Miniportréty slavných českých lékařů
Neurolog profesor
MUDr. František Hanzal


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(3): 185-187
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor MUDr. František Hanzal, význačný představitel Hennerovy neurologické školy, se narodil 14. dubna 1916 v Plzni. Jeho otec byl drážní skladový manipulant. Po maturitě na plzeňském gymnáziu, kterou složil s vyznamenáním v r. 1934, začal Hanzal studovat na pražské lékařské fakultě. Již během studií dva roky fiškusoval na Hennerově neurologické klinice. Měl již absolvovány všechny zkoušky, když přišel 17. listopad 1939 a s ním zavření českých vysokých škol, takže nemohl odpromovat.. Přijal pak místo jako pomocný lékař v Okresní nemocenské pojišťovně v Plzni, kde strávil celou válku. Promoval hned v roce 1945.

Protože již během studia publikoval a přednášel, nabídl mu pan profesor Henner místo odborného asistenta. Zde se Hanzal věnoval hlavně neuroinfekcím a studiu mozkomíšního moku. Několik měsíců byl i na stáži v Anglii, v Londýně. Po návratu se stal vedoucím likvorologické laboratoře, a po odchodu docenta Švehly i na něj „spadlo“ i vedení laboratoře sérologické a biochemické.

V r. 1950 se stal vedoucím nově zřízeného neuroinfekčního oddělení.Věnoval se plně studiu neuroinfekcí, polyradikulomyelitidě a zvláště klíšťové meningoencefalitidě. Podílel se i na podchycení a prostudování tzv. „rožňavské encefalitidy“. Od r. 1952 byl odborným expertem MZd pro obor neuroinfekcí. V tomto oboru se také stal evropsky uznávaným odborníkem. Byl jazykově dobře vybavený, uměl přednášet a publikovat anglicky, francouzsky, rusky a německy.

Hanzal byl současně deset let i pravidelným neurologickým konziliářem motolské nemocnice, kam jezdíval vyšetřovat i s jinými kolegy z kliniky jednou až dvakrát týdně. Měl za to, jak psal pozdější přednosta motolské neurologické kliniky docent MUDr. Martin Bojar, dnes neuvěřitelný honorář – 200 korun měsíčně.

Jeho pozice na klinice stále stoupala, pilně publikoval, v roce 1963 ve 47 letech se stal docentem za své práce o likvoru a neuroinfekcích. Byl autorem první české rozsáhlejší monografii o likvoru Mozkomíšní mok. Věnoval se i rehabilitaci po neuroinfekcích, zvláště po dětské obrně, působil a ve Lnářích, kde založil doléčovací středisko pro pacienty po neuroinfekcích. V roce 1966 se stal zástupcem profesora Kamila Hennera a tuto funkci vykonával až do jeho smrti

V roce 1972 přichází Hanzal po nečekaném skonu profesora Mathona znovu do Motola. Nebyl tím příliš nadšen, za normálních politických poměrů by se stal pravděpodobně nástupcem profesora Hennera na pražské lékařské fakultě, ale v době normalizace byl na fakultě jako nestraník nepohodlný, navíc jeho syn emigroval na Západ, a tak byl Hanzal jaksi odsunut na místo přednosty neurologického oddělení do Motola. Bylo mu sice slíbeno, že z oddělení se stane neurologická klinika pro dospělé, to se však stále oddalovalo; rovněž tak se oddalovalo jeho jmenování profesorem. A proto, když viděl bezperspektivnost svého působení v Motole, přijal v roce 1976 ve věku šedesáti let nabídku stát se přednostou neurologického oddělení Ústavu pro doškolování lékařů (ÚDL) v Thomayerově nemocnici v Krči. A v neuvěřitelně krátké době nato, se neurologické oddělení v Motole stalo klinikou pro dospělé.

K ilustraci tehdejších poměrů v Motole přidávám i svou osobní poznámku. Působil jsem na tamním neurologickém oddělení 19 let. Profesor Vymazal z pražské neurologické kliniky Fakulty všeobecného lékařství mě už déle vybízel, abych se konečně ucházel o titul kandidáta věd, že mám už dost vhodných publikací, abych ten titul mohl získat. Tak jsem přihlášku podal. Dlouho se nic nedělo. Když jsem se snažil informovat, co s tím bude, bylo mi řečeno, že to leží stále na stranickém výboru, jehož doporučení bylo nezbytné. Nezamítli to, ale zatím o tom nerozhodli. Dostal jsem v té době nabídku na místo primáře neurologického oddělení v Kolíně. Šel jsem za panem docentem Hanzalem, abych se s ním o nabídce poradil. Věděl jsem, že i on není zde moc spokojen a že chce odejít. A pan docent mi řekl:

Kolego, já myslím, že byste to místo v Kolíně měl vzít. Za situace, jaká tady je a zvláště jaká bude po mém odchodu, se domnívám, že vy jako nestraník nemáte a nebudete mít žádnou šanci zde získat nějakou významnější funkci. Jsou tu lidé, nemusím vám říkat kdo, kteří by si přáli, abyste zde jako starší zkušený neurolog raději nebyl.“

Tak jsem poslechl a přihlásil se do konkurzu na místo primáře neurologie v Kolíně. To byla jen formalita. Dostal jsem příznivé posudky a okamžitě jsem obdržel od stranické organizace doporučení přihlásit se ke zkouškám na kandidáta věd. A pár týdnů po mém odchodu do Kolína přešel pan docent Hanzal do Krče.

Údobí dvanácti let, kdy Hanzal vedl neurologické oddělení ÚDL, patřilo ke šťastným úsekům jeho života. Měl kolem sebe výtečnou skupinu spolupracovníků (Helena Riegrová, Pavel Jedlička, Jaroslava Nebudová, František Krejčí, František Véle, Evžen Ponča, později přibyli i další). Ti vytvořili skvělý tým, zde prošla školením a mnoha kurzy i nezbytnými zkouškami většina mladších neurologů. Zkoušky probíhaly obvykle v klidném duchu, a na rozdíl od zkoušek za profesora Macka bez větších stresů, což mohu dosvědčit, když jsem doprovázel své mladé sekundáře k první či druhé atestaci, nebo když jsem někdy působil jako přísedící.

Profesor Hanzal byl v r. 1978 jmenován profesorem, do důchodu odešel v roce 1988 ve věku 72 let. Ale i pak neopustil hned svou milovanou neurologii a pracoval jako konzultant v problematice Parkinsonovy choroby, demyelinizací a neuroinfekcí a jako soudní znalec, a to až do roku 1996. Pak se uchýlil na venkov na své rodné Plzeňsko do Nezvěstic.

Hanzalovo jméno je v české neurologické literatuře zachováno i v jednom příznaku, který popsal jako mladičký neurolog. Je to pokles natažené ruky a prstů jako projev počínající pyramidové zánikové léze.

Profesor Hanzal byl vynikající neurolog s rozsáhlými biochemickými i farmakologickými znalostmi, byl vynikající učitel, velmi oblíbený u studentů a u všech svých lékařů, milovali ho pro jeho laskavé chování i jeho pacienti a hlavně pacientky. Ale medicína nebyla pro něj vše, byl i milujícím otcem a zvláště dědečkem. Velmi jsem si ho vážil, mohu říci, že nejvíce ze všech svých učitelů, a měl jsem ho rád. A doufám, že i on mě měl snad v oblibě.

* * *

Pana profesora Hanzala jsem zažil jako mladý začínající lékař, kdy jsem byl právě u něho na neuroinfekčním oddělení na několikatýdenní stáži, u něj jsem se naučil základy neurologického vyšetření i techniky jak provádět lumbální punkce; sloužil jsem pod ním čtyři roky jako starší sekundář v Motole a později jsem se s ním mnohokrát setkal na různých kurzech v „doškolováku“, při atestacích, nebo i při různých přátelských posezeních, kam jsem býval často zván, nebo při pravidelných neurofarmakologických konferencích, kde jsme byli stálí účastníci, a to nejen oficiálního programu, ale i společenských „kopanelů“ po nich.

O panu profesorovi jsem se při těch příležitostech dozvěděl mnoho historek, nemálo příhod jsem i sám zažil. Z nich vyberu ty, které stojí za to zaznamenat

Nejprve několik historek z jeho pobytu na Hennerově klinice

Zmýlená neplatí

Když zde byl profesor Hanzal ještě asistentem, sloužil jednou i o vánočních svátcích. Jako všude v nemocnicích zůstávalo zde jen několik těžkých pacientů, všichni ostatní, pokud to jejich stav jen trochu umožnil, byli na svátky odesláni domů. Ráno na Štědrý den byl přijat nový pacient. Pan inženýr X.Y., drobný epileptik, častý pacient kliniky, nyní po sérii záchvatů. Do večera byl již celkem v pořádku.

Pozdě večer slyšel náhle Hanzal nějaký rámus a křik na chodbě. Pak pokřik sestry:

Pane asistente, pane asistente, přijďte honem dolů! “

Seběhl ze svého pokoje, který byl o patro výše, a viděl, jak proti němu kráčí pan inženýr X.Y., tvářící se zcela pokojně. Na chodbě se válely nějaké střepy. Sestra ještě stačila zavolat: „Pozor!“, a už se drobný mužíček vrhl na svalnatou atletickou postavu pana asistenta. Přes značný nepoměr sil dalo Hanzalovi i s pomocí sestry velkou práci dopravit pacienta na jeho lůžko. Tam jej přivázali kurtami a dali mu nějakou injekci.

Sestra pak sdělila lékaři, že pacient, zřejmě v mrákotném epileptickém stavu, vyšel na chodbu, ohrožoval jiné pacienty, rozbíjel nádobí a že ona jej nedokázala sama zvládnout.

MUDr. Hanzal pak zavolal pro sanitku, aby nemocného odvezla do psychiatrické léčebny, kde jsou na ošetřování takových pacientů lépe zařízeni. Vyplnil ještě všechny papíry spojené s převozem, podíval se ještě na pacienta, který po injekci spal, a šel si lehnout.

Právě usínal, když zvonil telefon:

Pane asistente, prosím honem, on trhá kurty!“

Hanzal si natáhl přes pyžamo pouze kalhoty a jen v patoflích seběhl dolů. Klekl si k pacientovi na lůžko a držel ho, aby nemohl vstát:

Sestro, rychle, jeden Dial do žíly!“

Sestra odběhla připravit injekci.

Mezitím přijela pro pacienta sanitka. Když se saniťáci objevili na sesterně, sestra jim ukázala na pokoj, kde doktor Hanzal usilovně držel zmítajícího se pacienta. Lékař nedokonale oblečený ,celý rudý, rozcuchaný, klečel na lůžku nad pacientem, a tak nebyl žádný div, že saniťáci byli uvedeni v omyl. Popadli lékaře odborně pod paždí a řekli:

Tak nedělejte hlouposti a pojďte s námi!“

Hanzal se na ně udiveně podíval, což je ještě více utvrdilo v jejich mylné domněnce. Hartusili, aby nezdržovat šel.

Ale já jsem asistent Hanzal,“ zmohl se lékař na chabý protest.

Ano, ano, to víme, to nám říká tady každej, tak pojďte!“

Bránit se silou nemělo smysl, doktor Hanzal se už viděl, jak jede do psychiatrické léčebny. Na chodbě zakřičel tedy hlasitě na sestru. Ta vyběhla z inspekčního pokoje a teprve opakovaným ujišťováním přesvědčila ty dva zřízence o jejich omylu.

Ti se pak omlouvali:

Nezlobte se, pane asistente, ale musíte připustit, že jste na to akorát vypadal“.

Hýždě Jeanne Moreauové

V šedesátých letech filmovala v Praze francouzská herečka Jeanne Moreauová. Při natáčení se nastydla a objevily se bolesti v kříži vyzařující do jedné nohy.

Byl přivolán profesor MUDr. František Hanzal z nedaleké neurologické kliniky. Přijel do Alcronu, kde byla herečka i celý filmový štáb ubytován. Paní Moreauová měla celé vlastní apartmá. Hanzal byl uveden do pokojů herečky. Zde byla živá společnost: režisér, několik herců a ještě asi dva či tři členové štábu. A nezdálo se, že by zamýšleli v přítomnosti lékaře místnost opustit.

Hanzal tedy co nejtaktněji herečku vyšetřil, diagnostikoval ischias a rozhodl se, že nejvhodnější léčbou bude série injekcí. A první injekci hodlal aplikovat do hýžďového svalstva ihned. Rozhlédl se trochu po mužích v místnosti a pak se zeptal herečky:

Tak kde bych vám to mohl, paní Moreauová, píchnout?“

Velká herečka jej však nezavedla do jiné místnosti, jak očekával, nýbrž si klidně bez jakýchkoliv rozpaků vyhrnula noční košilku a ukázala na svou hýžďovou krajinu:

Třeba tady, pane doktore.“

Docent Hanzal nám pak vyprávěl, že jediný, který byl při celé té proceduře v rozpacích, byl on sám.

Marný pokus

A ještě jedna o Hanzalovi a o hercích.

Herec Národního divadla Saša Rašilov dostal cévní mozkovou příhodu. Léčil ho docent Hanzal. Mistrův stav se slušně upravoval, herec se sám cítil v pořádku a chtěl mermomocí znovu na jeviště. Zkušený neurolog však o tom nechtěl ani slyšet. Striktně to zakázal a v tom smyslu také napsal i lékařskou zprávu. Rašilovovi důrazně řekl, že taková událost vyžaduje klid, že je to záludná věc a že je tu riziko recidivy.

Brzy nato šel docent Hanzal kolem budovy Národního divadla a na vyvěšených programech viděl v v obsazení nové premiéry i Sašu Rašilova. Dopálil se a pozval si herce na kontrolu. Zde mu vyčetl jeho neukázněnost.

Rašilov se bránil, že on za to nemůže, že to rozhodl ředitel Boháč, že on se bránil, ale Boháč si nechtěl dát říct.

Hanzal se dohřál:

Tak to tedy ne. Já mu hned zavolám a vyřídím si to s ním.“

Ale to ne, pane docente, já si to vyřídím sám.“

Hanzal v však na Mistra nedal. Zavolal tehdejšího ředitele Národního divadla Ladislava Boháče a pustil se do něj.

Ten byl v první chvíli zaskočený, ale pak se ozval:

Promiňte, pane docente, ale to je snad omyl. Mně Rašilov výslovně řekl, že je úplně v pořádku, že on žádnou písemnou zprávu od vás nemá, ale že jste u dovolil, že může hrát bez jakéhokoliv omezení.“

A Rašilov seděl schlíple v křesle a věděl, že si hned tak nezahraje.

Zvídavý syn

Hanzalův syn neměl v mládí žádnou náklonnost k otcovu povolání. Marné bylo různé nenásilné přesvědčování, patnáctiletý mladík měl v těch letech zájem o věci výlučně technické.

V té době jej matka jednou přistihla, jak si studuje v otcových lékařských knihách, a to zrovna v učebnici gynekologie na stránce, kde byly zvláště názorné dokonalé obrázky.. Svěřila se s tím manželovi.

Docent Hanzal to chtěl vyřešit pedagogicky:

Víš přece, že si nemáš brát žádné mé lékařské knížky, aniž bych o tom věděl.“

Já vím, tati, ale já jsem se chtěl přesvědčit, jestli bych přece jen neměl na tu medicínu jít.“

Důležitý dokument

Kdy už byl Hanzal přednostou kliniky v Motole, konal se v NDR v Rostocku mezinárodní neurologický sjezd. Zúčastnila se ho skupina českých neurologů, mezi nimi i profesor Hanzal.

Po návratu musel vypracovat podrobnou zprávu o služební cestě a rozeslat ji hned na několik nadřízených institucí: na děkanát lékařské fakulty, na rektorát univerzity, na Ministerstvo zdravotnictví, na ředitelství motolské nemocnice a bůhví komu ještě. A všude musel odpovídat na důležité otázky, od kdy do kdy tam byl, co všechno navštívil, jaký to mělo vědecký přínos, jak bude uplatňovat získané poznatky v praxi, s kým se setkal, s kým ze zahraničních účastníků mluvil a o čem, kdo se s ním pokoušel navázat spojení a tak dále. Elaborát byl asi na čtyři či pět stran. Když jej psal, byl už hezky namíchnutý a ke konci zprávy vsunul i neuctivou větu, že si myslí, že celá ta zpráva je k ničemu, že ji stejně nikdo nebude číst, že se založí do nějakého šanonu – a nechal ji rozeslat na všechny uvedené instituce.

Trochu měl obavy, zda z toho nebudou nějaké nepříjemnosti. Ale ze žádné té instituce nedostal odpověď, ani nezaznamenal žádnu reakci, že by tu zprávu snad někdo četl.

Slavná tradice

U přijímacích zkoušek na lékařskou fakultu Karlovy univerzity se dříve zkoušely i všeobecné znalosti. Ke studiu se též přihlásila i jedna dívka z Košic. Znalosti nebyly moc valné.

Jeden z členů komise, docent Hanzal, se ji zeptal, proč se hlásí na pražskou lékařskou fakultu, když v Košicích, kde bydlí, je také lékařská fakulta.

Chtěla jsem se trochu podívat do světa, a pak, pražská univerzita má tu nejlepší pověst a slavnou tradici“.

Dívka se chtěla zalichotit.

Ano? A víte, jak je ta pražská univerzita stará? Kdy byla založena?“ ptal se Hanzal.

Dívka nevěděla.

Komise byla rozladěna. Tu se jeden její člen zeptal:

A víte po kom se jmenuje Karlova univerzita?“

Dívka přemýšlela jen chvilku:

Po Karlu Marxovi.“

Reportáž ze svatby.

Docent Hanzal vdával dceru. Mimochodem, rovněž lékařku a mimochodem rovněž za lékaře, člena rozsáhlé rodiny Knoblochů.

Druhý den po svatbě přišel docent Hanzal na své motolské oddělení nějaký unavený a skleslý. Zvědaví sekundáři a hlavně sekundářky se jej vyptávali, jaká byla svatba, co nevěsta, jaké měla šaty, zkrátka chtěli všechno vědět.

Pan docent si povzdechl:

No, přáli jsme si, aby to byla jen taková malá rodinná svatba a pak se jich u nás před cestou na radnici sešlo čtyřiadvacet.“

To snad není tak moc, pane docente, při vašem a ženichově příbuzenstvu.“

No ano, ale když jsem si uvědomil, jak já se pečlivě každý den doma přezouvám.“

Examinátor gentleman

Profesor Hanzal býval jako zkoušející zvláště v pozdější době k ženám velice ohleduplný, a to zvláště k ženám gravidním. Snad se nestalo, aby některá gravidní kandidátka dostala od něj nedostatečnou. Přesahovala-li míra jejích neznalostí únosné meze, dostalo se jí obvykle taktního pokynu, aby odstoupila a zkusila to při příštím termínu.

I vyprávělo se mezi studenty, že pan profesor zkouší těhotné studentky takto:

Kdypak budete mít porod?“

Asi za dva měsíce, pane profesore.“

No, to se vám už špatně učí. To vám musím dát něco lehkého.“

Jednou přišla ke zkoušce medička, kterou znal pan profesor ze stáží jako ženu v pokročilém stupni těhotenství.

Tak kdypak budete mít porod?“

Já už jsem prosím po porodu.“

Ano? A kdy jste ho měla?“

Asi před měsícem, pane profesore.“

Před měsícem? No to jste doma v jednom kole, Tak to vám musím dát něco hodně lehkého.“

Třetí atestace

Poslední historka je z doby krátce před odchodem pana profesora do důchodu.

Na neurologické katedře Ústavu pro doškolovaní lékařů v Krči probíhal primářský kurz. Přitom se jeden mladší primář zeptal, jak je to s těmi pověstmi o chystané třetí atestaci z neurologie.

Profesor František Hanzal, vedoucí katedry, se trochu ušklíbl:

To se kolego, chystá. To bude takzvaná atestace před důchodem, aby se zjistilo, zda je doktor už dost zralý na důchod.“

* * *

Pan profesor Hanzal zemřel v věku 87 let dne 5. dubna 2003

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 3

2010 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Diabetická neuropatie a její léčba
nový kurz
Autoři: MUDr. Michal Dubský, Ph.D.

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
Autoři:

Proč v prevenci zubního kazu kartáček nestačí?
Autoři: doc. MUDr. Romana Koberová – Ivančaková, CSc.

Hypersenzitivita dentinu jako příznak poškození tvrdých zubních tkání
Autoři: MUDr. Erika Lenčová, Ph.D.

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se