Epilepsie a osobnost podle metody Bear-Fedio Inventory

Souhrn

Bear-Fedio Inventory (BFI), publikovaná v roce 1977, měří předpokládané charakteristiky interiktálního chování u nemocných temporální epilepsií.

Metody:
V souboru 127 nemocných epilepsií byly administrovány BFI, česká metoda Subjektivní pocity a stavy (SUPOS), metoda Washington Psychosocial Seizure Inventory (WPSI) a anamnestický dotazník.

Výsledky:
1. Významně vyšší hodnoty v BFI u temporální epilepsie (n = 49) byly zjištěny pouze ve škále obsedantnost. V subjektivních pocitech nemocní s temporální epilepsií měli významně nižší psychickou pohodu a významně vyšší úzkostnost. 2. Nebyly rozdíly mezi nemocnými s temporální epilepsií s lateralizovaným EEG nálezem vlevo (n = 15) a vpravo (n = 10). 3. Byly četné významné korelace BFI se všemi jedenácti sledovanými anamnestickými proměnnými a s validitou odpovědí. 4. Řada škál BFI má významně nižší hodnoty při pozitivních subjektivních prožitcích a naopak významně vyšší hodnoty při negativních prožitcích. Hodnoty škál BFI velmi často kladně korelují se zvýšenými psychosociálními problémy podle WPSI.

Závěr:
BFI není jen záležitostí historie.

Klíčová slova:
Bear-Fedio Inventory, temporální epilepsie, epilepsie, Geschwindův syndrom, lateralizace, osobnost.

ÚVOD

Představy o vztahu mezi epilepsií a zvláštními osobnostními rysy mají dlouhou historii, nejenom od počátků moderní psychiatrie, ale už od starověku. U epilepsie však nejde o jednu nemoc, ale o řadu značně odlišných syndromů. Je lépe mluvit o epilepsiích než o epilepsii. Proto také nelze předpokládat osobnostní profil nebo osobnostní poruchu společnou pro všechny nemocné epilepsií. V novější době byly specifické rysy chování, předpokládané podle některých autorů především u nemocných s epilepsií temporálního laloku (temporálních epilepsií), detailně popsány v práci Geschwinda a Waxmana [21] a později shrnované pod názvem Geschwindův syndrom, popřípadě Gastaut-Geswindův syndrom. Základní trojici příznaků tvoří hypergrafie, hyperreligiozita a hyposexualita.

V roce 1977 publikovali Bear a Fedio článek „Kvantitativní analýza interiktálního chování u temporální epilepsie”[6]. Autoři vytvořili dotazník, který měl pomoci kvantitativně analyzovat interiktální (mezizáchvatové) chování pacientů s temporální epilepsií a identifikovat specifické osobnostní rysy, závislé na lateralizaci, tj. na straně epileptického fokusu. Pravostranný fokus spojovali s excesivní emocionální reaktivitou, levostranný se zlostí, paranoiou a závislostí. Osobnostní dotazník, Personal Inventory (PI),o kterém se častěji hovoří jako o Bear-Fedio Inventory (BFI), popisuje 18 osobnostní rysů, z nich v původní verzi je každý posuzován pěti položkami. Dále je přidáno 10 položek ze škály lži z MMPI, takže celkem metoda obsahuje 100 položek, na které se odpovídá ano–ne. Z odpovědí se odvozuje 18 osobnostních rysů a dále je získávána škála lži. Studie předpokládala, že dotazník bude vyplněný jak pacientem, tak jemu blízkým pozorovatelem.

Jednotlivé škály a autory metody uváděná klinická pozorování shrnuje tabulka 1. Pořadová čísla před jednotlivými názvy slouží pouze k rychlejší orientaci čtenáře v následujících tabulkách a grafech.

Blumer [8] užívá lehce revidovanou verzi BFI pro pacienty a blízké příbuzné (vyvinutou ve spolupráci s Davidem Bearem a označovanou jako Neurobehavior Inventory, NI) spolu s jim vytvořeným dotazníkem Epilepsy Questionnaire.

Metoda BFI byla využita v řadě prací s rozpornými výsledky. Zatímco některé práce posoudily BFI jako hodnotnou metodu [7, 20, 25, 39, 42, 64, 65], jiné to popíraly [36], nebo byly výsledky obtížně hodnotitelné [15, 37, 70, 71, 72]. Pokud byly studie zaměřené ke zkoumání vlivu lateralizace epiletogenního ohniska na osobnost podle BFI, některé studie potvrzovaly tento vliv [6, 9, 11, 39, 42], jiné jej nenalezly [31, 36, 60]. Prvních dvacet let metody shrnuli Shetty a Trimble [63], přičemž rozlišují studie o poskupinách nemocných temporální epilepsií a studie laterality. Došli k závěru, že metoda měří více než jenom obecnou psychopatologii, ale že její psychometrické vlastnosti musejí být dále prověřovány. Diference podle laterality nebyly podle jejich názoru potvrzeny, i když pacienti s levostrannými lézemi projevují tendenci konzistentně hlásit vyšší skóry než s pravostrannými lézemi.

V roce 1999 v suplementu časopisu Neurology byla formou dvou článků publikována diskuse. D. Blumer [8] psal o dokladech potvrzujících existenci syndromu osobnosti temporální epilepsie. V souvislosti s paradoxními nálezy na jedné straně hyperetických rysů a na druhé straně zvýšené iritability se mimo jiné zmiňuje o Freudově popisu osobnosti Dostojevského. Připomíná také Szondiho analýzu osudu, podle které jeden ze základních pudů, tzv. paroxyzmální, se na jedné straně vyznačuje výrazně etickým postojem, na druhé vybitím v podobě nějaké formy „paroxyzmu”, většinou ovšem nikoliv epileptickém. (Shodou okolností jsme před léty publikovali naše nálezy částečně potvrzující specifický vzorec odpovědí nemocných epilepsií v Szondiho projektivní diagnostické metodě [44, 50].) Devinski a Najjar [16] v podstatně delším příspěvku shrnovali doklady proti existenci takového specifického behaviorálního syndromu. Upozorňují na metodologické problémy s lokalizováním záchvatového fokusu, na historické pozadí, včetně honů na čarodějnice, a negativních sociálních i lékařských postojů (např. eugenické zákony v USA v 19. a ve 20. století), na vliv psychopatologie, na rozporné nálezy v literatuře užívající BFI, včetně nedostatků v původní studii (Bear, Fedio, 1977), na behaviorální problémy jiných než temporálních epilepsií, na poblémy s definováním epileptického syndromu. Zdůraznují, že chování u epilepsie je charakterizováno rozmanitostí, nikoliv konzistentním syndromem, a také pokud jde o temporální epilepsie, že současná data neumožňují ani podpořit ani vyvrátit specifický vzorec behaviorálních změn. Přitom i Devinski a Najjar souhlasí s tím, že někdy u jednotlivého pacienta se v určitém stupni vyskytnou některé projevy domnělého syndromu.

Sami jsme před řadou let se souhlasem autorů provedli český překlad a metodou vyšetřili soubor pacientů. U sledovaného vzorku se vztah k lateralizaci nepotvrdil. Uzavírali jsme, že je otázkou, zda řada sledovaných údajných rysů osobnosti není spíše důsledek ovlivnění léky a psychosociálními stresy a případnou psychopatologií (zvláště paranoiditou, depresí a hypománií) a zda snad dokonce neodráží předsudky vůči nemocným (nepublikováno). O metodě jsme jen stručně informovali v kapitolách o neuropsychologii epilepsie [45, 46]. Vlastně jsme tehdy podlehli omylu, že negativní data nemají význam. Věnovali jsme se potom v souvislosti s lateralizací a s osobností jiným metodám [46, 47, 48, 49].

V posledních létech se v různých souvislostech objevují práce, které se k přístupům BFI vracejí a v různém stupni je podporují. Nees a spol. [38] provedli retrospektivní studii 50 pacientů po chirurgické léčbě pro parciální epilepsii a do multivariační analýzy zahrnuli i anatomická a neurobehaviorální data. Hlavní byly tři závěry: l. psychosociální výsledek operace je ve vztahu k pooperační kontrole záchvatů, 2. pozdní pooperační agrese a klinická deprese jsou spojeny se špatnými psychosociálními výsledky a 3. pravostranná hipokampální skleróza koreluje s psychopatologií měřenou Bear-Fedio Inventory, Beckovým dotazníkem deprese a Leyton Obssessinal Inventory.

Tebartz a spol. [67] předpokládali kauzální vztah mezi těžkou bilaterální hipokampální atrofií a psychopatologickým profilem. Skupina pacientů s výraznou hipokampální atrofiií se sice výrazněji nelišila od kontrolní skupiny pokud jde o psychiatrické syndromy, jak je posuzovali zkušení psychiatři podle Present State Inventory, ale při použití Neurobehavioral Inventory (poněkud upravené verze Bear-Fedio Inventory) se objevil u nemocných s atrofií vzorec připomínající Geschwindův syndrom (výrazněji podle verze vyplněné pečujícími osobami než dle dotazníku vyplněného samotnými pacienty). Uzavírají, že specifické syndromy, které charakterizují Geschwindův syndrom, jako hypergrafie a hyposexualita, mohou být patogenické ve vztahu k hipokampální atrofii.

Wuerfel a spol. [75] u 33 pacientů s refraktorní epilepsií posoudili objemy mesiálních temporálních struktur. Objemy amygdaly a hippokampu byly poté srovnány se subškálami religiozity, psaní a sexuality z Neurobehavioral Inventory (modifikovaná Bear-Fedio Inventory). Pacienti s vysokou hodnotou na škále religiozity měli významně menší pravý hipokampus. Skóry religiozity jak u pacientů, tak v dotaznících provedených jejich blízkými, měly významně zápornou korelaci s objemem pravého hipokampu. Jeden ze spoluatorů citované práce později tento nález uvádí také v obecnějším článku o odlišné roli hipokampu a amygdaly u neuropsychiatrických poruch [27].

Trimble a Freeman [68] zkoumali religiózní zkušenosti u 28 religiózních pacientů s epilepsií, u 22 pacientů s epilepsií a žádným vyjádřeným zájmem o náboženství a u 30 pravidelných návštěvníků kostela netrpících epilepsií. (Použili Bear-Fedio Inventory, škálu spirituálních zkušeností Inspirit, Hodesovu škálu mysticismu, Beckův dotazník deprese a škálu HADS, posuzující anxiozitu a depresi.) Členové religiózní skupiny s epilepsií měli významně častěji v minulosti postiktální psychózy a měli častěji bilaterální cerebrální dysfunkci. Zkušenosti religiózních pacientů s epilepsií jsou obsahem a intenzitou odlišné od zkušeností pravidelných návštěvníků kostela. Data podle autorů poskytují další podporu pro validitu Bear-Fedio Inventory.

Třicet let po vzniku Bear-Fedio metody se ukazuje, že příspěvky o metodě jsou nadále aktuální. Proto nyní naše výsledky uvádíme podstatně podrobněji s jejich novým rozborem.

Cílem předložené práce bylo odpovědět na tyto otázky:

1. Liší se temporální a ostatní (extratemporální a generalizované) epilepsie podle BFI, což byla hypotéza autorů metody?
2. Jsou výraznější změny u levostranných temporálních epilepsií?
3. Jaký je vztah BFI k anamnestickým proměnným? Jde u BFI spíše o měření psychopatologie, jak uvádějí někteří kritici metody?
4. Jaký je vztah BFI k jiným psychologickým metodám ?

METODIKA

Metodou Bear-Fedio Inventory bylo vyšetřeno na Fakultní poliklinice v Praze 2 v letech 1988-1992 celkem 127 ambulantně léčených nemocných epilepsií. Pacienti prošli podrobnými neurologickými vyšetřeními, byli dlouhodobě sledováni několika zkušenými epileptology na specializovaném epileptologickém pracovišti a pro určení typu epilepsie (např. temporální versus extratemporální) se vycházelo z pečlivé klinické diagnostiky, tzv. etiopatogenetické diagnostiky epilepsie [61, 62]. Ze 127 pacientů bylo diagnostikováno 49 osob jako temporální epilepsie, s jednostranně lateralizovaným EEG nálezem bylo 25 osob (15 vlevo, 10 vpravo). U dalších 57 osob šlo o jinou dostupnými metodami zjišťovanou patogenezi, tj. o epilepsie generalizované, idiopatické, eventuálně kryptogenní etiologie, a ložiskové v jiné než temporální oblasti. (U ložiskových v jiné než temporální oblasti, tj. extratemporálních, bylo 13 osob s jednostranně lateralizovaným EEG nálezem, z toho 4 vlevo, 9 vpravo.) Kromě toho u dalších 21 osob i po časovém odstupu jde o skupinu neklasifikovatelnou. Základní charakteristiky jednak souboru temporální epilepsie, jednak skupiny 57 osob s jinou ověřenou patogenezí a celého souboru 127 osob, shrnuje tabulka 2.

V rámci celkového neuropsychologického vyšetření byl individuálně pacientům předložen k vyplnění dotazník BFI, doba vyplňování nebyla omezována a byly odpovídány případné dotazy pacientů.

Anamnestické údaje o pacientech byly získány jednak pomocí anamnestického dotazníku, jednak doplněním od neurologa. Byly sledovány vazby k jedenácti anamestickým proměnným: věku, začátku onemocnění (první paroxyzmus), trvání nemoci, vzdělání, pohlaví, průběhu nemoci (hodnocení průběhu nemoci - epilepsie - u jednotlivých pacientů provedl neurolog nezávisle, bez znalosti výsledků neuropsychologických vyšetření), frekvenci grand mal záchvatů, frekvenci jiných než grand mal záchvatů, ke kontaktu s psychiatrií, subjektivní potřebě pomoci od psychitra nebo psychologa, suicidální tendenci a dále k validitě odpovědí (podle validizační škály L z metody WPSI, jako validně odpovídající, byli bráni ti, u kterých hodnota škály L byla v rozmezí 0-3, jako nevalidní s vyššími hodnotami).

SUPOS-7, Subjektivní pocity a stavy [32, 33] je sebeposuzovací dotazník obvyklých psychických stavů, který obsahuje 7 škál. S metodou jsou zkušenosti i u nemocných epilepsií [54, 55, 56, 57].

WPSI , Washington Psychosocial Seizure Inventory [18] má 10 klinických škál a tři kontrolní škály k ověření validity odpovědí. S jeho českým převodem je dostatek zkušeností [47, 48, 51, 53, 55].

Statistické zpracování

Kromě základní statistické deskripce byla použita analýza variance ANOVA a Spearmanova pořadová korelace (významnost byla počítána jako oboustranná).

Hodnoty byly počítány jednak pro soubor nemocných temporální epilepsií, jednak pro skupinu 57 osob s jinou zjištěnou patogenezí (extratemporální a generalizované epilepsie) a dále pro celý soubor 127 nemocných. Pro usnadnění popisu v dalším textu užíváme pro jednotlivé škály BFI čísla 1 až 19.

V tabulkách a v grafech jsou někdy počty osob poněkud nižší než v tabulce 1, pokud některé údaje u malé části pacientů chyběly.

VÝSLEDKY

1. Srovnání temporální epilepsie se skupinou s jinou patogenezí (extratemporální a generalizované epilepsie).

Významně vyšší hodnoty u temporální epilepsie byly zjištěny pouze v jedné škále, BFI 5, obsedantnost (temporální 2,86 ± 1,369, u skupiny s jinou patogenezí 2,30 ± 1,500, F = 3,964, p = 0,049). Výsledky shrnuje graf 1.

V subjektivních pocitech a stavech podle metody SUPOS nemocní s temporální epilepsií měli méně příznivé výsledky, s významně nižší psychickou pohodou P (21,3 ± 7,8, ostatní se zjištěnou patogenezí 24,8 ± 9,5, F = 3,978, p = 0,049) a s významně vyšší úzkostností U (14,0 ± 5,2, ostatní se zjištěnou patogenezí 11,7 ± 5,5, F = 4,709, p = 0,032). Podle metody WPSI nebyly významnější rozdíly.

Nemocní s temporální epilepsií byli významně starší (p = 0,018) než nemocní s jinou patogenezí, nebyly však statisticky významné rozdíly v době prvního záchvatu ani v celkové délce trvání nemoci.

2. Lateralizace.

Nebyly nalezeny žádné významnější rozdíly v hodnotách Bear-Fedio Inventory mezi podskupinami nemocných s temporální epilepsií s levostranným a s pravostranným lateralizovaným EEG nálezem (15 osob vlevo, 10 vpravo). Výsledky ilustruje graf 2.

Podskupiny podle lateralizace se významněji nelišily ani v anamnestických proměnných, v subjektivních pocitech a stavech (podle metody SUPOS) a v úrovni psychosociálních problémů (podle metody WPSI).

Také při sloučení podskupin 25 osob s lateralizovaným EEG nálezem u temporální epilepsie (15 vlevo, 10 vpravo) se 13 jedinci s lateralizovaným EEG nálezem mezi nemocnými s extratemporální epilepsií (4 vlevo, 9 vpravo), nebyly podstatnější rozdíly ve škálách BFI podle lateralizace (celkem tedy 19 osob s lateralizací vlevo, 19 vpravo). Nemocní s levostranným EEG nálezem však projevovali podle metody SUPOS významně vyšší úzkostnost (proměnná U, hodnoty 15,1 ± 4,3 oproti 11,3 ± 4,2, F = 6,620, p = 0,015). V psychosociálních problémech podle metody WPSI nebyly významnější rozdíly.

3. Vztahy BFI a anamnestických proměnných (a validity).

Byly zjištěny statisticky významné vztahy mezi Bear-Fedio Inventory a všemi ostatními jedenácti sledovanými proměnnými a také s validitou odpovědí.

Vyšší hodnoty na některých škálách BFI byly pro celý soubor statisticky významně spojeny s vyšším věkem (BF1, nedostatek humoru; BF5, obsedantnost; BF15, smutek). Ojedinělé byly záporné korelace s věkem (BF16, hypergrafie, pro temporální soubor i pro celý soubor). Pro temporální soubor byl pozdější začátek nemoci spojený s vyššími hodnotami BF17, elace. Pro celý soubor byly významně spojeny s dřívějším začátkem onemocnění vyšší hodnoty BF9 u zájmu o filozofii. S delším trváním nemoci byly spojeny většinou vyšší hodnoty BFI BF1, nedostatek humoru, BF3, zevrubnost, BF15, smutek).

Významné rozdíly (podle analýzy variance ANOVA) byly také u osmi další anamnestických proměnných a u validity odpovědí. Hodnoty řady škál BFI jsou významně vyšší u nemocných s nižším školním vzděláním (základním nebo odborným bez maturity), u žen, při nepříznivém průběhu nemoci, při vyšší frekvenci jednak jiných záchvatů než grand mal záchvatů, jednak grand mal a při suicidálních tendencích. Zvýšení mnoha škál BFI je spojeno dále s kontaktem s psychiatrií, jak to ilustruje graf 3, a ještě více se subjektivní potřebou pomoci (od psychiatra nebo psychologa), což shrnuje graf 4. Mnoho škál BFI je také významně zvýšeno u pacientů, jejichž odpovědi lze považovat za validní, spolehlivé (ve WPSI, Washingtonském psychosociálním dotazníku, hodnota škály L nebyla vyšší než 3). Pro velký rozsah tabulek uvádíme jen základní výsledky, detaily jsou k dispozici u autorů.

4. Vztahy mezi BFI a jinými metodami.

Korelace mezi BFI a škálou SUPOS shrnuje pro temporální soubor tabulka 3 (korelace pro celý soubor jsou k dispozici u autorů). Řada škál BFI má významně nižší hodnoty při pozitivních subjektivních prožitcích psychické pohody (P) a aktivity (A), a naopak významně vyšší hodnoty při negativních prožitcích neklidu (N), deprese (D), úzkosti (U) a sklíčenosti (S). Žádné korelace nebyly zjištěny pouze u škál BF1 (nedostatek humoru), BF4 (osobní poslání), BF9 (zájem o filozofii), BF11 (religiozita) a BF12 (hyposexualita).

Korelace mezi BFI a metodou WPSI pro temporální soubor shrnuje tabulka 4 (korelace pro celý soubor k dispozici u autorů).Vidíme z nich, že hodnoty škál BFI velmi často kladně korelují se zvýšenými psychosociálními problémy podle škál WPSI. Hodnoty škál BFI naopak často významně záporně korelují s hodnotami ve škálách intelektové výkonnosti (N) a neuropsychologického oslabení (m), kde vyšší hodnoty znamenají lepší výsledky.

Žádné korelace s metodou WPSI nebyly zjištěny pouze u škál BF 4 (osobní poslání) pro temporální soubor a BF 11 (religiozita) jak pro temporální, tak pro celý soubor. Žádnou korelaci k oběma srovnávaným metodám, tj. k SUPOS a WPSI, měla pouze škála BF11 (religiozita).

DISKUSE

Výsledky umožnují odpovědět na otázky, uvedené v úvodu práce.

• 1. Byl zjištěný podle BFI pouze jediný statisticky významný rozdíl mezi temporální epilepsií a nemocnými s jinou patogenezí (extratemporální epilepsie a generalizovaná), vyšší hodnoty ve škále BF 5, obsedantnost, u temporální epilepsie. Kromě toho v subjektivních pocitech a stavech podle metody SUPOS nemocní s temporální epilepsií měli méně příznivé výsledky s významně nižší psychickou pohodou (P) a s významně vyšší úzkostností (U).

O tom, jaké existují rozdíly v psychopatologii, osobnostních rysech a psychosociálních problémech mezi temporální epilepsií a jinými skupinami epilepsií, se nadále diskutuje a Devinski [13] i v komentáři k článku Swinkela a spol. [66] je toho názoru, že dokud další výzkum neobjasní více, zůstává nadále nejisté, zda nějaké lokalizované nebo generalizované epileptické syndromy jsou spojeny s charakteristickým spektrem nebo skupinou (cluster) behaviorálních změn.

• 2. Nebyly nalezeny žádné významnější rozdíly v hodnotách Bear-Fedio Inventory mezi podskupinami nemocných s temporální epilepsií s levostranným a s pravostranným lateralizovaným EEG nálezem. Při sloučení podskupin temporální epilepsie s extratemporální, nemocní s levostranným EEG nálezem projevovali podle metody SUPOS významně vyšší úzkostnost.

Podle jedné studie u kandidátů pro neurochirurgickou operaci pro epilepsii u pacientů s pravostrannou lézí snad dochází k přeceňování vlastní výkonnosti a podceňování vlastních deficitů [1].U nemocných s levostrannými lézemi je možná častější vliv deprese [41]. Ovšem naopak Quigg a spol. [58] nalezli v jejich souboru nemocných s operací v pravé hemisféře, zvláště pak u těch, kteří se už předoperačně projevovali, vyšší depresivitu, větší náchylnost k pooperační klinické depresi. A Quiske a spol. [59] při multivariační analýze nalezli, že významně vyšší deprese je při mesiální temporální skleróze, nezávisle na lateralizaci léze.

Otázka lateralizace je významem velmi důležitá nejenom pokud jde o epilepsii [28, 49, 52], ale pro vztah lateralizace mozkových funkcí a psychiky, chování a psychopatologie obecně. Studie Flor-Henryho z roku 1976 [19] o lateralizované temporální dysfunkci a psychopatologii byla jako klasická neurologická práce nově přetištěna v roce 2003 v časopisu Epilepsy & Behavior. Komplexnímu problému a jeho speciálním stránkám se věnuje mnoho pracovišť.

• 3. Byly zjištěny četné statisticky významné vztahy mezi Bear-Fedio Inventory a všemi jedenácti anamnestickými sledovanými proměnnými a také validitou odpovědí. Vztahy k věku, k začátku nemoci (k prvnímu paroxyzmu) a k době trvání nemoci nejsou sice zcela jednoznačné. Jednoznačně jsou však vyšší hodnoty v řadě škál BFI u žen, dále při nižším vzdělání, při nepříznivém průběhu nemoci (podle nezávislého posouzení neurologa), při vyšší frekvenci tonicko-klonických (grand mal) záchvatů, při vyšší frekvenci jiných typů záchvatů, při kontaktech s psychiatrií, při suicidálních tendencích a při subjektivní potřebě pomoci od psychiatra nebo psychologa. A dále u nemocných, u kterých lze předpokládat, že v dotazníku BFI odpovídali spolehlivě (podávali validní odpovědi). Metodu BFI zřejmě nelze pokládat pouze za měřítko psychopatologie.

• 4. Byly dále zjištěny četné statisticky významné korelace k jiným psychologickým metodám. Jednak k subjektivním pocitům a stavům podle metody SUPOS, kdy řada škál BFI má významně nižší hodnoty při pozitivních subjektivních prožitcích a stavech, a naopak významně vyšší hodnoty při negativních prožitcích a stavech. Škály BFI dále velmi často kladně korelují se zvýšenými psychosociálními problémy podle metody WPSI (a hodnoty škál BFI jsou v záporné korelaci s kladnými hodnotami dodatečných škál WPSI, škál intelektové výkonnosti a neuropsychologického oslabení).

Je ale též několik škál, které významné korelace buď vůbec nebo téměř nemají. Škála BF11 (religiozita) nemá žádnou významnou korelaci. Dále jen málo korelací mají škály škály BF1 (nedostatek humoru), BF4 (vědomí osudovosti), BF9 (zájem o filozofii), BF12 (narušená sexualita, resp. hyposexualita) a škála BF16 (hypergrafie). Těchto šest škál pravděpodobně tvoří specifický přínos metody Bear-Fedio Inventory oproti jiným metodám posuzujících psychosociální problémy nemocných epilepsií. (Problémem ovšem je, že jednotlivé subškály BFI velmi často navzájem vysoce korelují.)

Jak uznávají i autoři podporující možnost existence specifických osobnostních rysů u temporální epilepsie [8, 43], výraznou přítomnost takovýchto rysů lze pozorovat, jak už to zdůraznil i Kraepelin, pouze u těžce nemocných pacientů. Nejsou běžné takové projevy jako pedantická a perseverující řeč, která znemožnuje pĺynulou konverzaci, hypergrafie nebo extrémní religiozita. Podle Blumera [9] většina pacientů s chronickou temporální epilepsií projevuje pouze subtilnější osobnostní změny. Uvádí, že určitá serióznost vystupování a rozvážnost v řeči jsou často pozorované. Převládající jsou příznivé osobnostní změny směrem k etické a spirituální orientaci, které se u mnoha pacientů mohou střídat s epizodami paroxyzmálního uvolnění afektů zlosti, následovanými výčitkami svědomí. Je tedy (podle Blumera) tendence k osobnostní labilitě. Výrazná iritabilita a nesnáze, působící ztráta kontroly, mohou být chápány jako symptomy interiktální dysforické poruchy, vyžadující léčbu antidepresivy.

Z dnešního hlediska hlavními omezeními námi předkládané práce je, že o lateralizaci epileptického ohniska se uvažovalo pouze na základě opakovaných EEG vyšetření (vzhledem k tomu, že neexistovala možnost vyšetření magnetickou rezonancí) a že diagnostika epileptických syndromů byla vzhledem k časovému odstupu dobově omezena.

Základní příznaky, které popsali Waxman, Geschwind a Gastaut [73], a které se včetně dalších projevů snažili svým dotazníkem měřit Bear a Fedio [6], jsou nadále studovány také s využitím řady jiných přístupů.

Pokud jde o hypergrafii, práce Waxmana a Geschwinda o hypergrafii z roku 1974 [73] byla jako klasická neurologická studie nově přetištěna v roce 2005 v časopise Epilepsy & Behavior. Nověji se tématem psaní u epilepsie zabývají např. Anschel a spol. [2], kteří u 60 pacientů epileptického centra analyzovali z několika hledisek eseje, napsané pacienty o jejich názorech na záchvaty. V jednom z parametrů se významně odlišovali nemocní s neepileptickými záchvaty od pacientů s epileptickými záchvaty (především parciálními), autoři si dokonce dělají naději, že vyvinou spolehlivou diferenciálně diagnostickou metodu.

Pokud jde o religiozitu, studie Dewhursta a Bearda z roku 1970 [17] o náhlých religiózních konverzích u temporální epilepsie byla jako klasická neurologická práce přetištěna v roce 2003 v časopise Epilepsy & Behavior. Devinski [12] oceňuje, že namísto úvah o interiktální religiozitě, pro kterou dle jeho názoru dotazníkové metody poskytly velmi smíšené výsledky [6, 69, 74], se práce Dewhursta a Bearda soustředila na intenzivní religiózní zkušenosti, specifické konverze, a předpokládá, že kombinace pečlivé kazuistické práce a moderní technologie dále osvětlí vztah mezi religiozitou a epilepsií. Cohen [10] píše kriticky o komplementárních a alternativních terapiích, o v USA rozšiřujícím se užívání spirituálního léčitelství pro léčbu epilepsie a dále o hypotetickém spojení mezi epileptickými záchvaty a mystickými stavy. Zabývá se též právními pravidly pomáhajícími při potenciálním zneužití autority léčiteli. Giovagnoli a spol. [22] se zabývali vztahem spirituality a epilepsie ve studii u 32 pacientů s fokální epilepsií, kteří vyplnili škály kvality života (World Health Organization QOL, WHOQOL100), spirituality (WHO Spirituality, Religiousness, and Personal Beliefs), deprese, anxiozity, a neuropsychologické testy. Faktorová analýza nalezla separátní faktory – spirituální, afektivní a kognitivní, které významně predikovaly jednotlivé oblasti kvality života. Koncept kvality života by měl podle nich být nově koncipován, měla by být brána v úvahu individuální spiritualita a její role v pacientově identitě chronicky nemocné bytosti. Mnoho informací o religiozitě u epilepsie poskytují Devinski a Lai [14].

Alterované sexualitě se věnuje řada prací [např. 3, 23, 24, 29, 30, 34, 35], některé též dopadům operace mozku na sexualitu [5, 40]. Podle Bairda a spol. [5] sexuální změna byla významně častější ve skupině s temporální resekcí (64% z 58 osob) než s extratemporální resekcí (25% ze 16 osob), v temporální skupině byla změna významně častější u pravostranných resekcí. Zřetelná sexuální změna se vyskytovala častěji u žen než u mužů. Pooperační sexuální změnu považují autoři za důležitou charakteristiku výsledku operace. Autoři se domnívají, že predispozice pacientů s temporální epilepsií k pooperační změně v sexualitě je dalším dokladem o příspěvku temporálního laloku k sexuální funkci.

ZÁVĚR

I když čtení názvů škál BFI a v tabulce 1 uváděných klinických pozorování může i pro toho, kdo má s nemocnými epilepsií dostatek zkušeností, připadat nejprve jako souhrn předsudků (a sami dáváme přednost psychometricky lépe propracovaným metodám), Bear-Fedio Inventory a dle neurologů [26] především Geschwindův syndrom nejsou jen záležitostí historie. Jejich studium neznamená ztotožnění s negativními stereotypy vůči nemocným epilepsií, ale snahu o poznání.

PhDr. Jan Preiss

Choratická 2736/10

141 00 Praha 4

e-mail: jan.preiss@seznam.cz