Slavnostní řeč profesora Pavla Pafka při převzetí Ceny J. E. Purkyně
(20. června 2018, zámek Libochovice)


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2018; 157: 217-218
Kategorie: Zamyšlení

Vážení přítomní,

dovolte, abych začal poděkováním. Děkuji výboru České lékařské společnosti, který mi Purkyňovu cenu udělil. Děkuji své rodině, a zejména manželce Hance, že zde před vámi dnes stojím. Člověk, který věnuje velkou část svého života své profesi, potřebuje klidný přístav, kam se utíká před vlnami stresu, jejž mu profese přináší. Děkuji svým učitelům, kteří mi ukázali šíři našeho oboru. Ten, jak víme, je z velké části manuální a mladý chirurg se ocitá v roli truhlářského učně či tovaryše, který – i když přečte několik knih jak pracovat se dřevem – těžko bude dobrým truhlářem, dokud neuvidí mistra, jak bere prkno do ruky. Protože vývoj nelze zastavit, děkuji vlastně i svým mladším kolegům, u kterých vidím, že se věci dají dělat i jinak a lépe, než jsme je dělali my. Nakonec děkuji vám všem, že jste přišli, velmi si toho vážím.

CLC 2018/4 obr33

Svou dnešní poctu nevnímám pouze osobně, ale jako poctu české chirurgii. Ta je pro společnost stále potřebná, ale podle mého názoru se dostává do stínu ostatních medicínských postupů tak, jak se medicínské poznání dostává na molekulární či genovou úroveň mnoha chorobných stavů. Z tohoto stínu vystupuje pouze v televizních seriálech, protože na molekuly by se lidé nedívali. Zájem o náš obor mezi mladými klesá. Stav má jistě mnoho příčin. Snad lze zmínit postupnou feminizaci medicíny či slabé ohodnocení naší práce, jež nevyžaduje velké materiálové náklady, které výrobci vždy v různé formě příslušnému oboru navracejí.

Ostatně doktorem chirurgie se na pražské lékařské fakultě stal až Laurentius Martucci v roce 1748. Současně magistrát ustanovil, že v Praze mohou být pouze dva doktoři chirurgie. A další mohl podstoupit zkoušku až po úmrtí jednoho z nich. Ferdinandu Hlaváčovi Miloviensis stačilo místo disertace provést „řez na kámen“ měchýře močového. Zřejmě přítomný děkan a profesoři anatomie a chirurgie považovali provedení operace za důležitější než psaní disertace. Samozřejmě vedle doktorů existovali magistři chirurgie mající dvouleté vzdělání po ukončení gymnázia a venkovští ranhojiči rovněž s dvouletým školením. Obyvatelstvem jsme však byli vyhledávaní častěji než doktoři, zejména proto, že efekt počínání chirurgů byl v krátké době vidět a ti zřejmě ve své době neriskovali.

Dovolte proto malou úvahu vycházející z mého dnešního pohledu i padesátiletého pozorování vztahu vědy, klinické medicíny a chirurgie. Vědu vnímám jako studium dosud nepoznané kauzality jevů, tedy hledání jistých zákonitostí světa, který nás obklopuje. Jsme na zámku, kde se narodil Jan Evangelista Purkyně – jeden z největších fyziologů a histologů 19. století. Byla to doba pro lékaře-vědce šťastná. Kromě entuziasmu nebylo třeba velkých prostředků, laboratoří... V domku ve Spálené ulici, kde Purkyně bydlel, také pracoval. Začínal pokusy na sobě, a pokud experimentoval na zvířeti, lze z jeho zápisků vyčíst, jaké pomůcky k experimentu potřeboval a jak experimentální zvíře fixoval (nebyla totiž anestezie a nebyly ani etické komise).

Vnímáme-li klinickou medicínu jako soubor diagnosticko-léčebných postupů, je nepochybné, že jsou lemovány vědeckými objevy. Kdo jsou oni objevitelé? Jsou to ti, kteří ve dne v noci stojí u lůžka nemocných? Kteří se svými kolektivy musejí „vyrobit“ určitý počet bodů pro pojišťovny? Moje odpověď je, že málokdy. Vzpomínám na jednoho z nositelů Purkyňovy ceny, se kterým jsem o problematice klinické medicíny po operaci jeho manželky mluvil. Řekl: „Hlavním úkolem vás, akademických učitelů, je dokonalá péče o ty nejkomplikovanější nemocné a povinnost učit to ty mladé.“ Pokud jde o vědu, vzpomínám také na svůj pobyt na chirurgické klinice v Uppsale, kde byly dva týmy střídající se u lůžka nemocných a v laboratoři po třech měsících.

Jaké vědy jsou schopni kliničtí pracovníci u nás? Musejí vědecky pracovat, aby získali pedagogické tituly, a musejí svou práci kvantifikovat počtem publikací. Ty jsou rozhodující. Stačí se podívat do našich časopisů, přemýšlet o vědě a číst články prezentující zkušenosti pracoviště či přehledy literatury. Ano, pamatuji docenta chirurgie, vědce, který věděl o cytokinech tolik jako žádný chirurg na fakultě, ale vedení pracoviště ho nestavělo ani jako vedoucího noční služby, zřejmě s obavami, že by akutní chirurgickou problematiku nezvládl. Mnoho let jsem byl členem grantových komisí a naprostá většina žadatelů chtěla nakoupit techniku, kterou viděli v zahraničí, a prosadit její často pionýrské využití u nás doma. I za to jim patří náš vděk.

Jak je to s chirurgií? Ta je, jak název oboru říká, oborem manuálním. V naší zemi je málo pracovišť zabývajících se experimentální chirurgií. Experimentální práce není ohraničena striktní pracovní dobou a není cestou k snadnému získání různých titulů, jak říká profesor Třeška. Jenže žijeme v jakési titulománii, kdy i zaměstnanci Akademie věd mají zájem o pedagogické tituly docenta či profesora. Ostatně fakulty mají problémy s obsazováním těchto míst, samozřejmě v různých oborech je to různé. Převládající feminizace medicíny tuto situaci do jisté míry komplikuje. Příkladem může být prestižní interní klinika mající deset profesorů, mezi kterými není ani jedna žena. Že v naší zemi není ani jedna profesorka chirurgie, jistě nepřekvapí.

K zisku výše uvedených titulů je však třeba vědecky pracovat a publikovat. Že k opravdové vědecké práci obecně na fakultách nejsou podmínky, není třeba připomínat. Kolik klinických pracovníků využívá „sabatikl“? Stačí se podívat do historie, která neznala dnešní kvantifikaci vědy. Velcí čeští chirurgové by počtem svých publikací ani nehabilitovali (prof. Maydl 10 publikací, prof. Jedlička 7). I v jejich době existovaly německé, anglické a americké chirurgické žurnály. Tito muži šířili světlo chirurgického poznání zejména v české kotlině využívajíce Časopis lékařů českých. Přemýšlel někdo o moderní čínské medicíně? Každý šestý obyvatel planety je Číňan. Kolik čínských článků v prestižních medicínských, tedy impaktovaných časopisech jsme četli? Máme právo pohlížet skepticky na úroveň čínské medicíny a jejich vzdělání? Mají tam vůbec docenty a profesory?

Vím, že touto úvahou nic nezměním. Přál bych si pouze, aby se jeden z mých mladších kolegů, který nedávno obhájil titul Ph.D., nebyl dozvěděl od svých dcer, které neuměly psát a něco si večer čmáraly pod stolní lampou na papíře, že píší „články“, jak to viděly během večerů, kdy je on psal doma.

prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.


Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Pacient na antikoagulační léčbě v akutní situaci
nový kurz
Autoři: MUDr. Jana Michalcová

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Uroinfekce v primární péči
Autoři: MUDr. Marek Štefan

Roztroušená skleróza a plánování těhotenství
Autoři: MUDr. Radek Ampapa

Alergenová imunoterapie v léčbě inhalačních alergií
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se