Jan Jesenský – profesor zubního lékařství a stomatologie


Autoři: O. Brázda
Působiště autorů: Stomatologická klinika 1LF a VFN v Praze ;  Přednosta: prof. MUDr. J. Mazánek DrSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(9): 551-555
Kategorie: Historie/fejeton

Přednášky ze zubního lékařství na pražské lékařské fakultě zahájil roku 1828 profesor František Nessel. V roce 1883, po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou, má česká lékařská fakulta již dva docenty zubního lékařství – Eduarda Nessla a Mořice Baštýře.

Praktická výuka se dála za skromných, spíše ubohých podmínek v c.k. zubním ambulatoriu ve Vodičkově ulici č. 6, v domě zvaném „U Hopfenštoků“. Na 3 křeslech bylo ošetřeno denně průměrně 80 nemocných, převážně s akutními bolestivými případy. V roce 1906 se ambulatorium přestěhovalo do domu na rohu ulic Kateřinské, Viničné a Benátské, kde se říkalo „na Křižovatce“.

Ambulatorium vedl až do roku 1920 profesor Eduard Nessel a po jeho odchodu na odpočinek pracoviště přebírá Jan Jesenský. Jeho nejvýznamnějším činem hned po převzetí ústavu, byl návrh přednesený profesorskému sboru fakulty, aby dosavadní název zubní ambulatorium byl změněn na zubní kliniku. Když skončil svůj přednes, byla zahájena debata. Pelnář (8)vzpomíná:

„Kukula, profesor chirurgie, se energicky ohradil proti rozšiřování názvu klinika na ambulantní ústav s mechanickými výkony a dovednostmi, třeba obohacené cennými americkými technickými pokroky. Jesenský povstal a rozvinul před námi se zanícením a přesvědčivosti obraz nové vědy, stomatologie, která s čistě klinickými metodami je už v jeho ústavu založena a nastupuje svou vítěznou cestu mezi prvními na světě. Byli jsme přesvědčeni a uchváceni, návrh byl jednomyslně přijat.“

Změnu povolilo s určitým zpožděním i Ministerstvo školství.

Tak se zrodila 1. zubní klinika, ústav s oddělením chirurgickým, protetickým, konzervačním a ortodontickým, především ale s oddělením lůžkovým. Taková oddělení, pokud v Evropě existovala, byla součástí klinik chirurgických. Dalším novátorským činem Jesenského bylo vybudování klinické bakteriologické a histologické laboratoře.

Ministerstvo školství a národní osvěty povoluje, aby dosavadní ambulatorium se nadále nazývalo „zubní klinika“.
Obr. 1. Ministerstvo školství a národní osvěty povoluje, aby dosavadní ambulatorium se nadále nazývalo „zubní klinika“.

Od vzniku 1. zubní kliniky u nás tedy uplynulo právě 90 let.

Při příležitosti tohoto jubilea chceme připomenout osobnost jejího zakladatele Jana Jesenského jako lékaře, učitele, vědce, organizátora i člověka.

Státní ústav zubního lékařství a Stomatologickému muzeum

Jan Jesenský se narodil v Praze 6. března 1870 na Malé Straně a v Praze vystudoval gymnázium i univerzitu. Promoval v roce 1894. Již jako medik se zajímal o zubní lékařství a pro stomatologii se rozhodl jako pro svou budoucí specializaci.

Prof. MUDr. Jan Jesenský.
Obr. 2. Prof. MUDr. Jan Jesenský.

Po promoci odjíždí z Prahy získat zahraniční zkušenosti v Paříži a v Berlíně. Po návratu dělí svůj čas mezi soukromou praxi a studium u profesorů Hlavy – bakteriologie a patologická anatomie – a Jánošíka – histologie a embryologie. Tak se připravil a úspěšně v roce 1903 obhájil habilitační práci „O působení bakterií při kazu zubním“. Poté se vrací ke klinické praxi a pracuje v zubním ambulatoriu pod vedením profesora Eduarda Nessla.

Výsledky Jesenského výzkumné i klinické práce jej přivedly k hodnosti titulárního mimořádného profesora. Adjektivu titulární je třeba rozumět tak, že šlo o funkci bez nároku na plat či honorář. 

Žádost MUDr. Jana Jesenského o povolení přednášet stomatologii a zubní lékařství na České lékařské fakultě roku 1902.
Obr. 3. Žádost MUDr. Jana Jesenského o povolení přednášet stomatologii a zubní lékařství na České lékařské fakultě roku 1902.

Světová válka v roce 1914 postavila Jesenského před zcela nové úkoly. Začal se soustavně věnovat ošetřování válečných poranění čelisti a obličeje. Léčení raněných bylo soustředěno ve speciální nemocnici, kde stanici pro maxilo-faciální traumata profesor Jesenský vedl. Po skončení války se v nově vzniklém samostatném státě Jesenský vrátil k univerzitní práci a po převzetí ambulatoria se rozhodl přebudovat jej na moderní ústav odpovídající nejnovějšímu rozvoji vědy a potřebám zdravotnické péče.

Výzkumná práce profesora Jesenského se soustředila na otázky histologické a bakteriologické, témata jeho publikací však zasahují do všech oborů stomatologie. Zabýval se vlivem extrakcí na změny v kostře obličeje, věnoval se rentgenové diagnostice, chorobám ústní sliznice, otázkám protetickým, vyšetřoval lebky v Sedlecké kostnici.

V roce 1919 se stává skutečným mimořádným profesorem a po odchodu profesora Nessla nastupuje na jeho místo – od roku 1921 již jako řádný profesor.

Profesor Jan Jesenský, jak jej nakreslil posluchač medicíny V. Holzer roku 1932.
Obr. 4. Profesor Jan Jesenský, jak jej nakreslil posluchač medicíny V. Holzer roku 1932.

Jesenský si uvědomoval, že pro odborné zubní lékaře je rozsah výuky tohoto oboru v rámci studia nedostatečný. Navrhl tedy zřídit ústav, kde by mladí lékaři získávali hlubší popromoční vzdělání. Jeho myšlenku ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s ministerstvem školství přijalo, byl zřízen Státní ústav pro zubní lékařství a Jesenský jmenován jeho ředitelem.

Jesenský usiloval získat pro ústav vlastní budovu, prozatímně popromoční výuka se konala na klinice. Jesenskému se podařilo sehnat finanční prostředky pro zakoupení pozemku souvisejícího s budovou kliniky. Po dlouhém jednání však posléze Státní ústav získal v roce 1929 místnosti na Královských Vinohradech ve Fochově třídě – dnešní Vinohradské. Tam pak zůstal po celou dobu své existence. Jesenský na místo ředitele rezignoval a řízení ústavu přebírá doc. Karel Černý.

Zakoupený pozemek na rohu ulice Kateřinské a Viničné však nalezl jiné vhodné využití – Jesenský na něm vybudoval Stomatologické muzeum.

Jesenský totiž již od začátku své lékařské dráhy shromažďoval exponáty získané při studiu srovnávací anatomie zubů a čelistí savců, sbírky doplňoval o exotické dary cestovatelů Emila Holuba a Vojtěcha Friče. Nemalou část vitrín zaplnily přístroje, nástroje a historické zubní náhrady. Kolekce muzea se rozrůstala o nálezy lebek ze Sedlecké kostnice a o dokumentaci, diapozitivů válečných zraněných z doby Jesenského působení ve vojenské nemocnici v Praze na Žižkově v Lupáčově ulici.

Objekt muzea tvoří samostatně stojící jednoduchá stavba skrytá za zdí obrácenou do Viniční ulice. Jak patrno, projektant měl nesnadný úkol, když stavbu musel umístit do omezeného prostoru pozemku vedle budovy kliniky, přimknout ji ke zdi do Viniční ulice, a to vše na terénu příkře se svažujícím severozápadním směrem. Hlavnímu sálu muzea dal architekt nepravidelný půdorys, boční osvětlení zajišťovala trojdílná okna situovaná do dvora. Originálním řešením byl kruhový prosklený otvor v zastřešení. Toto stropní osvětlení zajišťovalo rozptýlené světlo důležité pro sbírky umístěné v hlavním sále.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 a obsazení kliniky německou univerzitou, byly exponáty ukryty a po roce 1945 umístěny do prostor kliniky, která se přemístila do Kateřinské ulice, kde se nalézá v současnosti.

Muzeum bylo slavnostně otevřeno v květnu roku 1928. Brzy poté je Jesenský plně zaměstnán záležitostmi stavovskými. V roce 1930 vláda připravuje novelizaci zákona o zubním lékařství a zubní technice. Tento zákon byl dědictvím po zaniklé monarchii. Rakouský ministr obchodu v roce 1892 vydal nařízení č. 55, jímž povolil živnost zubní techniky. Zubním technikům bylo povoleno zhotovovat zubní náhrady, ne však provádět lékařské výkony v ústech.

V roce 1920 byl ve Sbírce zákonů a nařízení č. 303 zákon novelizován, přičemž bylo zubním technikům povoleno provádět v ústech výkony, kterých je nezbytně třeba k umělé náhradě zubů. Po 10-ti letech se objevuje snaha o další novelizaci zákona, aby totiž byla uvedená živnost umožněná i těm, kteří v době vydání zákona, tedy v roce 1920, byli pouze v učení. To by znamenalo zvýšit počet takových živností o dalších 1500–2000. Návrh novely současně rozšiřoval rozsah povolených výkonů v ústech.

Lékařské fakulty proti tomu protestují, a Jesenský píše pro profesorský sbor text kterým je připravovaný zákon odmítán.

Zákon vláda přece jen prosadila, i když nebylo povoleno zubním technikům provádět v ústech celý rozsah výkonu, o který bylo původně žádáno. Vláda své rozhodnutí odůvodňovala tím, že ti, kteří byli v době vydání zákona v roce 1920 v učení, vstoupili do něho s předpokladem, že se budou moci stát samostatnými živnostníky. Je tedy aktem spravedlnosti umožnit i jim možnost získání koncese.

Elegán, sportovec a především pedagog par excellence

Na Jesenského vzpomíná jeho žák profesor Sazama (9), pozdější přednosta stomatologické kliniky v Hradci Králové:

„Jesenský byl učitel, na kterého se nezapomíná. Jeho odpolední lekce v posluchárně kliniky byly nepovinné s dobrovolnou účastí. Pro absolutorium lékařského studia bylo totiž předepsáno a platilo až do padesátých let jen „practicavit“ v nauce o tahání zubu, tedy žádné přednášky ani zkouška ze stomatologie. Ale Jesenského lekce lákaly, a posluchárna byla vždy zcela zaplněna. Usměvavý profesor neseděl za katedrou, nestál za řečnickým pultíkem, nýbrž volně procházel posluchárnou, chvílemi se opíral o zeď a překrásně, zřetelně a jasně mluvil. Mluvil a kouřil. Ano, zapaloval si jednu cigaretu za druhou, za našich dob to byly Zory, nejlevnější druh, které vytahoval ze svazečku v novinovém papíře v kapse pláště. I to jsme všichni sledovali. Monokl z pravého oka občas přeleštil kapesníkem. S posluchači udržoval stálý přímý kontakt nejen zajímavostí a formou, ale i obsahem přednesu. Stále přispíval kazuistikami ze své bohaté praxe i veselými příhodami, které vyjasňovaly náladu a fixovaly látku do paměti.

Jesenský dovedl přitahovat talenty a uměl je také upoutat. Rozdával podněty k vědeckému bádání, podporoval postup v práci a závěry hodnotil nejen s velkou pečlivostí, ale také s neobyčejně přijatelnou kritikou. Vždy se na klinice vzpomínalo jeho metod. S přitahující laskavostí závěr elaborátu přijal, přečetl, pochválil a vlídně připojil svůj názor, který leckdy vedl k úplnému přepsání, přepracování chystaného sdělení, ale nikdy autora neurazil, neznechutil. Takovou kouzelnou spolupráci může realizovat málokdo. Jen geniální vědecký pracovník, který sám veliký, dovede zvedat, povzbuzovat a přivádět k vysoké kvalitě. Všichni mu mohli plně důvěřovat. U něho nikdo nebyl nucen iurare in verba magistri, naopak, každý mohl spíše potvrzovat pravdivost zásady velikého španělského biologa Cajala, že učitel má mít radost, když se jej žák ušlechtile snaží překonat a když je lepší než on sám. Proto nikdy neměl nouzi o spolupracovníky. Celá akademická obec záviděla zubní klinice takového šéfa.“

Profesor Jan Jesenský byl mužem širokých zájmů. Žáci profesora Jesenského (10) vzpomínají jak se těšil ze svých sbírek starožitného porcelánu, hodin a obrazů zejména českých malířů 19. století. Miloval divadlo a operu, v Národním divadle měl předplacena dvě sedadla na prvém balkóně.

Současníci jej vidí jako vybraně oblečeného elegána s kravatou nejnovějších vzorů, s poslední módou kapesníků, ponožek a manžetových knoflíků. Jarmila Vondráčková (12), přítelkyně jeho dcery, vzpomíná na Jesenského, kterého poznala jako studentka:

„Jesenský nosil módní kajzrok, nízký cylindřík a lehce zasunutý monokl. Moc se mi líbil.“

Působil-li takto na mladou vrstevnici své dcery, není divu, že Jesenský – od roku 1913 vdovec – byl středem pozornosti dámské části pražské společnosti a že se této pozornosti příliš nebránil. Nebyl jen elegánem ve společnosti, byl i fyzicky zdatným sportovcem. Svůj pevně stanovený denní program důsledně dodržoval. Vstával v pět, o šesté začínala jeho ranní procházka Petřínskými sady. Jeho nedělní mnohakilometrové pěší túry brdskými a karlštejnskými lesy byly pověstné.

Profesor Jan Jesenský na své chatě ve Voznici, odkud podnikal pěší tůry brdskými a karlštejnskými lesy.
Obr. 5. Profesor Jan Jesenský na své chatě ve Voznici, odkud podnikal pěší tůry brdskými a karlštejnskými lesy.

Sportovní zdatnost dokazuje jeho úspěch v roce 1896, kdy v dresu Slavie vytvořil rekord zemí Koruny české v kopu fotbalovým míčem do vzdálenosti 44,40 metrů. I po skončení své aktivní činnosti působil v předsednictvu několika sportovních organizací.

„Umění zůstat stát“

Jesenský byl častým a váženým hostem vinárny „ U Nosticů“ Na Příkopě, nebo Holandské kavárny v dnešní ulici Pařížské. Ta platila za intelektuálskou a bohémskou. Setkávali se tam malíři, spisovatelé, architekti, a u číše žernoseckého vína sedával vždy elegantně oblečený profesor Jesenský.

Tam za ním někdy přicházela štíhlá, plavovlasá gymnazistka, dcera Milena.

Milena Jesenská.
Obr. 6. Milena Jesenská.

Jesenský se pokoušel upoutat zájem dcery o studium medicíny. Milena však projevovala sklony a nadání literární. Již v patnácti letech v třídním časopise kvinty A dívčího gymnázia Minerva uveřejňuje své příspěvky. Zvolí si pseudonym A. X. Nessey – své příjmení psané od konce. Nadaná, krásná, avšak nezvládnutelná dcera, naděje svého otce nesplňovala, navíc její nekonvenční způsob života byl důvodem často napjatého jiskření ve vztahu otce a dcery. Přes toto napětí mezi nimi existoval hluboký citový vztah. Výmluvným dokladem o úctě a obdivu Mileny k jejímu otci je její fejeton „Umění zůstat stát“. Vyšel v Přítomnosti 5. dubna 1939 (4). Milena v něm vzpomíná na událost, kterou prožila jako dítě. Jesenský s rodinou bydlel v prvních letech 20. století v reprezentativním domě v ulici Ovocné, dnešní 28. října č.p. 13. Bylo to stoupající společenské postavení a vědecká prestiž Jesenského, která jej přiměla nastěhovat se v roce 1905 do této honosné patricijské budovy.

Procházíme-li dnes ulicí 28. října, můžeme se obdivovat velkolepé výzdobě domu, pod jehož atikou zdobenou alegorickou figurou dívky čteme zřetelně nápis: Postaveno L.P. 1902. Nad širokým vchodem chráněným kovanou mříží je fasáda zdobená čtyřmi vázami s květinami, o které se opírají baculatí amorci. Vedle vchodu dodnes zřetelně čteme zlatá písmena původního označení „Č.p. 17“. Z okna bytu v nejvyšším poschodí domu, kde rodina Jesenských bydlela, lze pohodlně přehlédnou celé Václavské náměstí až k Muzeu, stejně tak jako ulici Na příkopě až k Prašné bráně.

Na tomto rozhraní Starého a Nového města existovala na přelomu 19. a 20. století dvě korza Pražanů. Ovocná a Národní třída byly české korzo, Příkopy byly doménou pražských Němců.

Konec 19. a prvá léta 20. století bylo obdobím, kdy v Praze doutnalo národnostní i politické napětí, které občas vzplanulo. Tak tomu bylo i ve dnech boje o všeobecné hlasovací právo v roce 1905, kdy se udála příhoda, kterou Milena pozorovala z okna bytu.

„Viděla jsem jak od Prašné brány pochodují rakouští studenti ve svých barevných čapkách, ale ne jako obyčejně po chodníku, nýbrž prostředkem vozovky. Zpívali a šli ve vyrovnaných řadách dunivým, vojenským krokem. Najednou se z Václavského náměstí vynořil zástup Čechů – pochodovali také středem ulice, ale mlčky. Moje maminka, která se mnou stála u okna, mě pevně vzala za ruku, trochu silněji než bylo třeba. A v první řadě pochodujících Čechů pochodoval můj otec. Hned jsem si toho všimla a měla jsem radost, že ho z okna vidím. Ale maminka byla bílá jako stěna a radost z toho viditelně neměla žádnou. Pak to šlo ráz na ráz. Z Havířské ulice vyrazil na hlavní ulici naráz policejní oddíl a postavil se mezi oba nepřátelské tábory. Příkopy tím byly prakticky uzavřené. Ale jedni, stejně jako druzí pochodovali dál. Když Češi dorazili až k policejnímu kordónu, bylo jim nařízeno se zastavit. Pak ještě podruhé a potřetí... Co se stalo potom nepamatuji se už do detailu, uslyšela jsem několik výstřelů a viděla jsem, jak se předtím klidný zástup lidí proměnil v ječící dav, pak se Příkopy rychle vyprázdnily a dole zůstal stát tváří v tvář jen jediný muž – můj otec. Pamatuji si jasně a zřetelně, jak tam stál, klidný s rukama přimknutýma k tělu, ale kousek od něho leželo na dlažbě něco hrozně podivného. Nevím jestli jste už viděli, jak vypadá člověk, když se zhroutí zasažený střelou. Nezůstane v něm nic lidského, vypadá jak kus vyhozeného hadru. Snad to netrvalo ani minutu, co tam můj otec tak stál, ale pro mě a pro matku se to zdálo být roky. Pak se sehnul a začal toho ubožáka obvazovat. Maminka přivřela oči a po tvářích jí stékaly dvě velké slzy. Ještě vím, že mě vzala do náruče a stiskla mě, jako by mě chtěla udusit“.

Milena tak ve své vzpomínce představuje svého otce, který ve vypjaté, život ohrožující situaci se zachová jako odhodlaný člověk, vědom si své lékařské a lidské povinnosti poskytnout pomoc raněnému.

Článek vyzdvihuje osobní statečnost projevenou za okolnosti nejvyššího ohrožení života, to že jej napsala jen několik dnů po březnové okupaci republiky, je více než výmluvné.

Příspěvky Mileny můžeme nalézt v mnoha časopisech. Vedle Přítomnosti je to Svět práce, Pestrý týden, Tribuna, Národní listy a další. Za svého života patřila Milena k nepřehlédnutelným postavám českého literárního světa. „Dopisy Mileně“ – vydání její korespondence s Franzem Kafkou – ji přineslo proslulost mezinárodní. Její osud a dílo poutá zájem českých i zahraničních autorů, „mythus Milena“ se stal pojmem světové literatury.

Jesenský – tvůrce moderní české stomatologie

V devadesátých letech se u nás objevilo několik publikací věnovaných Mileně (3, 12, 13). Jesenský je tam líčen jako autoritativní až despotický otec. Je to zkreslený, zjednodušený, nespravedlivý soud. Profesor Jesenský se v kritických situacích pro dceru vždy obětoval do krajnosti.

To dokázal především za těžkých dnů Milenina uvěznění. Milena se totiž ihned po okupaci zapojila do protinacistického odboje. Aktivně se účastnila vydávání ilegálního časopisu „V boj“ a její byt v Kouřimské ulici se stal místem, kde se soustřeďovaly nejen příspěvky pro časopis, ale kde se organizoval i ilegální útěk českých letců a židovských spoluobčanů do zahraniční.

Milena tak upoutala na sebe pozornost gestapa a již v listopadu roku 1939 byla zatčena. U soudu se dokázala obratně obhájit, takže nebyla odsouzena. Byla však předána do „ochranné vazby“ v koncentračním táboře Ravensbrück. Jesenský podniká několik zoufalých pokusů, aby dceru zachránil. Poslední nadějí bylo docílit propuštění Mileny ze zdravotních důvodů pod záminkou duševní choroby. Iniciativa a pomoc vyšla od Joachima Zedwitze, lékaře a aristokrata-antifašisty, který s Milenou spolupracoval v ilegální činnosti a sám takto unikl z nacistického vězení. Spolu s Jesenským získali i podporu berlínského advokáta s vlivnými styky. Zaslané materiály dokazující Milenin zdravotní stav však shořely v Berlíně při náletu, při němž zahynul i advokát dr. Keller (6). Milena pak umírá po operaci a neúspěšné transfuzi krve v Ravensbrücku 17. května 1944. Její poslední pohledy z lůžka patří pohlednici zaslané otcem, na níž byl Morstadtův pohled na biedermaierskou Prahu.

Vrácená pohlednice, kterou zaslal Jan Jesenský dceři Mileně, provdané Krejcarové, do koncentračního tábora. Text na pohlednici je psaný německy dle příkazu cenzury.
Obr. 7. Vrácená pohlednice, kterou zaslal Jan Jesenský dceři Mileně, provdané Krejcarové, do koncentračního tábora. Text na pohlednici je psaný německy dle příkazu cenzury.

Nebyla to jediná tragická rána, kterou profesoru Jesenskému přinesla válečná léta. Za odboj v době okupace zaplatili životem i oba Jesenského synovci: Jan, docent zubního lékařství, Jiří, vynikající protetik rovněž působící na klinice.

S těmito ztrátami se Jesenský těžko vyrovnával. Dožil se sice konce války, ale ze znovunabyté svobody se dlouho netěšil. Zemřel nečekaně po krátké nemoci 19. května 1947.

Jesenského kolegové z fakulty profesoři Jirásek (5) a Pelnář (8) jej v nekrologu nazvali tvůrcem moderní české stomatologie a mužem, jež vyvedl české zubní lékařství z obrozeneckých poměrů ke světové úrovni.

Poděkování:

Autor děkuje prof. MUDr. J. Tomanovi, DrSc. za laskavé zapůjčení pohlednice a Archívu Univerzity Karlovy za souhlas s uveřejněním žádosti J. Jesenského a povolení Ministerstva školství. 

doc. MUDr. O. Brázda CSc.

1. stomatologická klinika

1. LF UK a VFN

Kateřinská 32

128 08 Praha 2

E-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Brázda, O. Profesor Jan Jesenský očima dcery Mileny. Čs. Stomat., 2001, 101, s. 163-167.

2. Brázda, O. Krvavá neděle MUDr. Jana Jesenského. Revue ČLS JEP, 2006, 3, s. 39-42.

3. Buber- Neumannová, M. Kafkova přítelkyně Milena. Praha 1992

4. Jesenská, M. O umění zůstat stát. Přítomnost 5. 4. 1939.

5. Jirásek, A. Prof. dr. Jan Jesenský †. Čas. lék. čes., 1947, 86, s. 690-691.

6. Jirásková, M. Zpráva o trojí volbě. Praha 1996

7. Kostečka, F. Za profesorem Jesenským. Čas. lék. čes., 1947, 86, s. 661.

8. Pelnář, J. Prof. dr. Jan Jesenský zemřel. Čas. lék. čes., 1947, 86, s. 662

9. Sazama, L. Osobnost profesora MUDr. Jana Jesenského. Čs. Stomat., 1990, 90, s. 377-379

10. Urban, F. Jan Jesenský, Praha, Karolinum, 1995

11. Vondráček, V. Lékař vzpomíná. Praha, Avicenum, 1973.

12. Vondráčková, J. Kolem Mileny Jesenské, Praha, Torst, 1991.

13. Wagnerová, A. Milena Jesenská. Praha, Prostor, 1994.

14. Archivní prameny, Archív Univerzity Karlovy. J. Jesenský, osobní spis inv. č. 492.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2010 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Cesta pacienta s CHOPN
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Arteriální hypertenze ve světle nových evropských guidelines
Autoři: MUDr. Libor Jelínek

Precizní medicína v onkologii
Autoři:

Kožní toxicita cílené terapie inhibitory EGFR a VEGF
Autoři: MUDr. Karolína Svobodová

Jak na psoriázu v každodenní ambulantní praxi?
Autoři: MUDr. Jan Šternberský, Ph. D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se