Jak si má chirurg udržet vedoucí postavení při mezioborové spolupráci v medicíně

(Předneseno na Kostlivého dni v Bratislavě dne 1. 12. 2006)

Po vlastních padesátiletých zkušenostech v čs. chirurgii a po uvážení vlivů, které v současném českém zdravotnictví převládají se pisateli zdá, že jsou jen dvě cesty k tomu, aby si chirurg získal a udržel vedoucí postavení v mezioborové spolupráci s ostatními medicínskými obory. Ta první cesta známá ještě z nedaleké minulosti, ale dosud bohužel stále existující a organizátory respektovaná, je cesta získání vlivu nejdříve na řízení čehokoliv ve zdravotnické organizaci a poté i na vlastním chirurgickém pracovišti. V minulosti to byly hlavně vlivy politické, sítě kamarádských konexí a přátelství s jinými a výše postavenými pracovníky ve zdravotnictví i mimo ně, která se navazovala u chutného moku a na společenských setkáních. Svolávaly je obvykle organizace, které měly jen okrajovou souvislost s výkonnou nemocniční nebo poliklinickou medicínou.

Zvyk a setrvačnost jsou bohužel faktory, které ve společnosti působí i tehdy, kdy se již zdá, že sítě kamarádství založeného na vlastním prospěchu se potrhaly a přestávají existovat. Nemylme se ale, protože praxe, která ve zdravotnictví byla po dlouhých 42 let ještě úplně nezmizela. Dostává jen jinou tvář podle toho, k jakému proudu se připojují noví kolegové a také podle toho, jaký vliv na ně mají a co jim radí starší a světa znalí lékaři.

Dnes jsme svědky toho, že i mezi mladou zdravotnickou generací vítězí nad rozumem a medicínskou účelností vzájemné společenské známosti a konexe. Vidíme to v nejrůznějších organizacích, které o zdravotnictví a o odměňování za jeho služby rozhodují a setkáváme se s touto praxí i na tzv. výběrových řízeních, která zhusta nejsou výběrem, ale jen potvrzením toho, co již bylo někde a někým rozhodnuto a je jen třeba ušít tomu kabát z demokratických principů. To je tedy ta první a dobře známá cesta k tomu, aby se odborníci kterým svítí trocha naděje, dostali bez velkých potíží a hlavně s minimálním vlastním úsilím na místa rozhodujícího vlivu.

Ale aby zde nezněla jen stížnost na to, co kdysi bývalo dokonce zákonem a co dodnes v trochu odlišnější formě ještě přetrvává, je třeba se zmínit i o druhé cestě, která rovněž vede k dosažení vytčeného cíle. Ta je ale obtížnější a nelze po ní kráčet bez pracovních zásluh. Tato druhá cesta je u chirurgů méně oblíbena, neboť je pomalejší a vyžaduje od všech, kteří ji nastoupí trpělivost, ideovou zásadovost a odvahu.

Chirurgové, kteří se pro ni rozhodnou musí být vzdělanými, klidnými a důslednými koordinátory práce druhých, musí být informováni o všem o čem se svými kolegy jednají, musí postupovat vstřícně, být zdvořilí ke spolupracovníkům, ukázat rozvahu a ohleduplnost. Řízení kolektivu chirurgů a chirurgických spolupracovníků není jen rozdělování úkolů a přikazování, ale také umění naslouchat kolektivu, průběžně usměrňovat názory kolegů, razit nové myšlenky a postupy, dbát na pořádek a přesnost dokumentace, opakovat pokusy, nedat se odradit neúspěchy, pátrat po příčinách selhání a neváhat začínat znovu a třeba i jinak nelze-li uspět. Mluvit pravdu, nepodvádět, solidně vykazovat, nezrazovat spolupracovníky, přijímat kritiku a poučit se z ní, mít dobrou náladu, nadšení pro práci a být důsledný ve veškerém počínání je neoddiskutovatelnou podmínkou. Kdo bude odvážný a trpělivý má velkou naději, že bude i kolektivem uznáván a respektován a že se stane přirozeným vůdcem těch, kterým radí a v jejichž práci věří a dovede ji i chválit.

Miloš Hájek