Minipotrtéty slavných českých lékařů Oftalmolog, profesor MUDr. Roman Kadlický


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(4): 256-257
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor MUDR Roman Kadlický, přední český oftalmolog, se narodil o Vánocích 25. prosince 1879 v Brozanech na Litoměřicku. Maturoval v r. 1899 na litoměřickém gymnáziu, pak vystudoval pražskou lékařskou fakultu, kde promoval v r. 1905. Po promoci pracoval půl roku jako externista na I. lékařské klinice, poté téměř půl roku na klinice ušní. V r. 1906 se stal operačním elévem na oční klinice profesora MUDr. Jana Deyla a již příští rok zde byl sekundářem; po roce se stal asistentem.

Absolvoval četné studijní cesty po zahraničních oftalmologických pracovištích, (v Londýně byl v r. 1909, v Curychu a Bernu v r. 1910, v Oslu a Bergenu v r. 1911, v Berlíně a Hamburku v r. 1912 a v Římě 1913). Pak přišla první světová válka. Krátce po ní –v roce 1919 – byl svým učitelek profesorem Deylem habilitován z očního lékařství a téhož roku byl jmenován profesorem očního lékařství a přednostou kliniky na nově založené Komenského univerzitě v Bratislavě, kde patřil k zakládajícím členům profesorského sboru zdejší lékařské fakulty (Hynek, Brdlík, Müller, Frankenberger, Mysliveček, Reinsberg).

V Bratislavě pobyl téměř deset let, byl jedním z budovatelů lékařské bratislavské fakulty, byl zde i děkanem v letech 1923/1924). Na Slovensku působil i jako spoluzakladatel Bratislavských lékařských listů v r. 1921 a byl jejich redaktorem. Zapojil se do budování  péče o nevidomé, byl zakladatelem a předsedou Spolku pre starostlivosť o nevidomé a založil slepecký ústav v Báhoni.

V r. 1930 přešel na pražskou lékařskou fakultu Karlovy univerzity jako přednosta její oční kliniky. Pražskou kliniku vedl 18 let až do své smrti v r. 1948, pouze v letech 1942–1945 byl za německé okupace pro svou nespolehlivost suspendován; pochopitelně po válce byl ihned znovu do své funkce jmenován.

Jeho oblíbenou specialitou byla problematika glaukomu, hlavní práce byly Patogeneze glaukomu,Nové směry v terapii glaukomu, dále jako jeden z prvních prováděl systematicky intrakapsulární extrakce šedého zákalu.

Profesor Kadlický byl všeobecně uznávaným oftalmologem, předsedou Československé oftalmologické společnosti, dále předsedou ředitelstva pražského Klárova ústavu slepců a členem zahraničních oftalmologických společností v Bulharsku, v Jugoslávii, Polsku s ve Francii.

Toto jsou všechno údaje, jež možno zjistiti v dostupných biografiích. Jeho portrét bych chtěl dokreslit i některými méně známými historkami z jeho dlouholetého působení na pražské lékařské fakultě, které mi dodali jeho někdejší spolupracovníci, hlavně asistentka paní doktorka MUDr. Marie Bohuslavová, a některé se tradovaly ještě za mých studentských dob.

Nejvíce je jich z vyšetřování na ambulanci či ze zkoušek mediků.

Vyškolená pacientka.

Na oční klinice profesora Kadlického probíhala velká vizita. Celý konvoj skládající se z profesora, z jeho zástupce, tehdy docenta Kurze a několika asistentů, a z celého houfu externistů a externistek (mimochodem Kadlický nebyl velkým přívržencem ženského studia na medicíně) přišel na dětský pokoj číslo 154.

Pan profesor, přezdívaný na klinice Dominus, stanul u lůžka čtyřleté dívenky a začal si s ní povídat:

„Tak co maličká, jak se jmenuješ?“

„Já šem Maženka,“ zněla šišlavá odpověď.

„A co tě bolí, Mařenko?“ zeptal se profesor.

„Já šem plofunda, mám dlobné zákalky a popíchaný povlch,“zazněla hbitá odpověď.

Kadlický ztuhl. Uvědomil si, že maličká bezvadně odříkala klinický obraz oftalmologického nálezu u keratitis profunda a hned si také uvědomil, že tohohle špunta viděl už několikrát jako případ u rigoróza. Ihned si domyslel, že páni asistenti takto nenáležitě ulehčují rigorozantům jejich těžký úděl, a tak s nelibostí zavrčel:

„To je vždycky taková chytrá? Kdopak ji to naučil?“

Na to odpověděla bez mrknutí oka asistentka Slovenka MUDr. Čereyová, líbezným hlasem:

„To ona je pane profesore, taková vůbec, to má asi od narození.“

Pan profesor neřekl ani slovo, jen stiskl rty, ale Mařenka s hlubokou keratitidou už se vícekrát u rigoróza neobjevila.

Neměl odvahu.

Na ambulanci oční kliniky vyšetřovala před panem profesorem jedna z externistek staršího dědu, který seděl stále vzpřímeně s napjatým krkem. Mladá paní doktorka se opakovaně pokoušela přitáhnout k sobě dědečkovu hlavu, aby se mu mohla podívat oftalmoskopem do oka. Ale marně. Děda seděl, jakoby spolkl pravítko.

Když mírný nátlak nepomohl, došla panu profesorovi trpělivost a řekl zvýšeným hlasem:

Tak už dejte, pane Vyčítal, tu hlavu blíž k tváři paní doktorky, ať vás může konečně vyšetřit!“

Dědeček se usmál na pana profesora, pak i na paní doktorku. Povolil napjaté svalstvo a roztomile zaševelil:

„A to jo, pane profesore, to já udělám moc rád, já jsem si zatím netroufal.“

Nedorozumění

Profesoror Kadlický vyšetřoval jednou mladou dámu, protekční pacientku přivedenou samotnou jeho vrchní sestrou Betty. S tak vzácným pacientem zavedl nejdřív zdvořilý rozhovor a pak teprve přešel na vlastní onemocnění:

„No tak, co vám, slečno, chybí?“

„Jak to?“

Kadlický nebyl nikdy vzorem trpělivosti, tak se zeptal:

No bolí vás oči? Nebo vidíte špatně? Nebo máte jiné obtíže?“ řekl  už trochu nevrle pan profesor.

„Ano, pane profesore, mě bolí panenka,“prohlásila suverénně vyšetřovaná.

„Ale, slečno,“ odvětil teď už nakvašeně šéf kliniky, „panenka nemůže bolet. Panenka je díra! Bolela vás už někdy díra?“

Mladá dívka zrudla jak vlčí mák, nešťastně poposedla na židli, ale už neodpověděla.

Psychoterapie

Další dvě historky jsou o tom, jak „psychoterapeuticky“ hovořil pan profesor se svými pacienty.

Profesor Kadlický jednou operoval na sále malého asi desetiletého chlapce, který značně šilhal. Kluk při operaci řval a řval, až se třásly tabulky v oknech.

Pan profesor se obrátil k přítomným přihlížejícím medikům a externistům a chtěl je poučit:

„Když malý pacient takhle řve, musíte ho nějak zabavit a hned je po křiku. Já vám to ukážu,“ a začal se s chlapcem bavit:

„Tak co, jak se jmenuješ?“

„Petr,“ vyrazil kluk v kratičké přestávce mezi dvěmi poryvy řevu.

„No, a čípak jsi?“ pokračoval Kadlický.

Ale odpovědí byl jen neartikulovaný vřískot malého pacienta.

„Čímpak je tvůj tatínek?“

Stále řev, řev hodný toho jména.

„No, a kdepak bydlíte?“ ptal se zatvrzele operatér.

Tu malý pacient přestal na okamžik řvát, zavzlykal a nakonec přerývaně ze sebe vyrazil:

„Já vám to potom všechno povím, ale teď mi už dejte, prosím, pokoj!“

Kadlický a maminka

Profesor Kadlický oslovoval všechny ženy středního i vyššího věku „Maminko“ to už byla běžná rutina. Při operacích si s nimi povídal:

„Tak odkud jste, maminko?“

Odpověď.

Řez Graefovým nožem.

„Kolik je vám let maminko?“

Odpověď.

Vystřižena část duhovky.

A tak se to stále opakovalo.

Docent MUDr.Jaromír Kurz, který mu často asistoval, tohle oslovování „maminko“ nesnášel a dopalovalo ho to. A tak jednou když Kadlický svým obvyklým způsobem se opět na začátku operace asi čtyřicetileté ženy zeptal „Odkud jste, maminko?“ neudržel se a polohlasem zabručel:

„Ten dědek!“

Dominus se nenechal vyrušit:

„Já myslel, že je to maminka“ A pokračoval dál automaticky: „Tak odkud jste, tatínku?“.

V zastoupení Jeho Veličenstva

Profesor Kadlický přišel kdysi náhle a nečekaně na svou kliniku a sháněl se po své paní vrchní.

Vrchní sestra, paní Betty, byla duše zcela oddaná panu profesorovi, pro ni byl cosi jako Bůh. Jakmile se doslechla, že je pan profesor na klinice, všeho nechala a okamžitě se objevila v profesorově pracovně.

„Betty, prosím vám, zavolejte mi kliniku profesora Hennera.“

Paní vrchní ochotně poslechla, vytočila číslo a když se na druhém konci drátu ozvala sekretářka neurologické kliniky, prohlásila s plnou autoritou:

„Haló, tady je náš pan profesor!“

Zřejmě cílila, že toto docela stačí.

Kadlický a rohovkový vřed

Povídání o panu profesoru Kadlickém zakončím jeho názorem na léčení rohovkového vředu.

Profesor Kadlický byl ve své době zapřísáhlým odpůrcem léčení rohovkového vředu doma. Důsledně zastával názor, že toto onemocnění má být léčeno v nemocnici na očních odděleních. A to hlavně z důvodů medicínských, ale také i z důvodů forenzních a i ekonomických.

Všem svým lékařům a všem lékařům, které na různých úrovních školil, hlásal:

„Léčit rohovkový vřed doma, z toho nikdy nic nekouká. Ni zisk ni slávu. Zkrátka tak zvaný sokolský případ.“

Profesor Kadlický zemřel ve věku 69 let v Praze, dne 8. července 1948.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 4

2010 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×