Profesor Josef Koutecký o dětství a mládí Milana Šamánka

Málokdo u nás v posledních 50 letech osobně napomohl záchraně tolika dětských životů jako profesor Milan Šamánek (9. 5. 1931 – 29. 4. 2020) – vizionář a zakladatel Dětského kardiocentra v Motole. Ve dnech pátého výročí jeho úmrtí připomínáme život a odkaz Milana Šamánka promluvou profesora Josefa Kouteckého o jeho dětství a mládí. Následující fragmenty vlastních Šamánkových vzpomínek pomohou porozumět okolnostem vzniku Dětského kardiocentra. Osobnost Milana Šamánka přiblíží také reminiscence jeho spolupracovníků a žáků.

Jan Lebl a Jan Janoušek

 

Vybráno z knihy: Josef Koutecký. Spondeo ac polliceor. Slavnostně slibuji. Praha: Triton 2003: 270–271.

 

Dětství a mládí profesora Milana Šamánka dotvářela tři místa v úrodné oblasti Hornomoravského úvalu na severní Moravě, která se zove Haná. Prvním místem byla obec Zborovice na Kroměřížsku, ve které se narodil, dědina na konci železniční trati, v níž nabral rozum a základní vzdělání a ve které užíval s kamarády dětství, ostříhán v létě dohola (až do let gymnaziálních) v přesvědčení pana otce, že díky tomu bude mít bujnou kštici i v seniorském věku. Druhým místem byla samotná Kroměříž, hanácké Atény, sídelní město olomouckých biskupů s krásným barokním zámkem a proslulou obrazárnou a Podzámeckou a Květnou zahradou. Sto let před tím, než Milan městem procházel, v něm probíhal známý kroměřížský sněm. Třetím místem byla historická metropole Hané – Olomouc, od roku 1253 královské město, které bylo ve 14. až 17. století správním střediskem severní Moravy, s druhou nejstarší českou univerzitou – Palackého, založenou už roku 1573, a arcibiskupstvím od roku 1777, s historickým jádrem, které tvoří nejvýznamnější soubor památek na Moravě.

Po maturitě na kroměřížském reálném gymnáziu (1949) začal Milan Šamánek studovat medicínu na olomoucké lékařské fakultě, odkud po třech letech přestoupil na Fakultu dětského lékařství UK do Prahy (1952). Tehdy jsme se seznámili a už tehdy patřil k výrazným postavám mezi studenty. Promoval 24. 2. 1955.

Po promoci se nakrátko vrátil na Moravu. Půl roku pracoval na dětském a infekčním oddělení nemocnice v Uherském Hradišti a necelý rok na kojeneckém oddělení v Luhačovicích. Už v srpnu 1956 zahájil svoji pražskou kariéru na II. dětské klinice profesora Houšťka v Dětské fakultní nemocnici na Karlově, kterou ovšem záhy přerušila dvouletá prezenční vojenská služba, příjemná snad jen tím, že ji mohl absolvovat v Uherském Hradišti. Po ní se vrátil na kliniku. V říjnu 1957 atestoval z pediatrie, v roce 1962 byl 15 měsíců stipendistou ČSAV v Ústavu chorob krevního oběhu v Praze, v roce 1963 obhájil kandidátskou dizertační práci na téma „Vliv endotoxinu na kardiopulmonální systém“ a v letech 1964 a 1965 pracoval ve Farmakologickém ústavu Pensylvánské univerzity ve Filadelfii. V roce 1967 se stal vědeckým pracovníkem katedry fakultní pediatrie Fakulty dětského lékařství. (…)

Milan Šamánek o vzniku Kardiocentra

Se svolením vydavatele vybráno z knížky: Milan Šamánek. Moje vzpomínky na začátky Dětského kardiocentra v Praze. Praha: Grada Publishing 2015.

 

Ještě v roce 1957 u nás panoval názor, který vyjádřil ve své druhé knize o kardiologii Vratislav Jonáš: „Těžké malformace srdce mají jen malou důležitost pro klinika a zajímají mnohem více patologického anatoma... Nelze popřít, že je mnohdy nesnadné, ba nezřídka i nemožné zjistit zaživa typ malformace.“ Pamatuji si, že také profesor Švejcar, kterého jsem si nesmírně vážil, mi ještě později říkal, že bychom se neměli snažit vyléčit každou i složitou vrozenou srdeční vadu. Ty složitější bychom měli přenechat patologickým anatomům.

* * *

Ze světa k nám pronikaly prostřednictvím literatury, ale zejména vzájemnými kontakty v prvních poválečných letech, až do zákazu komunistickým režimem, zprávy o prvních úspěších léčení vrozených srdečních vad. Podvaz patent ductus arteriosus poprvé, byť neúspěšně, provedl americký chirurg Graybiel a v témže roce 1938 jej úspěšně zvládl Robert Gross. V roce 1942 následovala první operace koarktace aorty provedená Craffordem a v roce 1944 spojka podle Blalocka a Taussigové.

Ještě za války, v roce 1941, došlo také k zásadnímu posunu v diagnostice. André Frédéric Cournand poprvé měřil u člověka krevní tlak katétrem zavedeným do pravé síně po dobu jedné hodiny bez nepříznivých důsledků pro měřeného. Z tohoto pokusu se pak vyvinula srdeční katetrizace, která byla odměněna v roce 1956 Nobelovou cenou a kterou používáme dodnes.

* * *

Rozhodujícím krokem, který významně přispěl ke vzniku Kardiocentra, bylo založení Kardiopulmonální laboratoře v Dětské fakultní nemocnici na Karlově v roce 1968. Tato laboratoř měla provádět srdeční katetrizace a angiokardiografická vyšetření, izotopová vyšetření, vyšetření plicní funkce a postupně rozšiřovala svoji působnost, přístrojové vybavení (plánované pro výstavbu nemocnice v Motole) a současně také prostory.

Vysoce progresivním vybavením Kardiopulmonální laboratoře byl počítač, který sloužil k shromažďování dat od pacientů. Tohoto zařízení byla plná celá jedna místnost s chlazením a zatemněním. V té době, tj. v roce 1970, to byl obdivovaný unikát. K myšlence si jej opatřit mne přivedly cesty, zejména do USA. Bylo mi jasné, že počítačová éra je tady. Počítač umožnil shromáždit epidemiologická data, která neměla ve světě obdobu.

* * *

Výstavba nové motolské nemocnice, která měla být náhradou za zbouranou nádhernou Českou dětskou nemocnici na konci Sokolské ulice, kde byl naplánován Nuselský most, se protahovala. Základní kámen v Motole byl položen 23. dubna 1964. V listopadu 1964 byly zahájeny stavební práce a otevření části dětské nemocnice jsme se dočkali až 9. listopadu 1970. Dne 11. března 1971 ve 12 hodin pak proběhla demolice posledního z šesti pavilonů České dětské nemocnice v Sokolské ulici.

* * *

Na Klinice dětské chirurgie byl designovaným vedoucím kardiochirurgického týmu Jaroslav Stark. S Jardou jsme měli před vpádem vojsk v srpnu 1968 velké plány. V roce 1967 se vrátil ze zahraničí. Byl již zkušeným kardiochirurgem. Perspektivy zásadně změnila okupace vojsky Varšavské smlouvy. Jarda emigroval do Anglie, kde se v roce 1971 stal konzultantem v Great Ormond Street Hospital a v roce 1974 vedoucím celého pracoviště. Naše Kardiocentrum mu vděčí za to, že nás všechny vyučil v Londýně.

Na Starkově pracovišti jsme opisovali protokoly o operacích a vzpomínám si, že při první operaci defektu síňového septa operoval Hučín při předčítání postupu operace, kterou zažil v Great Ormond Street Hospital. Nesmírně cenné poznatky jsme získali z pooperačního oddělení v Londýně, zejména budoucí vedoucí lékař pooperačního oddělení v Kardiocentru Václav Chaloupecký.

* * *

Na ultrazvuk pro vyšetření pacientů se srdečním onemocněním jsem narazil poprvé při návštěvě ve Varšavské akademii věd. Jeden jimi vyvinutý přístroj se nám podařilo koupit, ale bohužel nikdy nefungoval. Teprve zakoupením holandského Echocardiovisoru byly v roce 1975 položeny základy echokardiografie. Tento přístroj však neumožňoval používat dopplerovskou techniku. Pulzní dopplerovský přístroj jsme získali od firmy ATL. V té době byla, hlavně díky Janu Škovránkovi, echokardiografie v Praze na vysoké úrovni.

* * *

Moje přesvědčení bylo, že zásadní důležitost pro děti s vrozenou srdeční vadou má jedno pracoviště, kde budou společně pracovat kardiologové a kardiochirurgové a které bude mít jednoho šéfa. Mělo zaručit, aby u dětí, které mají závažnou srdeční vadu a u nichž je potřeba jednat rychle, neuplynulo mezi klinickým vyšetřením, srdeční katetrizací, angiokardiografií a kardiochirurgickým zákrokem mnoho času. 

Dále jsem byl nezvratně přesvědčen, že kardiochirurgové, stejně jako dětští kardiologové, se musí na plný úvazek zabývat pouze dětmi se srdečním onemocněním a ničím jiným. Personál, který by se měl starat o konkrétního pacienta, například novorozence s vrozenou srdeční vadou, nesměl mít nic jiného na práci. Žádné jiné pacienty, neodkladné vizity šéfů, ambulance, operace, mediky, semináře, schůze kateder, vědeckých rad a další spoustu povinností. Všichni museli být 24 hodin k dispozici dítěti, které umíralo.

* * *

K tomu, aby příslušné orgány schválily vznik společného kardiologicko-kardiochirurgického pracoviště, bylo potřeba shromažďovat epidemiologické údaje. První důležitá přednáška ukazovala na to, jak málo dětí, které se narodily v roce 1973 s vrozenou srdeční vadou, bylo v Čechách adekvátně kardiologicky, to znamená tenkrát srdeční katetrizací, vyšetřeno. Z celkového počtu živě narozených dětí v roce 1973 jich mělo v Čechách přibližně 800 vrozenou srdeční vadu. Srdeční katetrizace byla provedena u 89 dětí v Praze a u 21 v Hradci Králové, což je dohromady 110 dětí. To znamená, že adekvátně bylo vyšetřeno celkem pouhých 14 % dětí. Nejotřesnější však bylo, že z 800 dětí narozených s vrozenou srdeční vadou zemřela polovina již v prvním roce života.

* * *

Dne 17. května 1977 proběhlo slavnostní otevření provizorních prostor lůžkového oddělení i chirurgického sálu Kardiocentra. Oficiální název, který ministerstvo zavedlo podle nějakých platných pravidel místo dnes používaného Kardiocentra, bylo „Specializované pracoviště pediatrické kardiologie a kardiochirurgie“.

První operace na tehdy ještě provizorním chirurgickém sále, vybudovaném z většího pokoje v 7. patře křídla C, se uskutečnila 15. června 1977. Šlo o ligaci tepenné dučeje u pětiletého děvčete R. S., kterou provedli Hučín, Vladimír Kučera a Štěpán Dlouhý. Asistovala jim sestra Jana Reslová.

Kardiochirurgie se zdárně rozvíjela a 14. prosince 1978 byla provedena první operace u 3,5měsíční holčičky s totálním anomálním návratem plicních žil v hluboké hypotermii se zástavou srdce a oběhu. Operační tým – Hučín, Fišer, Tláskal, Kučera, anesteziolog Kopecká, instrumentace sestra Prchalová.

V roce 1978 bylo provedeno celkem 29 operací na otevřeném srdci v mimotělním oběhu a 93 operací na zavřeném srdci. Dne 30. srpna 1979, za jeden rok po prvním použití mimotělního oběhu, jsme dosáhli první stovky operací s mimotělním oběhem. V roce 1979 bylo provedeno celkem 113 operací s mimotělním oběhem a 89 operací na zavřeném srdci.

* * *

Nezávisle na sobě mi nejprve jeden a posléze další z lékařů Kardiocentra postupně důvěrně sdělili, že je kontaktovali pracovníci StB, a jeden z nich byl dokonce opakovaně pozván i na večeři. Byli dotazováni na mé chování a byli požádáni, aby o mně podávali zprávy. Pochopitelně jsem si chování obou lékařů nesmírně vážil. Stejně jako dalšího lékaře, manžela mojí spolužačky z Fakulty dětského lékařství, který mne pozval do parku a upozornil mne, že máme nainstalovaný mikrofon v krbu našeho bytu. Beztak již vystrašené manželce jsem to ani naplno nesdělil, ale stejně jsme si celou dobu dávali pozor. Nebyla to lehká doba.

Lidí, kteří Kardiocentru drželi palce a pomáhali mu, bylo naštěstí kolem nás daleko víc.

* * *

V lednu 1983 mi zavolal ministr zdravotnictví: „Mám tady nějakého profesora z Havany, který tam chce vybudovat něco podobného vašemu Kardiocentru. Posílám ti ho.“ Dne 9. ledna 1983 v 9 hodin ráno přijel profesor Cañero, pak tentýž den večer byl u nás doma a dohodli jsme spolupráci. Začala ihned etapovým školením lékařů z Kuby a 21. května téhož roku jsme odjeli se soudruhem Kupkou z ministerstva zdravotnictví do Havany. Fidel Castro, kterého velká většina Kubánců milovala, měl výborné znalosti o medicíně a snažil se ji dostat na nejvyšší úroveň. Vyškolili jsme jim personál, diagnostikovali a operovali jsme v Havaně spolu s Kubánci děti nejen z Kuby, ale také z Nikaraguy. 

* * *

Vzpomínám na tajemníka KSČ Prahy 5. Byl to alkoholik s nemocnými játry, o kterém mi ředitelka Kazimourová důvěrně sdělila, že se rozhodl ten „zápaďácký vřed našeho zdravotnictví“, kterým bylo naše Kardiocentrum, zlikvidovat. V té době jsme již spolupracovali s Kubou. Objednal jsem si složitě audienci na sekretariátu KSČ Prahy 5 a soudruhu tajemníkovi jsem sdělil, že jsem mu přivezl lahev rumu od Fidela Castra jako dík za to, že se tak dobře stará o výjimečné pracoviště v jeho obvodu.

Milan Šamánek ve vzpomínkách žáků a spolupracovníků

 

S prof. Šamánkem jsem se poprvé setkal v 5. ročníku studia Fakulty dětského lékařství a potom opakovaně při školících pobytech v Dětském kardiocentru, seminářích a společenských akcích. Při všech návštěvách jsme s ostatními kolegy z terénní praxe sledovali rozvoj tohoto jedinečného pracoviště, které pan profesor řídil se svou mimořádnou vitalitou, s níž získával a strhával další spolupracovníky, jasně a přesně formuloval cíle a cesty vývoje dětské kardiologie.

Zcela mimořádnou pomocí pro děti s vrozenými srdečními vadami byla jeho výchova mnoha desítek dětských kardiologů pro terénní praxi. Tato návaznost atestovaných lékařů v okresech na Dětské kardiocentrum zachránila stovky dětských životů, je ojedinělá a trvá do současnosti. Pamatuji se, že když slyšel o překážkách a nezdarech, rázně odpovídal: „Tak se to naučíme.“ K jeho práci neodmyslitelně patřilo vlídné jednání s malými dětskými pacienty a jejich rodiči a také radost a veselí při oslavách či kulturních akcích Kardiocentra.

Po celý svůj život prof. Šamánek vyjadřoval obdiv a lásku k Moravě a zvláště k moravské lidové písni, v níž je všechno: radost, smutek, láska, práce, svítání, soumrak a úcta k rodné zemi.

S tím je také spojena vzpomínka na naše poslední setkání v Perné na otevřených sklepích, kde celý večer vyprávěl o svém dětství, sousedském a rodinném životě v rodných Zborovicích. Při jeho krásném povídání s rulandským bílým vínem zněly housle a cimbál, kolem dýchaly vinice pod hvězdami a Pálavou. Prostě nádherný večer. Škoda že už neopakovatelný. Věřím, že mohu vyjádřit za dětské kardiology a pediatrickou obec: „Pane profesore Milane Šamánku, mnohokrát Vám děkujeme za všechno, co jste nás naučil.“

Vážení kolegové, milé kolegyně, kamarádi, v našem odborném i osobním životě nás potkalo veliké, veliké štěstí.

Miloslav Kubelka, Mladá Boleslav

 

Osobnost pana profesora Šamánka mě okouzlila hned na začátku mé kariéry dětského kardiologa. Poprvé jsem se s ním osobně setkala už na konci 90. let na pediatrických dnech v Olomouci, kde s námi po sérii přednášek a opravdu důrazných odborných diskusí strávil krásný večer až do brzkého rána u moravských písniček se sklenkou vína v ruce. Podruhé jsme se potkali u atestace z dětské kardiologie v roce 2002. Byli jsme poslední skupinou dětských kardiologů, které u atestace zkoušel. Byl nesmírně vlídný, zajímal se o podmínky na našich domovských pracovištích a také nás překvapil otázkami, které vůbec v seznamu otázek k atestaci nebyly. A v neposlední řadě se mi vybaví Šamánkovy Poděbrady, celostátní lednové setkání dětských kardiologů, které se v lednu 2025 konaly již po 37. Dokázal díky své osobnosti přivést do Poděbrad řadu přátel a kolegů z dospělé kardiologie, fyziologie, vnitřního lékařství, o které by stály velké mezinárodní kongresy a kteří s námi každoročně sdílejí nové poznatky ze svých oborů. Pan profesor byl, je a bude pro mě příkladem toho, že je možné skloubit dohromady skvělé medicínské a manažerské schopnosti spolu s neutuchající radostí ze života a vlídností ke všem okolo...

Eva Klásková, Olomouc

 

Vzpomínám na naše první setkání v Dětském kardiocentru. Zde jako medik ve 3. ročníku jsem měl noční služby na pooperační jednotce intenzivní péče. Při jedné z prvních služeb se kolem 20. hodiny večer otevřely dveře „pooperáku“ a vstoupil tehdejší docent Milan Šamánek. Přišel se podívat na jedno operované dítě. Při té příležitosti mě panu docentovi představil sloužící lékař Ivan Vislocký jako medika. Pan docent mně podal ruku, usmál se a říká: „Hele, Bohouši, příště si vezmi svoje boty. Ty, v kterých chodíš, jsou docentský.“ S hrůzou jsem zjistil, že mám boty s červeným nápisem Doc. Šamánek. V klidu se otočil a s úsměvem v dobré náladě odešel.

Bohuslav Procházka, Kutná Hora

 

Pana profesora Milana Šamánka jsem poprvé poznal jako stážující elév dětské kardiologie, již jako emeritního přednostu Dětského kardiocentra. Nikdy nezapomenu na jeho empatii, vstřícnost a kardiologickou i životní moudrost. Nepřekonatelnou vzpomínkou je průběh atestace z dětské kardiologie. Její vlídná atmosféra, nabídka kolegiality a prostředí důvěry mi navždy dala základ a vzor pro moji budoucí účast u zkoušek. Pan profesor má navždy naše srdce, velmi mi chybí a vzpomínám na něho s hlubokou úctou.

Jan Pavlíček, Ostrava

 

Profesor Milan Šamánek byl blízký mému srdci a každé setkání s ním bylo pohlazením po duši. Obdivoval jsem jeho mimořádné organizační schopnosti a usiloval jsem o to, aby dětská neurologie v Motole dosáhla tak vysoké úrovně jako dětská kardiologie.

Milanovi a jeho skvělým žákům v Dětském kardiocentru jsem vděčný za to, že před 11 lety zachránili život naší vnučce, která se narodila s transpozicí velkých cév.

Vladimír Komárek, Praha

 

Profesora Milana Šamánka jsem si vždy velmi vážila pro úspěchy Kardiocentra, které založil a vedl. Jako členové respirační skupiny II. dětské kliniky jsme se účastnili pravidelných indikačních seminářů v Kardiocentru, a tak jsme blíže poznali i jeho výborné spolupracovníky, které si z jednotlivých klinik vybral.  Ze starší doby si vzpomínám na to, jak Milan, ještě na „staré klinice“ v Sokolské ulici, přispíval k dobré pohodě předvánočních i jiných posezení hrou na tahací harmoniku, při které se dobře zpívalo.

Blanka Suková, Praha

 

S Milanem Šamánkem jsem strávila několik společných let na II. dětské klinice, kde pod vedením doc. Padovcové začínal s kardiologií. Byl oblíbeným členem kolektivu, který osvěžoval svou hrou na harmoniku.

Věra Vávrová, Praha

 

Na konci sedmdesátých let jsem byl akademikem Houšťkem určen do role zastupujícího kardiologa II. dětské kliniky po dobu několikaměsíční stáže docentky Hroboňové v Londýně. Zdůvodněním bylo, že jako nejmladší sekundář kliniky nejrychleji vyběhnu do osmého patra dětské nemocnice, kde se Dětské kardiocentrum nacházelo. Tak jsem se pravidelně účastnil indikačních seminářů, které profesor Šamánek vedl. A vnímal jsem mimořádnost té instituce, kterou vydupal na tehdejším režimu. Ten sice zajišťoval dobrou úroveň všeobecné medicíny, ale nepřál medicíně špičkové, medicíně nákladné. Nebylo v té době ve světě mnoho takových pracovišť jako motolské Dětské kardiocentrum. Výsledky léčby dětí se srdečními vadami se před očima zlepšovaly. Dokladem výjimečnosti Dětského kardiocentra byl v devadesátých letech odchod řady jeho pracovníků na špičková evropská pracoviště, kde často zaujali vedoucí pozice. To bylo a dosud je v našich poměrech spíše výjimečné.

Jan Starý, Praha

 

Indikační semináře Dětského kardiocentra pod vedením profesora Šamánka – nu, to byl pro nás nejmladší sekundáře v 80. letech úplný koncert. Jiný svět, jaký jsme tu neznali. Kvalifikované, efektivní, naprostá souhra týmu. Prostě dokonale sladěný orchestr. Každý referoval právě o tom, čím byl pověřen a co uměl nejlépe. Klinický nález? Rentgen? Katetrizace? Echo? Operatér? Jaký bude operační postup? Který den příštího týdne bude výkon? A za pět minut bylo o řešení pacienta rozhodnuto. Kdo neuměl krátce, jasně a výstižně formulovat, neměl v týmu místo. Někdy si říkám, že jsme se to od kardiocentra pořádně nenaučili ani za dalších 40 let…

Jan Lebl, Praha

 

Byl jsem kolegou a kamarádem profesorem Janem Janouškem požádán o napsání krátké vzpomínky na profesora Milana Šamánka, vzpomínky veselé či úsměvné. Má vzpomínka není ani úsměvná, ani veselá, je spíše vyznáním, ke kterému se po pěti letech od odchodu Milana odhodlávám. Bez přehánění jsem přesvědčen, že Milan Šamánek byl po mém otci druhým nejdůležitějším mužem v mém životě. Nechci při této příležitosti zmiňovat, v čem všem Milanovi vděčím za svoji úspěšnou kariéru v Praze a Londýně, chci se raději se čtenáři podělit o výjimečný vztah, který jsme spolu měli a o kterém málokdo ví. Náš vztah byl specifický a unikátní v tom, že Milan byl na jednu stranu téměř deset let v motolském Dětském kardiocentru mým šéfem, vzorem a učitelem, ale o pár let později se zcela nečekaně a ze dne na den stal i mým pacientem. Navíc pacientem po řadu týdnů balancujícím mezi životem a smrtí. Po Milanově uzdravení touto zkušeností dostal náš vztah úplně nový rozměr. Stal se oboustranně vztahem velmi osobním a důvěrným, pro mne navíc umocněný nečekaným odchodem vlastního otce, kterému jsem na rozdíl od Milana pomoct nedokázal. Celá léta mého působení v Londýně byla nějakým způsobem s Milanem spojena. Odbornými konferencemi, osobními návštěvami v Praze a v Londýně a navíc jedním velmi speciálním zvykem. Po dlouhých patnáct let byl druhý vánoční svátek jenom náš. Bez rodin, bez přátel, sami v Milanově bytě v Myslíkově ulici. Hodiny a hodiny povídání o kardiologii, o životě, povídání dvou blízkých kamarádů, povídání učitele a žáka, povídání otce a syna… Takový zůstal náš vztah až do úplného konce Milanova života, taková zůstane má vzpomínka na Milana do konce života mého.

Jan Marek, Londýn

Možnost sledovat provázání Milanovy vědecké práce s její praktickou aplikací mě fascinuje dodnes. Vycházel ze zásady, že výsledky se projeví organizačním zlepšením zavedené klinické praxe. Logicky tak vytvořil systém péče o dětské kardiaky, který v konečném dopadu vedl i ke změně koncepce pediatrie a klinické medicíny vůbec. Na II. dětské klinice profesora Josefa Houšťka, podnícen kardioložkou docentkou Hanou Padovcovou, spojil zájem o regulaci vnitřního prostředí s hemodynamickými studiemi srdeční katetrizací. V roce 1965 založil katetrizační tým, od roku 1968 známý jako Kardiopulmonální laboratoř. V pátek 25. října 1968 provedl balonkovou atrioseptostomii dle Rashkinda u chlapce s nekorigovanou transpozicí velkých arterií, a odstartoval tak celostátní zavedení pravidel péče o děti s vrozenou srdeční vadou již od novorozeneckého věku, od diagnostických postupů k operačním výkonům a následné celoživotní péči. Vše vyústilo v založení Dětského kardiocentra v roce 1977. Postupné vzdělávání pediatrických kardiologů zahájil požadavkem na konzultaci každého dítěte s cyanózou či srdečním selháním, prosazením názvosloví srdečních vad, zavedením počítačové techniky, indikací operačních výkonů neinvazivní echokardiografickou diagnostikou a s její pomocí i prenatální diagnostiku. Ovlivnil rozvoj intervenční kardiologie a intervenčních výkonů vůbec i příslušné vzdělávání odborných společností. Účelnou přednáškovou aktivitou v mezinárodním kontextu seznamoval širokou medicínskou veřejnost s výsledky a ponechával je k posouzení. Ovlivnění celosvětového fóra pediatrické kardiologie Milanem Šamánkem je stále uznáváno a pečetěno i dnešními výsledky a vzpomínkami.

Stanislav Tůma, Praha

 

Po dlouhou dobu jsem měla příležitost pracovat v těsné blízkosti pana profesora Šamánka jako sekretářka. Vzpomínám ráda na dobu své práce v Dětském kardiocentru. Za to, že jsem dostala příležitost být vedle pana profesora, nepřestávám děkovat a vzpomínám s úctou a obdivem na člověka, který byl v mnohém zcela mimořádný.

Kardiocentrum navštěvovali často významní hosté a vzácné návštěvy z celého světa. Z pana profesora se v takových chvílích stával báječný hostitel. Pro tyto příležitosti měl mimo jiné připravenou výbornou slivovici z rodných Zborovic. Byl to opravdu víc než dobrý mok, a tak jsme si občas v jeho nepřítomnosti daly s kolegyněmi malou sklenku chutné tekutiny. Aby úbytek v lahvi nebyl na první pohled tak patrný, dolévaly jsme základní obsah vodou. Při jedné vzácné návštěvě pan profesor zdůrazňoval, že tato lahev slivovice byla 20 roků zakopána na zahradě u jejich domu a otevíral ji s náležitou hrdostí. Netušil, že návštěvě nalévá víc vody než té vzácné tekutiny. A jak to dopadlo? Asi se na nás hodně zlobil, nemrkl však vůbec okem a obratem ruky podal jinou lahev a vynadáno jsme dostaly až po odchodu vzácné návštěvy.

Jitka Tůmová, bývalá dlouholetá sekretářka

 

S Milanem Šamánkem jsem se poprvé setkal zprostředkovaně, když nám blíže nejmenovaný spolužák ze studia medicíny na tehdejší Fakultě dětského lékařství UK vyprávěl o společném víkendu stráveném díky přátelství s dcerou pana profesora na jejich chalupě v Krušných horách. Zatímco spolužák přijel z víkendu společensky i fyzicky unavený, Milan Šamánek stačil vybílit chalupu, projet se na běžkách, napsat odborný článek a vrátit se opálený a odpočinutý do Prahy. A stejně jsem ho vlastně vnímal celá další společná desetiletí strávená na Dětském kardiocentru, které v roli zakladatele a dlouholetého přednosty přivedl za krátký čas na světovou úroveň. Milana nebylo v jeho lehkosti, pracovitosti a přesvědčivosti možné napodobit. Bylo se jím ale možné nakazit, což se většině z nás, tehdy mladých adeptů rychle se rozvíjejícího oboru dětské kardiovaskulární medicíny, také stalo.

Uvedl bych ještě dva střípky, okrajové historky, které ovšem výrazně charakterizují způsob jeho chápání vedoucí práce a motivace často ještě neukotvených „mlaďochů“. K té první došlo těsně před mou atestací z dětské kardiologie, kdy jsem se snažil požádat o pár dní studijního volna. Milan odpověděl lakonicky svým typickým rychlým písmem: „Vzhledem k tomu, že nejlepší přípravou je práce v Dětském kardiocentru, nedoporučuji.“

Druhá historka se udála také v 80. letech v autobuse z Prahy do Bratislavy na slovenský seminář dětské kardiologie. Tehdy jsem trpěl představou, že mám příliš mnoho všeobecné klinické práce na to, abych se mohl dostatečně věnovat své nové specializaci, dětské arytmologii, a začal jsem na toto téma s Milanem rozhovor. Nevybíravá slova mně během vteřin usadila do reality a dala správnou představu toho, co je a co není opravdová pracovní zátěž. Krátký proslov Milan skončil slovy, která si pamatuji dodnes a volně je parafrázuji: „Nemysli si, že tě někdo ve světě bude obdivovat za dobře napsanou vizitu nebo správně popsané EKG. To je naprostá samozřejmost a nikoho to nezajímá. Takže čekám, co z tebe opravdu bude a jak se prosadíš vědecky na mezinárodním poli.“ Místo pracovní úlevy jsem tehdy od něj dostal do vínku skutečnou perspektivu kariéry v univerzitní nemocnici.

Takhle ovlivnil více než jednu generaci svých kolegyň a kolegů. Dal nám smysl pro profesní povinnost, nadhled a správnou perspektivu. Milane, díky!

Jan Janoušek, Praha