Prof. Paul Wood a jeho kardiologie


Autoři: P. Jerie
Vyšlo v časopise: Kardiol Rev Int Med 2007, 9(3): 185-186

Ke 100. vý­ro­čí na­ro­ze­ní PH Wooda (16. 8. 1907–13. 7. 1962)

Jmé­no pro­fe­so­ra Wooda je dnes zná­mo už jen nej­star­ší ge­ne­ra­ci čes­kých kardio­lo­gů. Je­ho prá­ce ne­jsou ci­to­vá­ny – ze­mřel ná­hle před 45 le­ty a je­ho kni­ha se ni­kdy ne­ob­je­vi­la na na­šem tr­hu. V pů­li mi­nu­lé­ho sto­le­tí byl P. Wood uzná­ván ja­ko nej­vý­znam­něj­ší kli­nic­ký kar­dio­log v an­glic­ky ho­vo­ří­cím svě­tě a nek­ro­lo­gy ozna­čo­va­ly je­ho úmr­tí za nej­vět­ší ztrá­tu brit­ské kardio­lo­gické ško­ly. Je­ho kni­ha je po­sled­ní kardio­lo­gická mo­no­gra­fie z pe­ra jed­no­ho au­to­ra. Po­da­ři­lo se mu sro­zu­mi­tel­ným způ­so­bem spo­jit aka­de­mic­kou a prak­tic­kou me­di­cí­nu, udr­žet rov­no­vá­hu me­zi vy­šet­ře­ním u lůž­ka a po­moc­ný­mi vy­šetře­ní­mi, me­zi vlast­ní evi­den­cí a sta­tis­tic­ký­mi da­ty a pod­lo­žil kli­nic­ké zku­še­nos­ti fy­zio­lo­gic­kým zá­kla­dem. Při­tom ne­pře­stou­pil rá­mec či­telnosti. Je­ho dí­lo si pro­to za­slou­ží po­zor­nost i dnes, kdy má­me k dis­po­zi­ci spe­cia­li­zo­va­né mo­no­gra­fie, roz­sáh­lé souhrny, směr­ni­ce a da­ta v po­čí­ta­či.

jp_31851_f_1
jp_31851_f_1

Paul Ha­milton Wood se na­ro­dil 16. srp­na 1907 v Coono­ru v In­dii, kde byl je­ho otec úřed­ní­kem in­dic­ké ci­vil­ní sprá­vy. Ve vě­ku 3,5 ro­ku byl po­slán do an­glic­ké­ho in­ter­ná­tu v Tunbridge v Kentu a ve 13 le­tech se vrá­til k ro­di­ně, kte­rá me­zi­tím pře­síd­li­la do Au­strá­lie. Gym­ná­zi­um ab­sol­vo­val v Tasmá­nii (Launceston Church Grammar School) a me­di­cí­nu vy­stu­do­val v Mel­bour­ne na Tri­ni­ty Colle­ge, kde gra­duo­val ro­ku 1931. Už ja­ko stu­dent vy­ni­kal ve spor­tu; ja­ko ly­žař, bě­žec, re­pre­zen­to­val uni­ver­zit­ní tým v te­ni­su i rugby a byl zná­mý tím, že pře­mo­hl sil­něj­ší­ho sou­pe­ře. Svým se­be­vě­do­mím a ote­vře­nos­tí se ta­ké po­zdě­ji pro­sa­dil. V dis­ku­sích byl ne­smlou­va­vý až útoč­ný, byl si své vý­bušnosti a ne­taktnosti vě­dom a sna­žil se ji (ně­kdy) i ovlá­dat. Ne vždy s úspě­chem, jak po­zna­me­ná­va­jí ně­kte­ří spo­lu­pra­cov­ní­ci ve vzpo­mín­kách.

Ja­ko lé­kař za­čal Wood pra­co­vat v ro­ce 1931 na No­vém Zé­lan­du v Christchurch Ge­ne­ral Hospi­tal, kde ta­ké po­znal svo­ji bu­dou­cí že­nu Betty – Eli­za­beth Guthrie. Ro­ku 1933 pře­síd­lil do Lon­dý­na, s úmys­lem vě­no­vat se neuro­lo­gii. Na­stou­pil však do Brompton Hospi­tal, kde je­ho zá­jem vzbu­di­la kardio­lo­gie. Své snou­ben­ce Betty na­psal v lé­tě 1934: „When the job is over I shall know mo­re about hearts than most people and shall ha­ve written se­ve­ral articles and ma­de se­ve­ral disco­ve­ries. I shall be a heart spe­cia­list. I lo­ve hearts. They­'re mo­re inte­resting than I ever thought possible.“ Do­pis je psán v Na­tio­nal Heart Hospi­tal, kde Wood pře­vzal od­po­led­ní am­bu­lan­ci; ob­je­vil skla­diš­tě sta­rých cho­ro­bo­pi­sů s EKG– i RTG–sním­ky a za­čal ná­le­zy, kte­ré ni­kdy ne­by­ly uza­vře­ny, vy­hod­no­co­vat. To byl ten zmi­ňo­va­ný job. Zde ta­ké do­stal své prv­ní pev­né mís­to mlad­ší­ho se­kundá­ře, RMO (Reident Me­di­cal Offi­cer) a ješ­tě té­hož ro­ku se ože­nil.

Co na­psal v do­pi­se své bu­dou­cí že­ně, spl­nil. Způ­sob je­ho prá­ce a ros­tou­cí re­pu­ta­ce v Lon­dý­ně vzbu­di­ly po­zor­nost dr. F. Fra­ze­ra, pro­fe­so­ra no­vé­ho ústa­vu při Postgra­dua­te Me­di­cal School v Hammersmith Hospi­tal. Zří­dil zde od­dě­le­ní po­dle vzo­ru Rockfelle­ro­va in­sti­tu­tu a peč­li­vě si vy­bí­ral mla­dé spo­lu­pra­cov­ní­ky. Mís­to prv­ní­ho asis­ten­ta (Se­ni­or Lectu­rer) na­bí­dl Woodo­vi, kte­rý byl zod­po­věd­ný za 30 lů­žek in­ter­ní­ho od­dě­le­ní, za am­bu­lan­ci a za kardio­lo­gické kon­zul­ta­ce. Na­dá­le pů­so­bil ja­ko lé­kař v Na­tio­nal Heart Insti­tu­te, kde měl kon­takt s před­ní­mi lé­kař­ský­mi ve­li­či­na­mi, me­zi něž pat­řil též sir John Parkinson. Br­zy se ob­je­vu­jí dů­le­ži­té pub­li­ka­ce; o cirku­lačních ča­sech a ve­nózním tla­ku (1936), o EKG při pre­kordiálních zra­ně­ních hrud­ní­ku a bodných po­ra­ně­ních srd­ce (1937) a té­hož ro­ku i o kardiálních kompli­ka­cích v abdo­mi­nální chi­rur­gii.

Na za­čát­ku 2. svě­to­vé vál­ky pra­co­val Wood v am­bu­lan­ci po­ho­to­vost­ní služ­by v Mill Hill. Vy­šet­řil 200 mla­dých pa­ci­en­tů a zhod­no­til je­jich ná­le­zy. To byl zá­klad je­ho pub­li­ka­ce o Da­Costa synd­ro­mu, neuro­cirku­lační aste­nii. Do vo­jen­ské služ­by vstou­pil r. 1942 a stal se ve­li­te­lem lé­kař­ské bri­gá­dy v Se­ver­ní Af­ri­ce a Itá­lii ve funk­ci bri­gádní­ho ge­ne­rá­la. Zde pod ním slou­žil MUDr. Jan Brod. Po vál­ce byl Wood dě­ka­nem in­sti­tu­tu při Hammersmith Hospi­tal a v ro­ce 1949 se vrá­til do Brompton Hospi­tal, kde zří­dil kardio­lo­gické od­dě­le­ní s ka­tetri­zační jed­not­kou. Od r. 1948 do r. 1953 ve­dl kardio­lo­gické kon­zul­ta­ce v Taplow, kde by­la sto­lůžko­vá jed­not­ka pro dět­ské a mla­dist­vé revma­ti­ky. Zří­dil zde ka­tetri­zační a fo­no­kardiogra­fickou la­bo­ra­toř a shro­máž­dil mla­dé spo­lu­pra­cov­ní­ky. Od­tud po­chá­ze­jí stu­die o kli­ni­ce a léč­bě rev­ma­tic­ké kardi­ti­dy a zde do­pl­nil ka­zuisti­ku o vro­ze­ných va­dách.

Tak vznik­lo prv­ní vy­dá­ní kni­hy Di­sea­ses of the Heart and Circu­la­tion (Eyre and Spottiswoo­de, 1950). V tom­to dí­le, kte­ré vzbu­di­lo vel­kou po­zor­nost, shr­nul Wood vý­sled­ky svých stu­dií a nej­no­věj­ší úda­je z li­te­ra­tu­ry, se zvlášt­ním dů­ra­zem na anamné­zu a peč­li­vé fy­zi­kál­ní vy­šet­ře­ní, kte­ré za­čí­ná pohma­tem a aspekcí, zhod­no­ce­ním pulzu, krev­ní­ho tla­ku, žilní pulza­ce a ná­le­zu na hrud­ní­ku. Při auskulta­ci vě­no­val zvlášt­ní po­zor­nost 2. ozvě, je­jí akcenta­ci a roz­dvo­je­ní. Peč­li­vá ana­lý­za a zhod­no­ce­ní těch­to ná­le­zů by­ly zá­kla­dem diagnó­zy u lůž­ka, EKG a skiagram je­jím po­tvr­ze­ním ne­bo do­pl­ně­ním. Woodo­vi sou­čas­ní­ci vzpo­mí­na­jí, že je­ho schop­nost po­sou­dit ča­so­vý po­měr jed­not­li­vých tó­nů by­la tak do­ko­na­lá, že byl scho­pen ko­ri­go­vat špat­ně re­gist­ro­va­ný fo­no­kardiogram. Po vy­šet­ře­ní Wood vy­svět­lil a zdů­vod­nil svůj ná­lez a je­ho dů­sled­ky pro pro­gnó­zu a te­ra­pii. Tu­to tech­ni­ku vy­šet­ře­ní a „fi­lo­zo­fii diagnó­zy“ pře­vzal po­zděj­ší před­nos­ta ŮCHOK (ny­ní Kli­ni­ky kardio­lo­gie IKEM) v Krči, pro­fe­sor Brod a pře­dá­val ji svým spo­lu­pra­cov­ní­kům a stá­žistům v rám­ci doško­lo­vá­ní. Mys­lím, že to po­zi­tiv­ně ovliv­ni­lo na­ši kardio­lo­gii v 60. le­tech.

Ro­ku 1956 vy­chá­zí 2. vy­dá­ní Woodo­vy mo­no­gra­fie, při­psa­né si­ru Johnu Parkinso­no­vi. Je té­měř dvak­rát roz­sáh­lej­ší než vy­dá­ní prv­ní – XXXVIII+1005 stran opro­ti XXX + 589 stra­nám z r. 1950. Pře­tisk vy­chá­zí ješ­tě jed­nou v r. 1962. Čte­ná­ře za­ujme již při prv­ním pro­lis­to­vá­ní té­to kni­hy bo­ha­tost do­ku­men­ta­ce, gra­fů, ta­bu­lek, kři­vek, EKG, skiagra­mů a obráz­ků cha­rak­te­ri­zu­jí­cích kli­nic­ké ob­ra­zy. Od­díl o ana­mné­ze a fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní tvo­ří zá­klad kni­hy; co do roz­sa­hu je to spo­lu s os­tat­ní­mi vy­šetřo­va­cí­mi me­to­da­mi ce­lá je­jí pě­ti­na. Po­drob­ná, prak­tic­ky za­mě­ře­ná ka­pi­to­la o sr­deč­ním se­lhá­ní je v tom­to vy­dá­ní no­vě zpra­co­vá­na a na­jde­me zde i prv­ní sys­te­ma­tic­ké zpra­co­vá­ní pro­ble­ma­ti­ky pulmo­nální hy­per­ten­ze, opí­ra­jí­cí se o au­to­ro­vy vlast­ní o úda­je. Ži­vost tex­tu a je­ho čti­vost spo­čí­va­jí v tom, že au­tor pí­še pře­de­vším na bá­zi vlast­ní zku­še­nos­ti s kon­krét­ní­mi pa­ci­en­ty. Tím, že kli­ni­ka je pod­lo­že­na he­mo­dy­na­mický­mi úda­ji a roz­bo­rem pa­to­fy­zio­lo­gie, se dí­lo li­ší od teh­dej­ších kla­sic­kých tex­tů, od cen­né mo­no­gra­fie PD Whi­tea (4. vy­dá­ní 1951), kni­hy S Le­vi­na z té­hož ro­ku i od po­drob­né mo­no­gra­fie Friedbergo­vy z r. 1949, kte­rá je spí­še zdro­jem li­te­rár­ních in­for­ma­cí pro spe­cia­lis­ty než učeb­ni­cí pro lé­ka­ře a me­di­ky. Na­víc té­měř zce­la chy­bí ilu­stra­ce. „Wood“ se pro­to stal zá­klad­ním dí­lem kli­nic­ké kardio­lo­gie v pů­li mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Pro­to­že se obor rych­le vy­ví­jel, au­tor chtěl pře­pra­co­vat text k vy­dá­ní tře­tí­mu, ale byl si vě­dom, že prá­ci ne­do­kon­čí. Když na­vští­vil v lé­tě ro­ku 1962 Emo­ry Uni­ver­si­ty v Atlantě, kde před­ná­šel a dis­ku­to­val o nej­kom­pli­ko­va­něj­ších pří­pa­dech před pl­ným audi­to­riem, svě­řil se v sou­kro­mí prof. Hursto­vi s oba­vou, že ne­bu­de scho­pen prá­ci na 3. vy­dá­ní do­kon­čit. Ne­stě­žo­val si však na žád­né ob­tí­že.

Po ná­vra­tu do Lon­dý­na, při oslav­né ve­če­ři 9. čer­ven­ce, kde měl re­fe­ro­vat o úspěš­né ces­tě po Ame­ri­ce, se Wood vy­slo­vil ne­ob­vyk­le kri­tic­ky až po­chy­bo­vač­ně o své prá­ci, čímž pří­tom­né ve­li­ce pře­kva­pil. Bě­hem na­stá­va­jí­cí­ho ví­ken­du a o 2 dny po­zdě­ji při or­di­na­ci po­cí­til ne­vol­nost a vzal si anta­ci­da, jež ne­při­nes­la úle­vu. Na EKG by­la zře­tel­ná ST–ele­va­ce v infe­ro­la­te­rálních svo­dech a Wood vzká­zal pro he­pa­rin, kte­rý mu byl intra­ve­nózně po­dán ve dvo­ji­té dáv­ce. Své­mu pří­te­li, dr. Walte­ru So­mervillo­vi, kte­rý me­zi tím při­šel, Wood ře­kl: „Mů­že­te li­dem říct, že od bo­les­tí při akut­ním in­fark­tu to neule­vu­je.“ Po pře­vo­zu do ne­moc­ni­ce byl stav he­mo­dy­na­micky sta­bil­ní, byl po­dán pe­ro­rálně warfa­rin a stav se sub­jek­tiv­ně zlep­šil. Dru­hý den se však do­sta­vi­ly ste­no­kardické bo­les­ti, kte­ré ustou­pi­ly te­pr­ve po mor­fiu. Wood se ob­rá­til na dr. So­mervilla s přá­ním, aby při zhor­še­ní sta­vu ne­byl re­susci­to­ván a aby též dr. Harri­son, teh­dy lé­kař na ne­moc­nič­ním od­dě­le­ní, byl o tom­to přá­ní in­for­mo­ván. Oba to­to přá­ní re­spek­to­va­li. Od­po­led­ne 13. čer­ven­ce 1962 prof. Paul Wood ztra­til vě­do­mí a ze­mřel v zá­chva­tu termi­nální arytmie.

Je­ho od­chod byl otře­sem pro je­ho spo­lu­pra­cov­ní­ky. Při­po­meň­me, že mno­zí, da­le­ko star­ší, ho pře­ži­li. PD Whi­te, star­ší o 11 let, umí­rá v r. 1973 a sir John McMi­chael před­ná­šel ješ­tě 1981 v Os­lu.

Tře­tí vy­dá­ní Woodo­vy kni­hy vy­šlo po­ně­kud roz­ší­ře­né a do­pl­ně­né pé­čí je­ho spo­lu­pra­cov­ní­ků v ro­ce 1969 a zů­sta­lo dlou­ho zá­klad­ním dí­lem kli­nic­ké kardio­lo­gie. V Ame­ri­ce se prof. J Willis Hurst ujal – v pod­sta­tě na Woodův pod­nět – pří­pra­vy no­vé vel­ké kardio­lo­gie za spo­lu­prá­ce ví­ce au­to­rů. Prv­ní vy­dá­ni té­to kni­hy, po­zdě­ji na­zva­né Hurst's The Heart vy­šlo ro­ku 1966. A JW Hurst v úvo­du k již 11. vy­dá­ní své ob­jem­né kni­hy zno­vu při­po­mí­ná Woodo­vu ná­vště­vu v Atlantě, 2 týd­ny před je­ho smr­tí. Po­zor­nost, kte­rá je vě­no­vá­na vy­šet­ře­ní pa­ci­en­ta v té­to roz­sáh­lé mo­no­gra­fii zno­vu při­po­mí­ná Woodův dů­raz na anamné­zu a fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní. Zdů­raz­nil to i E Braunwald, když ke 4. vy­dá­ní své kni­hy Heart Di­sea­se (1992) pí­še, že re­vi­do­val a roz­ší­řil ka­pi­to­lu o fy­zi­kál­ním vy­šet­ře­ní, aby by­la usnadně­na „in­te­li­gent­ní se­lek­ce vhod­né tech­ni­ky me­zi to­li­ka, kte­ré umož­ňu­jí zob­ra­ze­ní srd­ce“ – aby „kar­dio­log zů­stal pá­nem dia­gnos­tic­kých a lé­čeb­ných me­tod, ni­ko­li je­jich otro­kem“.

Titulní list 2. vydání Woodovy knihy.
Obr. 1. Titulní list 2. vydání Woodovy knihy.

To je dob­rá for­mu­la­ce zá­klad­ní­ho pro­blé­mu i dnes. Ne­dej­me se mý­lit le­to­poč­tem 2007 – od mi­nu­lé­ho sto­le­tí a ti­sí­ci­le­tí ne­u­ply­nu­lo ani 7 let. Mno­ží­cí se diagnostické a lé­čeb­né pře­hma­ty jsou na­lé­ha­vou vý­zvou k za­myš­le­ní nad sou­čas­nou kon­cep­cí me­di­cí­ny a na­ši­mi vy­šetřo­va­cí­mi a lé­čebný­mi algo­ritmy. V kardio­lo­gii má zá­klad­ní vy­šet­ře­ní nej­vět­ší vý­znam, jak se opa­ko­va­ně zdů­raz­ňu­je. V tom­to smě­ru je te­dy Woodo­va kni­ha stá­le ži­vá.

MUDr. Pavel Jerie


Štítky
Dětská kardiologie Kardiochirurgie Kardiologie

Článek vyšel v časopise

Kardiologická revue – Interní medicína

Číslo 3

2007 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se