Významní lékaři z Pošumaví


Autoři: J. Kohout
Působiště autorů: Klinika pracovního lékařství lékařské fakulty UKa;  Fakultní nemocnice v Plzni;  Přednosta: as. MUDr. Vendulka Machartová, Ph. D.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(9): 556-560
Kategorie: Historie/fejeton

Souhrn

Práce pojednává o životě a díle významných lékařů, kteří pocházeli a působili v Pošumaví: Matěj Borbonius (Burda), František Škoda, Antonín Klement, Georg Leopold Weisel, Karel Slavoj Amerling, František Piťha, František Kiwisch, Josef Klostermann, Vilém Dušan Lambl, Vilém Ignác Petters, August Breisky, Antonín Steidl, Josef Reinsberg, Karel Pawlik, Josef Václav Drozda, Josef Thomayer, Václav Rubeška,Václav Piťha, Gustav Halík, Josef Císler, Václav Krahulík st., František Šamberger, Bohumil Vacek, Josef Pelnář, Otto Schöbel, Bohumil Prusík, Klement Weber, Antonín Frank, Jaroslav Jerie, Ladislav Volicer, Zdeněk Kostlivý, Miloslav Matoušek, Jan Konopík, Vladimír Böhm, Emil Bozděch, Jiří Pejša, Miloš Pokorný, Alois Mádle, Jan Peťule, Vladimír Majer, Václav Pavlík.

* * *

Matěj Borbonius (Burda) z Borbehaymu (1560–1629)

byl rodákem z Kolince. Tři roky strávil na klatovských městských školách, zejména vzpomínal na učitele Claudia Skutečského a Jiřího Tachovského. Medicínu studoval v Heidelbergu, kam se dostal jako preceptor Jana z Vartenberka. Zkoušky skládal v roce 1597 v Basileji, jednalo se o dvě zkoušky soukromé a jednu veřejnou, zkoušelo jej pět profesorů. Mezi otázkami bylo rozdělení medické vědy, žloutenka, podstata člověka, princip smyslů, pocit vlhkosti, dna, zimnice, dávky lékařské. Dále vedl veřejnou diskusi o podagře. Působil v Praze, byl velmi oblíbeným lékařem (léčil i za pár vajec). Byl aktivním Českým bratrem, přispěl k tomu, že se novoměstští konšelé (narozdíl od staroměstských a malostranských) připojili ke stavovskému odboji. Po bitvě na Bílé hoře léčil Karla z Lichtensteina (u něhož zastavil krvácení, když předtím žádný z malostranských lékařů neuspěl) a sekretáře Michnu pro hanlivou „francouzskou nemoc“. Díky tomu mu byla vrácena soukromá apatyka a dům na Koňském trhu. V roce 1627 však musel opustit Čechy, zemřel v Toruni.

František Škoda (1801–1888)

byl druhým synem plzeňského zámečníka. Po absolvování plzeňského premonstrátského gymnázia a filozofie studoval v letech1851–1826 medicínu ve Vídni, kde pečoval o mladšího bratra Josefa, pozdějšího významného internistu. Prvním působištěm byla Plzeň, kde působil jako městský lékař, byl i prvním primářem plzeňské veřejné nemocnice. V roce 1831 se zúčastnil likvidace cholerové epidemie v Haliči. V letech1840–1842 působil jako krajský fyzik v Klatovech, poté jako krajský fyzik v Plzni, byl zvolen i poslancem říšské rady. Následovalo působení jako krajský fyzik v Chebu, dohlížel i na léčení císařovny Alžběty ve Františkových Lázních. Poté přesídlil do Prahy, za organizaci péče o raněné ve válce prusko-rakouské byl povýšen do šlechtického stavu a obdržel medaili pařížské konference. Poslední léta života prožil ve Vídni, kde zemřel. Svůj velký majetek investoval do pozemků. Průmyslu nedůvěřoval, takže jeho syn Emil byl při budování plzeňské Škodovky podporován strýcem Josefem.

Antonín Klement (1801–1860)

byl rodákem z Brandýsa nad Labem, působil v Domažlicích. Byl velitelem národní gardy (která měla 443 členů), byl organizátorem slovanské mše svaté a vyzýval na pomoc bojující Praze. Zasloužil se o zřízení domažlické veřejné nemocnice. Léčil Boženu Němcovou, byl přítelem Josefa Kajetána Tyla. Okresní hejtman Zahrádka ve svém hlášení uvedl, že se jedná o raisonera vládě nepřátelského a zbožňovatele Karla Havlíčka Borovského.

Georg Leopold (Löbl) Weisel (1804–1873)

byl synem obchodníka s textilem z Přeštic. Působil jako ranhojič ve Všerubech, měl pacienty i z bavorské strany hranic. Jeho kmotr Huber, ředitel koutského panství Stadionů, mu umožnil studia v koutském hraběcím archivu, kde se seznámil s chodským odbojem, což zpracoval v pracích „Chodenprozess“ „Vergessene Geschichten“ (tento článek v časopise „Politik“ objevil prof. Truhlář a seznámil s ním Aloise Jiráska, díky tomu vznikl román „Psohlavci“). Weisel sám napsal knihy „Židovští šnorerové“„Pražští židé a jejich život“, zejména se zaměřil na konflikty v milostném životě. Božena Němcová, která pobývala ve Všerubech, nehodnotila Weisela nijak vysoko, Weisel nebyl rovněž Němcovou nadšen, snad žárlil na její úspěchy. V roce 1848 sympatizoval se zastánci svobody v rakouském mocnářství, nemohl se však smířit se železnicí.

Karel Slavoj Amerling (Strnad Klatovský), (1807–1884)

se narodil v Klatovech, chtěl se stát knězem, ale ujel mu dostavník do Českých Budějovic, kde měl nastoupit do semináře. V modlitbách v kleče dostal vnuknutí, aby se stal lékařem, takže začal studovat medicínu v Praze. Za studií působil jako asistent nerostozpytu a živočichozpytu u Jana Svatopluka Presla. Působil jako tajemník Kašpara Sternberga, poté jako praktický lékař, důraz kladl na přírodní léčbu. V domě na rohu Žitné ulice a ulice V tůních vybudoval lidovýchovný ústav „Budeč“, kde bylo možno studovat hudbu, hvězdářství i hornictví. Součástí ústavu byla i nemocnice (která ústav finančně zajišťovala), kde působili bratři Špottové, Lambl a Kodym. Pořádal i mimořádné přednášky na lékařské fakultě pro ženy. Udržoval také styky se Slováky (Štúrem, Hurbanem, Hroboněm), dostal se pod policejní dohled. Jeho posledním působištěm byl ústav choromyslných, kde působil jako lékař.

František Piťha (1810–1875)

byl rodákem z Řakomi. Studoval na pražské lékařské fakultě, svou dizertaci věnoval nejstaršímu bratrovi, který jej vydržoval na studiích. Po promoci byl přidělen na chirurgii, kterou nechtěl dělat, ale zvykl si a po odchodu profesora Fritze se stal přednostou kliniky. Na klinice zavedl inhalační anestezii éterem a chloroformem. Za zásluhy v italské válce byl povýšen do šlechtického stavu. V roce 1857 se stal profesorem na Josefinské akademii ve Vídni.

František Kiwisch, rytíř z Rotterau (1814–1852)

byl rodákem z Klatov. Byl asistentem profesora Antonína Jugmanna, později profesorem porodnictví a gynekologie ve Würzburgu a v Praze. V popředí jeho zájmu byly nemoci šestinedělí, byl autorem speciální patologie a terapie nemocí ženského genitálu.

Josef Klostermann (1814–1875)

se narodil v Dolních Hrádkách. Po vyléčení těžké nemoci v dětství jej matka zaslíbila stavu kněžskému, otec zase předpokládal, že převezme hospodářství. Nicméně vystudoval gymnázium v Klatovech a lékařskou fakultu ve Vídni. Oženil se s Charlottou Hauerovou ze sklářské rodiny Abelů, z manželství vzešlo deset dětí, mezi nimi budoucí spisovatel Karel a budoucí farář v Rejštějně Jakub. Začal pracovat jako závodní lékař Abelových skláren, o prvních vánocích po promoci byl povolán k nemocnému s frakturou femuru, který mezitím zemřel. Se zemřelým a jeho rodinou strávil tři dny pod sněhem, než byli vysvobozeni, což Karel Klostermann popsal v povídce „Vánoce pod sněhem“. (V románě „Skláři“ uvedl Karel Klostermann svého otce jako doktora Jarošovského). Dále působil dr. Klostermann jako městský a vrchnostenský lékař v Haagu v Horních Rakousích (aby byl blízko tchyni, tam se narodil syn Karel), jako praktický lékař v Sušici (kde se zúčastnil likvidace tyfové epidemie v roce 1853) a jako praktický lékař u knížete Lamberga v Žichovicích. Poté se vrátil jako praktický lékař do Sušice, kde zasahoval v roce 1859 při hromadném neštěstí, kdy se zřítil most s procesím. Poté působil jako vrchnostenský lékař u knížete Windischgrätze ve Štěkni a posléze jako městský lékař v Kašperských Horách. Zde zastával i funkci okresního starosty kašperskohorského okresu, v roce 1857 neúspěšně kandidoval do zemského sněmu. Pozemskými statky zřejmě neoplýval – pro studenta Jakuba mu bylo vystaveno vysvědčení nemajetnosti. Karel musel ukončit studium medicíny, aby byly prostředky pro věno jeho sestry.

Vilém Dušan Lambl (1824–1895)

byl rodákem z Letin, studoval na klatovském gymnáziu. Za studií medicíny hodně cestoval, prošel pěšky Balkán, v Černé Hoře byl hostem člena panovnického rodu Petra Petroviče Njegoše. Byl přítelem Boženy Němcové, získal ji pro sběr lidových pohádek. Věnoval se patologické anatomii, v roce 1856 se stal soukromým docentem. Vzhledem k tomu, že pro své politické aktivity v mládí (mimo jiné byl autorem písně „Šušelka nám píše“) byl pod policejním dozorem a nebyla naděje na další postup, stal se v roce 1890 profesorem patologické anatomie v Charkově, od roku l871 byl pak profesorem patologické anatomie ve Varšavě. Nejznámější je jeho objev prvoka Lamblia intestinalis (při působení v Löschnerově dětské nemocnici), dále popsal atrofické výrůstky na chlopních, cirkulární část m. ciliaris a zformuloval teorii o vzniku spondylolistetické pánve.

Vilém Ignác Petters (1826–1875)

byl rodákem z Blatné, vystudoval klatovské gymnázium. Zprvu se věnoval interní medicíně, později dermatovenerologii, v roce 1864 se stal profesorem. Jeho práce pojednávají o pohlavních chorobách, psoriáze, ale věnoval se i problematice diabetologické a kardiologické.

August Breisky (1832–1889)

se narodil v Klatovech. Byl asistentem u profesorů Treitze a Seyferta, později profesorem gynekologie a porodnictví v Salzburgu, Bernu, Praze  a Vídni. Do Piťhovy a Billrothovy učebnice napsal stať o nemocech pochvy.

Antonín Steidl (1832–1913)

byl synem tkaničkářského tovaryše z Domažlic, jeho strýcem byl organizátor národního hnutí v roce 1848 Petr Faster. Studoval klatovské gymnázium, v oktávě pak přešel na pražské akademické gymnázium, kde byl jeho spolužákem Jan Neruda. Stal se členem „Řádu rudého praporu“, který si kladl za cíl odstranění habsburské monarchie, a záhy náčelníkem patnáctičlenného oddílu. Po vyzrazení byl vojenským soudem odsouzen k smrti provazem, trest mu byl změněn na 17 let pevnostního vězení, byl vězněn na Špilberku, v Mukačevě a v Olomouci. Při pobytu v žaláři studoval jazyky – francouzštinu, angličtinu, italštinu, ruštinu a díky spoluvězni baronu Ötvösovi i maďarštinu. V roce 1857 byl amnestován a bylo mu povoleno složit maturitu v Chebu a studovat medicínu ve Vídni. Zde se projevil jako vynikající student, získal si přízeň profesorů Škody, Rokitanského a Oppolzera, poslední si jej vybral za asistenta. S profesorem Oppolzerem léčil v Nice ruského prince Nikolaje Alexandroviče, stal se jeho osobním lékařem, podnikal s ním cesty po Evropě a byl i se duchaplným společníkem na evropských panovnických dvorech.

Po deseti letech se vrátil do rodného kraje, zakoupil velkostatek Baldov. Stal se významným veřejným činitelem – členem okresního zastupitelstva, okresním starostou, zemským a říšským poslancem (v roce 1891 byl jeho protikandidátem Tomáš Garrigue Masaryk). Obdržel řadu čestných občanství a vyznamenání, mimo jiné byl rytířem řádu císaře Františka Josefa I.

Josef Reinsberg (1844–1930)

pocházel z Přibyslavi, absolvoval klatovské gymnázium. Zprvu se věnoval gynekologii a porodnictví, později se stal městským lékařem v Žamberku, kde byl zvolen i starostou. Přitom se věnoval i soudnímu lékařství, doplňoval své vzdělání a pražských a vídeňských pracovištích. V roce 1879 se stal okresním lékařem v Klatovech, v roce 1885 pak profesorem soudního lékařství v Praze, zastával i funkce děkana fakulty a rektora univerzity. Jeho práce pojednávají o graviditě, příčinách smrti, otravách a sebevraždách. Byl aktivním členem Spolku mediků a Spolku lékařů.

Karel Pawlik (1849–1913)

byl rodákem z Klatov, působil jako docent gynekologie ve Vídni a jako profesor gynekologie v Praze. Byl průkopníkem gynekologické urologie, zavedl operace močových píštělí, endoskopické vyšetření močového měchýře a cévkování ureterů.

Josef Václav Drozda (1850–1927)

se narodil v Klatovech, působil jako asistent profesora Loebla ve Vídni, později se stal přednostou lékařského oddělení vídeňské nemocnice. Aktivně se zúčastnil života vídeňských Čechů, za což byl za první světové války persekvován. Od roku 1919 působil jako profesor vnitřního lékařství v Praze. Věnoval se problematice narkózy, onemocněním pankreatu a ústředního nervového systému. V závěti pamatoval na vídeňské školy a další dobročinné účely.

Josef Thomayer (1853–1927)

byl synem panského zahradníka z Trhanova. Studoval na gymnáziu v Klatovech, kde byl jeho spolužákem Emil Frída, jemuž pomáhal s matematikou a hodnotil jeho literární prvotiny. Při studiích medicíny v Praze se stali jeho přáteli Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Alois Jirásek, Emanuel Krescenc Liška, Max Pirner, Jakub Schikaneder, Josef Tulka a František Ženíšek. V roce 1876 promoval, spolupracoval s profesorem Eiseltem na „Speciální pathologii“. V roce 1883 se habilitoval (jako nejmladší docent na lékařské fakultě), v roce 1886 byl jmenován mimořádným profesorem, v roce 1897 řádným profesorem, od roku 1902 vedl        II. interní kliniku. Byl dobrým diagnostikem, poněkud přezíral význam chirurgie. Z jeho prací jsou nejvýznamnější „Úvod do drobné praxe lékařské“„Pathologie nemocí vnitřních“. Byl spoluzakladatelem „Sborníku lékařského“, „Sborníku poliklinického“„Sbírky přednášek a rozprav“, která byla později po něm pojmenována.

Zasloužil se o založení Spolku pro zřizování léčeben pro nemoci plicní. Díky jeho přímluvě byl jmenován Jaroslav Vrchlický profesorem filozofické fakulty. Pod jménem R.E. Jamot psal i práce beletristické (byl jedním z prvních lumírovců), nejznámější jsou „Příroda a lidé“, „Vedle cesty“a „Z pouti životní“. Měl hluboké sociální cítění, podporoval nemajetné studenty, v Trhanově dal postavit starobinec, jmění odkázal Ústřední matici školské.

Václav Rubeška (1854–1933)

byl rodákem z Chudenic, při studiích na klatovském gymnáziu byl spolužákem Jaroslava Vrchlického. Byl asistentem profesora Strenga, později ředitelem pražské porodnice, organizoval výuku porodních asistentek. Když se ucházel o přednostenství kliniky, bylo zprvu řečeno, že je na kliniku příliš mladý, po letech pak, že je na kliniku příliš starý. Publikoval práce s infekční tematikou (peritonitidy, puerperální sepse, puerperální tetanus), ale i o neplodnosti, a mimoděložním těhotenství. Zavedl Rubeškův hmat na hráz a nový typ pelvimetru. Byl zakladatelem Ústřední jednoty českých lékařů a předsedou Spolku lékařů.

Václav Piťha (1865–1922)

pocházel z Poleně, působil jako profesor gynekologie v Praze. Jeho práce pojednávají o fyzikální léčbě v gynekologii, léčbě retrodeviace dělohy, puerperálním tetanu a operační léčbě myomů. Věnoval se i sociálním otázkám v oboru, byl mezi zakladateli „Útulku matek a kojenců“.

Gustav Halík (1865–1940)

byl primářem domažlické nemocnice. Umožnil studentu Karlu Čapkovi návštěvu nemocničních pracovišť (včetně prosektury), čímž přispěl k jeho pozdějšímu zájmu o medicínskou problematiku, kterou najdeme v řadě jeho románů.

Josef Císler (1870–1948)

byl rodákem z Trhanova, působil jako profesor otorhinolaryngologie v Praze. Byl autorem divadelních her „Dřevorubci“, „Na staré poště“, „Vesničtí rebelové“, povídek „Na haltravské stoupě“ a románů „Dvojí život“, „Aj ty svatý Vavřinečku“.

Václav Krahulík starší (1871–1949)

působil jako praktický lékař v Domažlicích, léčil Jaroslava Vrchlického.

František Šamberger (1871–1941)

byl rodákem z Kouta na Šumavě, stal se přednostou kožní kliniky v Praze, kterou přebudoval na moderní ústav. Věnoval se problematice patogeneze a klasifikace kožních nemocí, velký význam přikládal lymfatickému systému. Založil Společnost pro potírání chorob pohlavních.

Bohumil Vacek (1871–1965)

byl rodákem z Hostouně. Byl žákem profesorů Pawlika a Thomayera, působil jako okresní lékař ve Velkém Meziříčí a ve Vyškově, později jako zemský zdravotní referent v Brně. V době bojů s Maďarskou republikou rad organizoval protiepidemické akce. Stal se docentem hygieny na brněnské technice a od roku 1927 ředitelem Státního zdravotního ústavu v Praze.

Josef Pelnář (1872–1964)

byl synem obuvníka z Domažlic. Při studiích na pražské lékařské fakultě byl i předsedou spolku „Chod“, který sdružoval pražské studenty z Domažlicka. Za studií pracoval na fyziologickém ústavu, později na interních klinikách profesorů Maixnera a Thomayera. Po promoci působil 6 měsíců ve Lvově, poté se stal asistentem profesora Thomayera, uskutečnil řadu studijních cest do Francie, Anglie, Nizozemí a Německa. V roce 1905 se habilitoval a jak bylo tehdy zvykem, musel odejít z kliniky. Působil jako závodní lékař dopravních podniků a zpracovával znalecké posudky pro soudy. V Domažlicích léčil Jaroslava Vrchlického. V roce 1912 byl jmenován profesorem.

První světovou válku prodělal zprvu v Srbsku, později v etapových nemocnicích v Celji a Terstu. Zde získal zkušenosti zejména v diagnostice a léčbě infekčních chorob (sám onemocněl tyfem). Když převzal vedení II. interní kliniky (jeho protikandidátem byl profesor Hnátek), zavedl zcela nový způsob práce – vytvořil skupiny, vedené zkušenými odborníky, které se věnovaly problematice jednotlivých podoborů vnitřního lékařství a v nichž získávali zkušenosti mladí lékaři.

Z jeho děl je nejvýznamnější několikasvazková monografie „Pathologie a therapie vnitřních nemocí“. Velkou péči věnoval postgraduálnímu vzdělávání lékařů, byl i vedoucím redaktorem „Časopisu lékařů českých“.

Otto Schöbl (1878–1938)

byl rodákem ze Zdic, maturoval na domažlickém gymnáziu. Věnoval se bakteriologii a tropickému lékařství, působil v Japonsku (kde se stal profesorem tokijské univerzity), v USA a na Filipínách.

Bohumil Prusík (1886–1964)

se narodil v  Klatovech, při studiích na klatovském gymnáziu založil studentský orchestr (sám hrál na pět hudebních nástrojů), pod jeho taktovkou hrál i Václav Talich. Byl již za studií činný v patologicko-anatomickém ústavu profesora Hlavy, pod vedením profesora Ivana Honla zavedl Wassermannovu reakci. Po promoci se stal asistentem profesora Thomayera, později pracoval pod vedením profesora Pelnáře. V roce 1932 se stal přednostou propedeutické kliniky, v roce 1945 pak přednostou IV. interní kliniky. V roce 1913 přivezl z Anglie do Čech elektrokardiograf, v roce 1917 publikoval první práci o diagnostice arytmií podle EKG křivky. Popsal hyperabdukční syndrom, zavedl kapilaroskopii, měření kožní teploty elektroteploměrem a mikrometodu stanovení glykémie.

V roce 1924 provedl s doc. Volicerem první perimyelografii, v roce 1928 provedl s doc. Volicerem první arteriografii. Podal definici neurocirkulační astenie, do léčby zavedl kyselinu nikotinovou a její deriváty a Pelentan. Na klinice zavedl štědrovečerní vizity. Založil školu pro výchovu dietních pracovníků. Jako vůbec první český lékař byl v roce 1938 navržen mezi kandidáty na udělení Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, ale další jednání zmařila druhá světová válka.

Klement Weber (1890–1971)

byl synem ředitele gymnázia v Domažlicích a vnukem dr. Antonína Klementa. Za studií pracoval u profesora Scherera v zemské nemocnici, po promoci pracoval na klinice profesora Thomayera, první světovou válku strávil ve Slovinsku, v Istrii v Rumunsku. Později pracoval na oddělení profesora Syllaby a na Bulovce, kde byl i lékařským ředitelem (odmítl zakoupení obrazů Adolfa Hitlera). V roce 1951 se stal prvním ředitelem Ústavu pro choroby oběhu krevního. Vydal monografii o arytmiích, věnoval se i rizikovým faktorům aterosklerózy. Léčil Karla Václava Raise a Nazima Hikmeta.

Antonín Frank (1892–1929)

byl rodákem z Klatov, vybudoval anatomický ústav Univerzity Komenského v Bratislavě. Nejznámější jsou jeho práce o problematice osteologie a srdečního převodního systém.

Jaroslav Jerie (1864–1981)

se narodil v Dlouhé Vsi v rodině zaměstnance finanční stráže. Maturoval na gymnáziu v Kolíně a začal studovat pražskou lékařskou fakultu. V roce 1915 byl odveden, ale pro těžkou úplavici byl zproštěn vojenské služby a mohl dostudovat. Po promoci v roce 1919 bylo jeho prvním působištěm chirurgické oddělení nemocnice v tehdejším Německém Brodě. Profesor MUDr. František Zahradnický mu poskytl nejen základy chirurgie, ale i lékařské etiky. Když mladý lékař oslovil pacienta: „Tak si sedněte, fotr!“, vyzval jej, aby s pacientem, který prodělal dvě války, jednal ohleduplněji. V Německém Brodě také navázal MUDr. Jerie přátelství s Vladislavem Vančurou. V letech 1922–1932 působil MUDr. Jerie jako městský a železniční lékař v Chotěboři, vzpomínal, jak jezdil za pacienty i drezinou. V letech 1932–1948 působil jako zdravotní rada v Klatovech, kde realizoval řadu preventivních akcí, ty se však ne vždy setkávaly s pochopením. Vzpomínal, jak po jedné jeho přednášce prohlásil jeden starý praktický lékař: „Pane okresní, očkováním vyhladíme neštovice a tuberkulózu a můžeme se jít pást.“

V roce 1945 zřídil v Klatovech ošetřovnu pro politické vězně, vracející se z koncentračních táborů, a spolu s prof. MUDr. Edwardem Knoblochem provedl pitvy 935 obětí pochodů smrti. V roce 1946 byl jmenován přednostou ústavu pro soudní lékařství lékařské fakulty, při tom působil v letech 1949–1952 i jako krajský lékař a krajský hygienik. Na fakultě přednášel i úvod do studia, dějiny lékařství a sociální lékařství, byl i závodním lékařem fakulty (ordinoval ve své pracovně).

V roce 1956 se habilitoval, v roce 1970 odešel do důchodu, ale do roku1973 ještě pracoval v ústavu a poté pravidelně ústav navštěvoval. Zúčastnil se vyšetřování v souvislosti se seneckým vrahem Hubertem Pilčíkem, přispěl k zavedení přilby u motoristů. Byl činný v Československém Červeném kříži, mírovém hnutí (obdržel Československou cenu míru), v ČLS Jana Evangelisty Purkyně, Českobratrské evangelické církvi a Společnosti pro dějiny věd a techniky. Obdržel řadu uznání a čestných členství.

Ladislav Volicer (1894–1987)

byl rodákem ze Staňkova. V roce 1924 provedl ve spolupráci s profesorem Prusíkem první perimyelografii, v roce 1928 rovněž ve spolupráci s profesorem Prusíkem první arteriografii dolních končetin. Popsal tepennou obliteraci u diabetické gangrény.

Zdeněk Kostlivý (1895–1955)

byl praktickým a školním lékařem v Domažlicích. Žáky při školních prohlídkách tituloval „tatíčku“, pro domažlické obchodníky zavedl přezdívky – pro obchodníka domácími potřebami „Cedítko“, pro obchodníka textilem „Plátýnko“.

Miloslav Matoušek (1900–1985)

byl synem obchodníka s textilem v Domažlicích. V letech 1929–1939 pracoval na II. gynekologické klinice v Praze, věnoval se zejména gynekologické onkologii. V letech 1939–1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V roce 1947 se habilitoval na pražské lékařské fakultě, v letech l948–1952 působil jako velvyslanec v Itálii, v letech 1952–1955 byl vedoucím odboru na ministerstvu zahraničních věcí. Od roku l955 do roku 1976 vedl ústav pro dějiny lékařství lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 1956 byl jmenován profesorem.

Jan Konopík (1905–1986)

byl rodákem z Chrastavic, byl přednostou dermatovenerologické kliniky lékařské fakulty hygienické, později fakulty všeobecného lékařství. Jeho práce jsou věnovány biochemii a fyziologii kůže, flebologii a problematice eryzipelu.

Vladimír Böhm (1906–1985)

byl rodákem ze Kdyně. Od mládí vynikal ve výtvarném umění, Jindřich Šimon Baar hodnotil jeho práce slovy: „Študente, jen tak dál, do mistra máte ještě daleko, zatím vám budu říkat půlmistře!“ V grafice byl jeho rádcem Cyril Bouda, při fotografování Josef Sudek. Po maturitě na gymnáziu dal přednost medicíně před Umprum, protože zjistil, že jako profesor kreslení by musel vyučovat i deskriptivní geometrii, kterou neměl v oblibě.

Jako studující medicíny uplatnil svůj výtvarný talent jako autor ilustrací k I. dílu monografie svého krajana (a spolužáka svého otce) profesora Pelnáře. Zkoušku u profesora Pelnáře však neměl lehkou – dostal celkem 24 otázek a známku o stupeň nižší než odpovídalo vědomostem, aby se neřeklo, že Domažličané mají u profesora protekci. Po promoci působil v domažlické nemocnici a pak jako praktický a železniční lékař v Domažlicích.

Dne 22.března 1940 byl ve Smudkově aféře zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Zde pracoval půl roku v kamenolomu, pak se dostal jako ošetřovatel do táborové nemocnice, tzv. revíru. Jeho spolupracovníci a nadřízení byli „zelení“, tj. kriminální zločinci, mladičký SS-lékař (v hodnosti sturmführera) byl nezkušený a s velkou vášní operoval, v čemž jej bylo nutno krotit.

Podmínky na revíru byly velmi nepříznivé – hygiena nemocných nemožná, byl nedostatek léků i zdravotnického materiálu (obvazy byly z krepového papíru), lůžek byl nedostatek, takže pacienti byli propouštěni nedoléčeni. Přitom chorobopisy byly vedeny podrobně jako na klinice. Nejčastější chorobou byly hnisavé afekce, k nimž přispívalo dráždění kůže prachem ze žuly a slídy v kamenolomu i podvýživa, dále omrzliny a celkové prochlazení nedostatečně oděných vězňů v tuhé zimě, úrazy jak pracovní, tak následky bití. Častá byla úplavice, kdežto vředová choroba a malignity byly zjišťovány vzácně. Tuberkulózou onemocněli zejména vězňové z jižních zemí, jako „německá nemoc“ byla označována mediastinitida (jiné národy neonemocněly), jako „ruská nemoc“ skvrnitý tyf.

Následovalo věznění na Pankráci a výslechy v Petschkově paláci pro činnost v Národním hnutí pracující mládeže a trest káznice v Budyšíně, kde pracoval jako sedlář. Po 18 měsících byl převezen do Terezína, kde pobyl do roku 1943. Po návratu domů nesměl vykonávat lékařskou praxi, protloukal se, jak se dalo, až ke konci války se uchytil jako zřízenec v domažlické nemocnic. Pokračoval v práci v odboji až do osvobození, kdy vstoupil dobrovolně do armády, kde působil až do března 1946. Pak pracoval jako obvodní a železniční lékař až do odchodu do důchodu v roce 1977. Byl nositelem, Československého válečného kříže 1939, medaile „Za chrabrost“ a pamětní medaile k tisíciletí města Domažlic.

Emil Bozděch (1908–1980)

byl synem učitele v Klenčí pod Čerchovem. Jako student domažlického gymnázia ministroval Jindřichu Šimonu Baarovi, s ním a otcem se účastnil výletů do okolí. Byl svědkem debat Jindřicha Šimona Baara a profesora Thomayera na literární témata a opatřoval jim kuřivo (pro Baara až 50 egyptek denně, pro Thomayera 10 cigár). Profesor Thomayer jej zkoušel přírodopis a vyzval jej ke studiu lékařské fakulty, kde působí Thomayerovi žáci, kteří Emila připraví, aby dobře léčil své krajany.

Po maturitě začal Bozděch skutečně studovat lékařskou fakultu, během studia působil 3 roky jako demonstrátor na stomatologické klinice, při pohotovostní službě ošetřil hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Po promoci pracoval po 2 roky jako asistent na stomatologické klinice, vedené profesory Jesenským a Kostečkou, pak ještě 5 let na interním oddělení univerzitní polikliniky pod vedením profesora Libenského. Pak se vrátil do rodného kraje, působil jako praktický lékař v Domažlicích a po válce jako obvodní a železniční okrskový lékař v Poběžovicích. Spolu s otcem se účastnil při budování Baarova muzea v Klenčí.

Václav Krahulík mladší (1909–1955)

byl rodák z Domažlic, působil jako stomatolog v Plzni. Tím, že poznal svůj výtvor (inlay), přispěl k identifikaci jedné z obětí seneckého vraha Huberta Pilčíka.

Jiří Pejša (1912–1991)

se narodil ve Slatiňanech u Chrudimi, absolvoval gymnázium v Klatovech a lékařskou fakultu v Praze. Po promoci působil v klatovské nemocnici, poté jako obvodní lékař v Železné Rudě, Čachrově, Žichovicích, Strašíně, Dobřanech a Dobříši. Své životní zkušenosti uložil v knihách „Doktor v nemocnici“, „Doktor na venkově“„Doktor a jeho přátelé“. Mezi jeho přátele patřili Zdeněk Štěpánek, Jan Konstantin, Alexandr Plocek, Jaroslav Vojta, Jan Werich, Václav Vilém Štech, Josef Kainar, Zdeněk Kalista, Zdeněk Kunc.

Miloš Pokorný (1914–1983)

byl synem středoškolského profesora z Plzně, po promoci pracoval v letech 1939–1945 na interním oddělení plzeňské nemocnice, v letech 1946–1959 byl primářem interního oddělení nemocnice v Sušici, kde sledoval problematiku lesních dělníků, zkušenosti zpracoval ve své kandidátské práci. V letech 1959–1970 byl přednostou interního oddělení nemocnice Škodových závodů (kde sídlila v letech 1967–1970 i II. interní klinika), jeho habilitační práce byla zaměřena na zdravotnickou problematiku dělníků v těžkém průmyslu.

Alois Mádle (1921–2001)

se narodil v Dobřanech. Pracoval na interním oddělení nemocnice v Klatovech, v letech 1955–1961 byl odborným asistentem plzeňské interní kliniky. Poté byl přednostou interního oddělení nemocnice v Klatovech. V popředí jeho zájmu byla endokrinologie, vykonával i funkci předsedy Spolku lékařů v Klatovech.

Jan Peťule (1921–1969)

byl zástupcem přednosty chirurgického oddělení nemocnice v Klatovech. Spolu s Karlem Wedellem zkonstruoval přístroj na léčení popálenin antibiotikem ve sprayi.

Josef Hůla (1923–1999)

se narodil v Klenčí pod Čerchovem v zednické a komínářské rodině. Po maturitě na domažlickém gymnáziu byl totálně nasazen jako dělník a laborant v chemické továrně v Selbu. Po osvobození začal studovat lékařskou fakultu v Praze, záhy však přešel na plzeňskou lékařskou fakultu. Po promoci v roce 1950 pracoval na interním a chirurgickém oddělení nemocnice v Domažlicích, krátce působil i jako obvodní lékař v Poběžovicích. Od roku 1963 působil na plzeňské interní klinice postupně jako sekundář, odborný asistent a ordinář pro kardiologii. V roce 1962 obhájil kandidátskou práci, v roce 1975 se habilitoval. Na klinice vybudoval kardiopulmonální laboratoř, zejména se věnoval grafickým vyšetřovacím metodám, prioritní jsou jeho práce s echokardiografickou problematikou. Byl znalcem díla profesora Thomayera, Jindřicha Šimona Baara a Jana Vrby.

Vladimír Majer (1928–1986)

se narodil v Újezdě u Plánice v učitelské rodině. Za studií pracoval jako demonstrátor na histologickém ústavě a jako demonstrátor a odborný asistent na farmakologickém ústavě, kde zůstal i po promoci v roce 1953. Od roku 1958 působil v železničním zdravotnictví postupně jako železniční okrskový lékař ve Stříbře, vedoucí lékař územního zdravotního úseku v Chebu, zástupce hlavního lékaře dráhy pro léčebně preventivní péči, posudkový lékař a pracovník organizačně metodického oddělení Ústředního ústavu železničního zdravotnictví. V této funkci zorganizoval řadu postgraduálních kurzů, na něž zval špičkové odborníky.

Václav Pavlík (1934–1993)

byl rodákem z Kolince. Po promoci na plzeňské lékařské fakultě působil na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnic v Teplicích, odkud přešel na gynekologicko-porodnickou kliniku v Plzni. Věnoval se především, gynekologické urologii, habilitoval se, zastával i funkci proděkana fakulty.

doc. MUDr. Josef Kohout CSc.

Dr. Beneše 13

305 99 Plzeň

kohout@fnplzen.cz


Zdroje

1. Kohout, J. Lékaři mezi absolventy domažlického gymnasia.Vnitřní Lék. 1972, 18, s. 93-94.

2. Kohout, J. Božena Němcová a lékaři. Vnitřní Lék. 1973, 19, s. 71-80.

3. Kohout, J. Medicina v životě a díle Karla Klostermanna. Vnitřní Lék. 1977, 23, 3, s. 308-309.

4. Kohout, J. Jídelníčky prof.-MUDr.Thomayera. Vnitřní Lék. 1980, 26, 1, s. 97-99.

5. Kohout, J. Dva významní lékaři z Domažlicka. Vnitřní Lék. 1988, 34, s. 617-620.

6. Kohout, J. Medicina v životě a díle Zikmunda Wintera. Vnitřní Lék. 1989, 35, 11, s. 1137-1140.

7. Kohout, J. Lékař a politik Antonín Steidl. Prakt. Lék. 2004, 84, 1, s. 47.

8. Madžarovová-Nohejlová, J., Kohout J. Co dalo klatovské gymnázium lékařství.Vnitřní lék.1973, 19, 6, s. 604-606.

9. Šídlo, R. MedDor. František Škoda. Plzeň. Lék. Sborn. 1964, 24, s. 163-176.

10. Almanach k výročí založení gymnázia v Domažlicích. I.vyd. Plzeň 1971, 235 s.

11. Karel Klostermann - spisovatel Šumavy. I.vyd. 2003, Občanské sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy, 40 s.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2010 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Doporučení, indikace a dávkování LMWH
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Tomáš Kvasnička, CSc.

Pacient s neuropatickou bolestí v ordinaci praktického lékaře
Autoři: doc. MUDr. Ladislav Slováček, Ph.D., MUDr. Birgita Slováčková, Ph.D.

Imunoterapie urotelového karcinomu močového měchýře
Autoři:

Neutropenie
Autoři: MUDr. Michal Kouba

Průlomová bolest a možnosti její léčby
Autoři: MUDr. Pavlína Nosková, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se