Rozvíjení spirituální péče ve FN v Motole

Souhrn

Autorka navazuje na své dva předchozí články o spirituální péči ve zdravotnictví, které byly uveřejněny v tomto časopise v roce 2008. Tentokrát seznamuje odbornou veřejnost s odezvou pacientů, jejich blízkých i personálu v nemocnici, kterou přineslo zařazení spirituální péče do péče ošetřovatelské, a rovněž tak zřízení pracovního místa nemocničního duchovního. Popisuje způsob výběru jednotlivých oddělení i jednotlivých pacientů, včetně zajištění nepřetržité služby. Uvádí nárůst žádostí u pacientů, jejich blízkých i personálu během sledovaných osmnácti měsíců. Zájem klientů všech věkových kategorií z různých oddělení dle jejího názoru podporuje oprávněnost pokračovat v rozvíjení této péče i nadále.

Klíčová slova:
ošetřovatelská péče, spirituální péče, nemocniční duchovní, smysl života, kvalita života a umírání, duchovní potřeby.

Úvod

Koncem roku 2008 jsme měli možnost v tomto časopise upozornit na to, že bychom měli být lépe připraveni na poskytování spirituální péče v českých nemocnicích všem pacientům, kteří si to budou přát, bez ohledu na jejich osobní přesvědčení či vyznání (4). Souhlasili jsme s názorem americké lékařky Ch. Puchalski, že spiritualita patří v životě člověka k nejvyššímu smyslu a cíli a má klinickou důležitost především během prožívání utrpení v průběhu vážné nemoci nebo umírání (7) i při rozhodování o léčbě. Vycházeli jsme z toho, že hluboké spirituální přesvědčení a duchovní potřeby může mít každý člověk (9). Poukazovali jsme také na důležitost edukace zdravotnického personálu v rozpoznávání duchovních potřeb pacientů v rámci lékařské a ošetřovatelské péče, mj. např. odebíráním spirituální anamnézy (5). V tomto kontextu považujeme za důležité zopakovat, že hovoříme o spirituální péči, která je součástí ošetřovatelské péče, a tudíž většinou neznamená totéž, co péče náboženská, i když ji zatím poskytují duchovní z jednotlivých církví. Ti by však měli mít specifické vzdělání i praxi a měli by být otevřeni všem lidem bez ohledu na jejich vyznání.

Protože se dosud setkáváme s velkým počtem zdravotníků i teologů, kteří se domnívají, že spirituální péče ve zdravotnictví náleží především lidem religiózním, doufáme, že tento článek přispěje k lepšímu porozumění této problematiky.

Začátky

Chtěli bychom vás seznámit se způsobem rozvíjení spirituální péče v pražské motolské nemocnici. Díky spolupráci našeho týmu s administrativou nemocnice, přednosty, primáři, vrchními sestrami a ostatními pracovníky jednotlivých klinik i ostatními zaměstnanci nemocnice, se postupně podařilo tuto péči integrovat do péče ošetřovatelské.

V roce 2004, kdy jsme s touto prací začínali, přicházel na zavolání do nemocnice za katolickými věřícími katolický duchovní, pověřený Českou biskupskou konferencí (ČBK) docházením do všech pražských nemocnic.

Protože jsme chtěli zajistit spirituální péči i ostatním lidem, kteří se nacházeli v závažné zdravotní situaci, oslovili jsme o rok později evangelického faráře, jenž absolvoval kurz pastorační péče a spirituálního poradenství v USA. Byl ochoten pracovat se všemi lidmi bez rozdílu vyznání, a měl k tomu patřičné vzdělání, což jsme uvítali. Byl vyslán a placen svou církví. Pravidelně začal navštěvovat jednou týdně vybraná onkologická oddělení pro dospělé (v grafech uvedeno jako oddělení radioterapeutická). Lékaři i sestry na těchto odděleních měli možnost se postupně přesvědčit o tom, že pacienti byli po rozhovoru s ním klidnější a vděční za jeho podporu.

Po roce a půl jsme díky další duchovní, která též docházela jednou týdně, rozšířili tuto péči na interní oddělení a oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných (dále LDN). I zde pacienti a personál jejich návštěvy uvítali.

Interní nemocniční duchovní

Po této zkušenosti ředitel nemocnice, za podpory náměstkyně ošetřovatelské péče, uvolnil v březnu 2008 jeden pracovní úvazek pro nemocničního duchovního. Bylo třeba jej obsadit osobami, které budou citlivě přistupovat ke všem pacientům s ohledem na jejich osobní přesvědčení. Zároveň je budou striktně respektovat a nepodsouvat své životní názory a postoje a budou volit formy komunikace přijatelné tomu kterému pacientovi (6).

V rámci tohoto místa jsme přijali tři teology, tzv. interní pracovníky, na část úvazku.

Výběr navštěvovaných oddělení ve FN v Motole

Vzhledem k velkému počtu lůžek v motolské nemocnici (téměř 2 500) a malému počtu duchovních jsme v první fázi vytipovali oddělení, na nichž nejčastěji dochází k úmrtím, kde jsou hospitalizováni pacienti se závažnými a život ohrožujícími onemocněními a kde hospitalizace bývá dlouhodobá. Jednalo se o oddělení

• radioterapeutická,
• interní,
• neurologická,
• plicní,
• LDN,
• Spinální jednotku,
• Transplantační jednotku plic.

Zájem jednotlivých oddělení vyjadřuje graf 1. Poslední dvě jmenovaná oddělení jsou vzhledem k počtu návštěv nižšímu než 5 % zahrnuta v grafu pod „ostatní“. Sem docházeli duchovní během pracovního týdne denně; na ostatní oddělení a o víkendech na požádání.

Nezanedbatelnou část služby konali nemocniční duchovní přímo v tzv. Prostoru ticha (graf 1), který jsme otevřeli na podzim 2007 (2). Tento prostor slouží lidem všech vyznání i bez specifického náboženského vyznání. Jeho vybudováním jsme chtěli v rámci zlepšení ošetřovatelské péče zajistit pacientům a jejich příbuzným možnost spočinout na klidném místě, když se dozvědí o nepříznivé diagnóze své nebo svých blízkých, aby načerpali sílu, mohli rozmýšlet o své situaci, plakat nebo se modlit, meditovat či radovat se z uzdravení, apod. (obr. 1).

Díky tomu si někteří z nich mohli začít lépe uvědomovat i své duchovní potřeby; kladli si často tzv. existenciální otázky typu „ proč zrovna já?“, „má to nějaký smysl?“ „co se mnou bude?“, „ co bude po smrti?“, apod.

Po náročných službách sem začal docházet i personál, který bývá vystavován – zvláště na určitých odděleních – nadměrnému stresu, a setkávání s utrpením a se smrtí jej může velmi emocionálně zatěžovat.

Výběr pacientů

Na různých odděleních probíhal výběr pacientů rozdílně dle specifického provozu toho kterého oddělení. Vždy ale byla nutná spolupráce jednotlivých zdravotnických pracovníků. Často požádal o duchovní podporu explicitně sám pacient nebo jeho blízcí. Občas tato potřeba vyplynula z rozhovoru lékaře a pacienta. Jindy si sestry všimly, že pacient i přes nejlepší péči zdravotníků strádal a upozornily na to lékaře. A někdy to byla staniční sestra či psycholog, kteří s pacientem zavedli hovor na možnost poskytnutí této péče. Zásadně ale bylo k návštěvě duchovního vždy třeba souhlasu daného pacienta.

Staniční sestry předávaly duchovním po příchodu na výše zmíněná oddělení seznamy pacientů, kteří si tuto péči přáli. Jindy je požádali sami pacienti na pokoji, kam přišli původně za jiným nemocným. A někteří pacienti, příbuzní nebo členové personálu si tuto péči vyžádali při návštěvě Prostoru ticha.

Překvapivý byl zájem klientů prakticky všech věkových kategorií, který zřetelně narůstal po padesátém roce života (graf 2).

Zajištění nepřetržité služby

Pokud na některém oddělení potřeboval pacient urgentní spirituální podporu, a ten den tam duchovní neměl plánovanou pravidelnou návštěvu, lékaři nebo staniční sestry během dnetelefonovali na pevnou linku se záznamníkem nebo mobilní telefon duchovních či koordinátorky; v naléhavých případech i v noci. Někteří pacienti požádali o konzultaci e-mailem a jiní navštívili pracovnu duchovních osobně; výjimečně nechávali písemnou žádost ve schránce umístěné v Prostoru ticha.

Odezva

Zájem pacientů, jejich příbuzných i personálu od dubna 2008 postupně narůstal (graf 3, 4, tab. 1). Nejprudší nárůst počtu konzultací jsme zaregistrovali v prvním čtvrtletí roku 2009. Naopak mírný pokles jsme mohli pozorovat v období zimních a letních dovolených, tj. ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 a ve třetím čtvrtletí roku 2009.

Z osobních rozhovorů vyplývalo, že si čím dál víc lidí začalo uvědomovat, že tato péče může zlepšit kvalitu života hospitalizovaných pacientů a zajistit jim podporu v krizi vyvolané vážnou nemocní či umíráním, i když nejsou členy žádné z církví. Totéž oceňovali blízcí a příbuzní pacientů. Zavedení této péče v  neposlední řadě umožnilo zdravotnickému personálu, aby sám získal podporu v nelehké, často stresové situaci, které toto povolání s sebou nese.

Náplní setkání bývalo – velmi zjednodušeně řečeno – aktivní naslouchání, rozhovor, někdy pouhá přítomnost a mlčení, poskytování emoční podpory, apod; zkrátka – doprovázení těžkou životní situací.

Specifickou náboženskou podporu žádala jen malá část populace, což odpovídalo spektru religiózních obyvatel v naší společnosti (1).

Externí nemocniční duchovní

Neopomenutelná byla pomoc externích duchovních, placených svými církvemi, s nimiž nemocnice uzavřela smlouvy o poskytování spirituální péče. Pravidelně docházeli do nemocnice a poskytovali také širší spirituální péči všem – bez rozdílu vyznání – ve spolupráci s interními duchovními a koordinátorkou. Jednalo se o členy

• Katolické církve,
• Českobratrské církve evangelické,
• Evangelické církve metodistické,
• Církve československé husitské,
• Pravoslavné církve, a 
• Církve adventistů sedmého dne

v rozsahu asi 1,9 pracovního úvazku.

Během uvedeného období poskytli kolem tisíce dalších konzultací (které jsme kvůli zpočátku nejednotnému systému vykazování nemohli přesně vyhodnotit a zahrnout do přiložené dokumentace).

Další čtyři kolegové z Církve bratrské docházeli střídavě jednou týdně do Prostoru ticha, kde pořádali program Rozhovory nad Biblí. Dvě až tři neděle v měsíci zajišťovali bohoslužby a poté rozmlouvali s návštěvníky z řad pacientů, jejich příbuzných či personálu, kteří o to projevili zájem. To vše v rozsahu asi 0,1 pracovního úvazku.

Zajištění specifické náboženské podpory ze strany FNM

Pro úplnost uvádíme skutečnost, že na přání pacienta jsme vždy povolali duchovního z církve, ze které si přál, pokud nebyl členem našeho užšího či širšího týmu. Dále jsme pořádali pravidelné bohoslužby v Prostoru ticha, které byly zajišťovány střídavě některými interními i externími duchovními z protestantských církví jednou týdně; z Pravoslavné církve též jednou týdně. Katolické mše svaté zajišťoval katolický kněz, pověřený ČBK, v Prostoru ticha a v LDN, kde se střídal s dalšími třemi katolickými kolegy. Na obou místech také jednou týdně.

Diskuse

V naší koncepci poskytování spirituální péče v nemocnici vycházíme ze zkušenosti, že každý člověk hledá smysl života (8) a má spirituální rozměr i své duchovní potřeby. Ty může potřebovat ošetřit zvláště v období vážné nemoci nebo umírání, bez ohledu na své osobní přesvědčení.

Dále vycházíme z poznatků, že vážná, chronická či život ohrožující nemoc může působit jako silný stresový faktor, který může u mnohých pacientů negativně ovlivňovat imunitní reakci organismu (3, 10). Pokud nemocného podpoříme po stránce emoční i duchovní, a umožníme mu hovořit o některých trápeních, tématech a otázkách, kterými se dříve nezabýval, ale které nemoc přinesla (např. řešení některých vztahů, změna určitého postoje, hledání smyslu života, přijetí současného utrpení, odpuštění blízkým i sobě, apod.), může to napomoci ke zklidnění pacienta, snížení vlivu působícího stresu, zlepšení obranyschopnosti a hojení organismu nebo – pokud již není možno jinak – zlepšení kvality jeho umírání. Z těchto důvodů jsme chtěli poskytnout pacientům komplexní nemocniční péči tak, jak je obvyklé v zahraničích nemocnicích.

Z připojené dokumentace jednoznačně vyplývá postupný nárůst zájmu klientů o tuto podporu (tab. 1, graf 3 a graf 4),i když zde uvádíme pouze dokumentaci, týkající se interních duchovních. Celkový počet ošetřených interními nemocničními duchovními během 3 010 konzultací v průběhu sledovaného období osmnácti měsíců (od dubna 2008 do září 2009), dle našeho názoru potvrzuje potřebu rozvíjet tuto péči i nadále. Také skutečnost, že zájem o spirituální péči projevovali klienti prakticky všech věkových kategorií (graf 2) a jejich žádosti narůstaly nejen na původně vybraných odděleních, ale i na dalších odděleních nemocnice (ve skupině „ostatní“ – graf 1). Postupný nárůst členů ošetřeného personálu může být významný pro jejich lepší pohodu a pracovní výkon v nemocnici (tab. 1).

Potvrdil se náš předpoklad, že převážná většina zájemců o tuto péči nebyla praktikujícími křesťany nebo členy jiných náboženských skupin a neřešila specifická náboženská témata. Potřebovali emoční a lidskou podporu v těžké životní situaci, kterou vážná nemoc nebo umírání přinesly.

Nemocniční duchovní poskytovali spirituální péči v širším slova smyslu pacientům, příbuzným i personálu na všech odděleních i v Prostoru ticha, kteří o to požádali, tj. nekonali primárně náboženskou službu, ačkoliv sami mají zázemí v církvích. Pokud ovšem byli o náboženskou podporu požádáni, samozřejmě vyhověli.

Do uvedených údajů o poskytování této péče v naší nemocnici nebyly vůbec zahrnuty pravidelné pastorační návštěvy farářů a kněží, kteří docházeli za svými členy z jednotlivých farností kdykoliv dle potřeby po vzájemné domluvě, aniž bychom to v nemocnici administrativně evidovali.

Závěr

Tímto článkem jsme chtěli poukázat na možnosti, kterými lze zkvalitnit stávající ošetřovatelskou péči, nejen v motolské nemocnici. Naplňování duchovních potřeb u pacientů, příbuzných i členů personálu, kteří si to přáli, se ukázalo být velmi důležité.

Členové zdravotnického personálu oceňovali skutečnost, že nemocnice zaměstnává „své“ nemocniční duchovní. Mohli totiž při pravidelných kontaktech lépe porozumět způsobu jejich práce, získat k nim důvěru a překonávat postupně původní obavy z eventuálního náboženského ovlivňování, se kterým se zde ale nesetkali. Často též v praxi ocenili skutečnost, že se pacienti po rozhovoru s duchovními zklidnili, ujasnili si některé otázky a pociťovali podporu, o kterou se mohli opřít v nemoci i během umírání.

Bylo zřejmé, že na odděleních, kam duchovní docházeli pravidelně, personál postupně začínal tuto spolupráci více oceňovat, ochotněji pacientům nabízet, i sám pro sebe žádat od interních i externích nemocničních duchovních.

Poděkování

Rádi bychom tímto poděkovali všem duchovním, kteří se na integrování spirituální péče do péče ošetřovatelské v motolské nemocnici v tomto období podíleli. Všichni jsou to absolventi vysokých teologických škol, jmenovitě v pořadí, ve kterém začali s naší nemocnicí spolupracovat: P. Pokorný, P. Jandečková, M. Zemánková, A. Procházková, J. Odrobiňák, S. Stretti, P. Samotovka, B. Kaleta, M. Kloubek, P. Plchot, P. Grulich, M. Hájek, J. D. Došek, K. Suchá a V. Vurst.

Také děkujeme J. Miškovskému, který v kteroukoliv denní i noční dobu přicházel specificky zabezpečit katolické věřící.

MUDr. Eva Kalvínská

koordinátorka psychosociální

a spirituální péče

Útvar náměstkyně pro ošetřovatelskou péči FN Motol

V Úvalu 84

150 06 Praha 5

E-mail: eva.kalvinska@fnmotol.cz