Safar ME, O’Rourke MF (eds). Arterial stiffness in hypertension.

Edinburgh: Elsevier 2006. 598 + 19 stran. ISBN 044451758.

Kniha vychází jako 23. svazek knižnice Handbook of hypertension redigované W. H. Birkenhägerem a J. L. Reidem, do níž píší světoví hypertenziologové, kardiologové a farmakologové a v které je citlivě zachycen vývoj bádání o hypertenzi a jeho výsledky. Tento -⁠ zatím poslední -⁠ svazek, který se dostává čtenáři do ruky ve druhé polovině roku 2006, je věnován tuhosti arteriální stěny, která je základní příčinou isolované systolické hypertenze a hraje významnou roli v patogenezi srdeční insuficience v pokročilém věku. Termín tuhost arterií nahrazuje a doplňuje pojem a koncept periferní rezistence: vlastnosti stěny arterií se liší v proximálním úseku aorty a v elastických arteriích od poddajnosti aorty distální a arterií svalových, takže nevystačíme s původním konceptem pružníku, který se nevyrovnává s problematikou šíření vlny v cévním řečišti a její interference s vlnou odrazu (wave reflection), nezabývá se též pulzovým tlakem a otázkami determinace systémové a regionální tuhostí arterií.

Recenzovaná kniha není soubornou monografií, jež by systematicky shrnovala všechny poznatky o vlastnostech tepenné stěny a předložila syntézu dat a novou koncepci izolované systolické hypertenze. Jde o vybrané práce autorů, kteří se touto tematikou zabývají, a to v původním znění. Proto se opakují některé otázky a odpovědi nejsou nutně shodné, takže vyniká aktualita textu. Látka je rozdělena do 5 oddílů: 1. Základní koncepty pulzatilní hemodynamiky. 2. Patofyziologické mechanizmy. 3. Tuhost arterií, odraz tlakové vlny, kardiovaskulární riziko a orgánové změny. 4. Klinické aspekty a 5. Terapeutický přístup. Každý oddíl má 4 až 10 kapitol (celkem 38). Knihu otevírá krátká předmluva editorů a úvod E.D. Frohlicha, a na konci je podrobný rejstřík. Na sepsání se podílelo přes 90 autorů. Tolik k charakteristice knihy po formální stránce. K bohatému obsahu s množstvím nových dat, alespoň několik orientačních poznámek:

Ústředním bodem díla je prostá skutečnost, že systolický krevní tlak (TKs) není ve všech oddílech cévního řečiště stejný -⁠ jednak v důsledku různé tuhosti arteriální stěny a za druhé následkem interference odrazové vlny s primární tlakovou vlnou. Není tedy stejný ani pulzový tlak, závislý jak na tuhosti místní cévní stěny, tak na rychlosti pulzové vlny -⁠ primární i odrazové. Hodnoty TK, získané obvyklým způsobem měření na paži, se nekryji se skutečným tlakem v aortě ani s tlakovými hodnotami na periferii. Totéž se týká velikostí pulzové vlny, které se přikládá prediktivní význam pokud jde o kardiovaskulární rizika. Byly proto vypracovány nové metody k přepočtu výše TKs, založené na hodnocení cévní rigidity určitého úseku a měření časového posunu pulzové vlny. To je ovšem jen jeden z konceptů. Porucha roztažnosti arterií se mění od úseku k úseku nejdříve vlivem drobných biofyzikálních změn ve stěně cévní, posléze vlivem změn ateromatózních. Je mnoho dalších faktorů ovlivňujících pružnost stěny cévní, pulzovou vlnu a TK. Některé jsou příčinou lability a variability TK, jiné ovlivňují dlouhodobý vývoj patofyziologických změn. Tak byl vliv změn inervace prokázán na cévách alotransplantátu ruky sledováním reakce na sympatické dráždění v časovém průběhu. Rozdíly v tuhostí arterií jsou dány též pohlavím, věkem a tělesnou výškou, hmotností a metabolickými i hormonálními změnami. Vliv těchto -⁠ povětšině fyziologických -⁠ faktorů není ve velkých prospektivních studiích sledován; jejich efekt tedy není zachycen, nemůže být vyhodnocen a tedy ani respektován při volbě léčby. Odtud mnohé mylné závěry a kontroverze.

V posledních 20-30 letech byl výzkum hypertenze zaměřen především na léčbu a kontrolu jejího efektu. Hodnota TK představuje dnes prakticky jediné kritérium. Při tom i samo měření tlaku je založeno na měření výše pulzové vlny. Způsob jejího šíření jaksi unikl pozornosti, i když pojem „Windkessel“ užil E.A. Weber již v první půli 19. století. U nás V. Laufberger studoval pružník ve 30. letech minulého století, v USA E.D. Freis poukázal roku 1960 na úlohu velkých cév jako rezervoáru, C. Wiggers upozorňoval na poruchy distenzibility arterií a R. Tarazi v roce 1975 navrhl podíl arteriálního tepového tlaku a tepového objemu jako formuli k hodnocení roztažnosti arterií. Potom byla pozornost věnována především RAA systému -⁠ na pulzní tlak a cévní stěnu se zapomnělo. A ačkoli v roce 1990 Wilmer W. Nichols a Michael F. O’Rourke ve výborně dokumentované monografii poukázali na rozdíly TK v různých částech tepenného řečiště a na význam odrazu tepové vlny (McDonald’s blood flow in arteries, New York, University Press, 564 stran), o tuhostí stěny arterií se začíná publikovat až po roce 2000. Pulznímu tlaku je sice od konce 80. let 20. století věnována větší pozornost -⁠ hlavně jako rizikovému faktoru, systolická izolovaná hypertenze starých lidí stojí však dosud na okraji zájmu a diskuse o jejím původu vyznívají rozpačitě. O tom, jak se má léčit -⁠ tj. čím a jak moc -⁠ ještě rozpačitěji. Nicméně se už poznává, že agresivní léčba ve snaze snížit TK za každou cenu, nemusí být bezpečná. Střední tlak totiž -⁠ stejně jako TKs -⁠ není ve všech oddílech řečiště stejný jako na paži.

Knihu, na kterou jsme chtěli upozornit, nelze snadno recenzovat. Látky je mnoho a obor je ve vývoji. Ale měla by být k dispozicí všude, kde se studuje hypertenze a krevní oběh. K přiblížení tematiky dobře poslouží článek docenta Jiřího Špáce Hypertenze a vlastnosti arteriální stěny, uveřejněný v Kardiofóru 2006; 4 : 9-13.

MUDr. Pavel Jerie

Leymenstrasse 49

CH 4153 Reinach, BL1

Švýcarsko

Doručeno do redakce: 4. 1. 2006