Profesor chirurgie Eduard Albert a záhada smrti korunního prince


Autoři: O. Brázda
Působiště autorů: Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN v Praze ;  Přednosta: prof. MUDr. J. Mazánek DrSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(12): 740-474
Kategorie: Historie/fejeton

„Čekám dychtivě na zvěst

o korunním princi...“

Z dopisu J. Kaizla E. Albertovi

4. února 1889

Poslední lednový den roku 1889 se Praha probudila do chladného dne, od něhož obyvatelé královského hlavního města neočekávali nic mimořádného. Dech jim však vyrazila zpráva, kterou nalezli na titulní straně všech deníků:

Korunní princ Rudolf mrtev!

Zpráva byla zcela nečekaná, údiv však vyvolávalo i to, že tisk nepřinesl žádné bližší okolnosti náhlého skonu mladého, 31-ti letého následníka trůnu.

Telefonické a telegrafické dotazy, jimiž redaktoři deníků bombardovali Vídeň, zůstávaly bez vysvětlení, přesněji řečeno nebylo lze se nikoho dovolat. Tyto neobvyklé okolnosti stupňovaly napětí a vedly k nejbizarnějším domněnkám a dohadům.

Národní listy ve čtvrtek 31. ledna 1889 uveřejnily pod titulkem – Korunní princ Rudolf mrtev, tuto zprávu:

O půl 6. hod. vyšel mimořádný výtisk úředního listu Wiener Zeitung s následující zprávou. Korunní princ odebral se předevčírem do Mayerlingu u Badenu a pozval na hon některé přátele, jako prince Filipa Koburga a hraběte Hoyose. Princ byl již včera trochu churav, pročež omluvil se, že nemůže dostaviti se do zámku k rodinné hostině. Když honební společnost dnes ráno shromáždila se a korunní princ nepřicházel, došla na sdělnou poptávku žalostná zpráva, že korunního prince není více, že ranila ho mrtvice.

Týž list na jiném místě uvádí následující:

Telegram z Vídně – depeše 30. ledna. Z Mayerlingu u Badenu, kam odebral se korunní princ předevčírem na hon, dochází právě zdrcující zvěst o náhlé smrti Jeho císařské Výsosti. Korunní princ byl dle všeho raněn mrtvicí. 

Dohady a podezření

Redaktor Národních listů ve svém komentáři vyjadřuje překvapení i podiv nad neurčitostí zpráv i o dlouhé prodlevě, než tato tragická informace byla sdělena veřejnosti.

„Bylo sice známo, že princ valnému zdraví se netěšil, jen za jakých okolností korunní princ zemřel, kdybychom se dozvěděli, jen kdybychom bližších zpráv měli. Do té doby co toto píšeme – je právě osm hodin – nedošlo, až na stručný telegram, ani jediné slovo o podrobnostech. Podivná věc: korunní princ zemřel, jak sděleno nám soukromou depeší z Vídně, o 8. hodině ranní, kdežto úřední depeše stihla sem až o hodině třetí, načež nastala vůbec v telegrafické službě vídeňské několikahodinová pauza. Neukojená zvědavost – zjev to zcela přirozený – živila se následkem toho všelijakými kombinacemi. Rozčílení jest všeobecné. Napřed tvrdilo se, že stihla prince nehoda na honu, kolovaly však nejrozmanitější pověsti.

Následující den v pátek 1. února je opět náhlý skon korunního prince ústředním bodem zpravodajství. V Národních listech čteme:

Zvláštní telegram Národním listům.

Vzdor oficielnímu telegramu kolují nejrůznější pověsti o příčině princově smrti. Ještě bizarnější a dobrodružnější jsou zprávy, které jmenovitě uvádějí jména neexistujících útočníků na korunního prince. Čeká se všeobecně na protokol obdukce a sekce mrtvoly, ale tím sotva všem pověstem bude učiněn konec. Jak se udává, konstatovali oba lékaři za příčinu smrti mrtvici. Okresní hejtman a okresní soudce bádenský chystali se vydat se do zámku, ale zakročení občanských úředníků se nepřipouští, dvorní úředníci jednali dle svého úřadu.

Údiv čtenářů pražských deníků byl dovršen následujícího dne. Sobotní vydání Národních listů 2. února 1889 uveřejňuje následující titulek:

„Vrchol tragiky“, a užaslý čtenář se dovídá šokující informaci:

Úmrtí korunního prince Rudolfa nabylo rázu nejvyšší tragiky. Korunní princ Rudolf vlastní rukou nasadil smrtící hlaveň na své skráně, černý démon stiskl spoušť a život mladého dědice jedné z nejkrásnějších říši světa mžikem byl zničen.

Samovražda korunního prince Rudolfa vyklíčila z hluboké, už dlouhodobě se vlekoucí melancholie. Duch jeho prošel celou dlouhou stupnicí zádumčivosti, počínaje tesknotou a končící zničením sebe sama. Nikdo nevěřil v bajku o ochrnutém srdci a přece rozechvělo se obyvatelstvo, když vidělo potvrzenu nejhorší svou obavu. K návrhu všech tří vlád svolil císař k publikaci pravé příčiny smrti na základě obdukce mrtvoly. Listy ve Vídni jdou na dračku. Dle pravdy musíme zaznamenati, že tomuto rozuzlení tragédie všude nevěří. Lidé lpí na domněnce, že korunní princ je obětí atentátu z osobní msty. Bylo třeba heroismu, aby císař svolil k publikaci pravé příčiny smrti. Císař pokládá tento konec prince za nejvýš zdrcující.

Sepsány dva ohledací protokoly, jeden pro veřejnost, druhý pro císaře. Hrabě Taafe i Kálnoky vzpírali se utajování, ale nemohli zabránit, aby se úředně za příčinu smrti neudalo náhlé ochrnutí srdce. Svědků zranění prince bylo příliš mnoho, a když včera večer Tisza přijel do Vídně, obnovili všichni ministři důtklivě žádost, aby se pravý stav věci veřejnosti zjevil. Když dvorní hodnostáři ještě potom oponovali, vyžádáno rozhodnutí císaře, který svolil, aby trpké pravdě byl dán průchod.

Národní listy s odvoláním na Wiener Zeitung přinášejí dlouho očekávanou lékařskou zprávu:

„Korunní princ zemřel následkem roztříštění lebky a předních partií mozku. Roztříštění bylo způsobeno silnou ranou do pravého spánku. Jest nade vší pochybnost, že korunní princ střelil se sám.

Předčasné zacelení švů šípového a věncového, nápadná hloubka lebeční dutiny a tzv. lebeční důlky na vnitřní ploše lebeční kosti, zřetelné oploštění lebečních závitků, rozšíření mozkové komory jsou patologické známky, jež dle zkušenosti jsou ve spojeni s nepravidelným stavem duševním a opravňuje tudíž k domněnce, že čin se stal ve stavu pomatenosti duševní.“

Pod zprávou byli podepsáni Dr. Wiederhofer, osobní lékař císařův a univerzitní profesoři lékařské fakulty Hofmann a Kunrat.

Stále se měnící oficiální stanoviska a nejbizarnější pověsti dodávají celé tragédii ovzduší tajemnosti – ani tisku, ani fámám se nevěří. Není divu, že se hledají informace z neoficiálních, ale dobře informovaných kruhů z blízkosti vlády a císařského dvora.

Česká Politika, titulní strana z 31. ledna 1889.
Obr. 1. Česká Politika, titulní strana z 31. ledna 1889.

Nečekané svědectví

Jedním z prominentních Čechů působících dlouhodobě ve Vídni byl Eduard Albert, profesor chirurgie na lékařské fakultě. Albert byl všestranně nadaná osobnost, lékař a chirurg, univerzitní pedagog, popularizátor soudobého lékařského bádání, autor kapitol z dějin lékařství i prací z historie rodného kraje, překladatel, básník, politik. Mezi jeho pacienty patřily významné osobnosti vídeňské společnosti, včetně příslušníků habsburské rodiny.

Eduard Albert. Detail portrétu od Leopolda Horowitze z roku 1892.
Obr. 2. Eduard Albert. Detail portrétu od Leopolda Horowitze z roku 1892.

Albert přišel do Vídně z univerzity v Innsbrucku. Tam se sblížil s tehdejším místodržitelem hrabětem Taafem. Ten ve své kariéře dosáhl postavení ministerského předsedy, pozice muže císaři nejbližšího. Proto se na Alberta obrací jeho přítel Karel Kaizl, profesor ekonomie, poslanec a posléze ministr financí. Albertovu odpověď na dopis, jehož větu jsme užili jako motto tohoto sdělení, neznáme. Zachovalo se však svědectví vídeňského dopisovatele Národních listů J. Penížka. Ten vydal své třídílné paměti v letech 1922–1924, tedy již po zániku podunajské monarchie a nemusel se tedy ve svém vyprávění omezovat. Jeho svědectví o Albertově podání mayerlinské události citujeme doslova:

Seděli jsme třetí den po náhlé smrti následníka Rudolfa a baronesy Vetserové v bytě Gustava Eima – bydlel tehdy v I. poschodí č. 16, ulice Schwarzspanier, zvané po španělských jezovitech v černých kutnách chodících, chystajíce depeše o této události pro „Národní listy”, když bylo prudce zaklepáno na dveře.

Oba zvolali jsme zároveň: dále!

Znali jsme způsob tohoto klepání již dávno a věděli jsme tedy, kdo se hlásí u vstupu.

Dvéře se otevřely, ale nikdo nevešel. Na prahu stál profesor dr. Edvard Albert, jenž bydlel jen o několik domů dále, a pravil:

„Hoši vyplivněte přede mnou, dříve nevejdu.”

Zdráhali jsme se ovšem vyhověti mu, leč on trval na svém:

„Dokud přede mnou třikrát nevyplivnete, nevejdu.”

Tázali jsme se ho, nač této ceremonie, připomínající poněkud Orient.

Odpověděl:

„Spáchal jsem zločin, všech zločinů nejhnusnější: poskvrnil jsem jméno vědce, anatoma a chirurga. Podepsal jsem lež, jež je čirý opak toho, co rozpoznali onino. Podepsal jsem protokol, podle kterého Rudolf se zavraždil sám. Proto přede mnou, člověkem hanebným, vyplivněte třikrát.”

Nezbylo, leč tak učinit. K jeho expiaci, k jeho rozhřešení.

Potom přistoupil k nám. Byl neobyčejně rozrušen. Byl bled v celém obličeji. Chvěl se. Také jeho hlas se třásl.

„Přicházím přímo k vám,” jal se vypravovat, usednuv a napiv se ze sklenice, na stole stojící, trochu vody. „Přicházím přímo z hradu, kdež jsme ho flastrikovali (dali náplastě). Všechno jsme mu pěkně přelepili. Však byl také důkladně roztřískán. Není třeba chirurga – každý lesník, každý soudní znalec zbraní rozpoznal by prvním pohledem, že takové rány, jaké měl, nemohou pocházet od pušky, kterou si kdo přitlačí na čelo. Bylo vidno, že lebka byla mu roztřískána na plocho, úderem velmi prudkým a blízkým.”

„A proč,” přerušil jej Eim, „nepřizná se veřejně pravda? Ta by přece byla na prospěch jak památce Rudolfově, tak jménu celého rodu habsburského?”

„Voni sou dobrej,” odpovídal Albert. „Kdyby se vyhlásilo, že Rudolf byl zabit, první otázka, jež by následovala, byla by: kým? Vinník musil by se zatknout a postaviti před soud. Myslíte, Eimíčku, že by líčení proti vrahu bylo více na prospěch jak nebožtíka, tak rodu habsburského, kdyby se v porotní síni zjišťovalo, kterak dědic trůnu rakouského byl zabit sokem ze žárlivosti? A kdyby referáty o líčení tom letěly celým světem?”

„Ale,” namítl Eim, „jak mohl jen František Josef, nejkatoličtější mocnář, dopustit, aby o smrti jeho jediného syna dávala se na veřejnost verse, že spáchal samovraždu; jež je podle katolické víry černým zločinem a příhanou mimo to, jelikož lid jest ochoten viděti v každém samovrahovi zbabělce?”

„To je vinen Tisza (Koloman Tisza, maďarský ministerský předseda),” vysvětloval Albert, „ten vnukl císaři myšlenku, by se udávala za příčinu smrti Rudolfovy samovražda. Přemlouval starého císaře tak dlouho, až jej získal pro tento názor a pro tuto fabuli, o níž mu dokazoval, že ze všech možností jest ještě nejvýhodnější.”

„To mohl skutečně udělati jenom helvít (Koloman Tisza byl kalvinista),” horšil se Eim, „řádný katolík nebyl by mohl nikdy udělovati takovou radu, jejíž výkon staví korunního prince na roveň příručímu, který se zastřelí, nemůže-li se milkovati dále se svojí grisetkou.”

„Je rozhodnuto,” pokračoval Albert, „a nám chirurgům a profesorům lékařské fakulty nezbylo, leč dodati k této fabuli folii. Žádalo se od nás, abychom se zapřeli, bychom vydali křivé svědectví a je opatřili svými podpisy, apelovalo se na nás jako na státní úředníky a na dvorní rady, panovníkovi oddané, nemohli jsme tudíž tuto službu starému císařovi odepříti, ačkoli konstrukce vraždy byla snadná.”

V Eimovi probudil se tou chvílí žurnalista. Tázal se Alberta: jaká je ta konstrukce?

„Konstrukce děje, jenž se odehrál v noci posledním aktem, jest velmi jednoduchá, odečtete-li všechny báchorky,” vykládal Albert. „A budete-li míti na mysli zvláštní postavení, ve kterém ocitl se Rudolf. Jeho známost s Vetserovou byla tajemství, jak pro císaře, tak pro matku baronesy. Ale vědělo se o ní s dostatek v kruzích tak četných, že vědomost o ní pronikla na konec až k panovníkovi. Kdo ji sledoval velmi napjatě a velmi znepokojen, byl poručník baronesy, pan Baltazzi senior. Jeho bratr, poslanec za moravskou střední stranu, je vám zajisté znám oběma. Co je v parlamentě, ještě slova nepromluvil, ale je povědom všem kolegům svými dobrými vtipy a svými dobrými cigaretami. Jeho starší bratr je světoznámý majitel hřebčince v Napajedlech, jenž je zastupován při všech dostizích. Tvrdí se, že jsou původem Řekové, ale jak jméno, tak způsoby a letora nasvědčují, že pocházejí z Italie. Baltazzi senior zná veškeré dvorské intriky, osnované kolem korunní princezny Štěpánky, velmi dobře. Není tajno, že četné dámy, dvoru blízké, podporovaly ho proti Štěpánce, kterou zovou belgickou husou (protože nechce trpěti svému manželu jeho zálety), celé spiknutí, podporujíce schůzky Rudolfa se všemi jeho milostnicemi. Baltazzi zvěděl také, že Rudolf pozval si Vetserovou do Mayerlingu, a zajel tam za nimi. Jeho fiakr stihl do zámečku mayerlinského jenom několik minut po příjezdu fiakrů, ve kterých přijeli Rudolf a Vetserová. Vrazil ihned do lovecké síně, ve které byli pohromadě Rudolf a Vetserová, Filip Koburg se svojí přítelkyní (byla to chóristka vídeňského divadla Karlova, jež byla později usvědčena z krádeže u zlatníka), a hrabě Hoyos. Baltazzi osopil se na Rudolfa, že svedl jeho svěřenku, že ji kompromituje, a že ji dokonce odváží do svého pelechu mayerlinského. Užil při tom příkrého slova, kterým nazval Rudolfa. Vztáhl po něm hrozivě ruce a dorážel na něj. Rudolf rychle se chopil tága od billiardu, stojícím v této síni, a hnal se, uslyšev ono hanlivé slovo, po Baltazzim. Ten však sňal s věšáku dvouhlavňovou pušku a její pažbou rozbil Rudolfovi hlavu. Tu jsme mu zavázali, takže diváci, kteří budou puštěni k jeho rakvi, nebudou ani vidět, že byl takto zabit.”

Tak vypravoval Albert jedním dechem.

* * *

Albert přežil Rudolfa jedenácti lety. Za tu dobu jsme se oba s ním sešli bezpočtukrát, a často jsme konali s ním dlouhé procházky. Nikdy svého tvrzení neodvolal, že Rudolf byl zabit. Ovšem událo se leccos, co potvrzovalo tuto versi. Baltazziové prodali svůj hřebčinec, zmizeli z vídeňské společnosti napřed, potom pak z Rakouska úplně.

Pochyby o samovraždě Rudolfa jsou vážné. Nepodobá se, že tento muž, úplně morálně zhýralý, zlomený, nahnilý, by byl obětoval svůj život pro dívku, jejíž otec byl obchodní konsul v Cařihradě. Takových afér měl několik, a všechny minuly pro něj bez následků. Vypravovalo se, že když meškal v Praze, zajel za ním František Josef, aby mu vyčinil, protože svedl dceru nějakého polského šlechtice, který si na to císaři stěžoval, a že tehdy Rudolf setřásl tuto věc jako kachna setřásá déšť. Není také žádného důvodu, proč si volal Vetserovou zrovna do Mayerlingu, by jí tam oznámil, že zrušuje svoji známost s ní, moha tuto věc oznámiti jí prostě ve Vídni, v jejím bytě, do kterého dojížděl, jak je zjištěno, zrovna tehdy, kdy matinka nebyla doma, nebo v jiném útulku, který poskytovaly ochotně některé šlechtičny, zejména hraběnka Larischová.

Rudolf byl sic alkoholem, nočními orgiemi a černými neřestmi zmožen, byl po matce zatížen, ale jeho duch byl neobyčejně čilý, bystrý. Vynikal nad všechny prince habsburského rodu velikou inteligencí, rozsáhlými vědomostmi a rozhodnou vůlí. Člověk takový, zvláště zvyklý představě a domyslu, že vše, co je kolem něho mu slouží, nepáchá snadno sebevraždu.

Tedy po srdečním selhání, nehodě na honu, atentátu s politickým pozadím další vysvětlení Rudolfovy smrti.

Korunní princ Rudolf.
Obr. 3. Korunní princ Rudolf.

Historické intermezzo

Od mayerlingské tragédie uplynulo 120 let. V průběhu uplynulého století byly publikovány paměti významných současníků – dvořanů, politiků, blízkých příbuzných. Byly odtajněny i protokoly policejního vyšetřování. Záhadná smrt se stala námětem mnoha knih i několika filmů.

Na tomto místě je vhodné věnovat několik slov těm, kdo jsou ústředními postavami tohoto příběhu.

Rudolf  byl jediným synem císařského páru Františka Josefa a jeho choti Alžběty, známé pod přezdívkou Sisi. Již samo jméno vybrané pro dědice trůnu připomínalo zakladatele císařské dynastie a naznačovalo velké naděje do budoucího panovníka vkládané.

Korunnímu princi se mělo dostat důkladného vzdělání, bylo však více široké než hluboké. O mladém princi se zachovala zpráva jednoho z jeho prvních učitelů, profesora pražské univerzity Gindelyho, který Rudolfa vyučoval českým a rakouským dějinám. Gindely v dopise Palackému píše:

„Princ činní dojem dobrého srdce a jemných mravů, nadání jeví se především v jazycích. Jeho vyučování neděje se podle plánu gymnaziálního, opírá se o tak mnoho rozličných věcí, že pozornost učně tak týraného ochabuje. Škoda, že hoch podle mého úsudku nadaný, jemný, veškeré pýchy a hrdosti pozbývající, tudíž lehce přístupný všemu dobrému ponaučení, tak špatnému plánu vyučujícímu v oběť padne. On sám, musím mu tu chválu vzdáti,  s dychtivostí českému se jazyku učí.“

Dospívající a vzděláníchtivý Rudolf se posléze hledá žádoucí informace sám. Obklopil se okruhem osob dle vlastního výběru, přírodovědců, ekonomů, žurnalistů a vytvořil si tak vlastní názory značně odlišné od myšlenek a představ jeho císařského otce.

Rudolf měl jazykové nadání, zajímal se intenzivně o přírodní vědy a o otázky politické. Výtvarné umění a hudba mu příliš neříkaly.

František Josef mu určil – jako všem arcivévodům – vojenskou dráhu. Jako důstojník 36. pluku byl Rudolf přidělen do Prahy a usadil se na Hradčanech – to bylo českou veřejností přijímáno se sympatiemi a nadějemi.

Císař však mládeneckému životu korunního prince nepřál a intenzivně mu hledal nevěstu. Rudolfova návštěva Drážďan, Madridu a Lisabonu nevedla k žádoucímu cíli. Nakonec – z omezené nabídky snoubenek, které musely pocházet z vládnoucí a katolické dynastie – přijal otcovu radu a požádal o ruku Stefánii, dceru belgického krále Leopolda II.

Rudolf a Stefanie jako novomanželé.
Obr. 4. Rudolf a Stefanie jako novomanželé.

K tomuto rozhodnutí ho zřejmě vedl pocit dynastické odpovědnosti. Volba této nevěsty proběhla bez vědomí císařovny Alžběty. Ta byla plánovaným sňatkem zdrcena a Štěpánku považovala za špatnou volbu.

Svůj postoj k snaše nikdy nezměnila. Krásná, elegantní a duchaplná císařovna nepříliš pohlednou, nevhodně oblékanou a společensky těžkopádnou Stefánii často označovala výrazem, který lze do češtiny nejvhodněji přeložit jako motovidlo.

Nevlídně byla korunní princezna posuzována i dalšími členy císařského dvora. Hraběnka Marie Festeticsová napsala:

„Vypadala jako albín, měla řídké žluté vlasy, malé, zarudle orámované oči téměř bez řas.“

Kniže Khevenhüller jí popisuje jako fádní blondýnu s nevýrazným obličejem, dlouhým nosem i řídkou kšticí.

Prvá léta tohoto manželství se zdála být šťastná, zejména když se narodila dcera, která byla pokřtěna jako Alžběta. Novomanželé prožívali toto období opět v Praze. Hradčany vzdálené od Vídně přinesly jejich manželství pohodu.

Následník tůnu i enfant terrible

Časem se však začaly objevovat v jejich vztahu trhliny, rozdíly v povaze i zájmech se projevovaly stále výrazněji.

Stefánie si zakládala na svém postavení korunní princezny, milovala obřadnosti a slavnosti, kde byla středem pozornosti a úcty. Byla krajně konzervativní až šosácká, jen průměrně nadaná, chladná a povýšená, stále zdůrazňující svou nadřazenost. Naproti tomu Rudolf byl velmi inteligentní a rychle chápající, nadaný fantazií, svobodomyslný a nekonformní s liberálními postoji. Nemiloval dvorské ceremonie, obklopoval se rád osobami i z měšťanské společnosti, byl kritický k povrchnímu, plytkému životu některých svých vrstevníků modré knížecí krve. To, že se rád stýkal s osobami nemajícími přístup ke dvoru, Stefánie ostře odsuzovala.

A tak Rudolf, který byl zvyklý trvalé pozornosti příslušníků krásného pohlaví, začal trávit volný čas tak, jak si zvykl za svých mládeneckých let. Měl ve Vídni vždy mnoho ctitelek, které ho obdivovaly a často mu nepokrytě nadbíhaly.

Na dámský svět Rudolf vždy působil velkým dojmem. Jeho švagrová Luisa Koburská o něm napsala:

„Byl víc než krásný, byl svůdný. Středně velký, z velmi pěknou postavou, přestože vypadal drobně, byl velmi silný. Byl citlivý a náladový. Rudolfův úsměv vzbuzoval ještě větší dojem, byl to úsměv záhadného člověka. Mysteriozní způsob Rudolfova hovoru upoutával posluchače, každý se cítil polichocen, když pochopil něco z jeho bytosti.“

Rudolf byl i obratný stylista a dobrý řečník. Zasloužil se o vydání encyklopedie „Rakousko-Uhersko slovem i obrazem “, do které sám přispěl svými statěmi. Jeho přírodovědecké, zvláště ornitologické články byly jen částí jeho literární práce. Reagoval totiž i na řadu otázek politických. Ty ovšem uveřejňoval pod pseudonymy. Jedním z nich byl Julius Felix.

Rudolfovy blízké vztahy k některým novinářům usnadnily cestu článku do tisku i utajení autora.

Rudolf jako následník trůnu byl po císaři teoreticky nejvýznamnější osobnost říše, ale byl zcela izolován od všeho dění, bez možnosti uplatnit své názory, dokonce bez dostatečných informací. Císař jej považoval za nedospělého, ministerský předseda Taafe za podezřelého liberála. Rudolf hluboce nesouhlasil se zahraniční politikou monarchie, její stále častější sbližování s Německem. Jeho pohled se obracel na západ, snažil se o sblížení s Francií, jeho přítelem byl britský následník trůnu, pozdější Eduard VII. Světonázorově a politickým přesvědčením si Rudolf a princ Waleský velmi rozuměli. I anglický korunní princ pomýšlel na dohodu mezi Anglií, Francií a Ruskem, pro niž chtěl s Rudolfovou podporou získat habsburskou monarchii.

Rudolf císaře Viléma považoval za úlisného, pokryteckého a ješitného mluvku, přesvědčeného, že je autoritou ve všem.

V polovině roku 1888 navštívil Rudolf dostihy ve Freudenau, místo, kde se scházela mondéní vídeňská společnost. Když se v kočáře vracel, střetl se jeho pohled s očima mladé baronesy Vetserové a poděkoval jí úsměvem za pozdrav.

Od toho dne neměla Mary myšlenky na nic jiného než na Rudolfa. Společenská přehrada mezi nimi byla příliš velká, přesto se baronesa odhodlala napsat mu dopis. K jejímu radostnému překvapení princ odpověděl a nabídl jí diskrétní setkání. Schůzky pak pokračovaly, setkání se konalo potají buď v Hofburgu, kam ji přivážel Rudolfův oddaný fiakrista Bratfisch, jindy schůzky usnadňovala hraběnka Larischová – Mariina přítelkyně a Rudolfova sestřenice. Ta zajišťovala volný odchod z domu pod záminkou společných nákupů.

Sedmnáctiletá Mary byla drobné, ale pružné postavy. Kráčela graciézně, instinktivně koketní, téměř orientálně smyslná. Měla něžnou pleť, za rudými rozkošnickými rty se třpytily drobné zuby. Oduševnělé oči pod jemně vykrojeným obočím byly kryty dlouhými řasami. Obličej byl rámován dlouhými, hnědými vlasy.

Mary Vetserová.
Obr. 5. Mary Vetserová.

Byla průměrně nadaná, hovořila anglicky i francouzsky a její vzdělání odpovídalo úrovni běžné u dívek její společenské vrstvy. Neměla žádné zájmy a kromě současné módy jí zajímal jen dostihový sport.

Zatímco Mary zcela ztratila hlavu ve své vášni pro Rudolfa, pro prince poslední měsíce roku 1888 znamenaly fyzické chátrání, vyčerpání z nedostatku spánku, a pocity bezvýchodné situace. Své dny i noci vyplňuje hektickou činnosti. Trpí zdravotními potížemi – bolestmi v kloubech, záněty spojivek, údajným podrážděním pobřišnice. Zasvěcené okolí však nepochybovalo o skutečné povaze nemoci, a zvláště když léčení se ujímá vojenský lékař uznávaný dermatovenerolog.

A tak Rudolf sužován nemocemi, nešťastným manželstvím, izolován od státních záležitostí bez možnosti prosazovat změny, bez nichž – jak byl přesvědčen – se monarchie řítí do záhuby, začíná hovořit o své blízké smrti.

Mary se upnula k Rudolfovi celou svou bytostí. Uvědomovala si, že její vztah s Rudolfem nemá perspektivu, rozvod manželství následníka trůnu byl nemyslitelný a tak, když se jí Rudolf svěřuje se svými sebevražednými úmysly, rozhodne se ukončit svůj život společně se svým milencem.

Poslední dny

Rok 1889 měl rozhodnout o prodloužení spojenecké smlouvy s Německém. Toto spojenectví bylo Rudolfovi proti mysli, usiloval o změnu zahraniční orientace země, neboť byl přesvědčen, že spojenectví se vyvíjí ve vazalství. Pokoření z rakouské porážky u Hradce Králové bylo nezhojitelnou jizvou jeho rakouského černožlutého vlastenectví.

V roce 1888 se objevuje ve Vídni týdeník „Schwarz und Gelb“, který uveřejňuje kritické názory korunního prince, pochopitelně ne pod jeho jménem.

Dne 26. ledna se Rudolf setkal mezi čtyřma očima s císařem. Od audience odcházel mimořádně rozrušen, ruka v níž držel generálský klobouk, se mu viditelně chvěla.

V neděli 27. ledna se konala recepce na německém vyslanectví na počest narozenin císaře Viléma. Princ se musel účastnit na přímý rozkaz císaře, oblečen v uniformě pruského plukovníka. To prožíval jako osobní ponížení.

Následující den oznámil, že odjíždí na krátký lovecký výlet do zámečku Mayerling. V úterý 29. ledna povečeřel se svým hostem hrabětem Hoyosem, poté se omluvil pro nachlazení a odešel do svého pokoje. Ráno hosté marně čekali u snídaně na prince. Když komorník Loschek oznámil, že na jeho klepání se nikdo neozývá, dal  Hoyos pokyn vyrazit dveře. Uvnitř je čekal hrůzný obraz: Rudolf ležel v ložnici v kaluži krve a vedle něho mladá žena se střelnou ranou v levém spánku.

Lovecký zámeček Mayerling v roce 1888.
Obr. 6. Lovecký zámeček Mayerling v roce 1888.

Hrabě Hoyos ihned odjel do nejbližší železniční stanice v Badenu a požádal přednostu stanice zastavit rychlík do Vídně. Jako důvod své neobvyklé žádosti uvedl – korunní princ se zastřelil.

Jižní dráha patřila Rothschildově bance. Svědomitý železniční úředník podal zprávu svým nadřízeným o důvodech mimořádného zastavení expresu. Banka odeslala neuvěřitelnou zprávu o náhlé Rudolfově smrti svým pobočkám do evropských metropolí. A tak, zatímco v císařském hradě ve Vídni hledali přijatelné vysvětlení smrti následníka trůnu, o mayerlingské tragédii již věděla celá Evropa.

Neúplný epilog

Když konečně byla po dvou dnech uveřejněna pravda, nebyla úplná. Nikdy nebylo oficiálně přiznáno, že v Mayerlingu byla nalezena s princem zastřelená baronesa Vetserová.

Sebevražda a ještě vražda – střelná rána byla v levé straně lebky, nešťastná Mary, která byla pravačka, se tudíž nemohla zastřelit sama – to bylo neúnosné.

Zbývalo ještě vyřešit pohřeb korunního prince. Katolická církev odpírá sebevrahům církevní pohřeb. Řešení nakonec usnadnila lékařská zpráva. Ta konstatovala patologické změny v mozku, jako známky duševní nemoci a sebevražda se tedy stala v duševně chorobném stavu. Takové vysvětlení připouštělo církevní pohřeb. Rudolfovo tělo bylo uloženo do Kapucínské hrobky – tradičního pohřebiště Habsburků.

Tělo nešťastné Mary odvezli v noci za policejního doprovodu její strýcové do blízkého kláštera v Heiligenkreuzu, kde byla na hřbitově urychleně a potají pohřbena.

Úřední místa se z její smrtí vyrovnala jednoduše: V zachovaném policejním protokolu je uvedeno, že dne 30. ledna byla v obci Mayerling nalezena ženská mrtvola. Dr. F. Auschenthaler, osobní Rudolfův lékař, konstatuje, že jde nepochybně o sebevraždu střelnou zbraní.

Odvoz Rudolfova těla z Mayerlingu. Kresba ze soudobého vídeňského listu.
Obr. 7. Odvoz Rudolfova těla z Mayerlingu. Kresba ze soudobého vídeňského listu.

* * *

Zámeček v Mayerlingu byl zbořen a na jeho místě vystavěn klášter pro Karmelitky. Na místě, kde Rudolf zemřel, byla vybudována kaple jako výraz pokání. Již v listopadu 1889 se v kapli císař účastnil na den Všech Svatých zádušní mše.

Náhlá a nečekaná smrt korunního prince měla velký ohlas v tisku rakouském i evropském.

Česká veřejnost vkládala do korunního prince velké naděje. Čas, který strávil na Hradčanech jako důstojník rakouské armády, mu dal příležitost sblížit se s českým prostředím. I později, když Rudolf trávil prvé roky manželství se Stefánií znovu v Praze, byl středem zájmu Pražanů. F. L. Rieger rád připomínal, že s Rudolfem hovoří česky, Rudolf a Stefánie byli v královské lóži přítomni slavnostnímu otevření Národního divadla, na počest prince byla nově vybudována budova s koncertním sálem, nazvána Rudolfinum; Praha měla „Nábřeží korunního prince Rudolfa“ – dnešní Nábřeží Alšovo. Navíc se proslýchalo, že pro očekávaného dědice je Rudolf rozhodnut zvolit jméno Václav. Jediný Rudolfův potomek však byla dcera.

Rovněž tisk v evropských metropolích litoval zmařeného života prince, s jehož jménem byla spojena naděje na radikální změnu rakouské a tedy i evropské zahraniční politiky. Jeho sympatie k Francii i jeho přátelské styky s britským korunním princem byly známé. 

Rudolf na úmrtním loži.
Obr. 8. Rudolf na úmrtním loži.

Předzvěst „Sarajeva“?

Téměř po stu letech byla hladina spekulací o mayerlingské tragédii rozčeřena zásluhou vídeňského deníku Kronnen Zeitung. Ten v březnu roku 1983 uveřejnil interwiev s ex-císařovnou Zitou, které bylo umožněno navštívit Rakousko po dlouhých desetiletích exilu ve Švýcarsku.

Devadesátiletá Zita na dotaz rakouského žurnalisty odpověděla:

„Bylo již napsáno dost legend. Pravda je, že arcivévoda Rudolf byl zavražděn a že to byla vražda politická. V rodině jsme vždy znali pravdu.“

A dále ex-císařovna vysvětluje.

Bezprostředně po oznámeni smrti korunního prince se objevily fantastické pověsti, pro které živnou půdou byly neobvyklé a podivné okolnosti: Protichůdné prvé údaje o příčině smrti, urychlený odjezd Heleny Vetserové – matky Mary, jejich strýců, bratrů Baltazziových, záhadné zmizení Rudolfova bratrance a důvěrníka arcivévody Jana Salvatora.

Proč se dvůr rozhodl pro oficielní zprávu o Rudolfově sebevraždě zdůvodnila Zita slovy císaře:

„Nemohl jsem učinit nic jiného, existence monarchie byla v sázce“.

Podle tohoto vysvětlení šlo o politický atentát, jehož cílem byla destabilizace habsburské monarchie – první krok v plánu, jehož krokem závěrečným se stal sarajevský atentát.

Důvody mluvící pro vraždu, ať vyslovené císařovnou, či uváděné jinde, jsem nalezl přehledně shrnuté v knize Elisabeth d’Autriche ou la fatalité. Její francouzský autor Jean des Cars uvádí celkem třináct důvodů pro toto tvrzení, z nichž cituji ty nejpodstatnější.

Císař zaslal papeži Lvu XIII. do Říma šifrovaný telegram, aby dostal povolení k církevnímu pohřbu, který katolická církev u sebevrahů odmítá. Telegram z archívu zmizel. Vnučka rakouského velvyslance u Svatého Stolce Helena Esterhazyová uvádí, že její dědeček dešifroval tento telegram, který vysvětloval, že šlo o vraždu i důvody, proč byla přijata verze o sebevraždě.

Arcivévodkyně Marie Terezie – švagrová císaře – potvrdila, že Rudolf jejímu manželovi řekl:

„Budu zavražděn.“

Maďarští nespokojenci s vládou Františka Josefa I. prý připravovali spiknutí a pokoušeli se získat pro své plány i korunního prince. Ten to odmítl:

„Mám mnoho výhrad k politice svého otce, ale jsem loajální syn císaře a kritika má své meze. Odmítnu účast v takové konspiraci, ale když to učiním, zabijí mě.“

Také blízký přítel Rudolfův, Don Miguel de Braganza – se svěřil v rodinném kruhu, že princ mu několikrát opakoval:

„Zabijí mě, vím příliš mnoho“.

Německý velvyslanec ve Vídni princ Reuss ve své důvěrné zprávě Bismarckovi dne 9. února 1889 referuje o rozmluvě s apoštolským nunciem Luigi Garimbaltim, který byl rovněž přesvědčen, že šlo o vraždu, uváděl, že tělo prince bylo pokryto mnoha ranami.

Dopisy zanechané Rudolfem, mluví o blízké smrti pisatele, to však neopravňuje k závěru, že mluví o sebevraždě. Princ v nich nevyjadřuje svůj úmysl zemřít, ale pouze to, že cítí blížící se smrt. Tak je třeba rozumět slovům jeho dopisu – „Musím zemřít“ – nebo „ Jdu odevzdaně na smrt, která jediná může očistit mé jméno.“

I odsouzení na smrt zanechávají dopis na rozloučenou a důležité je i to, že Rudolfův dopis není datován.

Neteř Paula Hymene – ministr zahraničí v několika belgických vládách – nalezla v jeho pozůstalosti náhodou v roce 1942 dopis belgického krále Leopolda II., Rudolfova tchána, který zaslal z Vídně svému bratru do Bruselu:

„Je svrchovaně důležité, aby verze o sebevraždě byla upevňována a podporována. Sebevražda a šílenství byli jedinou možností, jak se vyhnout nevýslovnému skandálu, o němž nemohu uvést podrobnosti v dopise, ale které detailně vysvětlím v sobotu.“

Otazníky zůstávají

Měla tedy mayerlingská tragédie tajemné politické příčiny a Vetserová byla zabita jen proto, že se v osudnou noc nacházela v Rudolfově blízkosti? Mělo milostné drama zakrýt drama politické?

Mnozí historici však prohlášení ex-císařovny Zity a výše zmíněné zdůvodnění možných příčin atentátu odmítají jako snahu rehabilitovat posmrtně Rudolfa a zbavit jej označení sebevraha – činu, který sám jeho císařský otec považoval za projev zbabělosti, činu, který pro přísně katolickou dynastii Habsburků znamenal nepřijatelný a nepředstavitelný čin.

Zbývá se zamyslet nad tím, proč Eduard Albert sám šířil a utvrzoval teorii o vraždě a své stanovisko po celý život nezměnil.

V oficiálním lékařském bulletinu o smrti Rudolfa jsou vedle Dr. Wiedenhofera uvedeni profesoři Kunrát a Hofmann. Albertovo jméno mezi nimi nenacházíme. Před vystavením Rudolfova těla v císařském hradě bylo nutno střelnou ránu ve spánku a zdeformovaný obličej upravit vrstvou vosku a temeno hlavy překrýt obvazem. Je velmi pravděpodobné, že Albert mohl být pro tento úkol přizván – měl důvěru nejvyšších míst, přátelský se stýkal s premiérem Taafem a s Hofmannem, profesorem soudního lékařství, se znali z doby svého působení v Innsbrucku, navíc Hofmann byl původem z Čech.

Umění obvazovat patří k chirurgickým zručnostem, proto si nejspíš patologové chirurga přizvali.

Prvá zpráva o Rudolfově smrti hovořila o srdeční mrtvici. Tuto verzi měla potvrdit i lékařská zpráva. Hlaváč ve své knize věnované době Františka Josefa uvádí, že přizvaní lékaři odmítli nátlak, aby podepsali takový pitevní nález, a Hofmann si přizval Alberta, aby jeho stanovisko podpořil.

I když na uvedeném lékařském bulletinu Albertův podpis chybí, je možné, že Albert podepsal jinou listinu, zavazující ho k mlčenlivosti o dalších případných skutečnostech, které při pitvě vyšly najevo. Připomeňme, že uveřejněná zpráva s podpisy tří lékařů není úplný pitevní protokol – ten nikdy uveřejněn nebyl.

Penízek své paměti s Albertovým vyprávěním psal až po více než třiceti letech. Mohl některé podrobnosti popsat ne zcela přesně. Postupně měněné zprávy o Rudolfově smrti, neuvážené výroky a nepromyšlená rozhodnutí způsobily, že oficiální verze o sebevraždě byla nakonec přijímána s nedůvěrou a převládalo přesvědčení, že Rudolf zahynul cizí rukou.

Takové pověsti nemusely být proti mysli ani dvoru, smývaly totiž z Rudolfa pohanu sebevraždy, chápané jako slabost, zbabělost a v katolickém Rakousku jako smrtelný hřích.

Mohl Albert, vlastenecký cítící Čech, ale i loajální rakouský občan, tyto pověsti o vraždě utvrzovat v dobré víře, že je to zbožná lež, která je v zájmu autority císařské rodiny a tedy i stability státu?

Senzační odhalení ex-císařovny Zity, že Rudolf se stal obětí atentátu, označili rakouští historici za diletantský pokus zachránit čest Domu rakouského, nejrozhodněji Adam Wandruszka, který svůj článek nazval výstižně „ Spiknutí proti pravdě“ ( Die Presse, 21. 11. 1983).

Rakouský tisk ještě jednou v posledních letech minulého století rozvířila senzační zpráva, tentokrát ze hřbitova v Heiligenkreuzu, kde byla Mary pohřbena. Jedna návštěvnice hřbitova si povšimla, že s kamennými deskami hrobky bylo pohnuto, ve spárách ležely čerstvé úlomky žuly. Její upozornění, že hrobka byla otevřena, nevzbudilo důvěru, dokud se nepřihlásil se svým přiznáním H. Flatzelsteiner, obchodník z Lince. V tiskovém prohlášení uvedl, že z hrobky tajně v noci z 25. na 26. července 1961 vyzvedl rakev a se svými dvěma pomocníky ji svým vozem odvezl.

K tomuto činu jej přivedla jeho snaha potvrdit skutečnou příčinu smrti Mary. V několika knihách totiž nalezl jiná, často fantastická vysvětlení konce nešťastné baronesy. Pod záminkou, že jde o ostatky jeho prababičky, zaslal obsah rakve k posouzení soudním lékařům. Ti potvrdili, že jde o skelet mladé ženy, drobné postavy, výšky mezi 150–160 cm, s otvorem v lebce vlevo vedle oka.

Soudní rozhodnutí přikázalo předat cínovou rakev s ostatky opatovi kláštera v Heiligenkreuzu, kde byla znovu pohřbena.

Záhadné okolnosti smrti korunního prince znovu a znovu lákají pozornost historiků i spisovatelů. Objeví se i v budoucnosti nová fakta a nové otazníky o tajemné smrti Rudolfa?

doc. MUDr. O. Brázda CSc.

1. stomatologická klinika

1. LF UK a VFN

Kateřinská 32

128 08 Praha 2

E-mail: otakar.brazda@centrum.cz 


Zdroje

1. Bertin, C. Mayerling ou le destin fatal des Wittelsbach, Paris 1967.

2. Cars, Jean des. Elizabeth d´Autrich ou la fatalité, Paris 1983.

3. Hamanová, B. Rudolf, korunní princ a rebel, Praha 1993.

4. Hlaváč, B. Císař František Josef I., Praha 1933.

5. Jirásek, A. Eduard Albert, Praha 1946.

6. Kokešová, H. Eduard Albert. Příspěvek k životopisu a edice korespondence, Praha 2004.

7. Larischová-Wallerrsee, M. Láska a krev. Skandál kolem Mayerlingu, Praha 1993

8. Markus, G. Causa Mayerling. Život a smrt Mary Vetserové, Praha 1994.

9. Penížek, J. Z mých pamětí, I. – III. díl, Praha 1922-1924.

10. Weissensteiner, F. Osudové ženy korunního prince Rudolfa, Praha 2007.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Článek JUBILEA

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 12

2010 Číslo 12

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Cesta pacienta s CHOPN
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Arteriální hypertenze ve světle nových evropských guidelines
Autoři: MUDr. Libor Jelínek

Precizní medicína v onkologii
Autoři:

Kožní toxicita cílené terapie inhibitory EGFR a VEGF
Autoři: MUDr. Karolína Svobodová

Jak na psoriázu v každodenní ambulantní praxi?
Autoři: MUDr. Jan Šternberský, Ph. D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se