Miniportréty slavných českých lékařů Docent MUDr. Karel Šilink – vůdčí představitel české endokrinologie


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(9): 544-546
Kategorie: Historie/fejeton

Byl jsem požádán redakcí časopisu Praktický lékař, abych napsal vzpomínkový článek ke stému výročí narození jednoho z našich předních endokrinologů a zakladatele Endokrinologického ústavu, docenta MUDr. Karla Šilinka..

Zprvu jsem velmi váhal. Ve svých medailoncích o slavných českých lékařích, které pravidelně vycházejí v Praktickém lékaři, nepíši jen suché faktografické články, vždy se snažím mít v nich něco, co není běžně známo a co je přibližuje i z té neoficiální stránky, pokud možno s jistým humorem. A takových informací jsem neměl dostatek. Pak jsem kontaktoval pana profesora MUDr. a RNDr. Luboslava Stárku, bývalého ředitele Výzkumného ústavu endokrinologického, a od něj jsem dostal značný počet potřebného materiálu, takže jen díky jemu jsem mohl úkol přijmout. Jemu děkuji i za svolení, že jsem mohl použít jeho sborník Přední český endokrinolog Karel Šilink, jehož byl editorem.

Jeden z hlavních představitelů české endokrinologie docent MUDr. Karel Šilink se narodil 24. srpna 1908 v Novém Bydžově. Pocházel ze čtyř dětí, měl dva bratry a jednu sestru, pozdější paní docentku MUDr. Marii Šilinkovou-Málkovou, rentgenoložku na Charvátově klinice.

Když bylo malému Karlovi osm let, ztratil matku, výchova dětí připadla na jeho babičku, která žila v Roudnici. Zde také vystudoval gymnázium. Vynikající student zprvu nebyl, dokonce mu jednou hrozilo i propadnutí, ale nakonec složil maturitu na výbornou. V době gymnaziálních studií ho nejvíce bavila astronomie, sám si zkonstruoval dalekohled, dokonce o ní později uvažoval jako o své budoucí profesi, ale nakonec se přece jen rozhodl pro medicínu.

V posledních dvou letech studia na lékařské fakultě pracoval jako demonstrátor na histologii a embryologii profesora MUDr. Otakara Srdínka.

Promoval v roce 1932. Již za studií mu učarovala interna. Hned po promoci nastoupil na kliniku profesora MUDr. Josefa Pelnáře, nejprve jako externista, pak demonstrátor a pomocná vědecká síla. V roce 1934 se stal již asistentem a vedl endokrinologickou poradnu, a to i po uzavření českých vysokých škol. Krátce před druhou světovou válku byl na stáži ve Velké Britanii v Cambridge u tehdejšího špičkového endokrinologa profesora Bancrofta. Jako Pelnářův asistent pracoval do roku 1942, zajímal se hlavně o biochemii a endokrinologii. V r. 1941 si otevřel soukromou praxi a založil Sociálně zdravotnickou poradnu pro choroby žláz s vnitřní sekrecí ve Štěpánské ulici, ze které se později stal Endokrinologický ústav.

Koncem války se zapojil na Chrudimsku do protinacistického odboje v Brigádě L. Svobody, za to dostal později Čs. válečný kříž.

Hned po skončení války obsadil docent Charvát německou interní kliniku, ze které vytvořil III. českou interní kliniku, kde se stal přednostou a profesorem. Pozval si k sobě svého přítele asistenta Šilinka, který se stal nehonorovaným asistentem a Charvátovým zástupcem. V 1946 byl Šilink habilitován, přitom stále vedl svou poradnu.

V té době byl Šilink pověřen protistrumovou komisí ministerstva zdravotnictví organizováním průzkumu a asanací endemických tyreopatií. Tento úkol vyřešil velkoryse, prosadil zavedení jodidace kuchyňské soli v endemických oblastech a zřízení T-stanic, kterých vzniklo v republice téměř šedesát. Boj proti endemické strumě, který patří k největším úspěchům preventivního zdravotnictví, byl nastolen hlavně jeho zásluhou.

Spolužití profesora Charváta a docenta Šilinka na jedné klinice se ukazovalo stále problematičtější, oba naši tehdejší nejlepší endokrinologové byli tak zásadně rozdílných povah a i koncepcí, že to zkrátka nešlo, Charvát byl pečlivý důsledný, přesný organizátor, Šilink naopak plný nápadů, trochu fantasta, který někdy předbíhal reálné možnosti. Charvát o něm říkal, že je blázen s geniálními nápady.

Rozkmotřili se, když byl Charvát na dovolené. Šilink jako jeho zástupce mu přeorganizoval kliniku, například z jedné sesterny udělal laboratoře, z laboratoří pokoje lékařů, z lékařských pokojů pokoje pacientů apod.. Šilink z kliniky odešel v roce 1948.

Po jeho odchodu se oba rivalové k sobě chovali sice stále navzájem korektně, ale blízký vztah byl pryč. Profesor Charvát ani nechodil na zasedání vědecké rady Výzkumného endokrinologického ústavu, i když byl jejím členem.

Šilink se pak stále víc věnoval svému ústavu. Po zestátnění zdravotnictví po roce 1948 bylo potřeba nějak začlenit jeho poradnu. Od r. 1949 byla přeměněna v relativně samostatný Ústřední ústav endokrinologický pod Šilinkovým vedením. Tento ústav procházel několika organizačními peripetiemi, od roku 1954 do roku 1957 byl opět přičleněn do struktur fakultní nemocnice, čemuž se Šilink bránil. Ztratil tím samostatnost a volnost rozhodování, nehledě ani na podstatné snížení platu.

Nakonec v roce 1957 vznikl z jeho popudu resortní Výzkumný ústav endokrinologický, který Šilink vedl, či přesněji byl pověřen jeho vedením. Ředitelem byl jmenován až po třech letech, při určitém zmírnění politických tlaků. Nikdy nebyl totiž v KSČ, a být za tehdejší politické situace ředitelem samostatného ústavu bylo něco těžko představitelného.

Vrhl se energicky do dobudování svého výzkumného endokrinologického ústavu. Pro jeho umístění padaly v úvahu dvě varianty. Jedna byl Pivovarnický dům na rohu Ječné a Lipové ulice, druhá byla v bývalém klášteře Voršilek na Národní třídě kousek od Národního divadla.

Šilink si vybral druhou možnost. Zaprvé Pivovarnický dům byl příliš blízko budovám lékařské fakulty, s jejímiž tehdejšími představiteli nežil Šilink právě v ideálních vztazích, a zadruhé – a to bylo rozhodující – byl uchvácen rozsáhlým dvorem kláštera, v němž už viděl v budoucnu heliport pro přistávání helikoptér s akutními endokrinologickým případy. Opět jedna z jeho fantazií, s níž předběhl dobu a reálné možnosti.

Hned po zřízení Výzkumného ústavu endokrinologického se pustil po svých velkých plánů. Výrazně rozšířil biochemické laboratoře a zřídil laboratoře pro steroidní hormony a pro endokrinologickou enzymologii a vybudoval i zvěřinec pro experimentální práce.

V r. 1958 se mu podařilo vytvořit po složitých jednáních radioizotopové endokrinologické oddělení v motolské nemocnici, v němž se léčili hlavně pacienti s karcinomem štítné žlázy. Toto oddělení i kratší dobu vedl.

Všechny své budovatelské plány na přizpůsobení klášterní budovy zdravotnickému a laboratornímu provozu, musel těžce probojovávat s mnoha jinými institucemi, jednak školskými, které v klášterní budově rovněž sídlily, dále s hygieniky (zde měl problémy hlavně se zvěřincem), s památkáři a mimo to musel také bojovat o každou větší investici, s ministerstvem zdravotnictví, jelikož ústav byl stále považován za provizórium před jeho definitivním umístěním v Krči, kde měla být postavena na zelené louce zbrusu nová budova ústavu.

To tehdy nebyla žádná utopie, pozemky byly již vykoupeny, projekt ústavu schválen. Stavba se však neuskutečnila, protože byla označena za předimenzovanou. Šilink měl při jejím návrhu příliš bohaté vize, kterými rovněž přeběhl dobu. Nakonec byly peníze použity na výstavbu IKEM, a výzkumný ústav endokrinologický zůstal, kde byl a je dodnes.

Šilinkovým ústavem prošli v začátcích své kariéry, a byli tak ve větší či menší míře jeho žáky, někteří pozdější špičkoví pracovníci české endokrinologie, profesoři Vratislav Schreiber, Otakar Bleha, Jaroslav Blahoš, Jan Němec, Václav Zamrazil, Luboslav Stárka a jiní a jiní.

V pozdějších letech se věnoval docent Šilink možnostem využití radioizotopů v medicíně a jako jeden z prvních i kybernetice, oboru, který byl u nás jako „buržoazní pavěda“ odstrkován do pozadí. Jeho znalosti a nápady v kybernetice byly takového rázu, že se spřátelil se zakladatelem kybernetiky, americkým profesorem Norbertem Wienerem, který byl dokonce hostem v jeho pražském ústavu. V posledních letech života se docent Šilink věnoval nově začínajícímu oboru, počítačové technice, s jejíž pomocí chtěl sledovat některé fyziologické děje v organismu.

Šilink byl velmi pilný autor. Jeho bibliografie vědeckých prací a monografií, kterou sestavila pro Stárkou knížku L. Hrdounová, obsahuje přes 180 čísel, některé samostatné, na dalších se podílel jako spoluautor. Své vědecké práce psal jednak ve svém ústavu, jednak ve svém oblíbeném útočišti, ve vile Leštinka na Sázavě, kam se uchyloval, když chtěl mít klid. Z počátku byly jeho práce věnovány otázkám biochemickým, hlavně cholesterolu a kreatininu, později se věnoval hlavně hormonům a endokrinologii. Hlavní jeho tématem byla štítná žláza, endemická struma, její výskyt a jodidace jedĺou kuchyňskou solí, kterou uvedl do života, a tak nesmírně přispěl k její prevenci a léčení

Šilink přednášel několik semestrů i srovnávací endokrinologii na katedře obecné zoologie a srovnávací fyziologii na přírodovědecké fakultě. Při politickém uvolnění před srpnem 1968 byly oživeny návrhy na jeho jmenování profesorem, to ovšem padlo za normalizace podobně jako jiný, dřívější návrh před rokem 1948.

Pak se však objevila zákeřná nemoc, rakovina plic. Byl operován v r. 1968, choroba se sice na nějaký čas zastavila, bojoval s ní hrdinně. Půl roku po operaci plic byl na endokrinologickém sympóziu na Slovensku a zúčastnil se zde dokonce s jednou jedinou plící pěšího dvacetikilometrového výletu do Lubochně; nejen se zúčastnil, ale stále šel v čele mezi i daleko mladšími kolegy a nebyl ani viditelně zadýchán.

Pak se objevily metastázy, ležel po několik měsíců na radioizotopovém oddělení motolské nemocnice, odkud řídil stále přes velké bolesti do posledních chvil svůj ústav.

Zemřel 23. 6. 1973 ve věku 65 let

V tomto textu se nebudu blíže zabývat jeho vědeckými zásluhami, na to nejsem kvalifikován, ty byly vyzdvihnuty jinými povolanějšími. Článek doplním ještě některými poznámkami a méně známými postřehy, které ho přiblíží čtenářům i po té neoficiální stránce.

Tak nejprve rodina.

Oženil se ve svých 26 letech jako mladý asistent Pelnářovy kliniky. Jeho manželka byla studentka medicíny Marie Zvěřinová, která byla o rok starší než on, a která po svatbě a po promoci nastoupila také na Pelnářovu kliniku. Později s ním rovněž přešla do Sociálně zdravotnické poradny pro choroby žláz s vnitřní sekrecí a pak do Výzkumného ústavu endokrinologického.V r. 1954 však onemocněla alergickou dermatomyozitidou po povinném očkování a byla téměř tři roky vyřazena z práce.

Byla to žena velmi energická, sebevědomá, svému manželovi říkala „dědku“ a jako o svém „dědkovi“ o něm všude mluvila. Slyšel jsem o ní vyprávět historku, jež pocházela z dob komunismu, kdy u nás byl dnes už nepochopitelný nedostatek některých věcí, například toaletního papíru, na který se stály fronty. V té době jednou vtrhla paní doktorka Šilinková na zasedání vědecké rady Výzkumného ústavu endokrinologického, kterou její manžel řídil, a vychrlila na něj:

Dědku, ty si tady zbůhdarma sedíš a naproti v drogerii mají toaletní papír a vydávají jen dvě balení na osobu. Je tam fronta, tak se seber a jdi taky nějaký přinést.“

S manželkou měl tři dcery, Apolenu, narozenou v r. 1937, Olgu, narozenou v r. 1939 a Ivanu narozenou v r. 1942. Rodina se mu potom rozutíkala. Olga emigrovala do USA, Ivana do Švýcarska, jen Apolena, docentka na přírodovědecké fakultě, zůstala v republice. Navíc i jeho bratr emigroval do Austrálie, a toto vše ovlivňovalo nepříznivě jeho kádrovou pozici.

U vládnoucího režimu na fakultě nebyl v oblibě. Byl výjimkou mezi řediteli, nebyl v KSČ a odmítal tam vstoupit. Také byl za ředitele, jak už jsem uvedl, jmenován po třech letech, kdy ústav jen „zatímně“ řídil. Sám říkal, že neuměl pucovat kliky. Měl však určité styky přes tehdejšího ministra Plojhara, který sice nebyl jako zástupce Lidové strany nijak vlivný, ale byl to přece jen ministr zdravotnictví, a přes něj obcházel úředníky a vymohl něco, co mu nechtěli povolit.

Nepřízeň úřadů neodnášel jen on osobně, ale celý jeho ústav, kde mzdy byly znatelně nižší než byl průměr na jiných výzkumných pracovištích. Jeho zaměstnanci to však přijímali s pochopením a uznávali, že narozdíl od jiných pracovišť udržel ústav i ve vypjaté politické situaci „apolitický“, v příjemném ovzduší, pokud to tak za komunismu bylo možné.

Zaměstnanci, a nejen lékaři, ho většinou milovali, vážili si ho pro jeho přístup a chování k nim. Jeho dlouholetá spolupracovnice paní Šulcová, která měla své pracoviště hned vedle ředitelny, se kterou měla spojovací dveře, vzpomínala, že tam pan docent často chodil „relaxovat“, prohodil pár slov, zavtipkoval. Vzpomínala, že měla na psacím stole pod sklem velkou fotografii žirafy, která hleděla jakoby ven z obrázku. Pan docent si ji všiml, sundal si své brýle a položil je na žirafí oči a byl potěšen, jak jí to sluší a že jakoby zmoudřela.

Jindy zase o Vánocích v její nepřítomnosti cvrnkal do skleněných koulí na vánočním stromečku, až se rozbily, pak nechal pod stromečkem peníze na nové ozdoby.

V jídle nebyl pan docent vybíravý, ale rád si pochutnával na různých specialitách, zvláště rybích. Byl gurmán. Když jezdíval s docentem Blahošem, nynějším předsedou společnosti J. E. Purkyně, někam do ciziny, dávali si vždy nějaké mořské speciality. A i domů vozil vždy něco dobrého, co se u nás nedostalo.

Nakonec ještě něco o jeho koníčcích, pokud se to dá nazvat koníčkem.

Byl náruživý kuřák, a to již od svých studentských let. Prakticky si zapaloval jednu cigaretu od druhé. Již jako mladý asistent na Pelnářově klinice dělal tajně pokusy ve sklepních místnostech II. interní kliniky. Experimentoval na myších. Vstřikoval jim adrenalin, myši pak byl divoké, řádily po místnosti a způsobily nejednu škodu na inventáři či zařízení. V místnostech tak byl nejednou nepořádek. Uklízečky si stěžovaly, bylo nejasné, kdo za to mohl. Nikdo se k tomu nehlásil Až se jednou našlo obrovské množství nedopalků z cigaret – byl to asistent Šilink.

S velkou pravděpodobnost se tato kuřácká vášeň podílela na jeho pozdějším plicním onemocnění.

Druhým koníčkem byl automobil. Jezdil rychle a svérázně. Pro spolujezdce byl vždy postrachem. Měl velmi zvláštní osobité pojetí pravidel silničního provozu. Pokud to jen trochu šlo, jezdil zásadně vlevo.

Měl pro to své vysvětlení: Protijedoucí auto vždy dobře vidím, kdežto když jedu vpravo za jiným autem, vidím špatně a musím ho složitě předjíždět.

Jeho hlavní starostí při jízdě autem bylo, aby na silnici nebyli policajti. V posledních letech, kdy měl velké bolesti z metastáz, jezdil pod velkými dávkami analgetik. Přesto měl za celý život jen jednu vážnější autonehodu.

Článek zakončím lehce zkrácenou osobní vzpomínkou jeho spolupracovnice dr. Klímové:

Vztah k lidem i ke zvířatům, úcta k životu a přírodě zůstala našemu řediteli vlastní až do posledních chvil jeho života, které trávil upoután na lůžku motolského pracoviště našeho ústavu. Chodívala jsem tam za ním. V krásných jarních dnech přiletěly náhle otevřeným oknem včelky. Ze strachu, aby ho nebodly, jsem se snažila je odehnat. Zadržel mi ruku se slovy:

Jen je nechte, nic mi neudělají, jsou to moje společnice, podívejte se mám tu pro ně připravenou pochoutku.“

A opravdu, přehlédla jsem malou misku s medem nabízenou těm neúnavným dělnicím přírody, tolik blízkým svou vytrvalou pracovitostí tomu statečnému nevzdávajícímu se muži, řídícímu celý chod ústavu z nemocničního lůžka.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2008 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se