Veřejný ochránce práv o psychiatrických léčebnách


Vyšlo v časopise: Čes. a slov. Psychiat., 104, 2008, No. 8, pp. 437-438.
Kategorie: Zpráva

Funkce veřejného ochránce práv (ombudsman) byla v ČR zřízena v r. 1999 (zákonem 349/1999 Sb.). Novelou z r. 2005 (zákon 381/2005) byla jeho působnost rozšířena mj. i na zdravotnická zařízení a zařízení sociální péče. Nově mu bylo uloženo provádět systematické návštěvy všech míst, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě s cílem zjišťovat jak je s těmito osobami zacházeno, zda jsou respektována jejich základní práva a zda s nimi není „špatně zacházeno“. Špatné zacházení bylo definováno jako jednání, které nerespektuje lidskou důstojnost.

Mezi zařízení, kde dochází k omezení osobní svobody, patří nepochybně i lůžková psychiatrická zařízení, zvláště pak psychiatrické léčebny, ale i další zdravotnické a sociální ústavy.

V roce 2008 navštívil veřejný ochránce práv se svými spolupracovníky celkem 8 psychiatrických léčeben, resp. jejich uzavřená nebo polouzavřená oddělení. Návštěvy byly neohlášené a trvaly 2-3 dny. Zahrnovaly prohlídku zařízení, rozhovory s vedoucími a ostatními pracovníky, s náhodně vybranými pacienty a dále studium dokumentace a vnitřních předpisů zařízení *).

Autoři zprávy se nejprve důkladně seznámili jak s historií české psychiatrie a jejím vývojem, tak i se současným stavem celé psychiatrické péče, prostudovali Koncepci oboru psychiatrie (2000) i Národní psychiatrický program (2007), jak byly sestaveny a jsou obhajovány a propagovány představiteli Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Proklamovali dále základní mezinárodní dokumenty týkající se psychicky nemocných, které představují mj. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Úmluva proti mučení, a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984), Listinu základních práv a svobod (v ČR 1988), Zásady ochrany duševně nemocných (Generální shromáždění OSN r. 1991), Úmluva o lidských právech a biomedicíně (1997) a další až po Zelenou knihu Evropské komise (2005) a české zákonné i podzákonné normy.

Dlužno předem přímo říci, že celá zpráva je seriózní, fundovaná a objektivní. Všechny výtky jsou přesně formulovány, dokumentovány a zdůvodněny, předkládají se návrhy na řešení a oceňuje se i dobrá a obtížná práce pracovníků psychiatrických léčeben. Text postrádá onu útočnou, skandalizující a neobjektivní kritiku psychiatrických zařízení a psychiatrie vůbec (např. Občanské komise), které jsme byli svědky jak při veřejné debatě o omezovacích prostředcích a o síťových lůžkách, tak i při nehorázně skandalizující výstavě MDAC (Mental Disability Advocacy Center) při nedávném Světovém psychiatrickém kongresu v Praze.

Čeho se tedy týkají ombudsmanem zjištěné závady a pochybení v péči o psychiatrické nemocné v léčebnách?

Jen heslovitě (když ve Zprávě můžeme nalézt podrobný konkrétní popis a často i příčiny a kořeny zjištěných nedostatků a doporučená opatření k nápravě):

  • Nedostatečné označení, ztěžující orientaci návštěvníků léčeben.
  • Asi 30 % lůžkové kapacity léčeben slouží k léčení akutních psychických poruch, takže řada léčeben by měla být označena za psychiatrické nemocnice.
  • Není naplněn požadavek rezoluce OSN z r. 1991, že „Pacient má právo léčit se blízko svého domova, rodiny, přátel, pokud je to možné“.
  • Neexistuje dostatečná síť návazných sociálních služeb, když nejméně 500-600 pacientů patří do sociálních zařízení.
  • Psychiatrická péče je v ČR nedostatečně financována, na čemž se shodují snad všichni odborníci i mezinárodní statistiky.
  • Časté jsou výtky na vzhled a vybavení zvláště uzavřených oddělení. Zpráva volá po co nejpřirozenějším a co nejméně ústavním, pokud možno domácím prostředí, bez bariér pro gerontopsychiatrické nemocné, se zmenšeným počtem lůžek v jednotlivých ložnicích (maximum osob na jednom pokoji bylo 17), po zvýšení počtu vhodných funkčních společenských prostor. Každý pacient by měl mít vlastní uzamykatelnou skříňku. Doporučuje se i snížit hlučnost na odděleních. Sprchování mužů za přítomnosti žen-zdravotníků (a shodně i naopak) se považuje za nevhodné. Stejně tak kamerové monitorování a nedostatek soukromí na WC.
  • Ve styku s pacienty se doporučuje, zvláště u nedobrovolných pacientů, podávat informace až po jejich základním zklidnění, rozlišovat souhlas pacienta s nedobrovolným přijetím od souhlasu se způsobem léčení, v neurgentních případech by se mělo vyčkávat souhlasu opatrovníka a aktivita ve spolupráci se soudy by měla být vyšší, např. iniciativní vyžadování soudních rozhodnutí.
  • V personálních otázkách považuje veřejný ochránce práv za potřebné zvýšit obecně počet zdravotnických pracovníků, včetně poskytnutí dostatečného technického zázemí, zvláště kritický je nedostatek sociálních pracovníků k řešení často naléhavých sociálně-ekonomických problémů pacientů.
  • Ne všude bývá nový pacient seznámen se svými právy a povinnostmi. Jen někde se mu dostává písemného poučení.
  • Informovanému a dostatečnému souhlasu pacienta s léčbou nebývá věnována potřebná pozornost a existující písemná prohlášení jsou někdy nedostatečná, nejednotná, a tím nevyhovující.
  • Omezovací prostředky bývají někdy užívány více k omezování nemocných, když nelze zajistit trvalý dohled, než k jejich ochraně. Omezení pacientů v pohybu by mělo být vykládáno přísněji a měl by být pečlivěji vyžadován jejich výslovný souhlas s omezením. O užití omezovacích prostředků by měl vždy rozhodovat lékař, včetně určení délky doby omezení. Omezovaným osobám je nutno věnovat bedlivou pozornost, včetně pravidelných kontrol a možnosti osobní hygieny.
  • Při lékařských vizitách by mělo být více respektováno soukromí a více chráněny citlivé osobní údaje.
  • K používání kamerových systémů sledování by měl každý pacient vyjádřit svůj souhlas a sledovací systém by měl být registrován u Úřadu pro ochranu osobních údajů.
  • Doporučuje se, aby mohli pacienti ve větší míře nosit civilní oblečení, aby konzumace kávy a tabáku nebyla omezována plošně, ale pouze zdravotními důvody. Doporučuje se upustit od celodenního uzamykání ložnic a umožnit každodenní pobyt na čerstvém vzduchu.
  • Další doporučení veřejného ochránce práv se týkají např. podávání a řešení stížností, dokumentace o užití omezovacích prostředků, odebírání osobních dokladů a dalších.
  • Je vyzdvihována trvalá potřeba školit a vychovávat, ale i kontrolovat zdravotnický personál a poskytovat mu podporu zvláště na rizikových pracovištích, na odděleních přijímacích a uzavřených.

Pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv věnovali návštěvám psychiatrických léčeben velkou a kvalifikovanou péči a nastavili tak zrcadlo pracovníkům zvláště v těch případech, kdy provozní slepota, dlouholetá rutinní práce, výjimečně i pocit výjimečnosti a nadřazenosti přispěl ke vzniku syndromu vyprahnutí a pokřivil tak objektivní pohled na každodenní všední praxi, zvláště očima psychicky nemocných a jejich rodinných příslušníků.

Ale ve zprávě, což není obvyklé, se objevují i pochvalná zjištění (činnost sociálních pracovnic, snaha odstranit bariéry, lidský přístup k pacientům, školící programy pro pracovníky léčeben, kompetentní rozhodování o dobrovolném přijetí, lokální formuláře o souhlasu s léčením, dokumentace vitální indikace ECT aj.).

Zpráva výslovně konstatuje, že při kontrolách nebylo nikdy zjištěno špatné zacházení s pacienty dosahující intenzity mučení nebo krutého zacházení. Pracovníci přistupovali ke kontrole s vědomím a respektem k pracovníkům léčeben, kteří pracují mnohde ve značně ztížených, vyčerpávajících a rizikových podmínkách. Upozorňují, že některé problémy (personální, stavební, hygienické, ekonomické, sociální) přesahují možnosti nápravy jednotlivých léčeben a apelují na centrální státní orgány k řešení stávající situace v léčebnách, neboť „ zdravotníci se cítí být osamoceni ve snaze pomáhat duševně nemocným, jsou mediálně kritizováni, je jim přičítána odpovědnost za nemedicínské aspekty duševního onemocnění“.

A proto naléhavá a někdy i burcující doporučení jsou směrována nejen na psychiatrické léčebny, ale i na ministerstva zdravotnictví, spravedlnosti (legislativa), práce a sociálních věcí, na kraje, a tím i na politickou reprezentaci a jejím prostřednictvím i na veřejnost.

MUDr. Pavel Baudiš, CSc.

e-mail: baudisp@volny.cz


Štítky
Adiktologie Dětská psychiatrie Psychiatrie

Článek vyšel v časopise

Česká a slovenská psychiatrie

Číslo 8

2008 Číslo 8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se