Za farmakologem doc. MUDr. Václavem Trčkou, DrSc.

(*13. srpna 1920 †10. března 2010)

Skon dalšího z pra-tvůrců naší poválečné experimentální farmakologie (po profesorech Zdeňku Votavovi, Jiřím Vaněčkovi, Jiřím Lenfeldovi, Vojtěchu Grossmannovi, Olze Benešové, docentech Miroslavu Mrázovi a Ivo Janků) je impulzem pro zbývající pamětníky ke vzpomínkové glose na jednu z neopakovatelných etap našeho lékového zkoumání.

Pokrok farmakologického období, odstartovaného ve čtyřicátých letech 20. století a označovaného jako „období počínající lékové exploze“, se podařilo naší farmakologii zachytit na takové úrovni, že se od šedesátých let 20. století mluvilo na mezinárodních fórech o „československé farmakologické škole“. Nepopiratelně k tomu přispěla tehdejší předvídavost několika osvícených osobností (především dnešní nestorky mezinárodní farmakologické unie prof. MUDr. Heleny Raškové, DrSc., *1913) a navíc zřejmě i poválečný „obecný hlad po vědění“, vyprovokovaný šestiletým potlačováním české inteligence německými okupanty. Záhy po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 se tak začal formovat nenapodobitelný kolektiv nadšených farmakologických elévů, které později profesorka Rašková označovala jako „naše první gründerská farmakologická generace“. S více jak půlstoletým odstupem zůstává už jen nostalgická vzpomínka na tehdejší entuziasmus a kamarádskou atmosféru a na to, jak se v jednom z traktů pražského Purkyňova ústavu handrkovali o laboratorní stoly farmakologové tří institucí: domácí lékařské fakulty, farmaceutického kontrolního ústavu a výzkumného ústavu farmaceutického průmyslu (pozdějšího „Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii“ = VÚFB). Tematicky a i metodologicky byli všichni vzájemně tak propojeni, že nezasvěceným nebylo jasné „ke kterému týmu ten či onen patří“. Badatelským záběrem byla plejáda prakticky všeho, co tehdejšími interakcemi mezi lékem a biologickými systémy hýbalo: od prvních krůčků v teoriích o farmakologických receptorech přes první pokusy o systematiku v lékové toxikologii až po první náznaky toho, čemu se později začalo říkat farmakokinetika (osud léčiv v organismu).

Mezi farmakologickými „gründery“ zaujímal od prvopočátku jedno z prioritních postavení (nejen podle věku) Václav Trčka, který se k farmakologii dostával –⁠ podobně jako nejeden z jeho kolegů vrstevníků –⁠ oklikou a zprostředkovaně. Jeho životní curriculum je téměř klasickým obrazem vědecké generace, ke které patřil. Uzavření vysokých škol v roce 1939 ho zastihlo při absolvování prvního semestru Vysoké školy chemicko-technologické. Před „totálním nasazením“ do zbrojařské výroby ho ochránil dělnicko-laborantský post ve Fragnerově farmaceutické výrobně v Praze –⁠ Měcholupech (postupnými pohrobky byly Spofa, Léčiva a dnešní Zentiva), kde našla „válečný“ útulek i řada autorit z uzavřených vysokých škol. Trčka tak mohl nahlédnout nejen do chemicko-farmaceutické výroby, ale i do některých aspektů farmaceutického vývoje včetně do rodící se farmakologické výzkumné laboratoře (v měcholupském závodě se například ke konci války podařilo konspirativně –⁠ utajeně před německými dohlížiteli –⁠ vyvinout mimo jiné i český penicilín). Přesto neunikl nucenému pracovnímu nasazení v Berlíně, kde přežil několik náletů a odkud se mu dobrodružně a s nemalým rizikem podařilo na jaře 1945 uprchnout.

Byla to tedy asi právě ta válečná „léková“ praxe, proč se Václav Trčka po osvbození přeorientoval na studium medicíny a proč pak zůstal celoživotně věrný farmakologickému výzkumu ve farmaceutickém průmyslu. Záhy po promoci na lékařské fakultě Karlovy univerzity (v roce 1948) byl vtažen do zmíněného pražského farmakologického týmu. V jeho rámci se část výzkumu, která byla zaměřena především na vývoj nových léčiv, soustřeďovala okolo prof. MUDr. PhMr. Zdeňka Votavy, DrSc., se kterým pak dr. Trčka přešel do nově vybudovaného vinohradského areálu VÚBF. Zatímco Votava se koncentroval především na psychotropní farmaka, stala se pro Trčku doménou farmakologie kardiovaskulárního systému. A tak od poloviny padesátých let byl nejen vedoucím příslušného oddělení tohoto ústavu, ale i suverénní vůdčí osobností celé naší kardiovaskulární farmakologie. Autorské priority Trčkova výzkumného týmu, které ústily jak do teoretických farmakodynamických principů, tak směrem k tvorbě nových lékových individuí, narůstaly v bezprostřední návaznosti na postupně odhalované nové a nové mechanismy při ovlivňování oběhových selhání, hypertenzní nemoci a ischemických příznaků.

Když v roce 1998 vyšlo –⁠ při příležitosti 650. výročí Univerzity Karlovy v edici Karolina –⁠ „České farmakologické curriculum“, podařilo se vystopovat téměř 50 strukturně originálních léčiv z autorských kolektivů VÚFB, z nichž mnohé zakotvily v terapii. Téměř jedna třetina byla z oblasti kardiovaskulární a na nich všech měl nesmazatelný podíl doc. V. Trčka. K těm subjektivně zvlášť významným patřil například beta-blokátor metipranolol, který se uplatnil nejen v tuzemské farmakoterapii, nebo ganglioplegika thiameton a dimecamin, antihypertensivum metipamid, anebo alfa₁-adrenolytikum metazosin. O kvalitě jeho více než 150 autorských publikací svědčí jejich citation index (= přes 250, Hi = 10) a jeho spoluautorství desítek lékových patentů.

To, jak doc. Trčka postupně absolvoval všechny vývojové peripetie vědce své generace, vyplývá z heslovité chronologické zkratky jeho životopisu: V roce 1963 obhájil kandidaturu věd z farmakologie, v roce 1967 se z farmakologie habilitoval na Fakultě všeobecného lékařství UK (pod patronací prof. MUDr. Maxe Wenkeho, DrSc.) a v roce 1968 obhájil doktorát lékařských věd. Postupně se stal členem České farmakologické a toxikologické společnosti (po dvě funkční období byl v jejím výkonném výboru), České kardiologické společnosti, České fyziologické společnosti, České společnosti pro hypertenzi, Francouzské farmakologické společnosti, čestným členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně a organizátorem nebo předsedou řady „srdečně-cévních“ kongresů a sympozií.

Díky své invenci, neobyčejné laboratorní zručnosti a i zahraničním zkušenostem (působil ve farmakologickém ústavu v Göteborgu u prof. Arvida Carlssona a v National Institute of Health v americké Bethesdě u proslulého profesora Bernarda B. Brodie) proslul mezi českými farmakology svým hlubokým rozhledem, nápaditostí, nepřeberným metodologickým vybavením a svou neskonalou osobitou dobrotou a jako jedna z těch vzácných vědeckých osobností, které byly kdykoliv ochotny komukoliv pomoci a popostrčit naše vědění zas o kousek dál.

prof. dr. Jaroslav Květina, DrSc.

za Českou společnost pro experimentální a klinickou farmakologii a toxikologii ČLS JEP