MUDr. Oldřich Hlaváč – Alarich
Jeho zásluhy o dětskou stomatologii a literaturu medicínského humoru


Autoři: O. Brázda
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2011; 91(6): 363-367
Kategorie: Historie/fejeton

V roce 1929 byla vydána sbírka rozverných historek o lékařích a léčení. Příběhy studentů z fakulty, anekdoty o roztržitých i dobromyslných pánech profesorech i o překvapivých nápadech pacientů. Byly vydány pod titulem „Medicína v županu“ a podepsány autorem, skrytým za pseudonymem Alarich.

Kniha se rychle stala velice populární a následovala její další upravená a rozšířená vydání.

Alarich byl pseudonym, který si pro svou literární činnost zvolil MUDr.  Oldřich Hlaváč.

Oldřich Hlaváč pocházel z Pošumaví. Narodil se ve Stříbrných Horách u Horaždovic 9. ledna 1895. Stříbrné Hory bylo městečko, kde ve středověku byly doly na stříbro. Městečko se v průběhu staletí rozrůstalo, až se přiblížilo k severně ležícímu Nalžovu. Obě obce posléze splynuly a tvoří od roku 1951 nové město – Nalžovské Hory.

Hlaváčův otec se snažil pro své tři děti – 2 syny a dceru – zajistit co nejlepší vzdělání. Proto se z idylického pošumavského městečka stěhuje do Klatov a konečně do Prahy.

MUDr. Oldřich Hlaváč
Obr. 1. MUDr. Oldřich Hlaváč

Mladý Oldřich v Praze pilně studuje; rodina však žije ve skromných poměrech, a tak mladý gymnazista přispívá výdělkem, roznáší mléko po domech, později dává kondice.

Houževnatý student se po maturitě zapisuje na lékařskou fakultu. Studium medicíny bylo jeho dávným snem, k němuž po léta cílevědomě směřoval. Již v době studií působil jako demonstrátor na fyziologickém ústavu a v roce 1916 v Biologických listech publikoval svou práci: „Fyziologické pozorování při dělení a regeneraci Stylaria lacustris“. V oboru fyziologie pokračoval. Získal stipendium Rockefellerovy nadace a v roce 1920 odjel do Spojených států. Svou houževnatost a cílevědomost dokazuje i za oceánem; uznáním jeho schopností i píle bylo pozvání profesora Loeba, aby Hlaváč pracoval jako badatel v jeho Fyziologickém ústavu.

Tato nečekaná nabídka otvírala před MUDr. Hlaváčem budoucnost, o které se neodvážil snít, staví ho však před těžké rozhodování. Nakonec lákavé poznání odmítá. Doma čekají stárnoucí rodiče a Oldřich se vrací zpátky do vlasti.

Volba padla na stomatologii

Za svého pobytu ve Spojených státech se seznámil i s mnoha klinickými obory. Mezi nimi ho zaujalo zubní lékařství, obor, kde Spojené státy v některých oblastech Evropu předstihly.

Doktor Hlaváč se rozhoduje tedy pro stomatologii. Svůj zájem zaměřuje na protetiku, kterou ve srovnání s cizinou považuje za přehlíženou, a především pomáhá rozvíjet dětské zubní lékařství.

Jeho názory a myšlenky uveřejněné před osmdesáti lety jsou neobyčejně moderní, a proto si zaslouží vybrané odstavce z jeho knihy „Dětské zubní lékařství“ připomenout :

Ošetření dětského chrupu nelze provádět stejným způsobem jako chrupu permanentního: jeho anatomie a funkce i postup a jakost jeho chorobných změn jsou příliš odchylny. Tyto rozdíly vyžadují i odchylného způsobu zařízení, jiných léčebných látek a prostředku, zcela jiné léčebné psychologie. S ošetřováním mléčného chrupu a dětského chrupu vůbec je spojeno tolik teoretických i praktických problémů a tolik speciálních úkolů léčebných, preventivních, hygienických a veřejnozdravotnických, že není nutno zdůrazňovati nutnost specialisace. Je naléhavě zapotřebí, aby několik pracovitých a schopných mladých lékařů se věnovalo dětskému zubnímu lékařství, jakožto životnímu povolán. Zapotřebí je jich pro náš stát několik set.

Titulní list knihy „Dětské zubní lékařství
Obr. 2. Titulní list knihy „Dětské zubní lékařství

Zařízení dětské zubní ordinace.

Čekárna má býti oddělena akusticky tak, aby čekající děti nebyly rušeny hlukem nebo křikem z ordinace, drnčením nástrojů apod. Pokud je to možno, mají býti čekárny dvě, aby normální děti a k odbornému ošetření vychované nebyly rušeny a zastrašovány dítětem nepovolným, nevychovaným, vzpírajícím se a křičícím. Zažil jsem opětovně, že vzorné dítě bylo zakřiknuto tímto způsobem a stalo se dificilním.

Čekárna má býti stejně jako ordinace velmi světlá a zařízena nejen s architektonickou účelností a vkusem, nýbrž i s využitím psychologických vlivů, kterými může interiér působiti na náladu v uklidňujícím směru. Hračky v čekárně děti zajisté uvítají s potěšením. Koberec sebeperštější do čekárny nepatří. Prostě, dětská čekárna má býti kombinací vzorného dětského pokoje a pokoje přijímacího.

Ordinace má býti světlá a po mém soudu prostorná, aby židle a přístroje nebyly úzkým prostorem a malým odstupem zvětšovány; dětskému oku jeví se předměty většími než oku dospělému. Z toho důvodu nevolíme skříní vysokých a příliš rozlehlých a dbáme, aby i operační židle a vyšetřovací nástroje byly co možná nejmenší. Ordinace musí působiti jako svatyně absolutní čistoty; v čistotě samotné jest jakési uklidnění a jakási věrohodnost. Jednoduchými prostředky, jako estetickým rozestavěním nábytku a přístrojů, ladnou barvou zdi, harmonií barev a tvarů čistotu ještě zdůrazníme. Na povrchu pracovního, psacího a aseptického stolku nesmí ležeti mnoho věcí a nesmí býti nelad. Tamponek vaty na podlaze a rozšlapaná sádra zničí dojem sebe dokonalejšího zařízení.

Děti se nebojí vždy přístrojů, naopak pociťují k nim často jakousi přitažlivost jako k věcem, schopným fantastických epických činů. Ale krvavá skvrna na Vašem plášti nebo jakýkoliv nepořádek Vašeho zjevu a Vašeho okolí vtiskne jim do duše dojem neuspořádanosti a zmatku a výsledkem je pokles důvěry. Největší hrůzu mají děti z krve; proto nelze očekávati od dítěte, které usedne nad plivátkem znečištěným krví od předcházejícího nemocného, že nám věnuje důvěru a že bude klidné. Většina mých malých pacientů (třebaže neprovádím výlučně dětské praxe (vstupuje do mé ordinace ráda; dítě dá se získati velmi lehce, právě zasvěcením do drobných zázraků přístrojů. Dovoluji dětem, aby si samy vyšláply židli, natočily vodu z fontány, vložily automaton před zrcátkem do úst.

Zařízení samotné nemusí býti luxusní, jak se snaží nám vemluviti industrie, jejímiž otroky jsme den ode dne více.

Bylo již řečeno, že vyšetřování má býti rozrůzněno podle psychologických růzností dětí.

V první návštěvě, kdy poznáváme dítě a kdy i ono má poznati nás, je hlavním našim úkolem získat si jeho důvěru. Protože obyčejně přichází poplašeno a s hrůzou před věcmi, které mají přijíti, spokojíme se napoprvé s povrchním vyšetřením jeho celkové konstituce a s aspekcí chrupu, navykneme dítě na kázeň v křesle, dáváme mu vyplachovati a kloktati, očistíme mu přístupné plochy zubů tamponkem omočeným v kysličníku vodičitém, poučíme je o správném čištění chrupu, zjistíme si způsob a třídu okkluse, vyšetříme způsob jeho výživy a životosprávy, jeho zlozvyky, způsobilé ohroziti okklusi, všimneme si stavu sliznic, jazyka a mandlí, jakož i úponu obou uzdiček; ukážeme dítěti vrtací stroj, vyšetřovací zrcátko, pinsetu, sondu a dáme mu je do ruky, aby se s nimi spřátelilo. Ukážeme mu posunovatelnost židle a dovolíme mu natočiti si z fontány vodu. Pokaždé dávám dítěti do ruky násadec spuštěného vrtacího stroje, poukáži na tichost a klid jeho chodu, vsunu do násadce jemný lešticí vrták (finiru ) přejedu jím sobě a pak i dítěti po ruce, aby poznalo, že ve vrtáku není nebezpečí. Pochválím je, že bylo statečné a dám mu jako „vyznamenání“ připínací špendlík s nějakým zvířátkem. Mám jich stálou zásobu. Děti velmi rády nosí tyto předměty na šatech či čapkách, což ostatně prokazuje člověku vrozenou zálibu pro řády a dekorace.

V druhé návštěvě dítě vyšetřuji pomocí nástrojů, které nesmí býti studené. Sondy užívám velmi opatrně, vybéřu si kaz takový, o kterém předpokládám, že nebude bolestivý. Trepanuji nejmenším kulatým vrtákem bez tlaku, také rozšiřují bez tlaku nejmenším vrtáčkem fisurovým. Násadce s výjimkou kazů na labiálních plochách a při profylaktickém čištění neužívám, je příliš veliký; pracuji s kolínkem co nejtiššího chodu. Vrtáčky musí býti vždy absolutně ostré. Doba vrtání musí býti napoprvé velmi krátká, jen několik vteřin. Nikdy pak jí neprodlužuji déle než půl minuty. V pause se dítě naučí užívati plivátka, eventuálně samo je smí čistiti proudem vody. Často dovoluji dítěti kontrolovati postup práce v zrcátku, které si samo drží.

Prvá strana lednového vydání časopisu Dobrý den z roku 1929 s novoročním přáním redakce čtenářů
Obr. 3. Prvá strana lednového vydání časopisu Dobrý den z roku 1929 s novoročním přáním redakce čtenářů

O bolestech a možnostech bolesti dítě v prvním sezení nepoučuji, jak činím zásadně u dítěte již získaného (často pak dítě vítězně hlásá, že „to nebolelo“). Malé děti se dají poměrně snadno od bolesti i odvésti. Mezi prací a v pausách s dítětem vlídně rozmlouvám jako s dospělým. Pohádek mu nevypravuji, ani básniček mu neodříkávám, jak se dělá v Americe. Také nezačínám ošetřování čištěním chrupu, jak doporučuje Jordonová, protože toto čištění je obyčejně velmi pracné a při užití dřevěných čípků čisticích je někdy bolestivé, zejména při dásních. Mou hlavní zásadou jest neprovozovati onoho „ut aliquid fieri videatur“, nýbrž v každém sezení pokročiti aspoň o stupeň vpřed.

Mám-li v křesle dítě k ošetřování vychované a musím-li provésti bolestivý výkon, vhodně je na to připravím. Lstivých šaleb neprovozuji ani před extrakcí. Zde kleští neukazuji, v kapse pláště jich ale neschovávám již z důvodu asepse. Sestra mi je diskretně podá, aby jich dítě nevidělo. Očí dítěti rouškou nezakrývám, nýbrž je nenápadně zacloním předloktím. Dbám, aby umělé světlo dětem očí neoslňovalo.

Od nejútlejšího mládí učím děti úctě k čistotě. Netrpím jim strkání prstů do úst; potřebuji-li někdy, aby si dítě samo přidrželo jazyk, nechám mu řádně si umýti ruce. Vysvětlím mu, proč se nástroje a vyplachovací sklenice vyvařují; děti velmi vděčně poslouchají.

Medicína v županu…

Spolupracovníci oceňovali široký rozhled MUDr. Hlaváče, vzdělání i schopnost předávat své zkušenosti mladším kolegům.

Doc. Voldřich, dnes uznávaný klasik české stomatologické protetiky vzpomíná:

Pracoval jsem společně s doktorem Hlaváčem nejprve jako medik a později po promoci jako asistent. Poznal jsem jej jako rozeného učitele, vysoce vzdělaného se vzácnou schopností vysvětlit, předat dál, naučit.

Doktor Hlaváč byl výborným společníkem. Pamětníci vzpomínali, jak rád po večerech vyprávěl v kruhu nejbližších zábavné příběhy a právě při těchto přátelských setkáních vznikl nápad vydat tyto medicínské anekdoty tiskem.

Jeho historky – anekdoty o významných osobnostech lékařské fakulty a atmosféře lékařského povolání byly uveřejňovány od roku 1927 v humoristickém 14-ti deníku „Dobrý den“. Vydavatel tohoto časopisu Karel Poláček, získal jako své spolupracovníky významné spisovatele, jakými byli bratři Čapkové, J. John, J. Kopta, V. Lacina, F. Langer, F. Peroutka a ilustrátory V. Radu, V. Rabase, O. Sekoru a H. Boettingera (dr. Desideria).

V „Dobrém dni“ vycházely krátké povídky, karikatury politiků, satirické verše, opakovaně se objevovaly rubriky Čínské anekdoty, Židovské anekdoty; veselé příhody o poslancích byly uveřejňovány pod názvem Parlament v županu. S podobným titulkem vycházely i Hlaváčovy příspěvky:Medicína v županu, jejichž soubor byl posléze vydán jako knížka.

V prvém vydání Hlaváč její vznik vysvětluje:

„Název sbírky a sbírka sama vznikla vinou pana Karla Poláčka. Několik lékařů vzpomínalo při víně a v kavárnách na studijní léta. Pan Poláček mne požádal, abych vybral z těchto vzpomínek veselé příhody a dal mu je k použití pro Dobrý den. Po dvou letech se přihlásil nakladatel. Po určitých rozpacích jsem svolil k vydání sbírky. Neurovnal jsem ji. Ponechal jsem ji v pořadí, v jakém byly anekdoty publikovány v Dobrém dni.

Medicína v županu – obálka vydání z roku 1969, které připravil C. John
Obr. 4. Medicína v županu – obálka vydání z roku 1969, které připravil C. John

Hlaváč uveřejňoval své odborné texty v mnoha lékařských časopisech, byl to zejména Praktický lékař, Časopis lékařů českých, Zubní lékařství, Československá stomatologie, avšak svou tvorbu bele­tristickou se rozhodl vydávat pod pseudonymem. Zvolil přezdívku, kterou pro něho vymysleli jeho jugoslávští přátelé při pobytu na romantickém jadranském ostrově Korčula. Křestní jméno Oldřich se jim totiž špatně vyslovovalo, a tak přátelé si Oldřicha upravili na Alaricha. Jméno tohoto vizigótského panovníka zvolili i proto, že Hlaváč jim tohoto krále připomínal svou energickou, výbušnou povahou.

Vydání Medicíny v županu se ujalo vydavatelství Srdce v roce 1929. Pro velký úspěch knížky brzy následovalo vydání další a po několika letech Hlaváč připravil „Medicínské historky“ (1934).

Velký ohlas Alarichových knížek inspiroval další autory. Alarichův přítel a kolega – MUDr. et PhDr. Josef Káš se stal jeho prvním následovníkem v žánru medicínského oboru. Internista ve Vinohradské nemocnici a později okresní karlínský lékař sbíral medicínské historky z prostředí svých kolegů, převážně pražských okresních lékařů. Vydal je v knížce „Aeskulap v bačkorách“ v roce 1947 pod pseudonymem Jan z Kocourkova. Byl totiž zakladatelem Pěveckého sdružení Kocourkovských učitelů, souboru koncem prvé poloviny minulého století velmi populárního pro nápaditý, přátelský a laskavý humor.

…a její pokračování

V tradici autorů tohoto žánru pokračoval jeho syn MUDr. Svatopluk Káš. Tento neurolog motolské nemocnice a později primář v Kolíně je současným nejplodnějším autorem tohoto žánru s nevyčerpatelnou invencí. Po prvé sbírce „Aeskulapův úsměv“ (1969), v níž využívá historky z pozůstalostí svého otce, následující „Doktorské historky a anekdoty“ (1973) „Aeskulap se stále usmívá“ (1977), „Pilulky smíchu“ (1982), „Medicínské historky z Moravy“ (1990 – spolu s M. Slavětínským), „Injekce, které nebolí“ (1991; s ilustracemi Neprakty), „Aeskulap se směje a léči po dobrém“ (1992), „Múzy a medicína“ (1994), „Humor s Aeskulapem“ (1994) a „Medicína v nedbalkách aneb Aeskulap ještě po dvaceti letech“ (opět s ilustracemi Neprakty).

Ke Kášovu rozsáhlému dílu patří i sbírky aforismů a citátu „Medicína v aforismech“ (1997), „Citáty a aforismy v medicíně“ (1999) a konečně „Aforismy, bonmoty, citáty o medicíně, lékařích a pacientech“ (2002).

V roce 2005 začal vydávat nejnovější soubor svých historek: Z Aeskulapovy první, respektive druhé, třetí a konečně čtvrté kapsy. Čtenářům našeho časopisu je dr. Káš znám svými pravidelnými medailonky, miniportréty významných českých lékařů.

Hlaváčův text a materiál z pozůstalosti Josefa Káše doplnil vlastními příběhy s podtitulem „Doderná“ Ctirad John, tehdejší docent mikrobiologie pražské fakulty. Vydal je v roce 1969 pod názvem: „Alarich a ti druzí – medicína v županu a jiné historky“.

V úvodu tohoto vydání John píše:

„Medicína v županu je sbírka anekdot o medicíně a medicích. Humor lékařských fakult je autonomním útvarem, který tvoří život. Zpravidla vzniká bezděčně. Jen někdy přistrčí matérii dosud neunavený šprýmař a domodeluje nedotaženou situaci. Vzniká medicínská historka, která se dále rozvíjí a dotváří ústním podáním. Humor zde má poezii, kterou mu propůjčuje míjení času a dálky. Má vůni starých časů, je melancholicky staromilský.

Medicína zevluje z kulis a vidí život jinak než hlediště: po rubu a bez parád. Je trpělivá, laskavá k lidskému bytí a trochu rozpačitá nad smutkem z míjení a ubývání. Smích je bratrem radosti, též však smutku. Jindy je obranou reakcí proti úzkosti. Jako by mottem Medicíny v županu bylo úsloví profesora Jánošíka: Medicína je veselé povídání o smutných věcech.“

Profesor chemie pražské lékařské fakulty Karel Kácl v roce 1970 vydal sbírku lékařských anekdot „Z dílny Aeskulapovy“. Podepsal se jako Sylvín – je to vtipné převedení autorova jména do chemického vzorce KCl = chlorid draselný, sloučenina, která tvoří minerál sylvín.

Pod autorským pseudonymem Leon Dlažov vyšla v roce 1988 sbírka medicínských anekdot z hradecké fakulty. Ta byla po jistou dobu v padesátých letech převlečena do zelené uniformy, existovala jako Vojenská lékařská akademie. Proto zde nacházíme mnoho příběhů z medicíny vojenské. Autor profesor stomatologie a přednosta tamější kliniky Leon Sazama si zvolil pseudonym podle svého rodiště, kterým je Dlažov v jižních Čechách.

Dům v Praze Na Nikolajce 15, kde MUDr. Hlaváč bydlel. Na domě je umístěna pamětní deska
Obr. 5. Dům v Praze Na Nikolajce 15, kde MUDr. Hlaváč bydlel. Na domě je umístěna pamětní deska

Milan Slavětínský, olomoucký zubní lékař, který svou dráhu skončil jako profesor dějin lékařství na olomoucké univerzitě, je autorem sbírky „Olomoucký Aeskulap se usmívá“ (2001).

Pražský internista a angiolog Petr Bartůněk sebrané historky z lékařského prostředí vydal postupně ve sbírkách „Smích z poslucháren“ (1991), „Smích na recept“ (1996) a „Svěřte se odborníkům, to se nasmějete“ (1999).

Ojedinělé anekdoty o lékařích a jejích pacientech lze nalézt i v naších starších humoristických časopisech – Švanda Dudák, Paleček, Humoristické listy – avšak až Alarichovy knihy se stali trvalou inspirací pro další autory, a tak se stal Hlaváč zakladatelem nového literárního žánru, literatury medicínského humoru.

Lékař, spisovatel i znalec umění

Při svém pobytu ve Spojených státech se Hlaváč seznámil s poetickým a filozofickým dílem „Prorok“ libanonského autora Kahlie Gibrána.

Tento spisovatel pocházející ze země cedrů proslulých již od biblických dob patřil mezi maronické křestany. Je to církev, v jejíž liturgii se prolínají tradice římské i pravoslavné. Označení této skupiny křesťanů pochází od zakladatele kláštera při řece Orontu, jímž byl svatý Maro (350–443 n. l.) Gibránova matka byla dcerou kněze, vynikala velkými jazykovými znalostmi a širokým kulturním rozhledem. Gibrán vyrůstal v kultivovaném prostředí, záhy vedle arabštiny zvládl angličtinu i francouzštinu. Vyrůstal pod vlivem legend a historických tradic země. Rodina se v roce 1984 přestěhovala do Spojených států, kde se Gibrán dobře seznámil i s anglickou romantickou literaturou. Již od svých patnácti let začínal psát, nejdříve arabsky později i anglicky. Procestoval také celou Evropu, strávil jistou dobu i studiemi malířství v Paříži, což dokazuje jeho široké kulturní zájmy a nadání.

V roce 1923 vydal ve Spojených státech, a to v angličtině svou básnickou prózu „Prorok“. Hloubka myšlenek a poetický jazyk tohoto nejslavnějšího Gibránova díla – bylo postupně přeloženo do dvaceti jazyků – hluboce zapůsobili na vnímavého Hlaváče a stal se tak prvním, kdo přeložil jeho spis pro české čtenáře. Dílo je členěno do krátkých kapitol, kde autor ústy fiktivní postavy Mustafy vyslovuje své názory a úvahy o závažných otázkách: O lásce, O svobodě, O rozumu a vášni, O manželství, O přátelství, O kráse, O dobru a zlu, O rozkoši, O modlitbě, O náboženství, O smrti.

Hlaváčovy drobné beletristické příspěvky nacházíme v mnoha soudobých časopisech: Světozor, Lidové noviny, Tribuna, Rozpravy Aventina, a další. Napsal též rozsáhlejší povídky: „Filozofská historie“ a „Sylva“, což je příběh inspirovaný jeho loveckým psem.

Byl i kultivovaným znalcem umění výtvarného. Stal se členem Umělecké besedy, později předsedou jejího společenského výboru, podílel se výrazně na organizační přípravě souborné výstavy Myslbekova díla, pomáhal propagovat jména malířů Umělecké besedy.

Na pamětní desce čteme větu z Hlaváčova posledního dopisu z vězení: „Kéž ve Vás zůstane živo to, co ve mně bylo dobré.“
Obr. 6. Na pamětní desce čteme větu z Hlaváčova posledního dopisu z vězení: „Kéž ve Vás zůstane živo to, co ve mně bylo dobré.“

Listy z vězení

Toto období intenzívní a úspěšné práce přerušují tragické události roku 1938. Po okupaci vlasti v roce 1939 se Hlaváč stal jedním z prvních pracovníků odbojové ilegální skupiny „Obrana národa“. Alarichova ordinace se stává místem tajných schůzek a centrem předávaných zpráv.

Dne 8. dubna 1940 večer, krátce po návratu z ordinace, se ozve obávané zazvonění: Geheime Staatspolizei.

Doktor Hlaváč je zatčen, byt i ordinace jsou neurvale prohledány. Před doktorem Hlaváčem se otevírá krutá cesta přes Pečkárnu, Pankrác a Drážďany do Berlína.

Dne 11. června 1942 je jeho skupina postavena před soud v Berlíně. Jsou označeni za duchovní původce atentátu na Heydricha a odsouzeni na smrt.

O letech věznění doktora Hlaváče je zachováno pohnuté svědectví: je to soubor dopisů rodině a přátelům, z nichž vyzařuje síla Hlaváčovy osobnosti i jeho vzácný ryzí charakter. Vzpomíná na domov, povzbuzuje svou choť i děti, ozývá se i naděje na návrat a šťastné shledání.

Soubor těchto povolených dopisů z vězení i tajně poslaných motáků vyšel pod titulem „Listy z vězení“ v roce 1947.

„Tolik je božích divů: vlídné slovo, úsměvný pohled, stisk ruky, dotyk kolenem, pohlazení, dětské dovádění, pohled z okna, píseň ulice, tikot hodin, kniha, tužka a papír, slovíčko pane a táto, hochu, příteli, děti, petúnie za oknem, včela na květu, prostřený stůl …„

V dopisech se Hlaváč zamýšlí i nad otázkami, které se týkají života české společnosti po válce, o jejímž výsledku nikdy nepochyboval.

„Ethos se nepěstuje individualismem nýbrž láskou k bližnímu a službou člověčenství. Člověk nemá právo žít si, jak chce, život zavazuje k službě celku. Kdyby bylo možno dojít k obecně přijatelnému zvroucněnému křesťanství, bylo by to nejjednodušší“.

V dopise z 22. listopadu 1942 píše své ženě Míle:

„Že bych přece jen ještě si směl sednout vedle Tebe na lavici pod lesíkem nad štěpy? S Božím nebem nad hlavou a s Božím nebem v srdci? Že bych s Tebou směl číst knihy? A jíst jídlo Tebou připravované na čistě prostřeném stole a stříbrným příborem? Že bych ještě směl Átě rovnat cesty a chlapci hníst duši? A uzřít rozvitý květ hořce a vylíhlé kuře a podušky netřesku v Letovech – a pekáč buchet? A smět se hrabat v moři knížek a smět si ukrojit chleba nožem?“

Dne 18. prosince 1942 ředitel věznice v Berlíně oznamuje doktoru Hlaváčovi a jeho osmi spolubojovníkům hodinu smrti.

Zbývající hodiny života věnuje Oldřich Hlaváč dopisům na rozloučenou svým nejbližším: manželce Míle, dětem Átě a Oldouškovi, rodičům a sourozencům.

Poslední dopis píše večer 18. prosince 1942:

„Nedočetl jsem několik knih, bylo mým osudem nedočítat, být torzem … Je už hodně tma. Ještě si přečtu poslední Míliny dopisy, srovnám své věci a budu čekat na 20. hodinu večerní.“

Připomněl si v těchto posledních chvílích Gibranovy verše z Proroka?

„Váš strach před smrtí je jen rozechvěním pastýře, když stojí před králem, který ho má poctít tím, že na něj vloží svou ruku.

Což se pastýř pod povrchem svého rozechvění neraduje, že bude nosit znamení krále? A neuvědomuje si tím ještě více své rozechvění? Neboť co jiného je zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci?

A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdechů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha?

doc. MUDr. Otakar Brázda CSc.
Stomatologická klinika
1 LF UK a VFN Praha
Kateřinská 32
120 00 Praha 2
e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Brázda, O. MUDr. Oldřich Hlaváč – Alarich – lékař, spisovatel, bojovník, Stomatolog. Zprávy 1995, 2, s. 100-102.

2. Gibran, K. Prorok, přeložil O. Hlaváč, 1934.

3. Handzel, J. Sborník dětské stomatologické kliniky, 1970-1985, Praha 1985.

4. Hlaváč, O. Dětské zubní lékařství a jeho úkoly, 1934.

5. Hlaváč, O. Listy z vězení, Praha 1947.

6. John, C. Alarich a ti druzí: Medicína v županu a jiné historky, Praha 1969.

7. Káš, S. Čeští lékaři – spisovatelé, Olomouc 2003.

8. Káš, S. MUDr. Oldřich Hlaváč, zubní lékař a zakladatel nového literárního žánru, Prakt. lékař 2006, 86, 11, s. 667-668.

9. Lexikon české literatury 2. díl, Academia Praha 1985, s. 44-45.

10. Pantůček, S. Velký libanonský spisovatel. In Džibrán Ch. Prorok překl. E. a B. Merhautovi, Praha 1990 s.131-140.

11. Rampir, P. Medicína v obráceném gardu. Revue Čes. lék. spol. JEP. 2005, 2, 4, s. 40-43.

12. Slavětínský, M. K historii lékařského humoru u nás, Stud. phtiseol. cech. 1978, 28, 9, s. 631-632.

13. Voldřich, M. Za Dr. Oldřichem Hlaváčem, Čs. Stomat. 1946, 46, s. 177-181.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Článek Jubilea

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 6

2011 Číslo 6

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se