Dějiny hydroterapie


History of hydrotherapy

The article deals with the history of hydrotherapy from ancient times to the present. It summarizes the basic ideas of Hippokratés, Asklépiadés and Celsus and after declining interest in hydrotherapy in the Middle Ages names the personalities of modern times. Special attention is paid to doctor Ján Karol Lübeck, Vincenz Priessnitz and Sebastian Kneipp. V. Priessnitz elaborated therapy of 28 acute diseases and elevated hydrotherapy to a worldwide level; treatment of S. Kneipp was mainly based on cold water and promoted hardening and a healthy lifestyle. Hydrotherapy has its place in the modern balneology.

Keywords:

hydrotherapy – history of hydrotherapy – V. Priessnitz – S. Kneipp


Autoři: D. Tesařová
Působiště autorů: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, n. o. ;  Detašované pracoviště Praha ;  Vedoucí: doc. ThDr. David Tonzar, Th. D., dr. h. c.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2021; 101(1): 52-55
Kategorie: Historie/aktuality

Souhrn

Článek se zabývá dějinami hydroterapie od doby antické po současnost. Shrnuje základní myšlenky Hippokratovy, Asklépiadovy a Celsovy a po poklesu zájmu o hydroterapii ve středověku jmenuje osobnosti novověku. Zvláštní pozornost je věnována lékaři Jánu Karolu Lübeckovi, Vincenzu Priessnitzovi a Sebastianu Kneippovi. V. Priessnitz propracoval terapii 28 akutních nemocí a pozvedl hydroterapii na celosvětovou úroveň; léčba S. Kneippa byla založena hlavně na léčbě studenou vodou a propagovala otužování a zdravý životní styl. Hydroterapie si zachovala své místo i v soudobém lázeňství.

Klíčová slova:

hydroterapie – dějiny hydroterapie – V. Priessnitz – S. Kneipp

ÚVOD

Hydroterapie, slovo pocházející z řečtiny (ύδρο = „související s vodou“ a ϑεραπεία = „služba“ (1), znamená vodoléčbu, tedy druh fyzikální léčby, při níž se jako „léčebný prostředek používají vodní koupele a střiky různé teploty“ (2). Dějiny hydroterapie spadají již do doby antického starověku, kdy jsou terapeutické účinky vody uznávány některými učenci také i v širším pojetí, tedy nejen při jejím vnějším použití, ale i při použití vnitřním. Článek se zabývá významnými osobnostmi tohoto oboru až po současnost.

DĚJINY HYDROTERAPIE

Prvním, kdo se začal zabývat účinky vody při léčbě nemocí, byl Hippokratés (*460 př. n. l.), nejvýznamnější řecký lékař, který ve svém díle „O užívání tekutin“ (De humidorum usu – Пερὶ ύγρῶν χρήσιος) (3) píše, že voda uvolňuje křeče, strnulou šíji, tiší bolesti uší, očí a podobné bolesti a polévání hlavy a ostatních částí těla podporuje spánek (Hipp. I, 2, 118). Koupele v teplé mořské vodě jsou užitečné v případě svědění, při popáleninách a odřeninách je však užití mořské vody zakázáno (Hipp. III, 1, 127). Polévání množstvím studené vody prospívá při zánětech kůže, otocích a bolestech kloubů (Hipp. VI, 2, 132), studená voda zastavuje krvácení (Hipp. VI, 6, 136). Teplá voda zvláčňuje kůži, odstraňuje bolesti hlavy a pomáhá při zlomeninách kostí (Hipp. VI, 6, 135).

Hippokratés si velmi cenil vodoléčby a byl první, kdo popsal základní hygienická pravidla a zaznamenal poučky o vlivu teploty vody na organismus člověka. Sledoval frekvenci pulzu a dýchání v koupelích o různých teplotách a objevil, že při koupeli v příjemně teplé vodě se nezvyšuje frekvence srdečního tepu ani dýchání, spíše dochází k jejich poklesu, což je zvláště nápadné u osob, které před koupelí měly tepovou frekvenci a frekvenci dechu nepřirozeně vysokou, což platí stále (4). Hippokratovy metody koupelí, polévání či otírání šířili pak jeho žáci a následovníci.

Ve starověkém Římě se těšila vodoléčba značné pozornosti. Zastánci studených koupelí byli především slavný Asklépiadés z Prusy, který připojoval ke svým léčebným plánům také hudbu, procházky, jízdu na koni, hru a dietu, a jeho žák, propuštěný otrok Antonius Musa, jenž prý svou terapií studenou vodou vyléčil císaře Augusta (5). Studenou i teplou vodu nejen k vnějšímu, ale i k vnitřnímu použití propagoval ke specifickým léčebným účelům encyklopedista Aulus Cornelius Celsus ve svém spise De medicina – pití studené vody doporučoval např. ke zlepšení trávení, vypít vlažnou nebo teplou vodu před jídlem je naopak účinné pro vyvolání zvracení (6). Studenou vodu používali také další lékaři, jako např. Charmis z Massilie, Agathinus z Lakedaimonie, Archigenés ze Sýrie, Herodot z Říma, který se speciálně zabýval lázněmi v teplém písku s následným ponořením do studené vody, Aretaeus z Kappadokie, Antyllus a Caelius Aurelianus z Numidie i Galénos.

Ale jako všechny obory lidské činnosti zaznamenávají v historii vzestup a pokles, bylo tomu tak i u hydroterapie. K poklesu zájmu o hydroterapii došlo ve středověku. Vyhnout se zcela koupání platilo ve středověku za výraz náboženské zdrženlivosti – zvláště zbožní asketi, jako např. sv. Antonius, se nikdy nekoupali a někteří členové řádu se mohli koupat jen dvakrát do roka, a to na Vánoce a na Velikonoce (7). Středověk se od užívání studené vody odklonil i v náboženských úkonech, kdy se např. místo ponořování novorozenců do studené vody při křtu začalo koncem 13. století používat prosté polití týlu hlavy křtěného svěcenou vodou, což se udrželo dodnes (4). Teprve křižácké války přispěly k návratu ke koupání a jeho všeobecnému rozmachu. Křížoví rytíři přinesli z Orientu jemnější mravy, a tak se začalo opět se více koupat. Mít na svém hradě či zámku místnost ke koupání se stalo známkou vysokého životního standardu (8). Koncem středověku tak bylo používání teplých očistných a léčebných koupelí obnoveno a do léčby se vrátilo i používání studených vod.

Ze 16. století pochází zpráva o studené koupeli s terapeutickým vlivem v Krauchtalu ve švýcarském kantonu Glarus (9). Chirurg Paré doporučoval studenou vodu pro vymývání ran i zlomeniny a zkušenosti s použitím studené vody mělo v 16. a 17. století dalších 20 lékařů (10). Novou éru rozvoje vodoléčby však zahájili na přelomu 17. a 18. století angličtí lékaři Floyer a Currie, v Německu pak lékaři Hahn a Hufeland.

Sir John Floyer (1649–1714), jeden z prvních, kdo napsal učebnici vodoléčby, obhajoval koupání v řekách, což považoval za účinný prostředek při horečce a profylaxi nesčetných nemocí (11). James Currie (1756–1805) založil v Anglii léčení vodou na vědečtější bázi, a to tím, že vyšel ze svých četných měření teploty (12). Pod vlivem Floyera viděli slezští lékaři dr. Siegmund Hahn (1664–1742) a jeho syn ve vodě téměř univerzální lék a propagovali jednak pití velkého množství pramenité vody, jakož i časté koupele ve studené vodě. Syn Johann Siegmund Hahn (1696–1773) došel k závěru, že studená voda léčí všechny nemoci nebo je alespoň může zmírnit (13), Christoph Wilhelm Hufeland, který vyhledával vždy nové léčebné metody, doporučoval koupání ve studené řece proti veškerým nemocem jeho generace (14).

Na Slovensku na přelomu 18. a 19. století působil v oblasti hydroterapie také rodák z Pezinku, lékař Ján Karol Lübeck. Ve svém díle zaznamenal, že „teplá voda ulevuje bolestem, způsobuje celkové zklidnění a uvolňuje svalové křeče“ (4), a potvrdil známé zkušenosti z účinků teplých a vlhkých obkladů na bolestivé lokální záněty. Co se týče používání chladné vody k posílení organismu, odvolával se na starověké Sparťany; popsal však i kontraindikace procedur a zvláštní kapitoly věnoval kontraindikacím u plicní tuberkulózy (4).

Moderním „znovuobjevitelem“ vodoléčebné metody v českých zemích se však stal Vincenz Priessnitz, který pozvedl hydroterapii na celosvětovou úroveň a měl řadu pokračovatelů.

Vincenz Priessnitz (1799–1851) se narodil jako nejmladší ze šesti dětí majitele zemědělské usedlosti v Gräfenbergu ležícího nedaleko okresního města Freiwaldau (nyní Jeseník) a v Gräfenbergu – na místě rodičovského domu – začal v roce 1822 budovat první lázeňský dům, který se v dalších letech rozšiřoval, až se stal místem setkávání nemocných z celého světa.

Priessnitz se domníval, že nemoci vznikají působením špatných nebo ostrých šťáv a že je třeba špatné šťávy z těla odstranit a nahradit dobrými. Tento proces může podle jeho mínění ovlivnit pouze studená voda vyskytující se v přírodě, která vyvolává v těle teplo (15). Základem Priessnitzovy metodiky bylo proto užití pramenité vody z oblasti Gräfenbergu v různých teplotách a formách. Zda k tomu přispěla lékařská praxe rodiny Hahnových, je předmětem diskuzí.

Priessnitz používal studenou vodu jak zevně (jako celkové koupele nebo polokoupele, sprchy, studené obklady a intenzivní potní kúry), tak i k pití. Voda čistí žaludek a posiluje ho a tím přispívá k trávení a rozšíření podstatně lepších šťáv (16), chladící obklady jsou používány místně při zánětech, bolestech hlavy, revmatických bolestech a krvácení (17). Priessnitz propracoval terapii 28 akutních nemocí, k nimž patřily např. křeče srdce, vodnatelnost hrudníku nebo břicha, mrtvice, astma, zápal plic, zánět jater, zánět žlučníku, zánět mozku, ledvinná kolika, cholera, záškrt, chřipka, spalničky, mor, spála, neštovice, tuberkulóza, tyfus, malárie aj. (18). Ve srovnání s Aulem Corneliem Celsem (viz výše) tak užíval u některých nemocí, jakými jsou vodnatelnost, astma, cholera nebo tuberkulóza, vody studené namísto vody teplé.

Priessnitzova hydroterapie je nevědecká, založená na zkušenosti. Priessnitz nebyl vědec, a proto nemohl ani žádné vědecké dílo zanechat. Napsal pouze knihu „Familien Wasserbuch“ (Rodinná kniha o vodě), jež byla psána pro rodinu a pro ty, kteří se vyznají v gräfenbergské kúře. Tato kniha zachovaná v rukopise Priessnitzovy dcery Sofie je v literatuře neznámá a její význam zdůraznil až u příležitosti 200. výročí Priessnitzova narození ve slavnostní přednášce na konferenci v Überlingenu v září 1999 dr. med. J. Rohde (19).

V čem tedy spočívá Priessnitzův význam v historii lékařství a v historii hydroterapie? Tento význam a Priessnitzův přínos shrnul Miroslav Hofmeister ve své knížce „Vyprávění o vodním doktorovi“ slovy: „Jeho význam tkví v tom, že v etapě lékařství, kdy universitní kruhy pochybily, když zanedbávaly studium a praxi hydrotherapie, počal – řídě se empirií – vynalézavě a tvořivě rozvíjet techniku vodoléčebné metodiky. Jeho význam tkví v tom, že vyvoláváním rozsáhlého konfliktu a diskuse s oficiálním lékařstvím donutil vlastně universitní lékařství, aby se zevrubně zabývalo hydrotherapií“ (20). A tak, i když Priessnitz sám nic nepublikoval, našel řadu žáků a epigonů, kteří jeho činnost zpopularizovali.

Téměř o generaci později působil v oblasti hydroterapie katolický farář Sebastian Kneipp (1821–1897), opět léčící laik, který se však od samého začátku orientoval na spolupráci s lékaři a který také sám publikoval. Jeho stěžejními díly byly knihy „Meine Wasserkur“ (Léčení vodou) (21) a „So sollt ihr leben“ (Jak žíti) (22).

Kneipp se při léčení opíral hlavně o léčbu studenou vodou, ale netrval tak přísně na tvrdé proceduře studenou vodou s dlouhou dobou aplikací jako jeho předchůdci. Studenou vodu používal na krátkou dobu, obzvláště při polévání, a v případě, že nemocný nesnesl tento způsob, přecházel k našemu mírnému způsobu léčení (23).

Léčbu vodou doporučoval k vnější terapii shodně jako Celsus při bolestech hlavy, zánětech očí a kloubů, vodnatelnosti, krvácení, dně, epilepsii, vyrážkách a strnulé šíji; rozdíly v pojetí obou autorů nacházíme pouze u léčby astmatu a tuberkulózy. Sebastian Kneipp byl propagátorem a reformátorem otužování a zdravého životního stylu, když doporučoval chodit naboso, chodit naboso v mokré trávě, ve studené vodě, po mokrém kamení, v čerstvě napadlém sněhu apod. (24). Jeho učení se tak stalo součástí největšího německého hnutí týkajícího se zdraví.

ZÁVĚR

V článku jsme se pokusili charakterizovat základní myšlenky osobností, které se zapsaly do dějin hydroterapie od doby antické až po 19. století. Zvláštní pozornost je věnována Vincenzu Priessnitzovi a Sebastianu Kneippovi. Ve 20. století ztrácely přirozené léčebné prostředky s objevy ve farmakologii a s novými chirurgickými metodami celosvětově na významu. Hydroterapie si však zachovala své místo i v soudobém lázeňství.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00 Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz


Zdroje

  1.   Pape W. Griechisch – deutsches Handwörterbuch. Díl II. 3. vyd. Braunschweig: b. n., 1884; 1173. Díl I. 3. vydání. Braunschweig: b. n. 1880; 1199.

  2.   Kolektiv autorů. Ilustrovaný encyklopedický slovník. Díl III. Praha: Academia, 1982.

  3.   Hippocrate. Пερὶ ύγρῶν χρήσιος. In HIPPOCRATE. Díl VI. Paris: Socièté d’édition „Les belles lettres“ 1972.

  4.   Jandová D. Balneologie. Praha: Grada Publishing 2009; 3.

  5.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 46.

  6.   Tesařová D. Hydroterapie u A. Cornelia Celsa. Čas. Lék. čes. 2020; 159(6): 233–235.

  7.   Křížek V. Kulturgeschichte des Heilbades. Leipzig: b. n. 1990; 21.

  8.   Křížek V. Kulturgeschichte des Heilbades. Leipzig: b. n. 1990; 64.

  9.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 49.

10.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 51.

11.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 53.

12.   Křížek V. Kulturgeschichte des Heilbades. Leipzig: b. n. 1990; 108–110.

13.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 58.

14.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 60–61.

15.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 149.

16.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 144.

17.   Helfricht J. Vincenz Priessnitz (1799–1851) und die Rezeption seiner Hydrotherapie bis 1918. Ein Beitrag zur Geschichte der Naturheilbewegung. Abhandlungen zur Geschichte der Medizin und der Naturwissenschaften. Heft 105. Husum: Matthiesen Verlag 2006; 139.

18.   Kočka M, Kubík A. Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel. Štíty: Pavel Ševčík – VEDUTA 2006; 144.

19.   Kočka M, Kubík A. Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel. Štíty: Pavel Ševčík – VEDUTA 2006; 86.

20.   Hofmeister M. Vyprávění o vodním doktorovi. Život Vincence Priessnitze a jeho boje za nové léčebné metody. Olomouc: Krajské nakladatelství 1956; 26.

21.   Kneipp S. Léčení vodou. Přel. J. Ježek. Plzeň: Progress 1991.

22.    Kneipp S. Jak žíti. Rady a pokyny zdravým i nemocným, aby prostě, rozumně žili a přirozeně se léčili. Přel. J. Ježek. Plzeň: Progress 1991.

23.   Kneipp S. Léčení podle Kneippa. Vizovice: Nakladatelství Lípa 2008; 8.

24.             Kneipp S. Léčení podle Kneippa. Vizovice: Nakladatelství Lípa 2008; 11

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 1

2021 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se