Prof. Paul Wood a jeho kardiologie

Ke 100. vý­ro­čí na­ro­ze­ní PH Wooda (16. 8. 1907–13. 7. 1962)

Jmé­no pro­fe­so­ra Wooda je dnes zná­mo už jen nej­star­ší ge­ne­ra­ci čes­kých kardio­lo­gů. Je­ho prá­ce ne­jsou ci­to­vá­ny –⁠ ze­mřel ná­hle před 45 le­ty a je­ho kni­ha se ni­kdy ne­ob­je­vi­la na na­šem tr­hu. V pů­li mi­nu­lé­ho sto­le­tí byl P. Wood uzná­ván ja­ko nej­vý­znam­něj­ší kli­nic­ký kar­dio­log v an­glic­ky ho­vo­ří­cím svě­tě a nek­ro­lo­gy ozna­čo­va­ly je­ho úmr­tí za nej­vět­ší ztrá­tu brit­ské kardio­lo­gické ško­ly. Je­ho kni­ha je po­sled­ní kardio­lo­gická mo­no­gra­fie z pe­ra jed­no­ho au­to­ra. Po­da­ři­lo se mu sro­zu­mi­tel­ným způ­so­bem spo­jit aka­de­mic­kou a prak­tic­kou me­di­cí­nu, udr­žet rov­no­vá­hu me­zi vy­šet­ře­ním u lůž­ka a po­moc­ný­mi vy­šetře­ní­mi, me­zi vlast­ní evi­den­cí a sta­tis­tic­ký­mi da­ty a pod­lo­žil kli­nic­ké zku­še­nos­ti fy­zio­lo­gic­kým zá­kla­dem. Při­tom ne­pře­stou­pil rá­mec či­telnosti. Je­ho dí­lo si pro­to za­slou­ží po­zor­nost i dnes, kdy má­me k dis­po­zi­ci spe­cia­li­zo­va­né mo­no­gra­fie, roz­sáh­lé souhrny, směr­ni­ce a da­ta v po­čí­ta­či.

Paul Ha­milton Wood se na­ro­dil 16. srp­na 1907 v Coono­ru v In­dii, kde byl je­ho otec úřed­ní­kem in­dic­ké ci­vil­ní sprá­vy. Ve vě­ku 3,5 ro­ku byl po­slán do an­glic­ké­ho in­ter­ná­tu v Tunbridge v Kentu a ve 13 le­tech se vrá­til k ro­di­ně, kte­rá me­zi­tím pře­síd­li­la do Au­strá­lie. Gym­ná­zi­um ab­sol­vo­val v Tasmá­nii (Launceston Church Grammar School) a me­di­cí­nu vy­stu­do­val v Mel­bour­ne na Tri­ni­ty Colle­ge, kde gra­duo­val ro­ku 1931. Už ja­ko stu­dent vy­ni­kal ve spor­tu; ja­ko ly­žař, bě­žec, re­pre­zen­to­val uni­ver­zit­ní tým v te­ni­su i rugby a byl zná­mý tím, že pře­mo­hl sil­něj­ší­ho sou­pe­ře. Svým se­be­vě­do­mím a ote­vře­nos­tí se ta­ké po­zdě­ji pro­sa­dil. V dis­ku­sích byl ne­smlou­va­vý až útoč­ný, byl si své vý­bušnosti a ne­taktnosti vě­dom a sna­žil se ji (ně­kdy) i ovlá­dat. Ne vždy s úspě­chem, jak po­zna­me­ná­va­jí ně­kte­ří spo­lu­pra­cov­ní­ci ve vzpo­mín­kách.

Ja­ko lé­kař za­čal Wood pra­co­vat v ro­ce 1931 na No­vém Zé­lan­du v Christchurch Ge­ne­ral Hospi­tal, kde ta­ké po­znal svo­ji bu­dou­cí že­nu Betty –⁠ Eli­za­beth Guthrie. Ro­ku 1933 pře­síd­lil do Lon­dý­na, s úmys­lem vě­no­vat se neuro­lo­gii. Na­stou­pil však do Brompton Hospi­tal, kde je­ho zá­jem vzbu­di­la kardio­lo­gie. Své snou­ben­ce Betty na­psal v lé­tě 1934: „When the job is over I shall know mo­re about hearts than most people and shall ha­ve written se­ve­ral articles and ma­de se­ve­ral disco­ve­ries. I shall be a heart spe­cia­list. I lo­ve hearts. They­'re mo­re inte­resting than I ever thought possible.“ Do­pis je psán v Na­tio­nal Heart Hospi­tal, kde Wood pře­vzal od­po­led­ní am­bu­lan­ci; ob­je­vil skla­diš­tě sta­rých cho­ro­bo­pi­sů s EKG –⁠ i RTG–sním­ky a za­čal ná­le­zy, kte­ré ni­kdy ne­by­ly uza­vře­ny, vy­hod­no­co­vat. To byl ten zmi­ňo­va­ný job. Zde ta­ké do­stal své prv­ní pev­né mís­to mlad­ší­ho se­kundá­ře, RMO (Reident Me­di­cal Offi­cer) a ješ­tě té­hož ro­ku se ože­nil.

Co na­psal v do­pi­se své bu­dou­cí že­ně, spl­nil. Způ­sob je­ho prá­ce a ros­tou­cí re­pu­ta­ce v Lon­dý­ně vzbu­di­ly po­zor­nost dr. F. Fra­ze­ra, pro­fe­so­ra no­vé­ho ústa­vu při Postgra­dua­te Me­di­cal School v Hammersmith Hospi­tal. Zří­dil zde od­dě­le­ní po­dle vzo­ru Rockfelle­ro­va in­sti­tu­tu a peč­li­vě si vy­bí­ral mla­dé spo­lu­pra­cov­ní­ky. Mís­to prv­ní­ho asis­ten­ta (Se­ni­or Lectu­rer) na­bí­dl Woodo­vi, kte­rý byl zod­po­věd­ný za 30 lů­žek in­ter­ní­ho od­dě­le­ní, za am­bu­lan­ci a za kardio­lo­gické kon­zul­ta­ce. Na­dá­le pů­so­bil ja­ko lé­kař v Na­tio­nal Heart Insti­tu­te, kde měl kon­takt s před­ní­mi lé­kař­ský­mi ve­li­či­na­mi, me­zi něž pat­řil též sir John Parkinson. Br­zy se ob­je­vu­jí dů­le­ži­té pub­li­ka­ce; o cirku­lačních ča­sech a ve­nózním tla­ku (1936), o EKG při pre­kordiálních zra­ně­ních hrud­ní­ku a bodných po­ra­ně­ních srd­ce (1937) a té­hož ro­ku i o kardiálních kompli­ka­cích v abdo­mi­nální chi­rur­gii.

Na za­čát­ku 2. svě­to­vé vál­ky pra­co­val Wood v am­bu­lan­ci po­ho­to­vost­ní služ­by v Mill Hill. Vy­šet­řil 200 mla­dých pa­ci­en­tů a zhod­no­til je­jich ná­le­zy. To byl zá­klad je­ho pub­li­ka­ce o Da­Costa synd­ro­mu, neuro­cirku­lační aste­nii. Do vo­jen­ské služ­by vstou­pil r. 1942 a stal se ve­li­te­lem lé­kař­ské bri­gá­dy v Se­ver­ní Af­ri­ce a Itá­lii ve funk­ci bri­gádní­ho ge­ne­rá­la. Zde pod ním slou­žil MUDr. Jan Brod. Po vál­ce byl Wood dě­ka­nem in­sti­tu­tu při Hammersmith Hospi­tal a v ro­ce 1949 se vrá­til do Brompton Hospi­tal, kde zří­dil kardio­lo­gické od­dě­le­ní s ka­tetri­zační jed­not­kou. Od r. 1948 do r. 1953 ve­dl kardio­lo­gické kon­zul­ta­ce v Taplow, kde by­la sto­lůžko­vá jed­not­ka pro dět­ské a mla­dist­vé revma­ti­ky. Zří­dil zde ka­tetri­zační a fo­no­kardiogra­fickou la­bo­ra­toř a shro­máž­dil mla­dé spo­lu­pra­cov­ní­ky. Od­tud po­chá­ze­jí stu­die o kli­ni­ce a léč­bě rev­ma­tic­ké kardi­ti­dy a zde do­pl­nil ka­zuisti­ku o vro­ze­ných va­dách.

Tak vznik­lo prv­ní vy­dá­ní kni­hy Di­sea­ses of the Heart and Circu­la­tion (Eyre and Spottiswoo­de, 1950). V tom­to dí­le, kte­ré vzbu­di­lo vel­kou po­zor­nost, shr­nul Wood vý­sled­ky svých stu­dií a nej­no­věj­ší úda­je z li­te­ra­tu­ry, se zvlášt­ním dů­ra­zem na anamné­zu a peč­li­vé fy­zi­kál­ní vy­šet­ře­ní, kte­ré za­čí­ná pohma­tem a aspekcí, zhod­no­ce­ním pulzu, krev­ní­ho tla­ku, žilní pulza­ce a ná­le­zu na hrud­ní­ku. Při auskulta­ci vě­no­val zvlášt­ní po­zor­nost 2. ozvě, je­jí akcenta­ci a roz­dvo­je­ní. Peč­li­vá ana­lý­za a zhod­no­ce­ní těch­to ná­le­zů by­ly zá­kla­dem diagnó­zy u lůž­ka, EKG a skiagram je­jím po­tvr­ze­ním ne­bo do­pl­ně­ním. Woodo­vi sou­čas­ní­ci vzpo­mí­na­jí, že je­ho schop­nost po­sou­dit ča­so­vý po­měr jed­not­li­vých tó­nů by­la tak do­ko­na­lá, že byl scho­pen ko­ri­go­vat špat­ně re­gist­ro­va­ný fo­no­kardiogram. Po vy­šet­ře­ní Wood vy­svět­lil a zdů­vod­nil svůj ná­lez a je­ho dů­sled­ky pro pro­gnó­zu a te­ra­pii. Tu­to tech­ni­ku vy­šet­ře­ní a „fi­lo­zo­fii diagnó­zy“ pře­vzal po­zděj­ší před­nos­ta ŮCHOK (ny­ní Kli­ni­ky kardio­lo­gie IKEM) v Krči, pro­fe­sor Brod a pře­dá­val ji svým spo­lu­pra­cov­ní­kům a stá­žistům v rám­ci doško­lo­vá­ní. Mys­lím, že to po­zi­tiv­ně ovliv­ni­lo na­ši kardio­lo­gii v 60. le­tech.

Ro­ku 1956 vy­chá­zí 2. vy­dá­ní Woodo­vy mo­no­gra­fie, při­psa­né si­ru Johnu Parkinso­no­vi. Je té­měř dvak­rát roz­sáh­lej­ší než vy­dá­ní prv­ní –⁠ XXXVIII+1005 stran opro­ti XXX + 589 stra­nám z r. 1950. Pře­tisk vy­chá­zí ješ­tě jed­nou v r. 1962. Čte­ná­ře za­ujme již při prv­ním pro­lis­to­vá­ní té­to kni­hy bo­ha­tost do­ku­men­ta­ce, gra­fů, ta­bu­lek, kři­vek, EKG, skiagra­mů a obráz­ků cha­rak­te­ri­zu­jí­cích kli­nic­ké ob­ra­zy. Od­díl o ana­mné­ze a fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní tvo­ří zá­klad kni­hy; co do roz­sa­hu je to spo­lu s os­tat­ní­mi vy­šetřo­va­cí­mi me­to­da­mi ce­lá je­jí pě­ti­na. Po­drob­ná, prak­tic­ky za­mě­ře­ná ka­pi­to­la o sr­deč­ním se­lhá­ní je v tom­to vy­dá­ní no­vě zpra­co­vá­na a na­jde­me zde i prv­ní sys­te­ma­tic­ké zpra­co­vá­ní pro­ble­ma­ti­ky pulmo­nální hy­per­ten­ze, opí­ra­jí­cí se o au­to­ro­vy vlast­ní o úda­je. Ži­vost tex­tu a je­ho čti­vost spo­čí­va­jí v tom, že au­tor pí­še pře­de­vším na bá­zi vlast­ní zku­še­nos­ti s kon­krét­ní­mi pa­ci­en­ty. Tím, že kli­ni­ka je pod­lo­že­na he­mo­dy­na­mický­mi úda­ji a roz­bo­rem pa­to­fy­zio­lo­gie, se dí­lo li­ší od teh­dej­ších kla­sic­kých tex­tů, od cen­né mo­no­gra­fie PD Whi­tea (4. vy­dá­ní 1951), kni­hy S Le­vi­na z té­hož ro­ku i od po­drob­né mo­no­gra­fie Friedbergo­vy z r. 1949, kte­rá je spí­še zdro­jem li­te­rár­ních in­for­ma­cí pro spe­cia­lis­ty než učeb­ni­cí pro lé­ka­ře a me­di­ky. Na­víc té­měř zce­la chy­bí ilu­stra­ce. „Wood“ se pro­to stal zá­klad­ním dí­lem kli­nic­ké kardio­lo­gie v pů­li mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Pro­to­že se obor rych­le vy­ví­jel, au­tor chtěl pře­pra­co­vat text k vy­dá­ní tře­tí­mu, ale byl si vě­dom, že prá­ci ne­do­kon­čí. Když na­vští­vil v lé­tě ro­ku 1962 Emo­ry Uni­ver­si­ty v Atlantě, kde před­ná­šel a dis­ku­to­val o nej­kom­pli­ko­va­něj­ších pří­pa­dech před pl­ným audi­to­riem, svě­řil se v sou­kro­mí prof. Hursto­vi s oba­vou, že ne­bu­de scho­pen prá­ci na 3. vy­dá­ní do­kon­čit. Ne­stě­žo­val si však na žád­né ob­tí­že.

Po ná­vra­tu do Lon­dý­na, při oslav­né ve­če­ři 9. čer­ven­ce, kde měl re­fe­ro­vat o úspěš­né ces­tě po Ame­ri­ce, se Wood vy­slo­vil ne­ob­vyk­le kri­tic­ky až po­chy­bo­vač­ně o své prá­ci, čímž pří­tom­né ve­li­ce pře­kva­pil. Bě­hem na­stá­va­jí­cí­ho ví­ken­du a o 2 dny po­zdě­ji při or­di­na­ci po­cí­til ne­vol­nost a vzal si anta­ci­da, jež ne­při­nes­la úle­vu. Na EKG by­la zře­tel­ná ST–ele­va­ce v infe­ro­la­te­rálních svo­dech a Wood vzká­zal pro he­pa­rin, kte­rý mu byl intra­ve­nózně po­dán ve dvo­ji­té dáv­ce. Své­mu pří­te­li, dr. Walte­ru So­mervillo­vi, kte­rý me­zi tím při­šel, Wood ře­kl: „Mů­že­te li­dem říct, že od bo­les­tí při akut­ním in­fark­tu to neule­vu­je.“ Po pře­vo­zu do ne­moc­ni­ce byl stav he­mo­dy­na­micky sta­bil­ní, byl po­dán pe­ro­rálně warfa­rin a stav se sub­jek­tiv­ně zlep­šil. Dru­hý den se však do­sta­vi­ly ste­no­kardické bo­les­ti, kte­ré ustou­pi­ly te­pr­ve po mor­fiu. Wood se ob­rá­til na dr. So­mervilla s přá­ním, aby při zhor­še­ní sta­vu ne­byl re­susci­to­ván a aby též dr. Harri­son, teh­dy lé­kař na ne­moc­nič­ním od­dě­le­ní, byl o tom­to přá­ní in­for­mo­ván. Oba to­to přá­ní re­spek­to­va­li. Od­po­led­ne 13. čer­ven­ce 1962 prof. Paul Wood ztra­til vě­do­mí a ze­mřel v zá­chva­tu termi­nální arytmie.

Je­ho od­chod byl otře­sem pro je­ho spo­lu­pra­cov­ní­ky. Při­po­meň­me, že mno­zí, da­le­ko star­ší, ho pře­ži­li. PD Whi­te, star­ší o 11 let, umí­rá v r. 1973 a sir John McMi­chael před­ná­šel ješ­tě 1981 v Os­lu.

Tře­tí vy­dá­ní Woodo­vy kni­hy vy­šlo po­ně­kud roz­ší­ře­né a do­pl­ně­né pé­čí je­ho spo­lu­pra­cov­ní­ků v ro­ce 1969 a zů­sta­lo dlou­ho zá­klad­ním dí­lem kli­nic­ké kardio­lo­gie. V Ame­ri­ce se prof. J Willis Hurst ujal –⁠ v pod­sta­tě na Woodův pod­nět –⁠ pří­pra­vy no­vé vel­ké kardio­lo­gie za spo­lu­prá­ce ví­ce au­to­rů. Prv­ní vy­dá­ni té­to kni­hy, po­zdě­ji na­zva­né Hurst's The Heart vy­šlo ro­ku 1966. A JW Hurst v úvo­du k již 11. vy­dá­ní své ob­jem­né kni­hy zno­vu při­po­mí­ná Woodo­vu ná­vště­vu v Atlantě, 2 týd­ny před je­ho smr­tí. Po­zor­nost, kte­rá je vě­no­vá­na vy­šet­ře­ní pa­ci­en­ta v té­to roz­sáh­lé mo­no­gra­fii zno­vu při­po­mí­ná Woodův dů­raz na anamné­zu a fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní. Zdů­raz­nil to i E Braunwald, když ke 4. vy­dá­ní své kni­hy Heart Di­sea­se (1992) pí­še, že re­vi­do­val a roz­ší­řil ka­pi­to­lu o fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní, aby by­la usnadně­na „in­te­li­gent­ní se­lek­ce vhod­né tech­ni­ky me­zi to­li­ka, kte­ré umož­ňu­jí zob­ra­ze­ní srd­ce“ –⁠ aby „kar­dio­log zů­stal pá­nem dia­gnos­tic­kých a lé­čeb­ných me­tod, ni­ko­li je­jich otro­kem“.

To je dob­rá for­mu­la­ce zá­klad­ní­ho pro­blé­mu i dnes. Ne­dej­me se mý­lit le­to­poč­tem 2007 –⁠ od mi­nu­lé­ho sto­le­tí a ti­sí­ci­le­tí ne­u­ply­nu­lo ani 7 let. Mno­ží­cí se diagnostické a lé­čeb­né pře­hma­ty jsou na­lé­ha­vou vý­zvou k za­myš­le­ní nad sou­čas­nou kon­cep­cí me­di­cí­ny a na­ši­mi vy­šetřo­va­cí­mi a lé­čebný­mi algo­ritmy. V kardio­lo­gii má zá­klad­ní vy­šet­ře­ní nej­vět­ší vý­znam, jak se opa­ko­va­ně zdů­raz­ňu­je. V tom­to smě­ru je te­dy Woodo­va kni­ha stá­le ži­vá.

MUDr. Pavel Jerie