasti. Pacienti, kteří jsou členy náboženských společností, bývají v jednodušší situaci, protože si mohou povolat duchovního ze svého společenství a požádat jej o rozhovor.

Domnívám se proto, že pro pacienty v různých životních situacích přítomnost nemocničního duchovního, ochotného je provázet v období těžké nemoci či umírání, může být důležitá. Často hledají odpovědi na existenciální otázky (9), které v nich vyvolávají strach, ovlivňující coby trvalý stresor následně jejich vitalitu, obranyschopnost a hojení organismu. Bývá to strach z bolesti, z nejisté budoucnosti, z ohrožených vztahů, z finanční závislosti na druhých, strach oto, jak se postarají orodinu, také však strach ze ztráty důstojnosti, z utrpení, z umírání, apod. Většinou s těmito strachy pacienti zůstávají na odděleních sami. Příbuzní nedokážou a obvykle ani nevědí, jak reagovat na otázky typu „Proč zrovna já?“, „Co se mnou bude?“, „Co bude po smrti?“ a často své blízké odvrací od úmyslu o nich hovořit. Bývají velmi zasaženi vážnou nemocí svého milovaného a potřebují sami pomoc a podporu někoho „zvenku“ (10). Většinou nejsou schopni poskytovat emoční a spirituální podporu svému nemocnému dlouhodobě.

Pokud pacientům poskytneme možnost si na toto téma popovídat a vyjádřit své pocity, zejména strachy, můžeme jim pomoci se vyrovnat se závažnou situací, kterou vážná nemoc i umírání jsou, a to se může zobrazit na jejich psychickém stavu ve smyslu zlepšení. To dále může umožnit rychlejší uzdravení nebo – v pokročilém stavu nemoci, kdy je smrt nezvratná – snazší vyrovnání se s umíráním i se smrtí, s přijetím současného stavu. Pacienti však v dané situaci většinou aktivně nevyhledávají v okolí lidi, se kterými by chtěli tyto otázky řešit. Mají často opět strach – strach zodmítnutí. Proto je důležité připravit zdravotnické pracovníky na to, aby na otázky, pochybnosti a úzkosti nemocných byli ochotni odpovídat, a zároveň k tomu, aby dovedli takovou pomoc nemocnému taktně nabízet.

Ošetřující personál – lékaři, sestry i ošetřovatelé – je v současné době značně technicky i administrativně vytížen. Při sebelepší snaze těžko zvládá nároky pacienta na to, aby jej provázel nemocí též psychologicky a spirituálně, či s ním hovořil o jeho obavách z budoucnosti. A kromě toho většinou bohužel nebývá v takto zacílené komunikaci a provázení školen (8). Proto si kvalitní péče o spirituální potřeby nemocných žádá pomoc odborně připravených specialistů.

Závěr

Považuji za důležité další rozvoj psycho-spirituální péče v našem zdravotnictví podporovat. Při hledání optimálních forem spirituální péče, vzdělávání personálu i odborných pracovníků a jejich integraci do českého zdravotního systému dávám přednost konstruktivní a pozitivní spolupráci všech, kteří jsou v dané problematice angažováni. Praktičtějším otázkám spirituální péče věnuji další navazující příspěvek.

MUDr.Eva Kalvínská

koordinátor psychosociální

aspirituální péče

Útvar náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FN Motol

V Úvalu 84

150 06 Praha 5

E-mail: eva.kalvinska@fnmotol.cz


Zdroje

1. Culliford, L. Spiritual care and psychiatric treatment. Advances in Psychiatric Treatment, 2002, 8, p. 249-258.

2. Culliford, L. Taking a spiritual history. Advances in Psychiatric Treatment, 2007, 13, p. 212-219.

3. Ekumenická rada církví - členské církve. Dostupný z WWW: http://www.ekumenickarada.cz

4. Frandsen, J.K., Hafen, B.Q., Karren, K.J., Smith, N.L. Mind/Body/Health - The Effects of Attitudes, Emotions, and Relationships. San Francisco: Pearson Education, Inc. publishing as B.Cummings, 2002. 712 s. ISBN 0-205-32908-X

5. Frankl,V.E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1996. 237 s. ISBN 80-85319-50-0

6. Chaturvedi, S.K., Venkateswaran, CH. New research in psychooncology. Curr. Opin. Psychiatry, 2008, 21, 2, p. 206-210.

7. Joint Commission International. Mezinárodní akreditační standardy pro nemocnice. Praha: Grada Publishing, 2004. 287 s. ISBN 80-247-0629-6.

8. Kalvínská, E. Spirituální péče v nemocnici z pohledu lékaře. 2007, Studijní texty pro studenty ETF UK pilotního projektu EU „Nemocniční kaplan“ . Dostupné z WWW: http://www.etf.cuni.cz /moodle/mod/resource/view.php?id=1608

9. Křivohlavý, J. Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada Publishing, 2006. 204 s. ISBN 80-247-1370-5.

10. Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2003. 53 s.

11. Post, S.G, Puchalski, CH.M., Larson, D.B. Physicians and patiens spirituality: professional boundaries, competency, and ethics. Ann. Intern. Med. 2000, 132, 7, p. 578-583.

12. Říčan, P. Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál, 2007. 328 s ISBN 978-80-7367-312-3

13. Speck, P., Higginson, I., Addington-Hall, J. Spiritual needs in health care. BMJ, 2004, 329, 7458, p.123-124.

14. Tausk, F., Elenkov, I., Moynihan J. Psychoneuroimmunology. Dermatol Ther., 2008, 21, 1, p. 22-31.

15. WHO - Cancer pain relief and palliative care. Dostupné z WWW: http://whqlibdoc.who.int// WHO_TRS_804.pdf

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2008 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se