Před 140 lety se narodil prof. PhDr. et MUDr. Vojtěch Suk, DrSc. (1879–1967), zakladatel Přírodovědeckého ústavu v Brně


Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2019; 99(4): 184-186
Kategorie: Aktuality/historie

Brněnský antropolog světového jména prof. MUDr. Vojtěch Suk, DrSc. se narodil 18. září 1879 v Praze v rodině obchodníka. Základní školní vzdělání absolvoval v Praze, vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a roku 1910 zde obhájil titul PhDr. Vzdělání získal také na zahraničních univerzitách (Bologna, Curych). V Praze pracoval mj. u profesora Jindřicha Matiegky na Antropologickém ústavu Univerzity Karlovy (1914–1915, 1918–1922) a v Paedo­logic­kém ústavu hlavního města Prahy. V roce 1919 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze („Chrup školní mládeže pražské s hlediska anthropologického“). V roce 1922 dokončil studia medicíny rovněž na pražské lékařské fakultě. V roce 1923 byl jmenován mimořádným a v roce 1929 řádným profesorem antropologie a etnologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1923 založil v Brně Antropologický ústav Přírodovědecké fakulty.


Ve svých biografických vzpomínkách uvádí (8): „Od malička jsem toužil poznat cizí kraje, vidět cizí svět, exotický svět, čím divočejší, tím lepší, a hlavně se dostat na místa, kde ještě nikdo nebyl, anebo při nejmenším, kde jich před tím bylo málo. Proto jsem sbíral a četl kdejaký cestopis a sbíral například mapy Nové Guiney, jež byla tehdy jedna z nejméně známých zemí světa. A dále bylo odmalička mým přáním být lékařem-cestovatelem, takovým, co jezdí k pacientům na koni, v noci a bouři, tedy pěstovat divokou medicínu, jak se tomu říká v Americe, a ne jen psát recepty. Nebyla v tom pouhá touha po dobrodružství. Pokud se pamatuji a pokud mám záznamy, chtěl jsem vždy sbírat rostliny, zvířata, kameny a vidět lidi. Od dětství jsem vše podnikal se svým skoro o dva roky mladším bratrem Antonínem, se kterým jsme společně sbírali přírodniny a založili sbírku. Patrně z roku 1891 jsou moje zcela nesouvislé poznámky z výletů do botanické zahrady tehdejší německé university v Praze. Na Rožmitálsku jsme se pokusili poprvé střílet z pušky malé ráže – flobertky. V naší představivosti bylo střílení jedním z nejdůležitějších zaměstnání cestovatele, a tomu jsme se časem naučili oba dobře. O několik let později jsme si koupili knížku Vycpávání ptáků a savců, podle které jsme se učili stahovat a vycpávat malá zvířata, většinou polní myši a veverky, a pak malé ptáky, hlavně vrabce. Samozřejmě jsem chytal motýly, naučil jsem se je správně usmrcoval, složené uschovávat, později opatrně napařovat a pak napínat na rámec. Z knížek jsem se dozvěděl, že v tropech se vše lehce kazí, a že je nejlépe sbírky zaletovat do plechovek, tak jsem se tomu rovněž naučil. A ještě jedné věci jsem se záměrně, abych mohl cestovat, učil, a poctivě učil, angličtině.

Nejtěžším úkolem v oněch dávných dobách předválečných bylo naučit se pro cestovatelské účely pravému zálesáckému životu, tj. táboření, vaření a nocování v lesích. Již kolem roku 1896 jsme se o to několikrát pokoušeli, ale s nevalným úspěchem. Pro uskutečnění této naší snahy byl zejména u mne rozhodující oporou a vůdčí hvězdou život našeho afrického cestovatele Dr. med. Emila Holuba. Jako třináctiletý chlapec jsem viděl dr. Holuba v Praze roku 1892 na výstavišti, kdy měl onu krásnou, velikou, nezapomenutelnou výstavu. Tyto chlapecké dojmy z Holubových cestovatelských zážitků spoluurčily zaměření mého vysokoškolského studia, které bylo jinak dlouhé, protože bylo několikrát přerušeno pro neutěšené hospodářské poměry mých rodičů.

Patřil jsem k oněm studentům, kteří navštěvují hodně přednášek a všechno si zapisují do sešitů. V letech 1905 až 1910 jsem studoval v Curychu, kde jsem navštěvoval přednášky, cvičení a laboratoře jak na lékařské fakultě, tak i na fakultě filosofické a fakultě přírodovědecké. Poslouchal jsem a pilně studoval lidskou anatomii a fysiologii, v letech 1905–1911 jsem pracoval v anatomickém ústavu, dělal voskové modely embryologické a preparáty anatomické, poslouchal jsem sanskrt a čtení o psychologu a filosofu Tetensovi. Samozřejmě také zoologii, srovnávací anatomii i všeobecnou botaniku jsem pilně studoval, a už tehdy jsem psal na různá místa do světa, abych získal zaměstnání při některém exotickém muzeu. Hlavní můj zájem se soustředil na antropologii a etnologii. Přitom jsem stále pěstoval angličtinu a k tomu cíli i hodně boxoval s anglickými a americkými mladíky, kterých bylo ve Švýcarsku hodně.

V roce 1911 jsem ukončil svá vysokoškolská studia ve Švýcarsku doktorátem z antropologie a shodou mnoha okolností jsem potom odešel do Bologne v Itálii, kde jsem v letech 1911/1912 byl asistentem znamenitého italského antropologa Fabio Frasetta, který se především zabýval antropologií kosterních nálezů. Prázdniny roku 1912 jsem strávil putováním po horách Apeninských, po Istriii a Dalmácii, sbíraje některé druhy měkkýšů pro soukromého sběratele.

V roce 1911 byl velký mezinárodní kongres antropologický v Ženevě, a tehdy jsem se dozvěděl, že pro kterési americké muzeum se hledá mladý člověk, který by sbíral v Africe určité předměty a zhotovoval sádrové odlitky, jakož i provedl větší šetření antropologická na domorodém obyvatelstvu v Bantu, Hotentotech a Křovácích. Tím hledajícím mužem byl dr. Aleš Hrdlička. V Praze mne dr. Hrdličkovi doporučil prof. Jindřich Matiegka a prof. Vítězslav Janovský, významný člen prvního českého sboru lékařské fakulty Karlovy university. Počátkem roku 1913 jsem byl skutečně pro tento úkol vybrán a hned jsem odjel do Londýna a odtud do jižní Afriky.“

Putování po jižní Africe předčasně ukončilo vypuknutí první světové války. Jako rakouský příslušník byl Vojtěch Suk označen jako „undesirable foreigner“, nejdříve zajat a pak vypovězen ze země a poslán italskou lodí z Mombasy do Janova, odkud se poté přes Itálii a přes Švýcarsko vrátil do Prahy. Své působení a zážitky v Africe později barvitě vylíčil a doplnil fotografiemi (8).

Další výzkumnou a dobrodružnou cestu v letech 1926–1927 vylíčil Vojtěch Suk již jako profesor antropologie v Brně. Opět jej nechme vyprávět: „Studium lidských ras přivedlo mne jako antropologa na brněnské universitní stolici tohoto oboru k používání nových badatelských metod a jednou z nich byla metoda sérologická. K provádění pokusů jsme proto sháněl lidskou krev i z příslušníků jiných ras než evropských, a tak např. v Košicích jsem získal pro ten účel krev cikánů. To mne však neuspokojovalo, neboť jsem potřeboval krev ze skupin hodně izolovaných a k tomu účelu se mi zdálo nejvhodnější zvolit Eskymáky. Hledal jsem proto příležitost k nejhospodárnějšímu opatření tohoto krevního séra, poněvadž na podnik úplně samostatný bych nikdy nebyl sehnal dostatek prostředků. Ze svých dřívějších cest jsem znal různé misijní společnosti. Dostal jsem se do styku s biskupem Moravské církve Arthurem Wardem v Londýně. Bylo ujednáno, že budu bezplatně poskytovat lékařskou pomoc všem obyvatelům na pobřeží severního Labradoru a že Moravští bratři mně k tomu opatří vše potřebné, včetně mé dopravy na toto pobřeží a zpět do Anglie. V létě 1926 jsem odjel přes Londýn do Kanady na Severní Labrador, kde na pobřeží asi tisíc kilometrů dlouhém jsem pracoval jako lékař tamních Eskymáků, u tamních bílých a smíšených osadníků, jakož i u Indiánů Naskopí, pokud se z vnitrozemí dostali na pobřeží. Přitom jsem se počal prakticky zabývat patologií lidských plemen, které jsem se pak napořád věnoval. Samozřejmě poskytovala moje praxe nejlepší příležitost získat dostatečné množství vzorků krve zdravých, nesmíšených Eskymáků; z krve jsem pak připravil sérum, které jsem pak dobře vysušené dovezl domů pro své sérologické pokusy.

Práce lékařská, tak zásadně rozdílná od poměrů domácích, vyžadovala všech sil tělesných i duševních. Je velice poučné všimnouti si blíže, o jaké choroby zde šlo. Tak z celého počtu 428 lékařských porad připadalo na oční choroby 109, tedy celá čtvrtina, z toho ponejvíce na zastaralé záněty okrajů víčkových, a pak na onemocnění spojivky, u Eskymáků neobyčejně časté, na pterygium. Pterygium jest na severním pobřeží Labradoru tak hojné, že sotva najdeme jen poněkud staršího člověka, abychom při prohlídce neobjevili ve štěrbině oční pterygium, byť i nepatrné; jest zajímavé, že bylo ještě častější u žen než u mužů. V četných případech přesahovalo daleko za rohovku, zastiňujíc tím i zornici. Při odstraňování postupoval jsem podle Sokalskiho, neboť je to zákrok velmi jednoduchý. Ve vnitřním koutku na basi pterygia jsem celý novotvar opíchl a podvázal jemným stehem, abych podchytil všechny cévy, obyčejně probíhající paralelně ve směru štěrbiny oční. Druhý steh pak jsem založil až na limbu rohovky, kdež jsem taktéž výhonek přesahující na rohovku jemným stehem podebral, mezi stehy pak jsem celý útvar zdvihl a odstranil. Jistě je to maličkost pro kliniku, ale pro nás to byl někdy velice nesnadný úkol, když nebylo ani vhodné místnosti s dobrým světlem ani dosti místa na plotně misionářské, abych tam vyvařil své nástroje. Mnohdy také nebylo tlumočníka, aby pacientům vysvětlil, jak se chovat.

Mezi malými zákroky lékařskými zabíraly důležitou položku nemoci zubní. Na případy pokročilé, mimo dosah mých nepatrných znalostí v konzervativním léčení, zbývaly jen kleště. Celá má cesta podél labradorského pobřeží byla poseta zuby, a sice vždy zuby převážně bílých osadníků, kteří měli snad nejhorší chrup mezi mnoha tisíci případů, jež jsem viděl v několika dílech světa u lidí různých plemen. Eskymáci naopak vynikali krásným, silným chrupem a jen v ojedinělých případech nalezl jsem v ústech eskymáků řídký případ kazu.

Ve svých sbírkách mám několik odlitků chrupu eskymáckých žen, mezi nimi jeden patřící ženě asi čtyřicetileté, bez nejmenší stopy kazu, avšak korunky všech zubů byly do té míry obroušeny, že byly téměř srovnány s okrajem dásní a ona pacientky, jež přišla do ordinace jen s pterigiem, si na zuby nijak nestěžovala. Skoro všechny eskymácké ženy mají chrup takto obroušený, jelikož stále žvýkají tulení kůže, aby změkčily okraj a tím umožnily šití, čehož zejména potřebují, když šijí boty. Také kajaky spravují tímto způsobem.

Abych získal přehled o rozšíření tuberkulózy na pobřeží, prováděl jsem u všech dětí zkoušku tuberkulinem podle Pirqueta. U 51 čistokrevných dětí eskymáckých nalezl jsem 9,8 % pozitivních reakcí, kdežto u 32 dětí bílých, polobílých a jiných odstínů nalezl jsem 56,2 % s pozitivní reakcí. Tuberkulóza je vlastnímu obyvatelstvu domorodému chorobou novou a pro ně vždy a velice rychle zhoubnou.

Nejhorší metlou eskymáckého pobřeží byla chřipka, jež řádila jako černá smrt, kosíc mladé i staré, silné i slabé, ne po desítkách, ale po stech. Nezapomenu na pohled, který nám skýtala stanice Okak. V kdysi největší a také nejvýnosnější stanici v mohutné misijní budově bydlelo kdysi i několik rodin misionářských s několika bratry pomocníky. Když přišla první světová válka, lékař onemocněl a odešel a již nebyl nahrazen jiným. Po válce přišla v roce 1918 známá pandemie chřipková, jež zničila celou osadu Okak, v níž zemřelo několik set obyvatel. Jedinou památkou po nich jsou po obou stranách zátoky rozsáhlé hřbitovy s malinkými bílými křížky, upomínající na hromadné hřbitovy válečné.“

Po návratu do Brna pracoval dále jako profesor Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ve školním roce 1932/1933 byl děkanem fakulty, v dalším školním roce proděkanem. V roce 1937 pobýval v Tripolitanii (dnešní Lybie) a později také na Sardinii. Bohaté zkušenosti z cest a vlastní výzkumné činnosti zúročil při založení a pedagogickém a vědecko-výzkumném rozvíjení brněnského Antropologického ústavu, který se stal moderní institucí bio-socio-kulturní antropologie, respektovanou u nás i ve světě.

Po druhé světové válce vedl též v letech 1946–1948 Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Masarykově univerzitě v Brně. Se svými spolupracovníky, zejména však s nejbližším pokračovatelem svého díla Jindřichem Antonínem Valšíkem (1903–1977), vychoval na Antropologickém ústavu mnoho význačných antropologů. Položil základy výuky plastické anatomie na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

V roce 1954 mu byl udělen Řád práce, v roce 1955 obhájil vědeckou hodnost DrSc. (2).

Ve vědecké práci se zaměřil zejména na sérologický a hematologický výzkum lidských plemen (Zulové v jižní Africe, Eskymáci v Severní Americe), na patologii a na problematiku hygieny a sociálních podmínek ve školách. Zaujímal ostře kritický postoj vůči rasistickým teoriím. Z řady jeho publikací uveďme: Škola a zdraví (1930), Anthropologie, anatomie a pathologie (1931 – zde se zabývá otázkami původu člověka a jeho místem v přírodě), Races and Racismus (1955).

Krátce před druhou světovou válkou napsal protirasisticky laděnou práci Divoši ve střední Evropě: Mythus rasistů o nás (6). Jako autor je uveden Homo ferus, příslušník středoevropských divochů. Titulek německého vydání zněl: Die Wilden Mitteleuropas: Der Mythus der Rassisten. Von Homo Ferus, einem der Wilden Mitteleuropas (7). Spisky vydalo nakladatelství Melantrich roku 1938. Toto dílo nemohlo po okupaci Československa uniknout pozornosti gestapa. Před vyšetřováním zachránil prof. Suka útěk do okresní nemocnice ve Dvoře Králové, kde od roku 1940 do konce války působil jako řadový lékař bez nároku na plat (1).

Posmrtně byla publikována antologie jeho krátkých příběhů pod názvem Po stopách Holubových. Lékařem na Labradoru (8). Přehled Sukových publikací zpracovala Lorencová s Benešem (3). Významné místo zaujímá i s antropologickém slovníku (4).

Vojtěch Suk jako uznávaný představitel antropologie byl členem řady významných odborných společností, např. Královské české společnosti nauk v Praze, Moravskoslezské akademie přírodních věd v Brně, Spolku lékařů v Brně, Československé biologické společnosti, Společnosti proti kožní tuberkulóze, Società Romana di Antropologia v Římě, Royal Anthropological Institute v Londýně, The American Anthropological Association v USA, Institut International ďAnthropologie a Société d’Étude des Formes Humaines v Paříži, Society for Advance of Sciences v Londýně aj. Byl spoluzakladatelem a později čestným členem Československé antropologické společnosti (2). Je jedním z prvních držitelů Pamětní medaile Aleše Hrdličky, která mu byla udělena v roce 1960.

Prof. MUDr. Vojtěch Suk opustil náš svět 8. března 1967 v Brně. Jeho ostatky byly původně uloženy v Choceradech v rodinné hrobce bratra prof. V. Suka Jaroslava, ale v roce 2016 na popud jeho prasynovce Tomáše Černého byla urna s ostatky prof. Suka převezena do Brna a v rámci slavnostní schůze Brněnské pobočky České společnosti antropologické uložena v kolumbáriu brněnského Ústředního hřbitova (1).

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK


Zdroje

1. Drozdová E. Ostatky prof. PhDr. et MUDr. Vojtěcha Suka, DrSc. se po padesáti letech vrátily do Brna. Česká Antropol 2017, 67(1): 5–6.

2. Internetová encyklopedie města Brna. Prof. MUDr. et PhDr. Vojtěch Suk, DrSc. Brno 2018.

3. Lorencová A, Beneš J. Prof. MUDr. et PhDr. V. Suk, DrSc. (1897–1967). Anthropologie 1967; 5(3): 66–69.

4. Malina J, a kol. Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009.

5. Malina J, Novák J. 130 let od narození prof. PhDr. et MUDr. Vojtěcha Suka (1879–1967). Fac Nostra 2009; 64–65: 21–22.

6. Suk V. Divoši ve střední Evropě: mythus rasistů o nás, 2. vydání. Praha: Melantrich 1938.

7. Suk V. Die Wilden Mitteleuropas; der Mythus der Rassisten, von Homo Ferus, einem der Wilden Mitteleuropas. Praha: Melantrich 1938.

8. Suk V. Po stopách Holubových. Lékařem na Labradoru. Brno: Blok 1975.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 4

2019 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se