Nikolaas Tinbergen


Autoři: Pavel Čech
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2012; 151: 411-412
Kategorie: Laureáti Nobelovy ceny

V roce 1973 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu tři badatelé v oboru etologie – Rakušané Karl von Frisch a Konrad Lorenz a Nizozemec Nikolaas Tinbergen.

NIKOLAAS TINBERGEN

(1907–1988)

Na gymnáziu v Haagu učil počátkem 20. století nizozemštinu autor oblíbené učebnice její gramatiky Dirk Cornelis Tinbergen, v roce 1874 narozený a v roce 1902 oddaný s Jeanette van Eek, o 3 roky mladší učitelkou. Nejstarší z jejich šesti dětí Jan Tinbergen (1903–1994) se pak stal fyzikem, později průkopníkem ekonometrie a v roce 1969 prvním laureátem tzv. Nobelovy ceny za ekonomii. Dva roky po něm přišla na svět Jacomiena („Mien“), budoucí němčinářka, a po předčasně zemřelém sourozenci pak ještě tři chlapci – hrdina tohoto příběhu Nikolaas (1907), pozdější inženýr a ředitel energetických podniků v Haagu Dik (1909) a profesor ekologie na Groningenské univerzitě Luuk (1915). Matka, zdatná matematička plynně hovořící několika jazyky, opustila pro rodinu práci ve škole a omezila se na nečetné soukromé žáky. Rodiče navštěvovali s dětmi muzea, podnikali s nimi výlety do volné přírody a od roku 1923 pravidelně trávili prázdniny ve vsi Hulshorst u Nunspeetu na břehu Zuiderzee. Děti jim vzdor tehdejším zvyklostem tykaly. Jan zdědil otcovu pracovitost, Nikolaas (pro všechny vždy „Niko“) jeho kreslířské nadání a stejně jako Luuk i lásku k přírodě.

Niko se narodil v Haagu 15. dubna 1907. Už jako předškolák opatroval v zahradě domu na Bentinck Straat dvě akvária s koljuškami, mloky a hmyzem. Sotva hodina chůze ho dělila od mořského břehu s velkolepými dunami a bohatstvím životních forem, doma pak hltal přírodovědné knihy. Na gymnáziu se staral o tři mořská akvária, jinak jako výborný bruslař, hokejista (později člen národního mužstva) a skokan o tyči (jednou zlepšil národní rekord); měl ve škole rád jen tělocvik. Zato na výletech spolku přírodovědců do 25 let Nederlandse Jeugdbond voor Natuurstudie pozoroval a fotografoval ptáky, sbíral hmyz, cvičil se v určování rostlin, ve spolkovém časopise Amoeba zveřejnil v 16 letech článek o mořském mlži Venus gallina, později přednášel na spolkových schůzích a nakonec vedl organizaci Jeugdbondu v oblasti Haagu, Rotterdamu a Delftu.

Bez velké slávy v roce 1925 odmaturoval. Rodiče viděli jeho budoucnost ve studiu biologie, tehdy především srovnávací morfologie a taxonomie – nudných disciplín pro Nika, který by se raději stal farmářem v Kanadě, sportovcem nebo fotografem. Ale rodinný přítel profesor Paul Ehrenfest a Nikův učitel Schierbeek doporučili otci, aby chlapce poslal na ornitologickou stanici Rossitten na východopruské Kurské kose, kterou vedl její zakladatel a průkopník kroužkování ptáků profesor Johannes Thienemann. S jeho asistentem, fotografem Rudim Steinertem, pozoroval Niko od srpna do října 1925 stěhování ptactva a hned po návratu do vlasti se zapsal ke studiu biologie na Leidenské univerzitě.

Tam byla výuka vedena ve starém duchu srovnávací anatomie s honbou za homologiemi a bez předmětu fyziologie zvířat. Na dunách u Haagu však Niko narazil na hlouček nadšenců studujících kolonii racka stříbřitého a z nich především Jan Verwey, píšící první nizozemskou práci o etologii ptáků, obrátil jeho zájem k chování živočichů. Po řadě článků v přírodovědných časopisech pokročili leidenský student Tinbergen a jeho přátelé z Jeugdbondu Gerard van Beusekom, Frans Kooymans a Martien Rutten k přípravě knihy o ptačím ostrově u Rotterdamu. Ještě před vydáním knihy (Het Vogeleiland. Laren: A. G. Schoonderbeek 1930; s Beusekomem, Kooymansem a Ruttenem) se hlavní autor Niko zamiloval do Martienovy sedmnáctileté sestry Elisabeth („Lies“) Amélie.

V roce 1930 přijal místo výzkumného asistenta v Zoologickém ústavu Leidenské univerzity. Brzy pak byl pozván na výzkumnou výpravu do Grónska, doktorskou práci si proto chtěl odbýt snadno a rychle. Jeho učitelé – zakladatel teoretické biologie v Nizozemsku Cornelis Jakob van der Klaauw a fyziolog bezobratlých Hildebrand Boschma – měli sice k výzkumu v terénu daleko, nechali však Tinbergena v dunách u Hulshorstu studovat chování květoliba včelího, samotářské vosy živící včelami své larvy v komůrkách na konci dlouhé chodbičky vykutané v písčitém svahu. Niko zjišťoval, jak lakem označkovaná vosa při návratu s kořistí najde v písku nenápadné ústí chodbičky: před jejím odletem na lov obklopil otvor kruhem z borových šišek nebo jiných předmětů, po odletu kruh přemístil, sledoval reakce vosy a soustavou pokusů prokázal, že květolib včelí hledá své hnízdo pomocí prostorového uspořádání orientačních bodů v terénu. Pozorováním pokusně ovlivňovaného počínání vosy v přirozených podmínkách vykonal průkopnickou terénní experimentální studii chování živočicha a doktorskou práci o pouhých 29 stranách (Über die Orientierung des Bienenwolfes /Philanthus triangulum Fabr./. Z vergl Physiol 1932; 16: 305–334) obhájil.

Dne 12. dubna 1932 dosáhl Niko doktorátu filozofie a 2 dny po promoci se v Utrechtu oženil s Lies Ruttenovou, vystudovanou chemičkou, při pěti dětech narozených v letech 1934–1950 však navždy ženou v domácnosti. Svatební cestou se stala výprava se čtyřmi meteorology do Grónska od července 1932 do září 1933. V inujské osadě Angmagssalik na jihovýchodním pobřeží studoval Tinbergen chování ptáků, zejména lyskonoha úzkozobého, jehož samičky mají peří nádhernější, a pozorováním v terénu prokázal dělbu úloh v páru lyskonohů odlišnou od jiných ptáků: bojovnou samičkou přivábený sameček vybírá místo pro hnízdění, vejce pak vysedí a pečuje o mladé (Field Observations of East Greenland Birds. I. The Behaviour of the Red-Necked Phalarope /Phalaropus lobatus L./ in Spring. Ardea 1935; 24: 1–42). Od domorodců získal Niko mnoho nástrojů i uměleckých předmětů pro antropologické muzeum v Haagu. Do knihy provázené vlastními fotografiemi (Eskimoland. Rotterdam: D. van Sijn & Zonen 1934) vložil s poznatky a zážitky také obdiv k pohostinným Inuům, kteří svým pojetím kamenů, rostlin i zvířat jako předmětů ovlivnili jeho přístup ke studiu chování – od té doby více mechanistický, méně subjektivní a méně sentimentální.

Na Leidenské univerzitě pak učil srovnávací anatomii a byl pověřen zavést šestitýdenní praktikum pro experimenty s chováním zvířat. Zařadil pozorování koljušky tříostné v akváriu, racka stříbřitého u Haagu a okáče metlicového, květoliba včelího a kutilky písečné u Hulshorstu. Jednotlivé složky vzorců chování podroboval důmyslným experimentům. Na leidenském sympoziu o instinktu 28. listopadu 1936 se poprvé setkal s Konradem Lorenzem, autorem proslulého článku o funkci instinktu ve společenském životě ptáků (Der Kumpan in der Umwelt des Vogels). Okamžitě si porozuměli, Konradova rozevlátá představivost se ideálně doplňovala s Nikovým svědomitým experimentátorstvím. Na jaře 1937 strávil Tinbergen 4 měsíce v Lorenzově domě v Altenbergu u Vídně, kde s přítelem studoval chování husy divoké k záchraně vejce vykutáleného z hnízda, popsal je jako ustálený vzorec chování a prokázal, že orientační odpovědi (taxe) jsou ve skutečnosti podobné reflexům, kdežto vrozené motorické vzorce jsou fyziologicky dost odlišné (Taxis und Instinkthandlung in der Eirollbewegung der Graugans. Z Tierpsychol 1938; 2: 1–29; s Lorenzem). Při návratu navštívil v Mnichově laboratoř Karla von Frische a slyšel, jak profesor na studentovo „Heil Hitler“ odpovídá „Grüss Gott“. Od července do října 1938 cestoval po USA, přednášel a setkal se s průkopníkem evoluční biologie Ernstem Walterem Mayrem. V roce 1939 byl na Leidenské univerzitě jmenován lektorem.

Dne 10. května 1940 dobyla Nizozemsko německá armáda a dosadila kolaborantskou vládu. Za protestní dopis proti vyhození tří židovských kolegů ze sboru Leidenské univerzity byl Tinbergen 9. září 1942 v Hulshorstu zatčen a jako rukojmí uvězněn v semináři Beekvliet v severobrabantském městě Sint-Michielsgestel. V létě 1944 byl přemístěn do nedalekého koncentračního tábora Vught, odkud vyšel 11. září, s rodinou pak opustil hladovějící Leiden a v Hulshorstu rozmnožoval šifrované zprávy pro domácí odboj až do příchodu kanadské armády v dubnu 1945.

Na znovuotevřené Leidenské univerzitě byl jmenován profesorem experimentální biologie, zatím bez učitelské stolice. Při zkoumání nepatřičného chování koljušek, kdy sameček pronásledující soka na hranici teritoria náhle ve střemhlavé poloze napodobuje kutání hnízda nebo po zmaření aktu páření napodobuje péči o vajíčka v hnízdě, prokázal, že chování živočichů bývá výsledkem i protikladných podnětů, a vyslovil hypotézu, že posunuté reakce, původně bezcenné, získaly druhotně funkci signálu nebo uvolnění („Displacement Reactions“ in the Three-Spined Stickleback. Behaviour 1947; 1: 56–63; s Ierselem). V lednu 1947 byl jmenován řádným profesorem Leidenské univerzity. Experimentálně analyzoval chování, jímž mláďata racků vyvolávají vyvržení potravy z rodičovského hrdla (On the Stimulus Situation Releasing the Begging Response in the Newly Hatched Herring Gull Chick /Larus argentatus argentatus Pont/. Behaviour 1950; 3: 1–39; s Perdeckem).

Úspěšný, administrativními povinnostmi však svazovaný leidenský profesor v roce 1949 náhle přijal místo demonstrátora Zoologického ústavu v Oxfordu. Se čtyřmi dětmi a manželkou očekávající páté tam v září nastoupil, vzápětí byl povýšen na lektora a zahájil v Norfolku, později na Farneských ostrovech a v okolí vsi Ravenglass na pobřeží Kumbrie terénní výzkum v koloniích racků. Konečně publikoval svou leidenskou práci o chování živočichů, která získala mnoho nadšenců pro etologii (The Study of Instinct. Oxford: Clarendon Press 1951), a také monografii o chování racka stříbřitého (The Herring Gull’s World. London: Collins 1953). Jeho skupina uspořádala v roce 1952 v Oxfordu první mezinárodní etologickou konferenci.

V roce 1955, kdy přijal britské občanství, si jeho bratr Luuk vzal život. Niko trpěl od té doby poruchami spánku a vředovou chorobou a v roce 1958 podstoupil částečnou resekci žaludku a dvanáctníku. Společenského života v Oxfordu se stranil. Pokud však mu deprese nebránily, úspěšně přednášel a osobně se účastnil práce v terénu. U kumbrijského Ravenglassu vedl studii chování racka chechtavého při úklidu hnízda po vylíhnutí mláďat. Škálou testů s atrapami skořápek různé barvy, tvaru, velikosti a vzdálenosti od hnízda prokázal, že racek selektivně odklízí vaječné skořápky, odklízí však i jiné předměty, které by ke hnízdu mohly přilákat pozornost dravců (Egg Shell Removal by the Black-Headed Gull, Larus ridibundus L.: A Behaviour Component of Camouflage. Behaviour 1962; 19: 74–117; s kolektivem).

Obhajoval přísné oddělení kauzální, funkční, ontogenetické a fylogenetické analýzy. V roce 1963 formuloval čtyři základní otázky biologického výzkumu: jak (otázka bezprostřední příčiny jevu u jedince), co (otázka vývoje jevu v ontogenezi), nač (otázka bezprostřední potřeby jevu pro přežití jedince) a proč (otázka vývoje jevu ve fylogenezi), a zdůraznil podrobné pozorování a popis chování jako stálý úkol etologie, kterou chápal jako biologii chování (On Aims and Methods of Ethology. Z Tierpsychol 1963; 20: 410–433). V roce 1966 byl jmenován řádným profesorem etologie v Oxfordu. Na ostrově Walney při pobřeží Kumbrie natočil televizní dokument o chování racka stříbřitého (Signals for Survival. BBC 1968; s Falkusem), odměněný v roce 1969 cenou Prix Italia.

V roce 1973 byla Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství rozdělena mezi Rakušana Karla von Frische, jeho krajana Konrada Lorenze a Nikolaase Tinbergena „za jejich objevy týkající se organizace a vyvolávání individuálních a společenských vzorců chování“. Dne 10. prosince 1973 představil laureáty ve Stockholmu profesor Börje Cronholm z Královského Karolinského institutu. Podal přehled historie studia chování živočichů, jehož pokroku v minulosti bránil názor, že chování je výsledkem „instinktu“, a nemůže tedy být předmětem experimentování. Frisch na včelách medonosných, Lorenz na ptácích a Tinbergen na vosách, ptácích i rybách však prokázali, že k chování živočichů lze přistupovat vědecky a k jeho pochopení směřovat pomocí hypotéz, pozorování a experimentů. Nobelovskou přednáškou 12. prosince 1973 vyvolal Tinbergen v odborné veřejnosti pohoršení, když místo očekávaného výkladu svých významných prací promluvil o Alexanderově technice oproštění těla od škodlivých návyků a znovunabytí přirozené rovnováhy, kterou jeho rodina na sobě úspěšně vyzkoušela. Dalším a opět nečekaným námětem přednášky byl pokus manželů Tinbergenových vyložit původ dětského autismu poruchami chování matek (Ethology and Stress Diseases. Nobel Lecture. Science 1974; 185: 20–27).

Po odchodu na odpočinek 30. září 1974 se oxfordský professor emeritus stáhl do ústraní, přemítal o léčbě autismu nápravou chování rodičů a upadal do těžkých depresí. Tehdy utrpěl v krátkém čase několik mozkových příhod, načež deprese vymizely. Následující mozkové příhodě 21. prosince 1988 v Oxfordu podlehl. Místo smutečního obřadu uspořádalo 120 studentů a kolegů na jeho přání na jaře 1990 v Oxfordu konferenci. Těsně před ní zemřela v leicesterské nemocnici Lies Tinbergenová, když stejně jako manžel odkázala své tělo vědě.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz 


Zdroje

1. Dawkins MS, Halliday TR, Dawkins R. The Tinbergen Legacy. London: Chapman & Hall 1991.

2. Dewsbury DA. Nikolaas Tinbergen (1907–1988). American Psychologist 1990; 45(1): 67–68.

3. Hinde RA. Nikolaas Tinbergen. 15 April 1907 – 21 December 1988. Biogr Mems Fell R Soc 1990; 36: 549–565.

4. Kruuk H. Niko’s Nature: The Life of Niko Tinbergen and His Science of Animal Behaviour. Oxford: Oxford University Press 2003.

5. Magill FN. (ed.) The Nobel Prize Winners. Pasadena – Englewood Cliffs: Salem Press 1991; 3: 1157–1165.

6. McMurray EJ. (ed.) Notable Twentieth-Century Scientists. New York: Gale Research Inc. 1995; 4: 2027–2028.

7. Röell DR. The World of Instinct: Niko Tinbergen and the Rise of Ethology in the Netherlands (1920–1950). Assen: Van Gorcum 2000.

8. Sodomka L, Sodomková Magd., Sodomková Mark. Kronika Nobelových cen. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub 2004; 344–345.

9. Tinbergen N. Autobiography. In: Lindsten J. (ed.) Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1971–1980. Singapore: World Scientific 1992; 109–112.

10. Wasson T. (ed.) Nobel Prize Winners. New York: The H. W. Wilson Company 1987; 1059–1061.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Kožní toxicita cílené terapie inhibitory EGFR a VEGF
nový kurz
Autoři: MUDr. Karolína Svobodová

Jak na psoriázu v každodenní ambulantní praxi?
Autoři: MUDr. Jan Šternberský, Ph. D.

Biologická léčba Crohnovy nemoci
Autoři: MUDr. Přemysl Falt, Ph.D.

Pacient na antikoagulační léčbě v akutní situaci
Autoři: MUDr. Jana Michalcová

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se