Zdravotnická problematika potápění


Medical Aspects of Diving

This work summarizes the most frequent diseases related to diving and tries to charakterize their pathogenesis and clinical symptoms. Medical aspects of diving are very komplex and therefore diving medicine should be performed by a well-trained physician. The establishment of a specialization hyperbaric medicine and oxygenotherapy is a good foothold for increasing the number of such specialists within our country.

Key words:
diving, hyperbaric medicine, barotraumata, decompression disease, intoxication by inert gases, oxygen toxicity


Autoři: E. Hrnčíř
Působiště autorů: Klinika pracovního a cestovního lékařství Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, přednosta Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc.
Vyšlo v časopise: Pracov. Lék., 59, 2007, No. 1-2, s. 52-56.
Kategorie: Souborný referát

Souhrn

Práce uvádí nejčastější nemoci, které vznikají v souvislosti s potápěním, a stručně charakterizuje jejich patogenezi a klinické projevy. Upozorňuje na skutečnost, že zdravotnická problematika potápění je velmi složitá a měl by se jí věnovat jenom důkladně vyškolený lékař. Ustavení lékařského oboru hyperbarická medicína a oxygenoterapie je dobrým základem pro zvýšení počtu takto zaměřených odborníků v naší zemi.

Klíčová slova:
potápění, hyperbarická medicína, barotraumata, dekompresní nemoc, intoxikace inertními plyny, kyslíková toxicita

Úvod

Zákonem č. 95/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 2. dubna 2004, se jedním z oborů specializačního vzdělávání lékařů v České republice stal i obor hyperbarická medicína a oxygenoterapie. Jeho náplní je kromě rozsáhlých odborných úseků zabývajících se léčbou řady onemocnění přetlakovým kyslíkem (tzv. hyperbarickou oxygenoterapií) i zdravotnická problematika pobytu a práce v přetlaku. Jde o oblast medicíny, která je z didaktického hlediska poměrně obtížná, neboť má mezioborový charakter s tím, že vychází zejména z fyziky. U nás byla v minulosti na okraji medicínského zájmu, neboť osob pobývajících nebo pracujících v přetlaku bylo u nás jen velmi málo. Jednalo se v podstatě jenom o pacienty léčené hyperbarickou oxygenoterapií v přetlakových komorách a o potápěče, protože jiné osoby v naší zemi biologicky významnému přetlaku okolního prostředí vystaveny nebyly. Kesonáři u nás (a zřejmě ani nikde jinde na světě) již dávno nepracují, tunelářské práce se rovněž v našich podmínkách nemusejí provádět v hyperbarickém prostředí a také personál obsluhující léčebné přetlakové komory bývá exponován hyperbarickému prostředí jen velmi zřídka, a to zpravidla jen zcela minimální měrou.

Zdravotní péči profesionálním potápěčům zajišťovala od roku 1967 specializovaná Poradna pro potápěče, zřízená původně na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy v Praze, později delimitována do různých zdravotnických zařízení, naposled do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V době centrálně řízeného a plánovaného hospodářství mohla poskytovat péči téměř všem profesionálním potápěčům, neboť ti byli zaměstnáni jen v několika organizacích specializovaných na potápěčskou činnost a jejich práce byla (až na mimořádné situace) plánována na dlouhou dobu dopředu. Po změně politického režimu po roce 1989 a zásadní změně ekonomické struktury naší společnosti byla situace Poradny pro potápěče již neudržitelná. Privatizací i novým ustavením vznikla celá řada organizací zabývajících se potápěním, jejich činnost nebyla dlouhodobě plánována, charakter pracovních zakázek pro potápěče se změnil, kromě toho vstoupily v platnost i nové předpisy o závodní preventivní péči, které byly jen obtížně slučitelné s představou o centrálním zdravotnickém zařízení poskytujícím lékařskou péči většině našich profesionálních potápěčů zaměstnaným v mnoha různých organizacích. V roce 2000 Poradna pro potápěče formálně zanikla, když již po několik let předtím byla její činnost jen velmi omezená. Zdravotnická problematika potápění byla pak řešena jen lékaři, kteří se o ni z vlastní iniciativy sami zajímali, a nebyla de facto začleněna do náplně žádného lékařského oboru. Ustavením nového oboru hyperbarická medicína a oxygenoterapie v roce 2004 se však situace změnila.

V současné době je u nás asi 200 profesionálních potápěčů a dalších asi 7000 našich občanů se potápí amatérsky. Počet amatérských potápěčů se rychle zvyšuje, neboť stále větší počet našich spoluobčanů má dostatek finančních prostředků na zakoupení kvalitního potápěčského vybavení a současně se pro nás staly dosažitelné zahraniční lokality s možností velmi atraktivního potápění. Zdravotní rizika spojená s pobytem pod hladinou bývají ovšem často podceňována a 3–4 naši občané každoročně umírají v přímé souvislosti s potápěním. Mnozí další naši potápěči jsou postiženi závažnými odchylkami od normálního zdravotního stavu, které sice k smrti nevedou, ale jejichž význam je z řady důvodů značný. S ohledem na to je účelné, aby se zdravotnická veřejnost důkladněji seznamovala se zdravotnickou problematikou potápění.

Nemoci potápěčů

Nemoci, které vznikají v přímé příčinné souvislosti s potápěním, bývají rozdělovány do dvou základních skupin, a to na nemoci, jejichž vznik a rozvoj přímo souvisí s působením hyperbarického okolního prostředí, a na nemoci vznikající potápěčskou činností, která není bezprostředně spojena s expozicí přetlaku [1, 2, 3, 4, 5, 6, 7]. V následujícím textu budou některé z těchto nemocí pro ilustraci stručně zmíněny, aniž by ovšem bylo možné podrobněji rozebrat jejich patogenezi, klinické projevy, prevenci a léčbu.

1 Nemoci vznikající v souvislosti s působením hyperbarického prostředí

Také tato onemocnění lze klasifikovat různým způsobem. Z praktických (diagnostických) důvodů je vhodné členění podle toho, v jaké fázi potápění k nim dochází, zda při sestupu do hloubky, při pobytu v hloubce, při výstupu k hladině nebo po výstupu na hladinu.

1. 1 Nemoci vznikající při vzestupu tlaku okolního prostředí (při ponořování do hloubky)

1. 1. 1 Barotraumata

Barotraumata jsou poranění, která vznikají v důsledku nedokonalého vyrovnání tlaku mezi některými (zpravidla tělesnými) dutinami vyplněnými plynem a okolním prostředím. Při vzestupu okolního tlaku mohou postihnout středouší, vedlejší nosní dutiny, nedokonale ošetřené zuby postižené zubním kazem, část obličeje umístěnou pod potápěčskou maskou, hlavu v potápěčské přilbě nebo kůži pod záhyby tzv. suchého potápěčského obleku.

Barotrauma středního ucha spočívá v protržení ušního bubínku provázeného vniknutím vody do středoušní dutiny. Bolestivý tlak v uchu způsobený napínáním ještě neprotrženého bubínku během sestupu do hloubky při barotraumatu pomine, avšak zaplavením ucha studenou vodou nastává chladový nystagmus se ztrátou polohové orientace a později často infekční zánět středního ucha.

Barotraumata přínosních dutin bývají nenápadná, mnohdy se projeví jen krvácením z nosu po vynoření. (Při sestupu potápěče do hloubky je přínosní dutina, která nedostatečně komunikuje s nosní dutinou, v důsledku relativního podtlaku ve svém nitru zaplavena krví a ta se po vynoření uvolní do nosní dutiny.) Nebezpečím tohoto většinou jen málo bolestivého postižení bývá rozvoj chronického zánětu přínosních dutin.

Barotrauma zubu připadá do úvahy v případě, že pod plombou nedokonale ošetřeného zubu zůstává bublina vyplněná plynem. Relativní podtlak v této dutině při vzestupu okolního tlaku během ponořování způsobí u vitálního zubu bolest a zpravidla tím ponoření potápěče do hloubky znemožní.

Barotrauma obličeje nastává v případě, že potápěč při ponoru do hloubky nepřifukuje plyn do prostoru pod potápěčskou maskou. Podtlak, který se zde vytvoří, pak může být příčinou překrvení části obličeje, krvácení do spojivek i do sítnice, případně i protruze očních bulbů.

K barotraumatům hlavy v potápěčské přilbě již v nynější době nedochází, neboť všechny potápěčské přilby jsou chráněny pojistným mechanismem proti rychlému poklesu tlaku. V minulosti docházelo k těmto smrtelným poraněním zejména při protržení hadice, kterou byl do potápěčské přilby přiváděn stlačený plyn, a to v jejím průběhu nad hladinou. Tlak uvnitř potápěčské přilby klesl v takovém případě okamžitě na úroveň tlaku atmosférického a hlava i další části těla potápěče byly pak namáčknuty do přilby hydrostatickým tlakem.

Barotraumata kůže jsou častou, i když relativně málo závažnou komplikací používání suchého potápěčského obleku vyrobeného z tuhého materiálu. V některých plynových prostorech mezi tímto oblekem a tělem potápěče vzniká podtlak, který může způsobit až krevní výrony.

1. 2 Onemocnění vznikající v důsledku pobytu v hloubce

1. 2. 1 Intoxikace inertními plyny

Z důvodů, které dosud nejsou detailně objasněny, působí inertní plyny, jsou-li dýchány pod vysokým parciálním tlakem, narkoticky až toxicky. V praxi se většinou takto uplatňuje dusík tvořící převážnou část vzduchu, který je nejčastějším dýchacím plynem používaným při potápění. Za určitých okolností se však k dýchání pod hladinou (zvláště při ponorech do velkých hloubek) používají plyny obsahující určitý podíl helia, neonu, vodíku či jiných plynů. Pak se může uplatnit toxické (narkotické) působení i jiných plynů než dusíku. (Helium, které je takto používáno nejčastěji, má ale výrazně nižší toxicitu než dusík.) Při dýchání stlačeného vzduchu jsou přibližně v hloubce 20 a více metrů pod hladinou vody u potápěče přítomné elektroencefalograficky identifikovatelné odchylky mozkové činnosti a poruchy duševních funkcí zachytitelné kupř. psychologickým testováním. Od hloubky 40 metrů si již potápěč uvědomuje projevy dusíkové narkózy. Jde o pocit opojení (opilosti), který se při sestupu do větších hloubek stupňuje a může být až příčinou bezvědomí. Při poklesu okolního tlaku (při vynořování k hladině) narkotické projevy inertních plynů ustupují až úplně vymizí, aniž by zanechaly nějaké následky.

1. 2. 2 Intoxikace kyslíkem

Také kyslík vdechovaný pod zvýšeným parciálním tlakem může být toxický. Akutní forma kyslíkové intoxikace se označuje jako Paul Bertův jev a nastává při inhalaci kyslíku pod tlakem vyšším než 0,3 MPa (v citlivosti na kyslík však existují značné interindividuální rozdíly). Projeví se náhlou ztrátou vědomí a křečemi, tedy stavem, který připomíná epileptický záchvat typu grand mal. Kyslíkové dýchací přístroje je proto zakázáno používat v hloubkách větších než 20 metrů (a z bezpečnostních důvodů by raději neměly být používány ani v hloubkách větších než 10 metrů). Chronická forma kyslíkové intoxikace se označuje jako Lorraine-Smithův efekt. Spočívá v postižení plic. Nastává i při relativně nízkých parciálních tlacích kyslíku (popsána byla i při parciálním tlaku kyslíku 0,04 MPa), ale u potápěčů se s ní nesetkáváme, neboť k rozvoji této formy kyslíkové intoxikace dochází až po řádově desítkách hodin expozice.

1. 2. 3 High pressure nervous syndrome (HPNS syndrom)

High pressure nervous syndrome je zvláštní jev, který nastává výhradně jen při dýchání směsi helia s kyslíkem ve velkých hloubkách (od 160 m pod hladinou). Projevuje se otupením pozornosti, pocitem únavy, poruchou rovnováhy, svalovými záškuby a křečemi. Po přidání dusíku do dýchaného plynu tyto obtíže vymizí, stejně jako po vynoření potápěče do menší hloubky.

1. 2. 4 Snížení ventilace plic

Proudový odpor dýchacích cest je při dýchání stlačeného plynu z fyzikálních důvodů zvýšen ve srovnání s normotlakými podmínkami (plyn je hustší a v dýchacích cestách se větší měrou uplatňuje turbulentní proudění). To může vést k mírné hypoventilaci a tím i k hyperkapnii u potápěčů. Pro potápění do větších hloubek je potřeba používat plyny s jinými fyzikálními vlastnostmi, než které má vzduch, kupř. směs kyslíku, dusíku a helia (tzv. trimix). Používání plynů, při jejichž dýchání je proudový odpor dýchacích cest nižší než při dýchání stlačeného vzduchu, je výhodné i proto, že mají v hloubkách výrazně nižší toxický (narkotický) efekt než vzduch.

1. 3 Nemoci vznikající při poklesu tlaku okolního prostředí (při výstupu k hladině)

1. 3. 1 Barotraumata

Při poklesu okolního tlaku může být barotraumatem postižena středoušní dutina, zuby, žaludek a plíce.

Barotrauma středního ucha při vynoření je velmi vzácné, neboť může nastat jen tehdy, když stlačený plyn při ponořování do hloubky pronikl Eustachovou trubicí do středouší, ale při vynořování se odtud nemůže stejnou cestou vyprázdnit. Uvolnění vzduchu ze středouší je přitom zpravidla daleko snazší než jeho průnik do středouší. Toto barotrauma se projeví tím, že bolest v uchu, která se stupňuje během vynořování, se při protržení ušního bubínku zmírní. K barotraumatu středního ucha při vynoření by mohlo dojít nejspíše v případě, že potápěč postižený zánětem nosohltanu a jím způsobenou neprůchodností Eustachovy trubice použije krátce před sestupem dekongescenční přípravek (kupř. nafazolin – Sanorin), jehož účinek v průběhu pobytu pod hladinou odezní.

Také barotrauma zubu při vynořování je vzácné. Může nastat jenom v případě, že pod plombou zubu je dutina vyplněná plynem, která komunikuje s dutinou ústní ventilovým mechanismem. Při vzestupu okolního tlaku (při ponořování) se naplní stlačeným vzduchem, ten se však během vynořování nemůže uvolnit. Postižení se projeví bolestí vitálního zubu během vzestupu potápěče k hladině, popsány jsou i destrukce zubní korunky těsně po vynoření způsobené vnitřním přetlakem.

Barotrauma žaludku bylo popsáno zatím jen dvakrát, a to v obou případech u potápěče, který během stresové situace při pobytu pod hladinou spolykal velké množství vzduchu a pak se rychle vynořil. Důsledkem bylo prasknutí žaludeční stěny.

Barotrauma plic je naproti tomu relativně časté a bývá příčinou velmi závažných zdravotních komplikací. Dochází k němu v případě, že potápěč, který používá při pobytu pod hladinou dýchací přístroj se stlačeným plynem, se v hloubce nadechne a pak během vynořování zadrží dech. Během vynořování se plyn zadržený v plicích rozpíná a může plíce roztrhnout. V nejlepším případě vznikne v důsledku toho jenom pneumotorax. Ten se projeví bolestí na hrudi a stupňující se dušností během dalšího vynořování (plyn proniklý do pohrudniční dutiny se v průběhu vynořování dále rozpíná a stále více stlačuje plíci). V horším případě se plyn z prasklé plíce dostává do intersticiálního prostoru a může způsobit mediastinální emfyzém stlačující velké cévy a zhoršující cirkulaci. V nejhorším případě se plyn z prasklé plíce dostane do plicního cévního řečiště. Proudem krve je plicními žilami zanesen do dutin levého srdce a odtud se dostává aortou do velkého oběhu. Je-li embolizován do mozku (což je při vzpřímené poloze potápěče během vynořování velmi časté), vede to k téměř okamžité ztrátě vědomí a zpravila i k rychlé smrti. Barotraumatem plic spojeným s embolizací plynu do velkého oběhu lze vysvětlit téměř třetinu úmrtí, k nimž dochází při potápění.

1. 3. 2 Dekompresní meteorismus

Plyn, který v zažívacím traktu vzniká trávicími, kvasnými nebo i hnilobnými pochody, je při pobytu v hyperbarickém prostředí (při potápění) stlačen na poměrně malý objem a jeho posun peristaltickými pohyby bývá velmi zpomalen. V průběhu vynořování pak tento plyn zvětšuje svůj objem (podle pravidel charakterizovaných stavovou rovnicí) a může být příčinou extrémního meteorismu a břišních bolestí.

1. 4 Nemoci vznikající po výstupu potápěče na hladinu

1. 4. 1 Dekompresní nemoc

Jde o onemocnění způsobené plynem, který se v těle potápěče fyzikálně rozpustil v průběhu jeho pobytu v hyperbarickém prostředí a pak se při poklesu okolního tlaku uvolnil ve tkáních v podobě bublin. Zdá se, že rozhodujícím patogenetickým činitelem není samotné mechanické působení plynových bublin, ale spíše hemokoagulační pochody, které se rozvíjejí jako reakce na přítomnost plynu ve tkáních. V některých nepoddajných strukturách (kupř. uvnitř kostí) mohou plynové bubliny zvýšit lokální tlak a tím omezit cirkulaci krve. Jen vzácně se uplatňuje embolizace plynových bublin do plic nebo do lymfatických uzlin.

Akutní forma dekompresní nemoci se v lehčím případě projevuje postižením kůže (vyrážkou, svěděním, bolestivostí), kloubů (jejich bolestivým ohnutím) nebo mízního systému (lymfedémem ve spádové oblasti uzlin, do nichž je embolizován plyn). V těžších případech se může jednat o břišní, plicní nebo neurologickou akutní formu dekompresní nemoci. V případě břišního postižení, které je způsobeno embolizací plynu do jater prostřednictvím vrátnicové žíly, trpí pacient bolestí v břiše, nadýmáním a zvracením. Plicní forma dekompresní nemoci je způsobena embolizací plynu do plicnice a projevuje se bolestmi na hrudníku, dušností, cyanózou a případně známkami akutního cor pulmonale. Pro neurologickou formu dekompresní nemoci jsou charakteristické výpadové i iritační neurologické projevy, poruchy zraku, sluchu i rovnovážného ústrojí.

Charakteristické je, že klinické projevy akutní formy dekompresní nemoci se neobjeví bezprostředně po vynoření, ale až po určité časové latenci. Ta trvá (při dýchaní stlačeného vzduchu při pobytu pod hladinou) přinejmenším několik minut, zpravidla však desítky minut nebo hodiny. Čím dříve po vynoření se dekompresní nemoc objeví, tím bývají její projevy závažnější.

Kauzální léčbou akutní formy dekompresní nemoci je terapeutická rekomprese, tedy pobyt v hyperbarickém prostředí v přetlakové komoře. To vede ke zmenšení a později k rozpuštění plynových bublin, které toto onemocnění způsobují. Jako doprovodná léčba jsou podávána analgetika a léky ovlivňující hemokoagulaci.

Základním preventivním opatřením proti vzniku dekompresní nemoci je provádět jen pozvolné vynořování. To se děje buď podle zásad obsažených v tzv. dekompresních tabulkách, nebo podle návodu udávaného při vynořování elektronickým dekompresimetrem, který má potápěč u sebe během ponoru. Je třeba vědět, že dekompresní nemoc snáze nastává u osob obézních (inertní plyny jsou v tucích daleko rozpustnější než ve vodě), starých (lokální porucha cirkulace vede k pomalejšímu vyplavování fyzikálně rozpuštěného plynu z tkání; starší osoby mají navíc většinou větší podíl tělesného tuku), u žen (snáze u nich probíhají některé hemokoagulační pochody, kromě toho mívají více tělesného tuku než muži), u jedinců prostydlých (chlad usnadňuje rozpouštění plynů a zhoršuje prokrvení tkání a tím i odplavování rozpuštěných plynů) nebo nedostatečně ventilujících (hyperkapnie zvyšuje pravděpodobnost vzniku i množství plynových bublin v tkáních).

Chronická forma dekompresní nemoci se projevuje buď jako dysbarická osteonekróza (aseptická kostní cysta v oblasti ramene nebo kyčle, vzácně i v oblasti kolene, zpravidla klinicky němá) nebo jako neuropsychické postižení. U nás je nesmírně vzácná. Její projevy nejsou specifické a u potápěčů za ni bývá často považováno i postižení, které má ve skutečnosti jiný původ.

2 Nemoci vznikající při potápěčské činnosti, které nejsou spojeny s působením přetlaku

2. 1 Utopení

Utopení je nejčastější příčinou úmrtí potápěčů. Nastává v důsledku technických poruch, stresových situací, z vyčerpání, při ztrátě orientace apod. Je pozoruhodné, že v řadě případů se nepodaří zjistit, z jaké příčiny k utopení potápěče došlo.

2. 2 Podchlazení

Výměna tepla mezi tělem potápěče a jeho okolím probíhá při pobytu ve vodě daleko rychleji než při pobytu na vzduchu, proto při potápění v chladných vodách může snadno nastat prochlazení potápěče, případně až jeho smrt podchlazením. Ztrátě tepla se potápěči brání nošením speciálních obleků, případně (v krajních situacích) i aktivním vyhříváním těchto obleků.

2. 3 Otrava oxidem uhelnatým

V minulosti, kdy se tlakové lahve plnily pomocí kompresorů poháněných benzínovými motory, byla otrava oxidem uhelnatým relativně častá. Docházelo k ní v případě, že do sání kompresoru se dostávaly výfukové plyny. Otrava se projevovala bolestmi hlavy a poruchou až ztrátou vědomí. Charakteristickým rysem této otravy bylo, že se v průběhu ponoru stupňovala bez ohledu na hloubku, ve které potápěč pobýval (tedy neměnila se s hloubkou – narozdíl kupř. od intoxikace způsobené inertními plyny nebo kyslíkem – a progredovala i v průběhu vynořování). V současné době se již s otravou oxidem uhelnatým u potápěčů prakticky nesetkáváme.

2. 4 Otrava oxidem uhličitým

Výrazná hyperkapnie nastává zejména při dlouhém zadržení dechu při potápění bez dýchacích přístroje (tzv. na nádech), v takovém případě však bývá větším zdravotním rizikem doprovodná hypoxie. Hyperkapnií bývali postiženi i potápěči, kteří používali dýchací přístroje s příliš objemným mrtvým dechovým prostorem. Z klinického hlediska nebyla hyperkapnie příliš závažná, projevovala se periferní vazodilatací, opocením, tachykardií a hyperkinetickou cirkulací. Jen vzácně mohla dosáhnout takového stupně, aby vedla až ke ztrátě vědomí (od parciálního tlaku CO2 v periferní krvi 18 kPa).

2. 5 Nedostatek kyslíku

Hypoxií bývali postiženi nejspíše potápěči, kteří nepoužívali dýchací přístroje a po poměrně dlouhou dobu zadržovali dech. Hypoxie je „záludná“, neboť může vést k náhlé ztrátě vědomí, aniž by se před rozvojem bezvědomí objevily výraznější varovné symptomy. (Není-li ovšem provázena hyperkapnií, která se manifestuje klinicky nápadným způsobem a navíc vede k výraznému pocitu nedostatku vzduchu s tendencí k přerušení apnoické pauzy.)

2. 6 Poranění vodními živočichy

Může se jednat o poranění chemického, elektrického nebo mechanického charakteru. V praxi jsou velmi vzácná a jen málokdy významná. Mezi chemická poranění lze řadit popálení láčkovci (medúzami, sasankami, živými korály), poranění způsobené homolicemi z kmene měkkýšů (ta mohou být smrtelná), uštknutí vodními hady nebo poranění o trny některých ryb opatřené jedovou žlázou (kupř. u ryb rodů Trachinus, Scorpaena nebo Pterois). Elektrická poranění způsobují některé ryby úhořovité, sumcovité nebo parejnoci. Mechanická poranění vznikají nejspíše v mořském příboji o schránky mlžů nebo korálů, velmi vzácná jsou pokousání žraloky, krokodýly nebo jinými živočichy.

2. 7 Poranění způsobená neživými předměty

Při potápění se potápěč může poranit o skály, vraky lodí či automobilů ponořené ve vodě nebo o řadu dalších předmětů.

2. 8 Infekční nemoci

Následkem pobytu v hygienicky závadných vodách může vznikat celá řada infekčních onemocnění, ať už virového původu (virová hepatitida A, poliomyelitida, průjmy způsobené rotaviry) nebo bakteriálního původu (tyfus, paratyfus, cholera, průjmy způsobené některými kmeny Escherichia coli, leptospirózy), případně i protozoální (amébová dysenterie, girardióza).

2. 9 Jiná postižení zdraví

V souvislosti s potápěním ve velmi teplých vodách může dojít k přehřátí potápěče, při jeho léčbě v přetlakové komoře hrozí kupř. požár způsobující popáleniny nebo smrt uhořením, potápění bývá za určitých okolností spojeno s psychickými potížemi apod. Závažnější zdravotní postižení tohoto typu jsou však v praxi velmi vzácná.

Závěr

Je zřejmé, že zdravotnická problematika potápění je poměrně rozsáhlá, složitá a dosti odlišná od odborné problematiky jiných lékařských disciplín. O zdraví potápěčů by měl pečovat zkušený lékař, který je s touto odbornou oblastí dobře obeznámen. Jedině takový lékař dokáže správně identifikovat kontraindikace k potápěčské činnosti, správně a včas poznat projevy poruch zdraví způsobených přetlakem, náležitě řídit léčebný pobyt v přetlakové komoře (terapeutickou rekompresi), činit správné posudkové závěry a náležitá rozhodnutí v kritických situacích. Zdá se, že ustavení lékařského oboru hyperbarická medicína a oxygenoterapie je dobrým základem pro vyškolení dostatečného počtu kvalitních odborníků zaměřených na poskytování zdravotní péče potápěčům.

Kontaktní adresa:

Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc.

Klinika pracovního a cestovního lékařství 3.LF UK a FNKV

Šrobárova 50

100 34 Praha 10

e-mail: hrncir@fnkv.cz


Zdroje

1. BARCAL, R., EMMEROVÁ, M., HADRAVSKÝ, M., BERKOVÁ, E. Význam hyperbaroxie u akutních otrav kysličníkem uhelnatým. Plzeň. Lék. Sborník, 1978, 38, s. 97–98.

2. BRHEL, P., MANOUŠKOVÁ, M., HRNČÍŘ, E. Pracovní lékařství – Základy primární pracovnělékařské péče. Brno : NCO NZO Brno 2005, s. 81–84 a 231–235.

3. DOLEŽAL, V. Toxic and therapeutic properties of oxygen – a review. Sborn. lék., 1995, 96, č. 3, s. 231–234.

4. EMMEROVÁ, M., BARCAL, R., HADRAVSKÝ, M. Hyperbarická medicína a oxygenoterapie. Plzeň : Škoda JS, a. s., a Vydavatelství J. Kuna 2000.122 s.

5. HRNČÍŘ, E. Nemoci způsobené přetlakem. Pracov. Lék., 2006, 58, č. 4, s. 153–164.

6. HRNČÍŘ, E., ČERNOCH, O. Zdravotnická problematika potápění. Praha : SPN 1990, 80 s.

7. KINDWALL, E. P. Medical aspects of commercial diving and compressed-air work. In Occupational Medicine. C. Zenz (ed), Chicago : Year Book Medical Publishers 1988, s. 383–425.

Štítky
Hygiena a epidemiologie Hyperbarická medicína Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Pracovní lékařství

Číslo 1-2

2007 Číslo 1-2

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se