Editorial

Vážené kolegyně a kolegové,

v květnu zahájí činnost nově zvolený výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Nejen na tomto místě je potřeba poděkovat členům předchozího výboru, v čele se Simonou Papežovou, za práci, energii a velkou část osobního volného času, který společnosti věnovali. Větší reflexi tohoto 3letého období nechejme na jiné místo, tady chci jen podtrhnout, že jsme se opět věnovali problémům, které trápí psychiatrii a psychiatry, ujasnili jsme si na základě rozsáhlých analýz ÚZIS, jaká je role a situace jednotlivých segmentů našich služeb, a reagovali jsme na enormní nárůst poptávky o naši péči v době personální krize v oboru. Ne úplně malým úspěchem bylo udržení tématu potřeb našeho oboru v povědomí politiků, médií i veřejnosti, což umožnilo hledání cest k potřebným změnám i po skončení finanční podpory z evropských fondů. Našli jsme podporu jak v oblasti řešení personální krize, tak v oblasti financování a investiční podpory našich služeb. Vzhledem k dlouhodobému podfinancování psychiatrie bude trvat dlouho, než se změny významněji projeví, a bude nutné udržet tyto procesy v běhu ještě mnoho let. Samozřejmě si dovedu představit výraznější podporu, upřímně si ale myslím, že jsme vzhledem ke stavu veřejných financí v době války na Ukrajině a energetické krize (a i jisté pachuti, kterou za sebou předchozí způsob vedení „reformy“ u významné části – nejen – politiků zanechala) dosáhli maxima možného.

Jak jsem už na mnoha místech řekl, česká psychiatrie není v dobrém stavu. Stále je nás málo, jsme pod velkým tlakem a naše služby jsou špatně dostupné, stále máme velkou část akutní péče v režimu péče následné, stále máme dlouhodobě hospitalizované pacienty, pro které neexistuje alternativa mimo psychiatrickou nemocnici, protože pro tuto klientelu chybí sociální, resp. zdravotně-sociální služby. Chceme moderní kvalitní služby, které vyžadují dostatečné personální vybavení, důstojné prostředí, ve kterém jsou poskytovány, a také pozornost způsobu, jakým jsou poskytovány. Ve všech těchto oblastech potřebujeme významný rozvoj, který bude vyžadovat investice a setrvalou dostupnost národních zdrojů. Dostatečné množství personálu snižuje jeho zátěž, vede k většímu bezpečí jak personálu, tak pacientů, je prevencí vyhoření a přešlapů v péči o naše pacienty. Důstojné prostředí zlepšuje atmosféru při poskytování péče, lépe se cítí jak pacienti, tak personál, vede ke snížení rizika nechtěných situací, konfliktů, agrese, a celkově tak zvyšuje bezpečnost i při péči o velmi závažně duševně nemocné. Způsob práce a respektování jeho filosofie pak zvyšuje jistotu rolí všech zúčastněných, což opět přispívá k lepšímu pocitu pacientů i personálu, ke kvalitě a bezpečí naší práce.

Vzhledem k demografickému vývoji, resp. věku psychiatrů, který hrozí tím, že dostupnost našich služeb se v nejbližších 5 letech ještě zhorší, se musíme snažit o to, aby stát vytvořil takové podmínky pro naši práci, aby naši starší kolegové neodcházeli do důchodu při první možné příležitosti, nezavírali praxe a dali nám šanci zvýšit počty nových kolegů, kteří do našeho oboru vstoupí. Současně se musíme věnovat mladým kolegům, starat se o to, aby se jako psychiatři cítili dobře, aby měli dostatečné kompetence vykonávat naši profesi, aby měli důstojné podmínky, ve kterých pracují, a mohli se realizovat, cítit smysluplnost své práce. Proto potřebujeme ukazovat příklady dobré praxe, pracovat s médii, které nás často tendenčně líčí jako represivní zpátečnickou neodbornou profesi, která pacientům nepomáhá řešit jejich problémy, jen je tlumí…

Víme, že v nejbližší době nebude duševně nemocných ubývat. Rizikové faktory, které představují velké společenské jevy a které vytvářejí výrazný tlak na každého z nás, tady jsou a není pravděpodobné, že se brzy změní (válka, ekonomická situace, energetická krize, klimatická krize, vliv sociálních sítí a izolace…), ani že se zásadně zvýší schopnost naší populace zvládat stres, regulovat negativní emoce nebo se sníží konzumace psychoaktivních látek. Tento koktejl nesporně povede k dalšímu nárůstu úzkostných a afektivních poruch, projevů spojených s emoční dysregulací nebo s abusem. Proto sice chtějme dostupnost preventivních edukačních osvětových programů, podpůrných sociálních služeb a dalších komunitních nízkospecializovaných intervencí, ale nemějme iluze, že to významně sníží tlak na naše psychiatrické služby, a rozvoj těchto nízkoprahových služeb nesmí být argumentem pro redukci zdrojů pro služby psychiatrické. Nejsme ani v situaci, kdy bychom mohli předávat stabilizované pacienty do primární péče – a to ani v dětské, ani v dospělé psychiatrii, protože primární péče je podobně přetížená jako my. Předávání nebo přenechání těchto pacientů nespecializovaným službám a věnování se pouze specializovaným složitým případům s sebou také nese četná rizika, jako je riziko snížení kvality, nerozpoznání diagnózy, pozdní změny léčebné strategie, rozvoj nežádoucích důsledků nesprávného postupu, přehlédnutí nežádoucích účinků aj.

Musíme tedy hledat cesty, které zefektivní a zjednoduší naši práci – potřebujeme mluvit nejen o tom, jak a kde poskytujeme naši péči, ale i o tom, co je jejím obsahem. Potřebujeme hledat a do praxe zavádět inovace, ať už je to v oblasti psychofarmakoterapie a biologické psychiatrie obecně, nebo v oblasti psychoterapie, přemýšlejme, jak nám mohou pomáhat technologie, ať už jde o eHealth intervence, nebo o telemedicínu či robotiku. Proto jsem rád, že se do naší republiky chystají velké odborné akce (kongresy světové a evropské psychiatrické společnosti), na kterých budeme mít možnost čerpat inspiraci pro naši práci i pro naše vlastní odborné konference.

Bohužel, většina aktivity výboru společnosti je vynucena zvenčí, ať už jde o běžnou administrativu a spolupráci s úřady a státní správou, nebo o řešení kauz a krizí. Doufejme a přejme novému výboru, ať má dostatek prostoru a zdrojů k hledání cest rozvoje našeho oboru a daří se mu dobře spolupracovat jak s členy společnosti, tak s našimi partnery.

prof. MUDr. Tomáš Kašpárek, Ph.D.