Můj život s prim. MU Dr. Petrem Svačinou

Spokojenost či nespokojenost se životem závisí na několika základních pilířích. Zdraví je jistě velmi důležitý pilíř, ale musíme si přiznat, že naší vůlí je ovlivněno pouze částečně. Podmínkou spokojenosti se životem je jistě určitá míra hmotného zajištění. Ale velká část naší životní pohody se odvíjí od spokojenosti či nespokojenosti s našimi sociálními vazbami, se vztahy, které máme s druhými lidmi. Náplní televizních seriálů jsou problémy uvnitř partnerských vztahů.

Ale když se podíváme na denní rozvrh pracujícího člověka, tak obvykle čas od 8 nejméně do 18 hod věnuje práci. V průběhu týdne trávíme mnohem více času se svými pracovními kolegy, a tedy i se svým šéfem než se svým partnerem.

A tak si dovoluji tvrdit, že pro spokojenost jsou stejně důležité dobré vztahy se šéfem a s kolegy jako vztahy s životním partnerem. A z toho lze odvodit, že pro spokojenost člověka je důležitá jak dobrá volba životního partnera, tak dobrá volba šéfa. Dobrý šéf umí v práci navodit takovou atmosféru, že lidé chodí rádi do práce, práce pro ně není stresem, ale určitou formou zábavy.

Toto jsem si uvědomil, když jsem přemýšlel, co dominuje v mých vzpomínkách na primáře MU Dr. Petra Svačinu –⁠ byla to pohoda a přátelská atmosféra, kterou pan primář Petr Svačina vytvářel na interním oddělení nemocnice Koliště. Můj život byl ovlivňován Petrem Svačinou po dlouhých a krásných 6 let, od roku 1984 do roku 1990. Byl jsem jeho sekundárním lékařem a on mým šéfem.

Na interní oddělení nemocnice Koliště jsem se dostal v době, kdy jsem usilovně hledal azyl. Před tím jsem pracoval na Masarykově onkologickém ústavu. Tam jsem ale neměl ště­stí na hodného šéfa. Poté, co jsem sice se schválením ředitele ústavu, pana profesora Švejdy, ale proti vůli mého přímého nadřízeného, získal povolení dělat atestaci II. stupně z interny, tak jsem začal hledat jiné, klidnější pracoviště, protože můj přímý nadřízený mi svou nespokojenost se mnou dával denně výrazně najevo.

V roce 1984 jsem nastoupil na Interní oddělení nemocnice na Kolišti, které právě po panu docentu Dušanu Mrkosovi přebíral pan primář Petr Svačina. Tyto roky patří v mých vzpomínkách mezi nejhezčí období mého života.

Do té doby jsem pracoval na specializovaném hematologickém pracovišti. A i když jsem měl v té době již atestaci I. stupně z vnitřního lékařství, po příchodu na interní oddělení nemocnice Koliště jsem si uvědomil, že jsem doposud měl velmi úzce zaměřenou klinickou praxi a že si své zkušenosti a znalosti vnitřního lékařství v celé šíři musím doplnit. To je asi obecná nevýhoda, když lékař po promoci začne pracovat ihned na specializovaném pracovišti. Z hlediska získání praktických zkušeností z celé interny byla pro mě velkým přínosem práce na interním oddělení Koliště pod vedením primáře Petra Svačiny.

Interní oddělení nemocnice Koliště mě překvapilo velmi příjemně svou atmosférou a také způsobem práce. Pan primář Petr Svačina byl šéf, který uměl velmi dobře organizovat práci. Někteří šéfové řídí jenom pomocí biče, jiní šéfové používají kombinované metody řízení, obsahující jak bič, tak i cukr.

Primář MU Dr. Petr Svačina však řídil své lidi tak, že nikdy nepoužíval biče. Primář Petr Svačina měl charizma a jeho podřízení jej měli rádi, a tak se sami snažili dělat věci tak, aby byl jejich primář spokojen a měli radost z toho, když se jim to dařilo. Prostě dělali jsme svou práci tak, aby náš šéf z toho měl radost a my jsme měli radost z toho, že šéf je spokojený.

Ano, zní to divně, dnes téměř nemožně, ale v těch letech to tak bylo. Fakt je, že v těch letech byl primář i jeho zástupce na svém místě vždy trvale až do důchodu a my, sekundární lékaři v Městském ústavu národního zdraví, jsme nevytvářeli žádné konkurenční prostředí, protože karty byly rozdány a nebylo o co soutěžit. Ti ambicióznější se stranickou průkazkou pracovali v té době na klinikách. A tak místo dnes obvyklých pracovních šarvátek jsme prostě žili a radovali se ze života.

To, co na primáři MU Dr. Petru Svačinovi bylo jistě i v té době neobvyklé, byla jeho vysoká úroveň řízení. Byl asi jedním z mála osvícených primářů, který, ač ve vedoucím postavení, nikdy netvrdil, že ví vše nejlépe. Primář Petr Svačina se obklopil týmem specializovaných odborníků na to či ono.

Velmi poučné byly velké vizity, kterých se vždy účastnili jednotliví konziliáři, a tedy na místě při vizitě se vše probralo, prodiskutovalo a nasměrovalo. Velkou vizitu pravidelně provázel diabetolog, paní doktorka Kocourková, kardiolog, pan doktor Várnay, endokrinolog, paní doktorka Kasíková, střídali se jednotliví gastroenterologové, hematolog a další konziliáři. Velké vizity tak, jak je organizoval primář Petr Svačina, byly obvykle vždy spojené s diskuzí s jednotlivými odborníky, což přinášelo poučení pro všechny. Po obejití všech nemocných pak následovalo společné vypití kávy a při kávě diskuze o věcech odborných i neodborných. Byl to takový důležitý rituál, něco jako vykouření dýmky míru mezi indiánskými náčelníky. Důležité je, že vše se odehrávalo v atmosféře prošpikované vtipem, kterým pan primář Svačina hýřil, a s pochopením pro vše lidské.

Musím říci, že díky této přátelské atmosféře jsem chodil do práce na interní oddělení nemocnice Koliště rád a dodnes velmi rád vzpomínám na krásné, pohodové, veselé a příjemné chvíle na tomto oddělení, vedeném osvíceným primářem MU Dr. Petrem Svačinou.

Chtěl bych mu tímto poděkovat za krásných 6 let svého života, které byly tak krásné mimo jiné i proto, že člověk spokojený v práci, s pozitivními vztahy s kolegy i se šéfem, dokáže šířit svou spokojenost i mimo práci. Jedině spokojený člověk je schopen prožívat všechny krásy života. Naopak, pokud jsou lékaři svým šéfem stresovaní, podávají horší výkon v práci, protože dlouhodobý stres oslabuje. Rozladění z práce se může přenést i na další mimopracovní vztahy a vést k jejich narušení.

A tak závěrem budiž pochválena moudrost, s jakou pan primář Svačina kraloval svému internímu oddělení nemocnice Koliště. Přál bych si, aby vše dobré, co pan primář Svačina vykonal pro své podřízené, se mu v životě vrátilo. A přál bych dnešním lékařům, aby své šéfy viděli tak, jako já vidím pana primáře Petra Svačinu.

prof. MU Dr. Zdeněk Adam, CSc.
www.fnbrno.cz
e‑mail: z.adam@fnbrno.cz

Doručeno do redakce: 25. 4. 2010a