Rudolf Virchow – velikán lékařské vědy

Mezinárodně uznávaný vědec, veliký lékař, liberální politik s velice radikálními názory na zdravotní politiku Rudolf Virchow se narodil 13. října 1821 v Schivelbeinu v Pomořanech (nyní polský Swidwin). Studoval medicínu v Berlíně a velmi brzy začal publikovat studie o embolii, trombóze, leukémii. Vyslán pruskou vládou vyšetřoval příčiny epidemie skvrnitého tyfu v Horním Prusku. Kritická zpráva z této mise mu příliš nepomohla v kariéře a není divu: „Jako přírodovědec mohu být toliko republikánem; uskutečnění požadavků přírodních zákonů, které vycházejí z lidí samotných, je možné pouze v republice,” napsal svému otci v revolučním roce 1848. Následky se projevily a Virchow musel odejít z Berlína do Würzburgu. V roce 1856 se opět vrátil do Berlína jako prosektor v Charité, a to do ústavu, který sám založil, a přitom uvedl patologickou anatomii do medicíny jako vědecký základ. O dva roky později, v roce 1858 vyšlo jeho stěžejní dílo „Die Zellular-Pathologie in ihrer Begründung auf physiologische und pathologische Gewebelehre“, které shrnulo veškeré Virchowovo poznání buňky jako stavebního kamene živé hmoty. O tři roky později založil Deutsche Fortschrittpartei a stal se pruským poslancem. V Reichstagu setrval až do roku 1893, kdy už byl rektorem berlínské univerzity. Jeho 80. narozeniny slavil celý svět. A od té doby jako by se nad ním zavřela voda. Nikdo si již nevzpomněl na jeho reformátorské úsilí, kdy byl díky své „buněčné” teorii srovnáván s Karlem Marxem.

Medicína i ekonomie byly v té době dominanty i ve veřejné medicíně a sociální spravedlnosti. Marxova nadhodnota a třídní boj a Virchowova „buněčnost” a radikální zdravotní politika byly dvě paralely ve veřejném životě. Virchow pracoval s velikým úsilím na poli lékařském, ale jeho píle tím nebyla zdaleka vyčerpána. Metoda jeho vědecké i politické práce spočívala na faktech, získaných experimenty. Věřil, že právě tím se jednou stane lékařský stav hlavním nositelem lidské kultury. Politika je podle něho medicína ve velkém a medicína je politika v malém. Byl pro socialismus, který považoval za cíl svého snažení s rozumným základem, o tehdejším komunismu řekl, že je bláznovství, chce-li to všechno někdo sestavit hned (1849).

Jeho buněčná teorie se stala živoucí jednotkou –⁠ zdraví a nemoc jsou formy života. Stejně živou byla i jeho snaha, aby hlavní město Německé říše přestalo páchnout fekáliemi. Podařilo se mu prosadit odvoz odpadků a díky kanalizaci se podstatně snížila úmrtnost na choleru a na tyfus. Výčet jeho zájmů a bojů by byl velice dlouhý, nelze zapomenout na pruský zákon o trichinách (1877) a na tři nové berlínské nemocnice. Všechny tyto aktivity nevyčerpaly Virchowovu zvídavost, pracoval nejen kolem své „buňky”, ale také v antropologii, etnologii a zakládal vědecké společnosti, dokonce oponoval Darwinovi, o jehož názorech nebyl docela přesvědčen.

Koncem února 1902 jel tramvají na přednášku do Geografické společnosti, při vystupování uklouzl a zlomil si krček femuru. Za sedm měsíců, 5. září zemřel. Náhle o něj svět ztratil zájem, ani jeho velký obdivovatel Vilém II. nepřijel na jeho pohřeb. Tak odešel člověk, který pro lidstvo učinil mnohem více než onen Vilém, ba více než Beethoven nebo Wagner, zůstaneme-li jen v Německu. Všechna sláva, polní tráva. Nic na věci nemění, že Virchowova „buněčná teorie” posunula přírodní vědění o celé století. Pozitivní snad bylo, že tato teorie tolik zlobila bolševiky. Ale o tom už velký Virchow nevěděl.

prof. MUDr. Pavel Barták, CSc.

186 00 Praha 8, Jirsíkova 4

tel./fax: +420 224 818 700, e-mail: pbartak@volny.cz