Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor MUDr Jan Levit – lékař s nešťastným koncem


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2011; 91(8): 494-495
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor Jan Levit, vynikající český chirurg, se narodil 4. června 1894 v Hořicích v lékařské rodině. Jeho otec MUDr. Vít Levit byl také chirurg, známý primář chirurgie v hořovické nemocnici, jeho děd Evžen byl místní oblíbený ranhojič a lékař. Mladý Jan studoval na gymnáziu nejprve v Hradci Králové a pak v Jičíně, kde maturoval v r. 1902.

Po maturitě nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, kde promoval v roce 1908.. Po promoci přišel jako operační elév na pražskou Kukulovu chirurgickou kliniku, v r. 1911 byl zde již sekundářem. Absolvoval studijní cesty do Německa, Švýcarska, Polska, Belgie a Francie.

Po vypuknutí balkánských válek v r. 1912 se přihlásil dobrovolně na pomoc Jihoslovanům. Stal se šéfchirurgem posádkových nemocnic v Niši a Bělehradu. Po skončení bojů v r. 1913 získal místo asistenta na chirurgické klinice. V letech 1914–1916 pracoval v kolínské vojenské nemocnici, v letech 1916–1918 byl šéflékařem posádkové nemocnice v Terezíně a pak v Pardubicích.

V Terezíně mimo jiné ošetřoval a několikrát operoval srbského revolucionáře Gavrila Principa, který zde byl vězněn pro atentát na následníka rakouského trůn Ferdinanda d’Este.

Po skončení I. světové války zůstal na vojně jako přednosta chirurgické záložní nemocnice v Praze - Karlíně. V r. 1921 byl habilitován z patologie a terapie nemocí chirurgických. Ve stejném roce se stal přednostou chirurgického oddělení divizní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Mimo to měl i rozsáhlou soukromou praxi.

V r. 1928 byl jmenován bezplatným mimořádným profesorem válečné chirurgie. V letech 1934–1940 byl přednostou chirurgického oddělení Nemocnice na Bulovce.

Pak přišel nelítostný osud.

Němci obsadili Československou republiku A zřídili zde Protektorát Čechy a Morava. A krátce po okupaci byly vyhlášeny protižidovské Norimberské zákony. Jan Levit měl sice původně židovské předky, ale jeho otec i s matkou přestoupili již před jeho narozením na katolickou víru, mladý Levit dokonce jako chlapec ministroval a později se stal až téměř bigotním katolíkem. Ale podle Norimberských zákonů byl Žid.

Po příchodu Němců, když začalo pronásledování Židů, nějací uličníci mu na plášť přišpendlili cedulku s nápisem ŽID. V r. 1940 byl mu jako primáři zakázán vstup do nemocnice, to byla pro něj těžká rána, dostal po ní cévní příhodu mozkovou a nemohl chodit.

V roce 1942 byl odvlečen do Terezína, zde se jeho zdravotní stav zhoršoval. Sám si diagnostikoval rakovinu, zhubl, byla z něj troska, přesto pracoval v místní vězeňské nemocnici.

V r. 1944 byl odvezen do Osvětimi. Při selekci na rampě si ho údajně vybral dr. Mengele, který, když viděl jeho žalostný fyzický stav – v té době zbyla z Jana Levita tělesná troska s dominující velkou hlavou – přikázal jednomu ze svých esesáků: „Lois, den Schädel will ich haben.“

Lebku měl pak prý ve své pracovně. Přesné datum smrti Jana Levita není známo, ví se jen, že to bylo v roce 1944.

Toto byl jeho stručný životopis.

Ale Levit nebyl jen vynikající chirurg. Měl mnohostranné zájmy. Byl uvědomělý Čech a lokální patriot. Již jako medik byl jednatelem českého studentského spolku Krakonoš v Hořicích. Později, i když sídlil již v Praze, na své rodné město nezapomínal. Pro plánované městské muzeum v Hořicích sbíral množství materiálů. Byly to jednak již historické lékařské nástroje po svém otci i dědovi, upomínkové předměty, řády rakouské, pruské srbské a mnoho dokumentů k historii místní i k historii chirurgie. Pro toto muzeum zakoupil dokonce v roce 1936 i svůj rodný dům na Náměstí Jiřího čp. 164.

Levit s velkou radostí navštěvoval v cizině antikvariáty a vozil odtud bohatou kořist. Zajímala ho historie české chirurgie, Albert, Jedlička, Kukula, Katolický, Nešpor. Jeho největší práce byla Padesát let hořické nemocnice (1939), kde se vyznával z lásky ke svému otci. Separátky této práce nechal rozmnožit a pak je rozdával svým přátelům. Byl i čestným občanem města Hořic a předsedou Kroužku rodáků a přátel města Hořovic Na jeho rodném domě byla pamětní deska s pískovcovým poprsím, pak i nápis Chirurg se zlatým srdcem a hlasem Peruna. Pro hořické občany dělal v Praze, co mohl. Každému poradil v otázkách nemoci nebo pomohl, když šlo o získání trafiky, místo u české policie či v orchestru Čs. filharmonie. Byl nazýván hořickým konzulem v Praze.

Profesor Levit měl mnoho přátel mezi umělci, většinou to byli pacienti, které sám operoval, nebo jejich příbuzní. Jedním z nich byl i herec Vlasta Burian, jehož manželku operoval a která pak za ním dojížděla na kontroly do Hořic. Tyto návštěvy v Hořicích byly spojeny vždy s pěkným pohoštěním. Do návštěvní knihy pak napsal 7. října 1937 Burian této zápis:

Bez oběda se z Hořic nejede, a basta. Nina Burianová, Burian Vlasta!“

A v programu v Burianově divadle se objevil i lakonický aforismus:

Překvapuje mě, že chirurg Levit má doma nerozřezané knihy.“

Málo je známo, že na začátku války jako český vlastenec spolupracoval s generály Aloisem Eliášem a Josefem Bílým, kteří byli pak za stanného práva popraveni.

.Jan Levit by, takřka legendární postavou. Byl skvělý chirurg, pacienti jej milovali, ale neměl v Praze příliš mnoho přátel mezi kolegy. Měl nezkrotnou povahu. Příslovečnými výbuchy zlosti si dokázal znepřátelit kdekoho. Jen to, že byl skvělý chirurg a to, že se staral výtečně o pacienty a o pořádek na oddělení, ho často zachránilo a prošlo mu to, co jiným nikoliv.

Jeho chování k přátelům a spoluobčanům v Hořicích bylo ale diametrálně rozdílné od toho, jak se choval v Praze na svých chirurgických primariátech

Na oddělení přicházel v nečekanou dobu, třeba pozdě večer nebo brzy ráno. Jeho příchod byl smrští pro lékaře i veškerý personál. Jeho konverzační slovník, jak jej vylíčil již dr. Hlaváč – Alarich ve své slavné Medicíně v županu, obsahoval „nesmírné bohatství kyprých obrazů, plných lapidární mohutnosti a nezhýčkaného chlapství“.

Z Alarichových historek o Levitovi vyberu dvě zkrácené ukázky z dob, kdy byl náčelníkem chirurgického oddělené divizní nemocnice.

Jednou profesor Levit vstoupí do operačního sálu. Jeden z ošetřovatelů mu podává přezůvky.

Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš si, že tu chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, tady je operační sál. Já tu nechci cvičit úkroky na tango, ale provádět appendektomii! A nemačkej mi ten nárt, ty můří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl! Tak krucifix, dostanu tu zástěru? Ošetřovatelek je tu jak tiplic, a ony si ty třasořitky myslí, že je tu módní přehlídka.

Já vás poučím, kde jste, vy sykomory! A když mi uvazujete zástěru, vy Vestálko, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatři k vašim povinnostem a k vašim právům teprve ne, vy smuteční vrbo!“

Přivezou pacienta a uloží na stůl. Nahého, odevzdaného. Je to generál intendantury? Nebo štábní kapitán? Nebo profous od divizního soudu? Ne, je to chronický zánět slepého střeva, s nímž bude stejně naloženo, ať si je vypěstoval generál nebo zelený rekrut.

Levit přistoupí ke stolu, instrumentářka mu podává nástroj se smotkem sterilní gázy. Její ruka se třese a Levit si zjednává vnitřní klid posledním hromobitím:

Netřepejte mi hergot tím tupfrem jako kapesníkem z rychlíku“

A zabodávaje injekční jehlu, hučí rozezleně:

Čím víc se člověk s tou holotou maže, tím je to horší. Ale až mi jednou dojde trpělivost, pak poznají, co ten starý dobrák Levit dovede. Sjezdím to všechno hlava nehlava. Po dobrém s nimi člověk, na mou duši, už nemůže nic svést!“

A druhá, podobná historka.

Levit pronásledoval při operaci jednu ošetřovatelku tak, že se rozplakala. Profesor slzy nesnášel:

Proč brečíte, posvátná sůvo?“ ptal se jí účastně. „Kdo vám co udělal?“

Sestra se rozvzlykala:

Vy jste mi, pane profesore, ráčil nadávat potvor a svatojánských telat.“

Chirurg se obrátil, uražen, k ostatním přítomným:

Tak prosím, řekněte mi, jak dnes má člověk s těma megerama mluvit, když tomuhle říkáte nadávat.“

A v nejvyšším rozhořčení se obořil na uraženou:

Kdo nadává? Já že nadávám! Kdy jste mě slyšela, vy skopová larvo, nadávat? Mne nadávat ještě neslyšel nikdo, vy kopyto z pakoně!“

Levit byl nemilosrdný nejen vůči sestrám, ale i ke svým lékařům. Kdysi mladý lékař na stáži převazoval pacientovi ruku. Při odchodu narazil čerstvě ošetřený na Levita.

Kdo vám to dělal?!“ zařval na něj profesor, když spatřil ten obvaz. Pacient ukázal v rozpacích na toho lékaře. A teď spustil Levit bez servítků za ustrnutí všech na sále:

Vy mi ukážete svůj diplom! Jak mohlo něco tak blbýho udělat doktorát?! Podle toho obvazu mám dojem, že jste jezdil doma s volama.“

Doplňkem a zároveň protikladem Levitovým historek o jeho vztahu k sestrám je příhoda, kterou vyprávěl kolega MUDr.Antonín Blažka z Roudnice. Ta už je z dob Levitova působení na Bulovce.

Jednou před Vánoci se dr. Blažka potkal s Levitem na Václavském náměstí v jednom klenotnictví. Profesor Levit měl před sebou řadu dámských náramkových hodinek, dlouho je přebíral a pak si jich nechal asi dvacet zabalit. Na Blažkův údiv, nač potřebuje tolik dámských hodinek, odpověděl:

To je pro sestry. Když těm potvorám po celý rok nadávám, tak si je aspoň na Vánoce musím udobřit.“

Profesor Levit neměl žádný respekt i ke svým nadřízeným. Zvláště nesnášel některé ty vojenské byrokraty. Jednou přišel na kontrolu jeho oddělení i jakýsi generál z intendantury. Našel nějaké závady ve výkazech a plukovníku Levitovi je důrazně vytýkal. Ten chvíli mlčky poslouchal a myslil si své. Když ale padla i zmínka o případném snížení hodnosti, došla mu trpělivost. Obrátil se na generála a rozkřikl se:

Ty jeden skrčku, když tobě seberou ty nárameníky, tak jsi hovno. Ale když ty mně necháš sebrat ty frčky, tak budu ještě pořád univerzitní profesor!“

Ke konci připojím ještě dvě historky z Levitova působení na Bulovce.

Příčiny ztráty řeči

Jeden pacient ztrácel hlas. Mluvil stále hůř, až přestal docela mluvit. Byl diagnostikován nádor ve faryngu. Dostal se k profesoru Levitovi, který jej operoval. Operace byla obtížná, ale výsledek byl vynikající. Nádor se podařilo zcela odstranit.

Vděčný pacient se po několika dnech tázal operatéra:

Pane profesore, mohl byste mi říci, kolik by taková operace stála třeba v Americe?“

Profesor se na něj zkoumavě podíval a pak se zasmál:

Raději se ani neptejte, to byste ztratil řeč podruhé.“

Obchodní úspěch

MUC. František Holík, pozdější primář rentgenologického oddělení v Motole, pracoval na začátku války, když byly zavřené vysoké školy, jako obchodní agent pro firmu Kolář, obchod s léky a zdravotnickými potřebami. V této funkci navštívil trochu se strachem i profesora Levita na jeho chirurgickém oddělení na Bulovce.

Ten byl toho dne v dobré náladě a vyzval MUC. Holíka, aby se pochlubil, co přinesl.

Zdatný zástupce vychválil veškerý sortiment firmy, mezitím byl i nějaký bramborový sirup.

Profesor zbystřil pozornost.

A je to dobré?“

Všichni si to moc pochvalují, pane profesore.“

Tak mi tedy na zkoušku pošlete dvě láhve.“

MUC Holík objednávku promptně vyřídil. Za nějaký čas se přišel osobně zeptat, jak byl pan profesor spokojen.

Opravdu velmi dobrý přípravek, velmi dobrý. Mé Terince to moc pomohlo.“

A profesor objednal ještě další dvě láhve sirupu, pak ještě éter, nějaká dezinficientia, zkrátka objednávka jedna radost. Když obchodní zástupce, těšící se již na provizi, potkal na chodbě svého přítele, již sekundáře na chirurgii, ten se jej hned zeptal:

Tak co, jak jsi dopadl? Jakej byl na tebe náš starej? Vynadal ti moc?“

Ale ne, byl na mě moc hodný. Víš, on měl nemocnou dcerku, zkusil ten náš sirup a ten ji moc pomohl.“

Dceru?“ zeptal se udiveně mladý chirurg.

Ano Terinku. Myslím, že říkal Terinku.“

Terinku?“ rozesmál se chirurg. „Terinku? Vždyť je to jeho pes!“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 8

2011 Číslo 8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se