Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček, představitel české psychiatrie v první polovině 20. století


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(6): 335-337
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor. Zdeněk Mysliveček se narodil v Pelhřimově 13. 9. 1881. Maturoval v Praze na gymnáziu na Vinohradech v r. l900, pak studoval na pražské lékařské fakultě, kde promoval v r. 1905. Jeho odborný život bychom mohli rozdělit do tří časových úseků. První pražské působení od r. 1905 do r. l919. pak bratislavské od 1919 do r, 1930 a pak poslední, znovu pražské, od r. 1930 do jeho smrti.

Po promoci pracoval jako externista na psychiatrické ambulanci profesora Heverocha a od r. 1907 byl již asistentem psychiatrické kliniky MUDr. Karla Kuffnera. Zde, trochu ke Kuffnerově nespokojenosti, se věnuje okrajovým oblastem  psychiatrie, a to neurohistologii.

Po ročním působení u Kuffnera přešel Mysliveček na patologicko-anatomický ústav profesora MUDr. Jaroslava Hlavy, kde pracoval po tři roky. Zde publikoval řadu nových objevných prací, dokonce později zpracoval do Hlavovy učebnice patologické anatomie velkou kapitolu – Centrální a periferní nervstvo. V roce 1911 odešel do ústavu pro choromyslné v Dobřanech, když mu nebyl splněn slib, že se stane prosektorem nově zřízeného ústavu pro choromyslné v Bohnicích. Potom odjel do Ruska k slavnému neuropatologovi profesoru Vladimíru Michailoviči Bechtěrevovi, kde působil na jeho klinice skoro půl roku.

V r. 1912 se vrátil znovu jako asistent na psychiatrickou kliniku, kde pracoval sedm let.

V té době vypukly na tzv. „bálkánské války“, čeští lékaři se ve velkém počtu přihlásili jako dobrovolníci na výzvu komitétu organizovaném profesorem Kukulou a odjeli pomáhat jako zdravotníci bojujícím Slovanům proti Turecku. Asistent Mysliveček byl mezi nimi. Byl velitelem cholerového baráku v bulharském Plovdivu, kde léčil za nejprimitivnějších hygienických podmínek.

V r. 1917 za světové války byl habilitován z neurologie a psychiatrie.

V r. 1919, když byla v Bratislavě otevřena Komenského univerzita a hledaly se pro ni potřebné kvalifikované odborné kádry, se přihlásil a odjel tam spolu s profesory Hynkem, Brdlíkem, Kadlickým a Müllerem.

Mysliveček se zde stal řádným profesorem a vybudoval zde takřka z ničeho neurologickou a psychiatrickou kliniku. Založil tak vlastně slovenskou psychiatrickou školu.

V Bratislavě vychoval řadu vynikajících psychiatrů, mnohé z nich habilitoval, někteří se později stali přednosty různých neuropsychiatrických klinik. Byli to na příklad brněnský profesor MUDr. Miroslav Křivý, zahynuvší za okupace v německém koncentračním táboře, MUDr. Stanislav Krákora, pozdější profesor v Hradci Králové, a také slovenští profesoři MUDr. Zoltán Klimo a MUDr. Karol Matulay.

V Bratislavě působil Mysliveček až do r. 1930, kdy se stal přednostou pražské psychiatrické kliniky a nástupcem svého učitele profesora Kuffnera, který odešel na odpočinek

Pražskou psychiatrickou kliniku vedl 27 let až do r. 1957 do svých 76 let, kdy odešel též na odpočinek. – samo sebou s výjimkou doby německé okupace, kdy byly české vysoké školy zavřeny. I zde pokračoval v intenzivní organizační, vědecké a pedagogické práci. Z jeho kliniky vyšli mj. profesoři MUDr. Eugen Vencovský, MUDr. a PhDr. Josef Apetauer, MUDr. Olga Skaličková, jeho nástupce MUDr. Vladimír Vondráček, docenti MUDr. Jan Prokop, MUDr. Svetozar Nevole a MUDr. Václav Petráň.

Mysliveček byl vůdčím představitelem české psychiatrie ve druhé čtvrtině dvacátého století, takřka symbolem české psychiatrie. Když se o nějakém člověku řeklo, „ten patří k Myslivečkovi“, bylo hned jasné, že to asi nemá v hlavě v pořádku.

Mysliveček se zabýval celou psychiatrií, dokázal spojit v sobě morfologa, fyziologa i psychiatra.Vyznával patofyziologický směr v psychiatrií, vždy zdůrazňoval úlohu celého mozku při vzniku duševních nemocí a neuznával úzkou mozkovou lokalizaci psychických funkci. Byl velmi kritický k psychoanalýze, odmítal ji a považoval za nevědeckou. Rovněž odmítal lobotomie, které se po válce značně rozšířily, měl je za nepřiměřený výkon a varoval před jejich zneužíváním. Byl jedním z prvních, kdo u nás přednášel pro lékaře o podmíněných (tehdy se říkalo podle Bechtěreva o sdružených) reflexech, a to již v r. 1912.

Profesor Vencovský, jeden z jeho žáků, napsal, že jeho celoživotní vědeckou koncepcí byla biologická psychiatrie. Vždy se zasazoval o zavedení lékařské psychologie ve výuce mediků, což se mu však podařilo s pomocí jeho žáků až v sedmé životní dekádě.

Následující výrok názorně ukazuje Myslivečkovo pojetí psychiatrie:

Psychiatrie není pouze naukou o psychózách, nýbrž klinickou naukou o těch změnách, odchylkách a patologických reakcích, kterými se projevuje lidská psychika při nemocích vůbec, nejen ve vlastních psychózách. Nebrat zřetel na duševní stránku u somatického nemocného znamenalo by neuznávat, že životní projevy člověka jsou mnohem složitější než životní funkce u zvířat

Po stránce organizační se MUDr. Zdeněk Mysliveček zasloužil o významné rozšíření prostorů psychiatrické kliniky, která byla umístěna v budově Zemského ústavu pro choromyslné, a pochopitelně tak vznikaly značné třecí plochy. Klinika nyní zabírá celou budovu místo původní třetiny, zřídil v ní otevřené oddělení, kde všechny vstupy jsou dobrovolné a dveře mají kliky, vybudoval zde dětské oddělení o 25 lůžkách, oddělení lékařské psychologie a oddělení protialkoholní, záchytnou stanici a výzkumné laboratoře, dokonce první elektroroencefalografickou psychiatrickou laboratoř v Československu.

Od svých začátků měl velký zájem o neurohistologii a neuropatologii, z níž publikoval mnoho prací: Změny v nervové tkáni při skvrnitém tyfu, při chřipkové encefalitidě, o působení jedů v likvoru na nervovou tkáň, o amyotrofické laterální skleróze. Již jeho habilitační práce řešila poměr histologie k neurologii a psychiatrii; ukazuje v ní například, jak histologie přispěla k dořešení některých problémů v neurologii a psychiatrii.

Je i spoluautorem kolektivní ho díla Speciální psychiatrie a později vlastních učebnic Všeobecná psychiatrie a ještě později nové Speciální psychiatrie.

Na tomto místě uvedu ještě několik poznámek, které nejsou v žádných běžně dostupných monografiích.

Byl menší postavy, dříve světlovlasý, já jej znával už jen jako šedivého. Pohyboval se rychle, jako by stále někam pospíchal, přitom byl typický kliďas, nikdy se zjevně nerozčiloval. Profesor Vondráček o něm říkal, že byl na sebe velmi přísný, nedokázal stonat a všechny nemoci se snažil překonat vstoje, ne vleže, a způsobil tak svým lékařům mnohou mrzutou chvíli, neboť byl často vážně nemocen, naštěstí se z toho vždy bez patřičného léčení a ošetřování díky své odolnosti vykřesal.

Měl velký smysl pro ironii, humor a komičnost, udržoval si však odstup a jen málo lidí k němu proniklo. Měl rád knihy, zvláště beletrii, miloval muziku, hlavně českou klasickou hudbu.

Byl výborný sportovec, ovládal do jisté míry většinu sportů tehdejší generace. Cvičil, byl cvičitelem v Sokole, později i velkým sokolským funkcionářem. Sokolstvo bylo pro něj svaté.

Byl také vynikajícím horolezcem a za svého pobytu na Slovensku vykonal i několik nebezpečných výstupů, byl i lovcem. Žil vždy střídmě, byl nekuřák a kouř špatně snášel.

Měl milující manželku, která mu vždy ulehčovala jeho život a zúčastňovala se všech jeho aktivit.

Na konec článku připojím i několik historek, které se tradovaly na pražské fakultě a které nejsou běžně známy a jež dokreslují i jeho lidský profil. Nejvíce jich je z rigorózních zkoušek

Profesor Mysliveček byl velmi přísný a náročný examinátor. Medik, který chtěl u rigoróza uspět, už musel u zkoušky z psychiatrie něco umět. Jakákoliv protekce, intervence nebyly nic platné, to na Myslivečka neplatilo.Jak už jsem napsal, jedna z jeho slabostí bylo Sokolstvo. Studenti to věděli, a proto mnozí medici nosili na klopách sokolský odznak a snažili se, pokud to jen při zkoušce bylo možné, nějak naznačit, že v Sokole působí.

Tak i medik Weiner. Byl urostlé vysoké postavy. Přišel ke zkoušce s čerstvě sidolem vyleštěným sokolským odznakem a před profesora se postavil ve vzorném postoji spatném. Budil dojem, že je cvičitelem v Sokole, který ovládá bezvadně všechna pořadová cvičení.

Co však zřejmě neovládal, byla psychiatrie, což bylo brzy patrné. Dostal první otázku, odpovídal velmi chabě. Dostal druhou, nebylo to o nic lepší. Mysliveček se již chystal psáti nedostatečnou, když tu student se omlouval, že příliš věnoval času na práci v Sokole a nemohl se dostatečně připravit na psychiatrii.

Profesor, ač to bylo jen výjimečné, mu dal ještě otázku třetí, ale odpovědi byly zcela zmatené.

Mysliveček se přísně podíval na studenta a řekl suše:

„Bratře Weinere, nic neumíš. Píši ti nedostatečnou. Nazdar!“

Druhá historka je ještě z bratislavských dob.

Rigorózní zkoušku z neurologie a psychiatrie skládal jeden svérázný kandidát z tehdejší Podkarpatské Rusi. Vyšetřil pacienta a pak začal o něm vykládat. Mluvil strašným žargonem, střídal věty české, německé, slovenské, jidiš, něco i z maďarštiny. Mluvil kolem dokola, velmi neurčitě, ale k diagnóze se zdaleka vyhýbal. Bylo vidět, že nic neumí.

Mysliveček ztrácel trpělivost. Nakonec jej přerušil a řekl:

„Tak nechte už těch zbytečných řečí a řekněte mi stručně, co tomu pacientovi je.

Student se zamyslil. Dlouho. Pak se nadechl a pozvolna ze sebe vysoukal:

„Pane profesore, já si myslím, že on je…že on je mešuge.“

Jako všichni psychiatři zažil i pan profesor několik zážitků se svými pacienty

Jednou si vzal k demonstraci při přednášce posluchačům jednoho neurotického pacienta. V zápalu výkladu se k demonstraci nedostal, a když uplynul řas vymezený k přednášce, uvědomil si, že pacient seděl v posluchárně zbytečně. Zdvořile se mu omlouval, že na něj nedošlo, že snad příště.

„Ale to nic, pane profesore, to nevadí,“ usmál se pacient, „já jsem se tady ani tak moc nenudil. Ono se to chvílemi dalo docela dobře i poslouchat.“

Na psychiatrické klinice ležel pacient s paranoidní psychózou. Byl to bývalý ředitel školy a domníval se, že ho jeho bývalí žáci pronásledují, chystají na něj atentát, zkrátka celý komplex bludů. Léčil se dlouho. Konečně však měl být propuštěn z kliniky.

Profesor Mysliveček jej chtěl ještě před propuštěním ukázat medikům jako případ úspěšné léčby psychózy.

Pro pana ředitele to byla velká událost. Před plnou posluchárnou se objevil dokonale ustrojen, choval se korektně, přímo ukázkově. Vypověděl, jak měl dříve bludy, čeho se bál, sdělil, že nyní jej to již přešlo, že se nic podobného nedomnívá, zkrátka vše klapalo.

Mysliveček mu ještě poděkoval a chtěl jej propustit z posluchárny, když tu pan ředitel jej ještě zarazil:

„Pane profesore, chtěl bych na tomto místě a při této příležitosti vyjádřit svůj neskonalý dík a vděčnost za dokonalou péči všech lékařů i všeho vašeho personálu, která mi byla poskytnuta. Mohu vás ujistit, že váš ústav budu každému vřele doporučovat.“

Jindy přednášel Mysliveček studentům  o oligofrenii. Měl toho času na klinice krásný případ idiota, velmi produktivního, milého a veselého Karla L., který mimo to oplýval i zvučným hlasem. A toho chtěl medikům demonstrovat.

Ošetřovatel přivedl nemocného do posluchárny. Profesor s vlídnosti sobě vlastní vyzval pacienta, aby řekl pánům a dámám své jméno a všechny důležité údaje.

Nemocný Karel se postavil do pozoru a hlaholivě prohlásil:

„Jsem Karel L., král idiotů.“

Profesor se usmál a vybídl pacienta k další řeči:

„To musíš, milý Karle, ještě vysvětlit dámám a pánům, co to je idiot.“

Karel se chvíli zamyslel a pak náhle se zřejmým ulehčením a téměř naivní radostí nad tím, jak je chytrý, prohlásil:

„Idiot je člověk, který poslouchá přednášky pana profesora Myslivečka.“

Profesor kdysi demonstroval medikům v posluchárně pacienta s fatickými poruchami. Měl mimo jiné i optickou agnozii. Mysliveček nakonec vyzval pacienta, aby na tabuli nakreslil křídou domek. Pacient namaloval jakžtakž ucházející domeček, ale bez oken. Když jej profesor na tento nedostatek upozornil, okno přikreslil, ale zcela mimo domek.

Mysliveček jej nechal odvést, chtěl studentům vysvětlit, co bylo demonstrováno, když vtom do posluchárny přivedl zřízenec dalšího pacienta. Než mohl profesor něco říci, nový pacient se podíval na obrázek, rozzářil se a zeptal se pana profesora:

„Jéje, to je ale krásnej domeček. To jste kreslil, pane profesore, vy?“

Poslední historka ukazuje Myslivečka jako filmového kritika.

Po válce se točil film Tajemství krve o českém lékaři MUDr. Janu Janském, který byl objevitelem čtyř krevních skupin, a to nezávisle na objevu Landsteinera.

Janský pracoval na psychiatrické klinice profesora Karla Kuffnera jako asistent a později i jeho zástupce. Mysliveček, který tam v začátku své kariéry také působil, se po shlédnutí filmu o něm vyjádřil:

„Dle toho, jak jsem Janského v uvedené době poznal já, mohu říci, že k tomuto popularizačnímu zpracování byly ze skutečnosti použity snad jen tři okolnosti, a to, že hrdina se jmenoval dr. Jan Janský, že byl asistentem na psychiatrické klinice profesora Kuffnera a že zjistil čtyři krevní skupiny. Všechno ostatní je pouhá fikce.“

Profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček zemřel v úctyhodném věku 93 let po oboustranném zápalu plic po cévní mozkové příhodě v Praze dne 11. března. 1974.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 6

2009 Číslo 6

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Imunitní trombocytopenie (ITP) u dospělých pacientů
nový kurz
Autoři: prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA

Pěnová skleroterapie
Autoři: MUDr. Marek Šlais

White paper - jak vidíme optimální péči o zubní náhrady
Autoři: MUDr. Jindřich Charvát, CSc.

Hemofilie - série kurzů

Faktory ovlivňující léčbu levotyroxinem
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×