HEMATOPATOLOGIE, UROPATOLOGIE, NEFROPATOLOGIE...


Vyšlo v časopise: Čes.-slov. Patol., 48, 2012, No. 3, p. 119-125
Kategorie: MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...

HEMATOPATOLOGIE

... primárny kostný lymfóm môže klinicky imitovať paraartikulárny absces

Primárne lymfómy kosti sú zriedkavé, tvoria len 5 % všetkých primárnych nádorov kosti. Histologicky ide takmer vždy o lymfómy B-pôvodu, najmä typu difúzneho veľkobunkového B-lymfómu, a preto ma zaujala klinicky zaujímavá kazuistika primárneho anaplastického veľkobunkového, ALK1 negatívneho T-lymfómu (T-ALCL, ALK1-).

Autori opisujú prípad 78 ročnej pacientky, ktorá bola inak v dobrej kondícii, so 4 dni trvajúcimi bolesťami chrbta a krížovo-bedrového (SI) spojenia vpravo, so stratou chuti do jedla a hmotnosti. Bolesť sa zvýrazňovala pri zmene polohy bez obmedzenia pohyblivosti, pacientka bola afebrilná a pri klinickom vyšetrení bola v oblasti SI spojenia vpravo prítomná fluktuujúca masa o priemere 10 cm. RTG nález bol negatívny, CT vyšetrenie odhalilo prítomnosť tekutiny v objeme 60 ml, ktorá prekrývala pravé SI spojenie. Preto bola stanovená diagnóza panvového abscesu lokalizovaného v oblasti SI spojenia vpravo. Kultivačný nález z punkcie tekutiny bol negatívny, 3 týždne trvajúca liečba antibiotikami nedosiahla výraznejší efekt, hraničné hodnoty leukocytózy a CRP klesli len minimálne. MR vyšetrenie potvrdilo masu v oblasti SI spojenia s eróziou bedrovej kosti, ktorá sa začala zväčšovať, a preto bola pacientka odoslaná na špecializované ortopedické pracovisko. S predpokladanou diagnózou panvového abscesu bola pacientke vykonaná otvorená drenáž, pri ktorej sa získalo asi 100 ml purulentne vyzerajúceho materiálu, ktorý bol mikrobiologicky negatívny, avšak histológia potvrdila prítomnosť abnormálnych buniek zodpovedajúcich diagnóze T-ALCL, ALK1-. Pacientka bola preložená na onkológiu a liečená chemoterapiou s veľmi dobrou odpoveďou.

Primárne lymfómy kosti sa v porovnaní so systémovými lymfómami zriedkavo prezentujú tzv. B-symtomatológiou (horúčka, nočné potenie, strata hmotnosti a pod.), pričom úspešnosť liečby s 5-ročným prežívaním po chemo- a rádioterapii sa udáva až 88 %. Klinická manifestácia tumoru imitujúca panvový absces nebola v literatúre dosiaľ opísaná, pričom autori vyzdvihujú dôležitosť a nevyhnutnosť bioptického vyšetrenia pri všetkých deštruktívnych léziách kostí a kĺbov, vrátane nezvyčajnej klinickej manifestácie. Primárne lymfómy kosti tak patria do spektra diferenciálnej diagnostiky v ortopedickej praxi, pričom bioptické vyšetrenie je jediným kľúčom k správnej diagnóze a adekvátnej liečbe pacienta.

Zdroj:

Singh R et al. A rare case of primary bone lymphoma mimicking a pelvic abscess. Ann R Coll Surg Engl 2011; 93: e141–e143.

– P. Szépe –

UROPATOLOGIE

… OCT3/4 není jen marker, který značí germinální tumory

V letošním dubnovém čísle Am J Surg Pathology (1) vyšel článek, který prokazuje vysokou expresi OCT3/4 u medulárních karcinomů ledviny.

Medulární karcinom ledviny je poměrně vzácný tumor, který typicky postihuje mladé černošské pacienty, kteří navíc trpí srpkovitou anémií. Popsány však byly i případy u pacientů jiné rasy. Jedná se obvykle o high grade tumory, které svojí stavbou připomínají nádory ze sběrných kanálků (collecting duct renal carcinoma), někdy se podobají uroteliálnímu karcinomu.

OCT3/4 (POU5F1) je transkripční faktor, který byl původně nalezen v placentě laboratorních potkanů. Byla prokázána jeho funkce v regulaci pluripotentních germinálních buněk. Zhruba po roce 2007 začal být OCT3/4 rutině používán jako sensitivní a specifický marker invazivních a in-situ germinálních nádorů (2). Exprese je přísně jaderná.

Velmi problematická situace může nastat u metastatického ložiska. Vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o mladé pacienty, stojí germinální nádory na prvním místě při diferenciálně diagnostické rozvaze. Vhodné je tedy doplnění dalších markerů, značících germinální tumory, jako je SALL4, LIN28 či nanog. V citované práci nebyla prokázána žádná pozitivita medulárního karcinomu se SALL4 (1). Zcela nepochybně je důležité zaměřit se na anamnézu pacienta. Přestože je statisticky málo pravděpodobné, že se v České republice někdy setkáme s medulárním karcinomem ledviny, je třeba o jeho reaktivitě s OCT3/4 vědět.

Zdroje:

  1. Rao P et al. Expression of OCT3/4 in renal medullary carcinoma represents a potential diagnostic pitfall. Am J Surg Pathol 2012; 36(4): 583–588.
  2. Cheng L et al. OCT4: biological functions and clinical applications as a marker of germ cell neoplasia. J Pathol 2007; 211: 1–9.

– O. Hes –

NEFROPATOLOGIE 

… cirkulující receptor pro urokinázu může být jedním ze solubilních faktorů vedoucích k rozvoji primární fokální segmentální glomerulosklerózy

Fokální segmentální glomeruloskleróza (FSGS) je onemocnění projevující se v klinickém obraze těžkou proteinurií většinou s vývojem nefrotického syndromu a fokálně segmentálními sklerotizacemi ve světelném mikroskopu. V ultrastruktuře je FSGS charakterizovaná fuzí pedicel podocytů stejně jako jiné choroby s významnou proteinurií. V posledních desetiletích narůstá počet známých genetických mutací a polymorfismů ovlivňujících funkci filtrační bariéry a podocytů jako příčiny FSGS. Současně se od 70. let minulého století předpokládá, že primární FSGS může být způsobena blíže neidentifikovaným cirkulujícím faktorem. Pro tuto teorii existují nepřímé důkazy spočívající ve velmi rychlé rekurenci onemocnění ve štěpu u některých pacientů a také fakt, že proteinurie se významně sníží po léčbě plazmaferézou.

Nedávno identifikovaný faktor, tzv. urokinase receptor (suPAR), je látka zakotvená v membráně, která se může odštěpit a pak ji lze detekovat v plazmě. Jde o glykosylfosfatidylinositol, který slouží jako buněčný receptor pro urokinázu. Předpokládá se, že tudy se spouští signální kaskády ve spolupráci s dalšími transmembránovými receptory.

V citované studii byl suPAR významně zvýšený u 2/3 pacientů s primární FSGS, ale ne u pacientů s jinými onemocněními ledvin s významnou proteinurií (jako např. membranózní GN, minimal change nephrotic syndrome atd.). U příjemců ledvinných štěpů s rekurencí FSGS byly též zvýšené hladiny suPAR. Autoři použili 3 myší modely a prokázali, že cirkulující suPAR aktivuje β3 integrin podocytů jak u autologních, tak u transplantovaných ledvin, a že v morfologii se u zvířat vyvine fúze pedicel podocytů a v laboratoři se objeví těžká proteinurie. Mutace suPAR blokovala schopnost aktivovat β3 integrin a současně u této skupiny zvířat nedošlo k vývoji proteinurie. Také blokace suPAR specifickými protilátkami vedla k dramatickému poklesu proteinurie. Zdá se tedy, že alespoň v experimentu se onemocnění ledvin vyvine pouze tehdy, když suPAR efektivně aktivuje β3 integrin podocytů. Průběh onemocnění lze ovlivnit snížením sérové koncentrace suPAR plazmaferézou nebo zablokováním β3 integrinu podocytů.

Pokud bude potvrzena významná role suPAR v patogenezi FSGS, nabízejí se nové možnosti nejen v diagnostice a monitoraci aktivity onemocnění, ale také v jeho léčbě.

Zdroj:

Wei C et al. Circulating urokinase receptor as a cause of focal segmental glomerulosclerosis. Nat Med 2011; 17(10): 952–960.

– E. Honsová –

ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE 

… osteosarkom je nejčastější maligní komponentou maligního obrovskobuněčného nádoru kosti

Autoři zevrubně analyzovali vlastnosti 17 případů maligního obrovskobuněčného nádoru kosti (MOBNK). MOBNK je vzácný tumor, který je klasifikován do dvou forem, na primární a sekundární. Primární varianta je high-grade sarkom v konvenčním obrovskobuněčném tumoru kosti, sekundární vzniká v místě recidivy po terapeutické intervenci (chirurgickém zákroku, radioterapii) pro obrovskobuněčný tumor kosti. MOBNK může být zaměněn za jinou kostní lézi s obrovskými buňkami, jako je osteosarkom, nediferencovaný high-grade sarkom apod.

Případy byly shromážděny v intervalu 20 let (1990 – 2010). Sestava zahrnovala 6 žen a 11 mužů, ve věkovém rozmezí 17 – 52 let. Tumory postihovaly proximální a distální tibii, proximální femur, proximální a distální humerus a fibulu. Rtg znaky byly obdobné jako u konvenčního OBN kosti – dobře ohraničená osteolytická léze v epifýze dlouhé kosti, někdy s disrupcí kortikalis, častěji u sekundárních tumorů, které měly agresivnější rysy.

Histologicky u primárních MOBNK v obraze dominovaly znaky konvenčního obrovskobuněčného kostního nádoru, s mnohojadernými osteoklastoidními buňkami dispergovanými v mononukleární okrouhlé či krátce vřetenité buněčné populaci, s mitotickou aktivitou, ale bez atypických mitotických figur. Dále ale byl přítomen i maligní tumor, s rysy fibrosarkomu či osteosarkomu, s cytonukleárními atypiemi a atypickými mitózami. Ostrou hranici mezi konvenčním obrovskobuněčným kostním nádorem a malignitou, popisovanou ve WHO klasifikaci, autoři nepozorovali. U sekundárního MOBNK se iniciální konvenční obrovskobuněčný kostní nádor po recidivě či recidivách transformoval v malignitu charakteru fibrosarkomu, nediferencovaného pleomorfního sarkomu či osteosarkomu. Osteosarkom tak byl maligní komponentou nádoru ve 12 případech ze 17 MOBNK. Autoři zmiňují i prognózu, i když je vzorek nepočetný a sledování bylo v intervalu 8 – 221 měsíců; u jednoho pacienta s primárním MOBNK byly zaznamenány plicní metastázy, u zbývajících 4 nebyly známky recidivy, žádné úmrtí, sekundární MOBNK byl fatální pro 4 pacienty, obvykle pro plicní diseminaci. V diskuzi autoři nicméně doplňují, že většina studií prokazuje špatnou prognózu MOBNK, s 5-ti letým přežitím 50 %, navzdory kombinaci chirurgické léčby a chemoterapie.

Zdroj:

Gong L et al. Histological and clinical characteristics of malignant giant cell tumor of bone. Virchows Arch 2012; 460: 327–334.

– K. Veselý –

NEUROPATOLOGIE 

... embolizované meningiómy vykazujú atypické histologické znaky

Predoperačná embolizácia meningiómov za účelom zníženia intraoperačného krvácania sa používa pomerne často. Spôsobuje ischemickú nekrózu, ktorá môže byť asociovaná s regeneratívnou, reparačnou atypiou a s kompenzačným zvýšením proliferačnej aktivity. Atypický meningióm definuje 4 alebo viac mitóz na 10 HPF a/alebo invazívny rast do mozgového tkaniva, alebo tri z nasledujúcich piatich znakov: plachtovitý rast, makrojadierka, vysoká celularita, malé bunky s vysokým jadrovo/cytoplazmatickým pomerom a geografická nekróza. V súčasnosti sa uznávajú pre embolizované meningiómy identické gradingové princípy, s výnimkou toho, že nekróza sa neberie do úvahy. Niektoré histologické typy meningiómov sú spojené s agresívnejším správaním: svetlobunkový a chordoidný (gr. II), papilárny a rabdoidný (gr. III). Autori práce študovali 29 embolizovaných a 29 neembolizovaných meningiómov. Porovnávali 10 histologických znakov, proliferačnú aktivitu (Ki67) a rekurencie v oboch skupinách. Výskyt malých buniek, cytoplazmatická vakuolizácia (pripomínajúca svetlobunkový meningióm), intercelulárna diskohézia (pripomínajúca rabdoidný meningióm), perivaskulárna orientácia buniek (pripomínajúca papilárny meningióm) boli signifikantne častejšie v embolizovanej skupine. Proliferačná aktivita nevykazovala významný rozdiel. I keď väčšie zastúpenie atypických meningiómov v embolizovaných tumoroch je možné vysvetliť selekčnou bázou, autori práce pozorovali významne nižšiu rekurenciu embolizovaných atypických meningiómov (55 %) oproti neembolizovaným atypickým meningiómom (86 %). To poukazuje na možnosť arteficiálneho zvyšovania stupňa malignity v dôsledku embolizácie.

V súčasnosti sa uznáva, že s výnimkou nekrózy sa stupeň malignity v embolizovaných meningiómoch hodnotí rovnako ako v neembolizovaných. Vo vlastnej diagnostickej praxi sme boli niekoľkokrát postavení pred dilemu určenia stupňa malignity v embolizovanom tumore. Klinická informácia o embolizácii nebýva vždy poskytnutá. Embolizačný materiál nemusí byť v histologickom obraze pozorovateľný, väčšie častice sa pravdepodobne môžu zachytiť vo väčších vyživovacích cievach. Nie v každom embolizovanom tumore sú pozorovateľné nekrózy. Definitívne ale histologický obraz môže byť zmenený ischémiou v dôsledku embolizácie. Atypické meningiómy bývajú často embolizované a problémom je tiež to, že okrem mitotickej aktivity a invazívneho rastu do mozgu, sú ďalšie histologické znaky pre gr. II pomerne málo reprodukovateľné. Preto by sme odporúčali pri diagnóze gr. II a III meningiómov žiadať od klinických kolegov informáciu o embolizácii, hľadať v histologických rezoch embolizačný materiál a v embolizovaných tumoroch starostlivo zvažovať, ktoré histologické charakteristiky sú dôsledkom embolizácie, a ktoré zodpovedajú vlastnej biologickej povahe tumoru. Nadhodnotenie stupňa malignity meningiómu môže mať závažné dôsledky pre pacienta (rádionekróza mozgu po ožiarení operačného lôžka atypického meningiómu).

Zdroj:

Matsuda K et al. Atypical and ischemic features of embolized meningiomas. Brain Tumor Pathol 2012; 29(1): 17–24.

– B. Rychlý –

GYNEKOPATOLOGIE 

… high grade serózní či nediferencované karcinomy ovaria mohou vznikat v souvislosti s low grade serózním karcinomem či serózním borderline nádorem

Serózní karcinom ovaria představuje skupinu dvou odlišných typů nádorů (low grade a high grade) s rozdílnou cestou tumorigeneze. V současné době je již všeobecně akceptováno, že se jedná o vzájemně nesouvisející léze. Mohlo by se tedy zdát, že koexistence těchto dvou jednotek se nevyskytuje, či je pouze náhodná a extrémně vzácná. Autoři z Belfastu popsali 7 případů low grade serózních nádorů ovaria (4 low grade serózní karcinomy, 2 serózní borderline nádory a 1 seromucinózní borderline nádor), které se vyskytly v souvislosti s high grade karcinomem (4 případy), či byla složka high grade karcinomu přítomna při recidivě (3 případy). V pěti případech se jednalo o high grade serózní karcinom, ve dvou o nediferencovaný karcinom. Ve 4/6 případů high grade karcinomu byla při imunohistochemickém vyšetření přítomna silná a difúzní pozitivita p53.

Na podkladě získaných faktů autoři předpokládají, že high grade serózní karcinomy mohou vzácně vznikat z low grade nádorů, a to nejspíše procesem dediferenciace (alespoň u části případů doprovázeným mutací genu p53). Vzhledem k odlišnému terapeutickému postupu je na tuto možnost nutno pamatovat, a to i v případě recidivujících nádorů. V této souvislosti je také na místě zdůraznit fakt, že některé high grade serózní karcinomy architektonikou napodobují borderline nádory - cytologicky jsou však přítomny výrazné jaderné atypie, četné mitózy a často vícejaderné buňky a v těchto případech se tedy o smíšené low grade a high grade nádory nejedná.

Zdroj:

Boyd C et al. Low-grade ovarian serous neoplasms (low-grade serous carcinoma and serous borderline tumor) associated with high-grade serous carcinoma or undifferentiated carcinoma: report of a series of cases of an unusual phenomenon. Am J Surg Pathol 2012; 36: 368–375.

– P. Dundr –

PATOLOGIE MAMMY 

... imunohistologické stanovení proliferace pomocí Ki67 směřuje u karcinomu prsu do klinické praxe

Bylo by nadbytečné se zde šířit o významu proliferační aktivity pro klasifikaci a prognózu karcinomu prsu. Na druhé straně je ovšem pravda, že se použití proliferace jako rozhodovacího parametru ve standardních protokolech léčby prozatím příliš neuplatňovalo. Situace se nyní pozvolna mění. Dotaz kliniků ale nesměřuje k nádorům s konstitutivně vysokou proliferační aktivitou (triple negativní nebo Her-2 pozitivní). Ty mají poměrně jasně dané léčebné postupy. Onkologové by nyní rádi vyčlenili ze skupiny ER pozitivních, Her-2 negativních nádorů nízce rizikové luminální A karcinomy oproti více rizikovým luminálním B. Pacientky s nádory typu luminální A by pak za určitých podmínek mohly být ušetřeny chemoterapie, případně radioterapie.

Použití proliferace měřené stanovením Ki67 indexu jako náhradního markeru molekulárního expresního profilu vychází zejména z práce Cheangové a spol. (1) z roku 2009. Byla založena na vyšetření 101 luminálních A a 69 luminálních B Her-2 negativních nádorů, takto klasifikovaných pomocí real-time PCR profilů 50 vybraných genů (sada PAM50). Hodnota Ki67 indexu, která je rozlišila nejlépe, byla 14 %. Pokud se použila v kontrolním souboru (887 luminálních karcinomů, léčených v adjuvanci pouze tamoxifenem), desetileté bezpříznakové přežití u nádorů s nízkou proliferací bylo 70 % oproti 53 % u nádorů s vysokou proliferací. Tento přístup se dále prosazoval mezi kliniky, až byl obecně akceptován v St. Gallen konsensu 2011 (2).

Kvantitativní imunohistologické stanovení Ki67 je však zatíženo metodickými problémy a není možné pouze mechanicky přenášet hraniční hodnotu mezi studiemi bez poměrně pokročilé standardizace postupů. Většina luminálních karcinomů má totiž hodnoty Ki67 indexu právě mezi 10 – 30 % a posun o jedno procento ovlivní klasifikaci významného počtu případů. I v tomto směru však byl již učiněn první významný krok. Mezinárodní pracovní skupina vedená Mitchem Dowsettem recentně publikovala (3) komplexní sadu doporučení, zahrnující preanalytickou i analytickou fázi, interpretaci barvení i použití a zpracování dat.

Pokud se týká domácích poměrů, na přelomu roku proběhla pilotní studie externího hodnocení kvality imunohistologického stanovení Ki67 a doufám, že se tento program bude i nadále rozvíjet.

Zdroje:

  1. Cheang MC et al. Ki67 index, HER2 status, and prognosis of patients with luminal B breast cancer. J Natl Cancer Inst 2009; 101: 736–750.
  2. Gnant M et al. St. Gallen 2011: summary of the consensus discussion. Breast Care 2011; 6(2): 136–141.
  3. Dowsett M et al. Assessment of Ki67 in breast cancer: recommendations from the international Ki67 in breast cancer working group. J Natl Cancer Inst 2011; 103(22): 1656–1664.

– R. Nenutil –

DERMATOPATOLOGIE 

... v dezmoplastickom trichoepitelióme môže byť prítomná perineurálna propagácia

Dezmoplastický trichoepitelióm (DT, syn. kolumnárny trichoblastóm) je pomerne vzácny benígny kožný adnexálny tumor s bifázickou diferenciáciou smerom k folikulovému zárodočnému epitelu a špecializovanej folikulovej stróme. Vyskytuje sa prevažne v oblasti hlavy a krku, najčastejšie v piatom a šiestom decéniu. Histologicky je charakterizovaný dobre ohraničenou proliferáciou tvorenou malými bazaloidnými bunkami usporiadanými v pruhoch, stĺpcoch a malých hniezdach a infundibulocystickými štruktúrami. Postihuje retikulárnu dermis, stróma je kolagénna, vzácne je prítomná rudimentárna stromálna papilárna diferenciácia. Najvýznamnejšími jednotkami, ktoré je od DT nutné odlíšiť sú bazocelulárny karcinóm (infiltrujúci / morfeaformný BCC) a mikrocystický adnexálny karcinóm. Perineurálna infiltrácia je jedným z najužitočnejších znakov malignity (aj keď relatívne vzácna v adnexálnych karcinómoch) a tradične je považovaná za inkompatibilnú s diagnózou DT.

Jedrych a spol. popísali sedem prípadov DT s perineurálnou infiltráciou. Išlo o prospektívne zaznamenané prípady spomedzi 208 DT počas ôsmych rokov (3% DT). Morfologicky a klinicky sa jednalo o klasické DT. Vo všetkých nádoroch bola dokázaná prítomnosť CK20 pozitívnych Merkelovych buniek a všetkých päť vyšetrených DT exprimovalo difúzne p75 (oba markery sú používané na odlíšenie od BCC). V žiadnom z piatich prípadov s následným klinickým sledovaním nebola zaznamenaná recidíva (sledovanie dvoch prípadov však bolo relatívne krátke). Podľa autorov tejto práce je teda perineurálna infiltrácia v DT síce nezvyčajným znakom, nemal by však zmeniť konečnú benígnu diagnózu.

Na záver je nutné dodať, že existujú lézie s kombinovanými črtami DT a BCC (vrátane tzv. trichoblastómu s BCC-like fókusmi a BCC s trichoblastoma-like fókusmi) a trichoblastóm a BCC môžu predstavovať histologické a biologické kontinuum.

Zdroj:

Jedrych J et al. Desmoplastic trichoepithelioma with perineurial involvement: a series of seven cases. J Cutan Pathol 2012; 39(3): 317–323.

– M. Švajdler ml. –

HEPATOPATOLOGIE

… imunohistochemický průkaz histondeacetylázy 2 (HDAC2) je nezávislým prediktorem přežití u hepatocelulárního karcinomu

Přes určité pokroky v léčbě hepatocelulárního karcinomu (HCC), včetně úspěšného zavedení léčby multikinázovým inhibitorem sorafenibem do praxe, jsou současné možnosti terapie HCC, zvláště u pacientů s progresí tumoru omezené. Současné poznatky o regulaci transkripce epigenetickými změnami, zejména metylací DNA a acetylací histonů mohou vést v onkologii k vývoji nových slibných terapeutických cílů. Bylo zjištěno, že u mnoha tumorů, včetně HCC, vede inhibice histondeacetyláz (HDAC) ke stimulaci exprese p21, indukci pro-apoptotických proteinů a inhibici buněčného cyklu. V prezentované publikaci byla na tkáňových mikroerejích 170 případů HCC různé etiologie imunohistochemicky stanovena a analyzována exprese HDAC 1, 2, 3 a 7. Výsledné imunoskóre bylo korelováno s laboratorními a klinickými daty a s celkovým přežitím. Výsledky ukazují, že v porovnaní s normální tkání jater byla exprese HDAC 1, 2, 3 signifikantně vyšší u nádorových buněk a v případě HDCA 1 a 3 imunoskóre korelovalo se stupněm dediferenciace. Dále byl zjištěno, že vyšší exprese HDAC 2 koreluje statisticky signifikantně s horší prognózou, resp. kratším přežitím. Autoři uzavírají, že zejména s ohledem na fakt, že v současnosti probíhá několik klinických studií s různými inhibitory HDAC (např. NCT00823290 na www.clinicaltrials.gov) může v budoucnu imunohistochemická detekce vybraných HDAC v tumoru pomoci při volbě strategie léčby.

Zdroj:

Quint K et al. Clinical significance of histone deacetylases 1, 2, 3 and 7: HDAC2 is an independent predictor of survival in HCC. Virchows Arch 2011; 459: 129–139.

– J. Ehrmann –

PATOLOGIE ORL OBLASTI 

… detekci různých typů mucinů je možné využít v diferenciální diagnostice a v prognózování nádorů slinných žláz

Muciny byly tradičně považovány pouze za součást hlenu, s výlučnou lubrikační a ochrannou funkcí epiteliálních povrchů. V současné době je však všeobecně uznávána jejich důležitá role v nejrůznějších buněčných dějích, např. proliferaci, diferenciaci a apoptóze. Na základě strukturálních a funkčních vlastností jsou muciny děleny do dvou skupin: na secernované muciny (např. MUC2, MUC5AC, MUC5B, MUC6 a MUC7) a na muciny vázané na membránu (např. MUC1, MUC3A, MUC3B a MUC4).

Ve slinných žlázách jsou nejdůležitějšími secernovanými muciny MUC5B a MUC7, které jsou v největším množství tvořeny v podjazykové a v podčelistní žláze. Zatímco MUC5B je produkován pouze mucinózními buňkami, tak MUC7 je tvořen i buňkami serózními. Z mucinů vázaných na membránu byly ve slinných žlázách prokázány zejména MUC1, a to na apikální membráně buněk vmezeřených a žíhaných vývodů, a MUC4, který je navíc přítomen i v buňkách vystýlajících hlavní exkreční vývod. Není bez zajímavosti, že MUC4 je schopen vazby s onkoproteinem Her2 a v komplexu s Her3 a neuregulinem pak blokuje apoptózu.

Výzkumu exprese mucinů v benigních i maligních nádorech slinných žláz byla věnována celá řada studií, jejichž výsledky nejsou bohužel příliš konzistentní. Důvodem je zejména odlišná senzitivita v současné době komerčně dostupných protilátek. MUC1 byl prokázán v 67 – 100 % nádorů slinných žláz, nejčastěji v adenoidně cystickém karcinomu, v karcinomu z acinárních buněk a v karcinomu z pleomorfního adenomu. V mukoepidermoidním karcinomu je navíc často přítomen i MUC4, MUC5AC a MUC5B.

Širší imunohistochemický panel mucinů je možné do jisté míry využít i v diferenciální diagnostice. Pro adenoidně cystický karcinom je typická kombinace MUC3-/MUC5AC-/MUC6-, pro karcinom z acinárních buněk pak MUC3+/MUC5AC-/MUC6- a konečně pro mukoepidermoidní karcinom kombinace MUC3-/MUC5AC+/MUC6-. Expresi MUC5AC je možné navíc využít při odlišení nízce diferencovaného dlaždicobuněčného karcinomu (MUC5AC-) od nízce diferencovaného mukoepidermoidního karcinomu (MUC5AC+).

MUC1 byl zjištěn jako negativní prognostický faktor zvyšující riziko lokální recidivy u pleomorfního adenomu a u mukoepidermoidního karcinomu. Navíc, exprese MUC1 v pleomorfním adenomu zřejmě zvyšuje riziko maligní transformace v karcinom ex pleomorfní adenom.

Zdroj:

Mahomed F. Recent advances in mucin immunohistochemistry in salivary gland tumors and head and neck squamous cell carcinoma. Oral Oncol 2011; 47(9): 797–803.

– J. Laco –

PULMOPATOLOGIE 

... byly nalezeny tři nové fúzní produkty genů s kinázovou aktivitou důležité pro patofyziologii plicních adenokarcinomů

Je zřejmé, že nové molekulárně biologické poznatky stále více zasahují do možností diagnostiky a predikce nádorů plic. Průkaz specifických genetických změn v nádorech je zcela zásadní s ohledem na užití významně se rozšiřující palety nových biologických protinádorových léčiv. Některé jsou již zavedené v běžné léčebné praxi jako například inhibitory tyrozinových kináz u adenokarcinomů s mutacemi v genu EGFR, jiné jsou v různém stupni klinického testování, další čekají na schválení příslušnými úřady. Počet nově popsaných mutací v plicních karcinomech se velmi rychle zvyšuje a úměrně tomu narůstá počet léčiv, jimiž je možné terapeuticky cílit na takový defekt. V únorovém čísle Nature Medicine byly publikovány dokonce tři články, které výrazně rozšiřují spektrum specifických mutací v plicních adenokarcinomech. Skupiny japonských a amerických badatelů popisují nové fúzní genové změny v plicních adenokarcinomech, které zahrnují jednak již dříve známý gen ALK, ale identifikují nového fúzního genového partnera – gen C2orf44. Navíc objevili fúzní mutanty s genem RET (KIF5B-RET a CCDC6-RET), které již byly částečně popsány u nádorů štítné žlázy a celou skupinu fúzních genových partnerů s genem ROS1. Je vysoce pravděpodobné, že se ze skupiny adenokarcinomů vyčlení podskupina nádorů s přítomností nějaké formy fúze kinázových genů.

Je zřejmé, že spektrum genetických změn u plicních nádorů je velmi variabilní, avšak znamená to, že by alespoň některé z těchto nádorů s povětšinou velmi špatnou prognózou mohly být významně ovlivnitelné léčbou a tedy jejich prognóza by se mohla významně zlepšit. Z provedené multivariantní analýzy na 1116 adenokarcinomech navíc dokonce vyplývá, že nepřítomnost některé z kinázových fúzí je spolu s mužským pohlavím, věkem nad 50 let a vyšším klinickým stá- diem výrazně negativní prognostický faktor.

Zdálo by se tedy, že téměř exponenciálně narůstající poznatky nádorové molekulární patofyziologie významně zasáhnou do možností léčby a tudíž i prognózy u nádorů s tak chmurnou prognózou jako jsou plicní karcinomy. Stále se rozšiřující spektrum nových biologických léčiv by tomu i napovídalo. Není vše však až tak světlé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jednak, přítomnost nově popsaných mutací v adenokarcinomech není příliš četná, autoři je nalezli ve velkém souboru pouze v několika málo procentech (1 – 2 %). Dále, cena nových diagnostických kitů a zejména pak nových biologických léků se šplhá do astronomických výšin. K tomu je nutné ještě připočítat rozšiřující se vědomosti o významné heterogenitě nádorové populace nejen v primárním nádoru a metastáze, ale i v jednom nádorovém ložisku! To vše ještě při vědomí selektování zcela nových nádorových klonů při použití různých strategií protinádorové terapie.

Pro každodenní praxi pulmopatologa z těchto úžasných nových objevů plynou potenciálně zcela zásadní problémy. Je jisté, že se budou rozšiřovat požadavky na nová a nová vyšetření plicních nádorů, což při stále se zmenšujících vzorcích je problém už teď a bude čím dál větší. Navíc, daleko zásadnějším problémem je finanční a technická náročnost nově požadovaných vyšetření. Proto kruciální otázkou před jakýmikoli nově příjimanými diagnostickými vyšetřeními musí nutně být “Kdo to zaplatí?” – a to nejen léčbu, ale i diagnostiku!

Zdroje:

  1. Kohno T at al. KIF5B-RET fusions in lung adenocarcinoma. Nat Med 2012; 18(3): 375–377.
  2. Takeuchi K et al. RET, ROS1 and ALK fusions in lung cancer. Nat Med 2012; 18(3): 378–381.
  3. Lipson D et al. Identification of new ALK and RET gene fusions from colorectal and lung cancer biopsies. Nat Med 2012; 18(3): 382–384.

– R. Matěj –

PATOLOGIE GIT 

… byl navržen nový způsob gradingu kolorektálního karcinomu

V současnosti rozšířený a i u nás používaný systém gradingu kolorektálního karcinomu je založen na hodnocení množství žlázových formací v nádoru, kdy nádory na základě jejich histologického obrazu hodnotíme jako dobře diferencované (G1, více než 95 % žlázových formací v nádoru), středně diferencované (G2, 50 – 95 % žlázových formací v nádoru), nízce diferencované (G3, 5 – 50 % žlázových formací v nádoru) a nediferencované (G4, méně než 5% žlázových formací v nádoru). Skupina japonských autorů v únorovém vydání časopisu Am J Surg Pathol představila nový systém histopatologického stanovení stupně diferenciace v kolorektálních karcinomech. V současnosti používanému systému autoři vytýkají poměrně vysokou míru interindividuální variability (zvláště v kategorii G1 a G2 nádorů) a jeho nedostatečnou prognostickou hodnotu.

Nově navržený systém je postaven na stanovení množství tzv. málo diferencovaných shluků (clusters) nádorových buněk v invazivní komponentě nádoru, které autoři definují jako shluky pěti a více nádorových buněk postrádajících žlázové uspořádání. Tyto shluky byly hodnoceny v místě jejich nejvyšší koncentrace v nádoru, kde bylo provedeno stanovení jejich počtu pomocí objektivu zvětšení 20x. Nádory byly hodnoceny jako G1, pokud vykazovaly přítomnost méně než 5 shluků v zorném poli; jako G2, pokud vykazovaly 5 – 9 shluků a jako G3, pokud počet shluků dosahoval počtu 10 a více.

Uvedený systém autoři testovali na souboru 500 pacientů s kolorektálním karcinomem, kteří byli léčeni resekcí; do studie nebyli zařazeni pacienti ve stádiu T1. Podle získaných výsledků grading založený na stanovení počtu málo diferencovaných shluků nádorových buněk dobře koreloval s rozsahem progrese nádoru (staging v kategoriích T a N) a dalšími histologickými parametry; dále byla nalezena velmi dobrá korelace nového systému gradingu s celkovou prognózou nemocných. Nový systém vykazoval též nižší inter- a intraobservační variabilitu ve srovnání s konvenčně užívaným gradingem. Výhodou nového systému je dle autorů to, že do hodnocení zaujímá nejagresivnější část nádorové populace.

Zdroj:

Ueno H et al. New criteria for histologic grading of colorectal cancer. Am J Surg Pathol 2012; 36(2): 193–201.

– T. Jirásek –

CYTODIAGNOSTIKA 

…. pleurální výpotek u žen s anamnestickým adenokarcinomem může být projevem jiné následné nebo konkomitantní malignity, kterou lze odhalit úsporným imunohistochemickým panelem aplikovaným na cytoblok

Většina pleurálních výpotků nádorové povahy navazuje na známou předchozí malignitu.

Revizí 131 případů adenokarcinomových výpotků bylo v této studii nalezeno 94 se známým primárním tumorem, nejčastěji mamárním, dále plicním a ovariálním. Deset případů mělo dva primární zdroje, nejčastěji v návaznosti (až 20 let) plicní karcinom po mamárním. U sedmi pacientek byl zjištěn jiný primární tumor, než anamnestický – nejčastěji (5/7) plicní. Šest procent tumorů zůstalo neobjasněno.

K ověření původu karcinózy je vždy užitečným a v případě dostupnosti neopominutelným krokem porovnání s primárním prokázaným tumorem. Při nálezu diskrepance nebo nedostupnosti této možnosti se ukázalo být užitečným vyšetření krátkým imunohistochemickým panelem: TTF-1, estrogenové receptory, mammaglobin, WT1, CA 125 a CDX2.

Zdroj :

Nasser H, Kuntzman TJ. Pleural effusion in women with a known adenocarcinoma: the role of immunostains in uncovering another hidden primary tumor. Acta Cytol 2011; 55(5): 438–444.

– J. Dušková –

PATOLOGIE GIT 

... adenom z pylorických žlázek by mohl být prekurzorem adenokarcinomu žaludku u Lynchova syndromu

S recentním nárůstem zájmu o účinnější diagnostiku Lynchova syndromu (LS, dříve též hereditárního nepolypózního kolorektálního karcinomu, HNPCC) vzrůstá i zájem o prekurzorové léze, které by umožnily diagnostikovat tento syndrom před vznikem invazivního karcinomu i u probandů, a nejen dodatečně u jejich příbuzných. Zatímco morfologické změny během kancerogeneze kolorektálního karcinomu asociovaného s LS je již poměrně dobře známa, v žaludeční lokalizaci je dosud do značné míry zahalena tajemstvím, a to i navzdory faktu, že žaludek je druhým nejčastěji postiženým orgánem při LS.

V březnu 2012 však skupina korejských autorů prezentovala soubor 13 pacientů s adenokarcinomem žaludku (10 tubulárního typu, 2 mucinózní, 1 smíšený adenoneuroendokrinní, všechny s prokázanou nestabilitou mikrosatelitů) při prokázaném Lynchově syndromu. Nečekaným nálezem byla přítomnost adenomu z pylorických žlázek (pyloric gland adenoma, PGA) v blízkosti 4 z těchto karcinomů (ve všech případech šlo o asociaci s tubulárním adenokarcinomem s expresí „žaludečních“ mucinů MUC6 a MUC5AC). Vzhledem k tomu, že podle literárních údajů je PGA vzácný nález tvořící necelá 3 % žaludečních polypů, zdá se, že tato asociace skutečně svědčí pro možnost prekurzorové léze adenokarcinomu asociovaného s LS, zvláště vzhledem k tomu, že ve 3 případech byl patrný přechod PGA do karcinomu. Problémem však je neznámá specificita tohoto znaku, protože PGA je dosud jen málo prozkoumaná léze. Definován je jako proliferace žlázek, které se histologicky podobají hlubokým mucinózním žlázkám pylorickým s expresí MUC6 a variabilně na povrchu i MUC5AC. Při povrchním pohledu však PGA připomíná známější fundický glandulární polyp (k čemuž ještě přispívá fakt, že se vyskytuje, navzdory svému názvu, zejména v těle žaludku), a to i přes to, že samozřejmě postrádá parietální buňky. Proto je pravděpodobně jeho incidence podhodnocena a jen málo je známo o jeho vztahu k jiným lézím žaludku. Nicméně průměrný věk pacientů s PGA, který je podle literárních údajů asi 70 let, stejně jako častý výskyt v atrofické sliznici při chronické gastritidě, naznačuje, že nejde o zcela specifický marker Lynchova syndromu. Bohužel autoři neprovedli srovnání se skupinou sporadických adenokarcinomů žaludku bez nestability mikrosatelitů, které by mohlo objasnit význam PGA jako případného markeru Lynchova syndromu.

Zdroj:

Lee SE et al. Pyloric gland adenoma with mismatch repair protein loss and MSI-high is a precursor of gastric adenocarcinoma in Lynch syndrome. Mod Pathol 2012; 25(Suppl 2): 167A.

– O. Daum –

HEMATOPATOLOGIE 

… odlišení esenciální trombocytémie od prefibrotické primární myelofibrózy je podle kritérií WHO problematické

Žádná kapitola současné klasifikace WHO hematopoetických a lymfoidních nádorů nevzbuzuje takové emoce jako hned ta první, věnovaná myeloproliferacím, a to zejména Ph-negativním myeloproliferacím s trombocytózou. Recentně na toto ožehavé téma vyšla studie mezinárodní skupiny autorů vedené patology z Hannoveru (1). Šest zkušených hematopatologů z pěti zemí revidovalo 102 konsekutivních reprezentativních trepanobiopsií od neléčených pacientů s trombocytózou a s minimální nebo žádnou fibrotizací dřeně. Autoři nejprve stanovili diagnózu pouze podle histologického obrazu. Shoda diagnóz nebyla moc vysoká (průměrná hodnota kappa 0,41). Kompletní konsensus všech šesti patologů nastal v 10 % případů, shoda aspoň pěti ze šesti nastala v 35 % a aspoň čtyř ze šesti v 63 % případů. Z konsensuálně diagnostikovaných případů bylo jako esenciální trombocytémie (ET) označeno 37 % případů, jako prefibrotická primární myelofibróza (PMF) 24 % a pouze u dvou procent případů zněla diagnóza myeloproliferace blíže neklasifikovaná (MPNuc).

Ve druhém kole, kdy byli autoři seznámeni s laboratorními hodnotami u pacientů v době odběru, reklasifikovali pacienty striktně podle doporučení WHO. A ouha! Počet konsensuálních diagnóz ET se téměř nezměnil, ale PMF klesly na 7 % a naopak podíl MPNuc vzrostl na 23 %. Minimálního konsensu aspoň čtyř ze šesti nebylo dosaženo u dalších 35 % pacientů. Závěr autorů zní, že přes 50 % případů v této sérii není podle WHO klasifikace reprodukovatelně diagnostikovatelných nebo spadají do kategorie neklasifikovatelné myeloproliferace, což asi není velká výhra.

Do boje samozřejmě okamžitě vyrazil duchovní otec histologické klasifikace myeloproliferací ve WHO profesor Thiele z konkurenčního Kolína (nikoli nad Labem ) s řadou svých mezinárodních kolegů (2). Odpověď autorů původní práce (3) byla neméně sršatá. Obě svářící se skupiny však chodí jako pes kolem horké kaše okolo hlavního problému klasifikace myeloproliferací podle WHO, která je výsledkem politicky korektního transatlantického kompromisu mezi německým přístupem s velkou rolí histologické diagnostiky a principy americké klasifikace PVSG opírající se pouze o klinické a laboratorní parametry. Pro diagnózu PMF je nezbytné splnění tří velkých a alespoň dvou ze čtyř malých kritérií. A právě ta jsou kamenem úrazu. Jak leukoerytroblastický krevní obraz, zvýšená LDH, anémie i splenomegalie se pravidelně prokazují až u pokročilé myelofibrózy a jejich současný výskyt u prefibrotického stádia onemocnění je spíše výjimkou. Opět se potvrdilo, že kompromisy (nejen) ve vědě často nevedou k ničemu dobrému.

Proslýchá se, že nešťastná PMF (dříve CIMF, před tím AMM a MMM) bude mít v připravované edici klasifikace WHO zase jiný název. Mnohem důležitější je, aby se nově stanovila diagnostická kritéria pro prefibrotickou fázi onemocnění. No, aspoň se o tom už trochu diskutuje.

Zdroje:

  1. Buhr et al. European Bone Marrow Working Group trial on reproducibility of World Health Organization criteria to discriminate essential thrombocythemia from prefibrotic primary myelofibrosis. Haematologica 2012; 97(3): 360–365.
  2. Thiele et al. European Bone Marrow Working Group trial on reproducibility of World Health Organization criteria to discriminate essential thrombocythemia from prefibrotic primary myelofibrosis. Comment. Haematologica 2012; 97(3): e5–6.
  3. Buhr et al. European Bone Marrow Working Group trial on reproducibility of World Health Organization criteria to discriminate essential thrombocythemia from prefibrotic primary myelofibrosis. Reply. Haematologica 2012; 97(3): e7–8.

– V. Campr –

ENDOKRINOPATOLOGIE 

... určení biologické povahy dobře diferencovaných nádorů z folikulárních buněk je mimo štítnou žlázu extrémně obtížné

Pokud mluvíme o dobře diferencovaných nádorech z folikulárních buněk, okamžitě nám vytane na mysli folikulární adenom, folikulární karcinom a papilokarcinom. Jen málokdo si asi v první chvíli uvědomí, že ne všechny tyto nádory vznikají primárně ve štítné žláze. Pomineme-li spornou problematiku ektopické štítné žlázy (o jejíž existenci – s výjimkou embryonálních zbytků v oblasti jazyka a ductus thyreoglossus - ostatně mnozí, včetně autora tohoto příspěvku, vážně pochybují), nesmíme opomenout relativně vzácnou kategorii ovariální strumy, tedy teratomů s majoritní či výlučnou diferenciací směrem k buňkám štítné žlázy. Struma ovarii tvoří jen asi 0,2 – 1,3 % všech ovariálních tumorů.

Naprostá většina ovariálních strum má vzhled normální štítné žlázy, nezřídka s různými regresivními změnami. Je však třeba mít na paměti, že přes naprosto blandní vzhled odpovídající hyperplastické strumě jde ve všech těchto případech vždy o léze nádorové (teratomy)! Z těchto případů vykazuje 5 – 8 % známky hyperfunkce a 5 – 10 % známky klinicky maligního chování. Histologicky vykazuje rovněž jen malá část ovariálních strum znaky odpovídající primárním nádorovým procesům štítné žlázy - ať již benigním (folikulární adenom), nebo maligním (papilokarcinom, vzácně i folikulární karcinom). Jakou však tyto histologické znaky benigního či maligního chování (v případě primárních tyreoidálních nádorů) mají výpovědní hodnotu právě u ovariálních strum - tedy do jaké míry lze i zde použít obdobná histologická kritéria pro odhalení maligního chování? Byly totiž popsány i případy, kdy histologicky blandní případy ovariální strumy se zcela minimálními změnami opravňujícími k diagnóze malignity recidivovaly a dokonce i metastazovaly (1).

V recentně publikované práci (2) autoři popisují rozsáhlou sestavu celkem 86 případů ovariální strumy. Z nich bylo při dlouhodobém sledování (minimum 5 let, 74 % případů sledováno alespoň 10 let a 44 % případů dokonce 20 a více let) celkem 60 případů klinicky benigních a 26 klinicky maligních, tj. šířících se mimo ovarium, na serózu, případně recidivujících. Z těchto 26 klinicky maligních případů bylo 7 klasifikováno histologicky jako papilokarcinom, 1 jako folikulární karcinom, 17 jako folikulární adenom a 1 jako normální štítná žláza. Histologie tedy dokázala správně předpovědět biologicky agresivní chování jen u 31 % případů! Naproti tomu z 60 klinicky benigních nádorů bylo 17 (28 %) klasifikováno jako papilokarcinom.

Vzhledem k tomu, že klasický pohled uplatňovaný u primárních nádorů štítné žlázy zjevně nefunguje u ovariálních strum, analyzovali autoři celkem 19 jednotlivých histologických znaků (přítomnost papil, pseudopapil, psammomatózních tělísek, intranukleárních zářezů, překrývání jader, matnicových jader, intranukleárních pseudoinkluzí, jadérek, eozinofilní cytoplazmy, zvýšené buněčnosti, usurací koloidu, hyperchromázie jader, jaderné pleomorfie, invaze cév, mitóz (>1 mitóza/10 HPF), fibrózy, typu architektury, velikosti buněk a vzhledu cytoplazmy) a sledovali vztah těchto znaků k agresivnímu chování nádoru.

Naprosto překvapivě nebyl až na níže uvedené výjimky žádný ze sledovaných znaků statisticky významně častější u jedné z podskupin (klinicky benigní vs. klinicky maligní). Jedinými znaky spojenými významně s agresivním chováním nádoru byla absence fibrózy (ať již ve formě centrální fibrózy, vazivových pruhů či vazivového pouzdra kolem nádoru) a makrofolikulární charakter růstu. Naproti tomu solidní či trabekulární typ růstu byl pozorován výhradně u nádorů chovajících se klinicky indolentně.

Závěrem tak lze konstatovat, že přes morfologickou podobnost jednotlivých případů strumy ovarií s odpovídajícími primárními lézemi štítné žlázy je jejich biologické chování zcela odlišné, často v naprostém protikladu k našemu očekávání odvozenému od zkušeností s tyreoidálními lézemi. Neodpustím si proto osobní poznámku – je dobré, když se švec drží svého kopyta a neodbíhá do jiných oblastí diagnostiky, než na které je zvyklý...

Zdroje:

  1. Garg K et al. Histologically bland “extremely well differentiated” thyroid carcinomas arising in struma ovarii can recur and metastasize. Int J Gynecol Pathol 2009; 28: 222–230.
  2. Shaco-Levy R et al. Malignant struma ovarii: a blinded study of 86 cases assessing which histologic features correlate with aggressive clinical behavior. Arch Pathol Lab Med 2012; 136(2): 172–178.

– A. Ryška –

GYNEKOPATOLOGIE 

… nedávno byl popsán nový podtyp adenokarcinomu děložního hrdla (tzv. gastrický typ), který se vyznačuje agresivnějším klinickým chováním

V předchozích publikacích byly popsány případy adenokarcinomů děložního hrdla endocervikálního typu (ECA) a minimal deviation adenokarcinomů (MDA), které vykazovaly imunofenotyp pylorických žlazek žaludku charakterizovaný pozitivitou markerů HIK1083 a MUC6. Klinicko-patologický význam tohoto pozorování však dosud nebyl zcela jasný. Autoři studie proto zrevidovali celkem 53 případů adenokarcinomů děložního hrdla a pokusili se na základě nově vytvořených histologických a imunohistochemických kritérií identifikovat nádory s gastrickou diferenciací a posoudit jejich klinické chování. Do studie bylo zařazeno 47 ECA (89 %), 1 adenokarcinom intestinálního typu (2 %), 1 smíšený adenokarcinom endocervikálního a intestinálního typu (2 %) a 4 MDA (8 %). Gastrická diferenciace byla definována na základě tří morfologických kritérií nádorových buněk: 1) světlá nebo slabě eozinofilní cytoplazma, 2) objemná cytoplazma a 3) zřetelné ohraničení výraznou cytoplazmatickou membránou. Všechny případy ve studii byly navíc imunohistochemicky vyšetřeny výše zmíněnými protilátkami HIK1083 a MUC6. Pouze na základě histologického vzhledu nádorových buněk bylo 12 ECA (26 %) a všechny 4 MDA překlasifikovány na adenokarcinomy gastrického typu. Tato skupina vykazovala imunohistochemickou pozitivitu HIK1083 celkem v 75 % případů, což je v kontrastu s nádory bez gastrické diferenciace, kde exprese HIK1083 dosáhla pouze výše 11 %. Autoři též popsali skupinu 6 ECA s histologicky suspektní gastrickou diferenciací, které však na základě nízké imunoexprese HIK1083 následně zařadili mezi nádory non-gastrického typu. Na imunohistochemickou pozitivitu markeru MUC6 neměla případná přítomnost gastrické diferenciace vliv. Po korelaci s klinickými údaji dospěl autorský kolektiv k závěru, že pacientky s adenokarcinomy s gastrickou diferenciací stage I a II mají signifikantně snížené 5-ti leté přežití a vyšší riziko návratu choroby ve srovnání s odpovídající skupinou nádorů non-gastrického typu.

Výše uvedená data naznačují, že adenokarcinom děložního hrdla gastrického typu by mohl být histologicky jasně definovanou jednotkou s odlišným klinickým chováním. Problémy v diferenciální diagnóze mohou nastat nejen s ostatními typy adenokarcinomů děložního hrdla s intracytoplazmatickou hlenotvorbou, ale též se světlobuněčným karcinomem, který je však charakterizován svou tubulocystickou a papilární stavbou, cvočkovitými jádry a hyalinizací stromatu.

Zdroj:

Kojima A et al. Gastric morphology and immunophenotype predict poor outcome in mucinous adenocarcinoma of the uterine cervix. Am J Surg Pathol 2007; 31(5): 664–672.

– P. Škapa –


Štítky
Patologie Soudní lékařství Toxikologie

Článek vyšel v časopise

Česko-slovenská patologie

Číslo 3

2012 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se