Pracovní lékařství a hyperbarická medicína


Vyšlo v časopise: Pracov. Lék., 59, 2007, No. 1-2, s. 3-4.
Kategorie: Úvodník

Lékařské obory uvedené v zákoně č. 95/2004 Sb., v platném znění, jsou samostatné a rovnocenné. Každý z nich má (měl by mít) svou schválenou koncepci, akreditační komisi, systém vzdělávání a pracoviště, na nichž se realizuje. Přes tuto jedinečnost lékařských oborů cítíme, že mnohé z nich jsou si blízké, ať už historicky, tedy svými „kořeny“, vznikem a rozvojem, nebo tematicky, problematikou, kterou se zabývají, nebo způsobem jejího řešení. Řada nynějších lékařských oborů, mezi nimi i pracovní lékařství, vychází z vnitřního lékařství. I když se úkoly, kterými se zabývá moderní pracovní lékařství, již dosti vzdálily od úkolů řešených v rámci vnitřního lékařství, vazby obou zmíněných oborů zůstávají nesporné. Podobný historický a tematický vztah, jaký existuje mezi vnitřním a pracovním lékařstvím, však lze nalézt i mezi jinými obory, např. mezi pracovním lékařstvím a oborem hyperbarická medicína a oxygenoterapie.

V minulosti byla u nás hyperbarická problematika na okraji zájmu lékařů i nezdravotnické veřejnosti. Neexistovaly ani podmínky pro její širší uplatnění, neboť společnost ji „nepotřebovala“. Před rokem 1965 nebyla v naší zemi instalována žádná přetlaková komora, potápěčských prací se provádělo jenom minimálně, sportovní potápění téměř neexistovalo a kesonářské práce se vzhledem k novým stavebním technologiím prakticky přestaly provádět. Počátkem šedesátých let minulého století, tedy před necelými padesáti lety, se nezdálo, že by u nás někdy mohl vzniknout samostatný lékařský obor, který by se zabýval působením přetlaku okolního prostředí na lidský organismus.

Potom ale začala být hyperbarická problematika řešena a rozvíjena po dvou relativně samostatných liniích, které se později spojily v jeden finální obor. Obě tyto linie vycházely z „pracovnělékařských zdrojů“. Na počátku šedesátých let došlo v ostravských černouhelných dolech k vážnému neštěstí, při němž zemřelo na otravu oxidem uhelnatým několik horníků. Vzdělaný vedoucí pracovník zdravotnického zařízení, které tehdy poskytovalo ostravským horníkům preventivní i léčebnou péči, si uvědomil, že hyperbarická oxygenoterapie by zřejmě řadu takto ztracených životů zachránila. Vypravil se do zahraničí a tam se seznámil s provozem a možnostmi využití léčebných přetlakových komor. Po návratu se mu v roce 1965 podařilo hyperbarickou komoru vybudovat a zprovoznit. Nezávisle na tom bylo rozhodnuto, že ve zdravotnickém zařízení pečujícím o naše letce budou instalovány podtlakové komory (převážně k nácviku situací, k nimž může docházet při pobytu ve vysokých nadmořských výškách). Protože ale pobyt v prostředí s nízkým atmosférickým tlakem, zvláště při náhlé dekompresi, může vést k rozvoji dekompresní nemoci, kterou je třeba léčit v přetlakové komoře, musela být vedle podtlakových komor zprovozněna i komora přetlaková. Stalo se to v roce 1966. Rychle se ukázalo, že možnosti využití přetlakových komor významně přesahují záměry a důvody, pro které byly původně instalovány. Léčba různých onemocnění přetlakovým kyslíkem si získávala stále více zastánců. Od konce šedesátých let minulého století začalo u nás hyperbarických komor přibývat a léčebné úspěchy, kterých bylo v souvislosti s jejich používáním dosaženo, významně ovlivnily postoje řady zdravotníků i pacientů.

Druhou odbornou oblastí, která se stala nástupištěm hyperbacické medicíny, byla stále se prohlubující a zdokonalující zdravotní péče poskytovaná našim potápěčům. Po výstavbě kaskády vltavských přehrad a dalších vodních děl si vodohospodářské organizace rychle začaly uvědomovat, že provádění potápěčských prací je pro ně z řady důvodů výhodné až nezbytné. Profesionálních potápěčů proto začalo přibývat a zvětšily se i hloubky, ve kterých pracovali. Po dvou smrtelných nehodách profesionálních potápěčů (které však bezprostředně nesouvisely s potápěním) bylo prosazeno, aby potápěčům byla věnována zvláštní zdravotní péče. V roce 1967 byla při tehdejší Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy v Praze vytvořena rozhodnutím ministerstva zdravotnictví Poradna pro potápěče s celostátní působností. Vzhledem k tomu, že lékařský dohled nad zdravím potápěčů a nad průběhem terénních potápěčských prací byl jednou z forem zdravotní péče poskytované pracujícím, fungovala Poradna pro potápěče na tehdejší Klinice pracovního lékařství. (Později byla delimitována na Kliniku nemocí z povolání Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, tedy opět na klinické pracovnělékařské pracoviště.)

Se změnou společenských a ekonomických poměrů po roce 1989 se rychle zvýšil počet našich občanů, kteří se alespoň příležitostně věnují potápění. Tisíce osob vyjíždějí každoročně z naší země do exotických oblastí celého světa, aby tam poznávali krásu podmořského světa nebo se věnovali prohlídkám lodních vraků na mořském dně. Také profesionálních potápěčských prací přibylo. Potápěči si přitom byli dobře vědomi zdravotních rizik, která potápění přináší, a současně i skutečnosti, že odbornou zdravotnickou problematikou potápění se systematicky nezabýval žádný z existujících lékařských oborů, nýbrž vždy jenom individuální zájemci z řad lékařů různých odborností (povětšinou ti, kteří se sami také potápěli). Zároveň se naše laická i zdravotnická veřejnost začala seznamovat s terapeutickými úspěchy, které přinášela hyperbarická oxygenoterapie realizovaná v přetlakových komorách. Tato léčba byla zařazena mezi metody, které jsou hrazeny ze všeobecného zdravotního pojištění, a byl vytvořen seznam patologických stavů, při nichž je indikována. Rychle se rozšiřovaly odborné poznatky o působení hyperbarického kyslíku na zdraví a zvětšoval se počet zájemců o léčbu v přetlakových komorách.

Odborná jedinečnost hyperbarické problematiky i skutečnost, že byla sice provázána s řadou lékařských oborů, ale přesto tvořila jen okrajovou a dosti odlišnou část každého z nich, přivedla mnohé odborníky již před řadou let k názoru, že by bylo správné konstituovat samostatný obor, který by se zabýval otázkami působení přetlaku na lidský organismus a možnostmi jeho využití. Společenská potřebnost takového oboru, podmíněná zvýšeným zájmem o hyperbarickou oxygenoterapii a o potápění, vedla pak v liberálním prostředí k ustavení samostatného lékařského oboru hyperbarická medicína a oxygenoterapie.

Tento obor má sice své specifické rysy a výrazné odlišnosti od ostatních lékařských oborů, přesto si zachoval určité vazby s mnohými z nich – zvláště s pracovním lékařstvím, které bylo jedním ze zdrojů, z nichž se konstituoval. Společnými rysy jsou např. uplatňování preventivních principů v obou oborech, nutnost vycházet při výuce i při řešení odborných problémů z fyziky, zkoumání zdravotních důsledků pracovní činnosti, respektive působení zevního prostředí na organismus nebo zaměření na pracovníky vykonávající vysoce rizikovou (a ze zdravotnického hlediska nebezpečnou) činnost.

Redakční rada Pracovní lékařství proto uvítala nabídku předních představitelů naší hyperbarické medicíny a oxygenoterapie uveřejnit v našem časopise sérii článků věnovaných této problematice. První letošní číslo tohoto časpisu je tedy „monotematické“, prezentující aktuální poznatky a působení přetlaku na člověka. Čtenářům to umožní podrobněji se seznámit s tímto rychle se rozvíjejícím a perspektivním lékařským oborem. Možná se tím prohloubí vazby mezi pracovními lékaři a odborníky na hyperbarickou problematiku. Jejich úzká spolupráce (vycházející z mnohaletých tradic) by jistě byla přínosná i do budoucnosti.

Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc.


Štítky
Hygiena a epidemiologie Hyperbarická medicína Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Pracovní lékařství

Číslo 1-2

2007 Číslo 1-2

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se