Fakta patří k úloze, nikoli k řešení: vztah přírodních věd, etiky a náboženství


All of the facts belong only to the problem, not to its solution: relationship between science, ethics and religion

The science uses so called metodological naturalism and works with measurable phenomenones. The science is therefore helpless in an effort to prove or disprove the existence of nonmeasurable phenomenones, such as the human soul or God. The possible existence of such nonmeasurable phenomenones thus has to rest unresolved. The situation is furthermore complicated by the fact, that the scientists, philosophers and theologians have different definitions of the notions like „God“ and „to exist“. The religion itself, nevertheless, is a measurable phenomenon, and in the frame of darwinian paradigm, its existence could be explained either as a by-product of the evolution, or as an adaptation. The science tries not to verify given hypothesis, but on the contrary to falzify them. If scientists are not able to create any experiment, which would falzify given hypothesis, it is no more science, but pseudoscience. Given the fact, that we are able to explain both the existence of the religion and its potential nonexistence, we find ourselves in the risk of pseudoscience.

Key words:
philosophy of science, ethics, verification, falzification, pseudoscience, evolution.


Autoři: M. Vácha
Působiště autorů: Ústav etiky, 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Praha ;  Přednosta Ústavu etiky: Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph. D.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(4): 251-253
Kategorie: Téma

Souhrn

Přírodní vědy užívají metodologický naturalismus, zabývají se měřitelnými fenomény. Ve vztahu k neměřitelným fenoménům, jako je lidská duše nebo Bůh zaujímají metodologický agnosticismus. Existenci těchto fenoménů tedy zůstává nerozhodnuta, neboť přírodní vědy svou metodologií nejsou schopny jejich existenci ani potvrdit, ani vyvrátit. Celá situace je navíc komplikovaná tím, že přírodovědci, filozofové a teologové mají odlišné definice pojmu „Bůh“ a „existovat“. Náboženské projevy samy o sobě ale nějak měřitelné jsou, a darwinovským paradigmatem je existence těchto projevů vysvětlována buďto jako vedlejší efekt evoluce, nebo jak adaptace. Metodologická strategie přírodních věd se ovšem hypotézy snaží nikoli verifikovat, nýbrž falzifikovat. Nejsou-li přírodovědci schopni vytvořit experiment, který by danou hypotézu falzifikoval, nejedná se o vědu, nýbrž o pseudovědu. Vzhledem k tomu, že hypotézou přírodního výběru jsme schopni vysvětlit jak existenci náboženství, tak jeho eventuální neexistenci, ocitáme se v riziku pseudovědy.

Klíčová slova:
filozofie vědy, etika, verifikace, falzifikace, pseudověda, evoluce.

Úvod

Přiznávám, že tento text je vyprovokován příspěvkem prof. Koukolíka „Náboženství – evoluce a neurobiologie“ (7), ale nechce být polemikou s ním, chce stát samostatně, a pro své pochopení nutně nepředpokládá znalost zmíněného článku. V polemice jde totiž názor proti názoru, zatímco ambicí tohoto textu je prezentovat fakta. Na úvod ale přece jen dvě poznámky, které se zmíněného příspěvku bezprostředně dotýkají.

Předně, bylo by velkým omylem všechna náboženství házet jaksi do jednoho pytle, mezi jednotlivými náboženskými systémy jsou velmi výrazné rozdíly. Například právě buddhismus stvoření světa nadpřirozeným činitelem nijak neřeší, jedná se o jakési „náboženství bez Boha“. Tím se velmi ostře odlišuje od islámu, judaismu nebo křesťanství.

A za druhé, co se týče knihy The Language of God, (5) Francis Collins není „zbožný katolík“ (7), nýbrž evangelikální křesťan, což je dosti podstatný rozdíl, Collins neměl s katolicismem nikdy nic společného. Ve svém textu Collins popisuje bouřlivou situaci kolem Projektu lidského genomu (Human Genome Project), s taktem a bez silných slov líčí závody v sekvenování lidského genomu s firmou Celera Genomics vedenou Craigem Venterem, avšak na pozadí tohoto příběhu se odvíjí jiný příběh, Collinsovo vlastní duchovní hledání, dětství odžité ve velmi vlažném protestantském prostředí, agnosticismus mladých let, který se přerodí v přesvědčený ateismus vysokoškolských studií. Jenomže právě při studiu medicíny se Collins setkává s lidmi, se kterými by se jinak nesetkal. Mezi jeho pacienty budou mnozí „latinos“, kteří svoji víru prožívají přirozeně a intuitivně, a Collins je náhle konfrontován s atmosférou intenzivně žité víry a je nucen si pokládat znepokojivé otázky.

Tyto a jiné podněty nakonec Collinse dovádějí do současného hluboce prožívaného evangelikálního křesťanství. Ve své knize ovšem nepodává žádné agresivní důkazy Boží existence, spíš jen věci naznačuje a mluví především o svém tápání a hledání, o tom, čemu věří a proč.

Metodologie přírodních věd

Přírodní vědy (science) si daly do vínku tzv. metodologický naturalismus (metodologický materialismus), zajímají se o měřitelné fenomény, o hmotu, prostor a čas. Řečeno velmi obecně, vědec používá laboratorní váhy, pravítko a hodinky, zajímá se o to, co je „měřitelné a vážitelné“.

Co se týče světa neměřitelna, přírodní vědy si samy ordinují tzv. metodologický agnosticismus, existenci neměřitelných fenoménů nechávají otevřenou a neřeší ji. Biologie, chemie nebo fyzika tedy nemůže díky své metodologii nic říct k existenci fenoménů, jako je lidská duše, bůh, andělé, nebe nebo peklo, s otazníkem zůstává dokonce sám pojem „život“. Přírodní vědy se sice mohou vyslovit k existenci různých kulturních a náboženských projevů lidstva (tedy něčeho, co je pozorovatelné a byť obtížně, ale přece jen nějak měřitelné), ale zde se musí zastavit. Pokud tedy Beauregard a Paquette (2, 3) konstatují, že modlící se jeptišky mají výraznou aktivitu ve vnitřní očnicové kůře, středním spánkovém závitu, horním a dolním lobulus parietalis etc., o existenci Boha nám to neřekne vůbec nic. Jediné, co můžeme konstatovat je, že modlící se jeptišky mají výraznou aktivitu ve vnitřní očnicové kůře, středním spánkovém závitu a horním a dolním lobulus parietalis.

Z těchto projevů nelze dokázat existenci Boha – ani jeho neexistenci. Přírodní vědy tedy nejsou schopny dodat ani jeden důkaz Boží existence, ovšem právě tak nejsou schopny poskytnout ani jeden důkaz Boží neexistence. Řečeno slovy Ludwiga Wittgensteina, fakta patří k úloze, nikoli k řešení.

Verifikace, falzifikace a pseudověda

Rakouský filozof Karl Popper zavádí jako první do filozofie vědy pojem falzifikace (10). Dle Poppera nejde ani tak o to, abychom snášeli ve prospěch své hypotézy stále nová a nová pozorování potvrzující hypotézu, jako spíše o to, abychom se snažili nalézt alespoň jedno pozorování, které by bylo v rozporu s danou hypotézou. Nejde tedy o to, abychom hypotézu verifikovali, jako o to, abychom se ji snažili falzifikovat. Teorie by měla být schopna učinit předpovědi, u kterých bude možno učinit test proti zkušenosti, zda jsou, nebo nejsou správné. Pokud se předpovědi ukážou jako chybné, hypotéza neplatí.

Učebnicovým příkladem, který Popper sám uvádí, je hypotéza „všechny labutě jsou bílé“. Nyní nejde o to, soudí Popper, abychom ve světě hledali další a další bílé labutě, které by platnost naší hypotézy verifikovaly, nýbrž o to, abychom se snažili nalézt alespoň jednu černou labuť, čímž bychom hypotézu falzifikovali a bylo by třeba ji opustit. Jako historickou poznámku pod čarou je možno uvést, že tato labuť se skutečně našla, labuť Cygnus atratus žije v Austrálii a je kompletně černá.

Každá vědecká hypotéza by tedy měla být v principu vyvratitelná, falzifikovatelná. Pokud se nám nezdaří experimentem či pozorováním hypotézu falzifikovat, nelze říct, že hypotéza je pravdivá, lze toliko říct, že hypotéza přežila první kolo pokusu o falzifikaci. Nikdy ale o žádné vědecké hypotéze nelze říct, že je absolutně a nevyvratitelně pravdivá. Věda se totiž liší od náboženství právě tím, že nezná dogmata.

Pokud nejsme z nějakých důvodů schopni vymyslet experiment, který by hypotézu falzifikoval, jedná se o pseudovědu. Popperovským příkladem je zde marxismus. Marxismus soudí, že v Evropě zvítězí komunismus. Pokud se tak ovšem nestalo, bylo to z důvodu „přechodného oslabení revoluční horlivosti proletariátu jeho dočasným zbohatnutím“ (9). Zde, soudí Popper, se jedná o pseudovědu. Pokud by totiž komunismus v Evropě zvítězil, bylo by to důkazem toho, že marxismus má pravdu. Pokud komunismus nezvítězil, je to opět doklad toho, že marxismus má pravdu. Ať by se tedy dějiny Evropy odvíjely jakkoli, vždy to bude v souladu s marxismem. Toto je ovšem pseudověda, namítá Popper, neboť nejsme schopni hypotézu marxismu nijak falzifikovat.

V rámci současného darwinovského paradigmatu se předpokládá, že umělecké a náboženské projevy lidstva (a mimochodem také věda), jsou buď jakýmsi vedlejším produktem evoluce, nebo že jsou adaptivní, a těm, kteří je praktikují, nějak pomáhají (11). Pokud by se jednalo o adaptaci, pak by se argumentovalo následovně. Předpokládá se, že umění tvoří především mladí a z nich především muži a že tedy umělecké projevy jsou analogickou strukturou nadocasních krovek pávů a slouží k sexuální selekci (4). Podobně dlouhé vědecké tituly před a za jménem by měly stejnou funkci.

Samotnou existenci umění a vědy je tedy možno vysvětlit pouhou sexuální selekcí, existenci náboženství zase nějakou jinou adaptační hypotézou.

Jenomže zde se jedná o pseudovědu, namítl by Popper. Kdyby zde totiž umělecké a náboženské projevy lidstva neexistovaly, bylo by velmi jednoduché dokázat, že ani existovat nemohou, neboť hypotéza přírodního výběru s nimi nepočítá. V darwinovském vidění světa je určitě účinnější strategií než malovat po stěnách jeskyních buď shánět potravu, nebo se rozmnožovat. Pokud zde ale umělecké a náboženské projevy lidstva máme, musíme je považovat buď za onen vedlejší efekt evoluce (např. špatné memy), nebo musí být nějak adaptivní, abychom naši hypotézu zachránili. Pokud by tedy náboženství a umění neexistovalo, bylo by ve shodě s darwinovskou hypotézou snadné dokázat, že ani existovat nikdy nemůže, neboť ti, kteří by neztráceli čas jak s tvorbou umění, tak s náboženskými projevy, by nepochybně byli úspěšnější v boji o přežití.

Pokud ale umění a náboženství existuje, je to ve shodě s darwinismem též. Ovšem pak to není věda, nýbrž pseudověda. Je rovněž nutno dodat, že s představou, že kreativita a invence je vlastní především mladým a z nich především mužům (4), bychom mohli velmi účinně polemizovat.

Věda, etika, náboženství

Věda zkoumá co jest, od dob Francise Bacona používá kromě observace i experiment a z pozorovaných faktů se snaží spřádat hypotézy a z hypotéz teorie. Naproti tomu etika zkoumá nikoli to, co je, nýbrž co by mělo být. (1). Vědu zajímá svět věcí, etiku svět hodnot. Co se týče vztahu k náboženství, věda se zabývá řešením problémů („puzzle-solving activity“), náboženství se zabývá tajemstvím. Náboženství pak řeší na prvním místě vztah k numinóznu, ke svatosti. Teprve na druhém místě je soubor morálních pravidel, na třetím pak světonázor, ovšem ne ve smyslu jak přesně vznikl svět a kolik to trvalo let, nýbrž spíše tak, že svět je nějak smysluplně uspořádán, že dějiny světa nejsou pusté. Jinými slovy, věda odpovídá na otázku „jak“, náboženství na otázku „proč“.

Celá řada současných vědců (z nejznámějších asi Dawkins a Dennett) se kloní k tzv. ontologickému materialismu, tedy představě, že svět měřitelna a vážitelna je konec příběhu, nic dalšího neexistuje. Věda je dle ontologických materialistů schopna poskytnout kompletní pravdu o člověku. Celý svět tedy musíme podrobit zkoumání pomocí metodologického naturalismu, a to nejen přírodu, nýbrž i umění a náboženství. Co je neměřitelné, to neexistuje.

Optikou přírodního výběru, oné „univerzální lučavky“ (6), musíme od nynějška zkoumat svobodu člověka, jeho lásku, umělecké projevy jako je malířství a sochařství, krásnou literaturu, poezii, náboženství atd.

Typická otázka tohoto přístupu je: „Jakou adaptivní evoluční výhodu by mohla mít víra v Boha? Jakou adaptivní evoluční výhodu by mohla mít tvorba umění?“

V této perspektivě by bylo nesmyslné věřit něčemu neverifikovatelnému (Bohu, UFO, pověrám atd.).

Důkazy Boží existence

Bůh

Pokud by spolu měli filozofové a přírodovědci mluvit o „důkazu Boží existence“, stálo by za to nejprve definovat slovo „Bůh“ a sloveso „existovat“ – a rovněž tak to, co je to „důkaz“. Málokteré slovo totiž prošlo v dějinách takovými proměnami jako právě slovo „Bůh“.

Pro starověkého člověka byl Bůh „to co lidé uctívali“ (8). Starověký člověk by pravděpodobně dnes řekl, že peníze nebo majetek jsou pro některé z nás bohem, a nemyslel by to jako přirovnání, nýbrž přesně tak, jak je to řečeno, neboť to co lidé uctívají, je bůh.

Teprve 17. století učiní z Boha nadpřirozenou bytost, velkého hodináře, onoho nebeského inženýra, tvůrce vesmírného orloje, kterým vysvětlujeme mezery v našich vědomostech, například o tom, jak vzniká blesk. Na konci 19. století jsme měli za to, že mezery v našich vědomostech jsou již víceméně zcela zaplněny, existenci blesku jsme si dokázali vysvětlit bez jakékoli nadpřirozené intervence, Boha mezer jsme přestali potřebovat, a protože jsme mezitím učinili z Boha svéráznou bytost kdesi ve společnosti víl a rusalek, nebylo již těžké jeho existenci dát do závorky.

Existovat

Bůh existuje, řekli by nám věřící, ale jinak než existuje člověk. Například číslo 17 také nějak je, ale je jinak, než „je“ člověk. Problém je právě totiž v definici slova „existovat“ (vyvstávat, ex-sistovat). Matematická pravidla také nějak jsou, jsou ale mimo hmotu, mimo prostor a mimo čas. Jsou, ale jsou jinak než člověk, jsou jaksi na jiném listě knihy. Pokud by bůh byl bytostí v čase a prostoru, pak by přírodní vědy měly sílu jeho existenci buďto potvrdit, nebo vyvrátit. Pokud není, pak nám nepomůže ani elektronový mikroskop, ani Hubblův dalekohled.

Závěr

Již v polovině 20. století žádal francouzský filozof Jacques Maritain, aby byla zavedena mezioborová studia, po kterých by přírodovědci dokázali „zahrát alespoň několik skladeb na klaviaturu filozofie“, a aby naopak existovali filozofové, kteří tuší, co se nového děje ve vědě. Propast mezi viděním světa teology, filozofy a vědci není radno bagatelizovat. Teologové a filozofové mají tradičně tendenci podceňovat to hmotné v člověku a občas těžko přijímají fakt, že fenomény, jako je svědomí, altruismus, láska, žárlivost nebo i celý náš způsob myšlení může mít hmotný, genetický, evoluční základ. Podobně ovšem občas přírodovědci mají tendenci svobodu i lásku převádět na řeč akčních potenciálů či biochemických reakcí v mozku a nic než to.

Metaforicky je možno říct, že teologové odřízli od člověka jeho tělo a přírodovědci podobně odřízli od člověka jeho duši. Je ovšem možné, že v obou případech vznikne mrzák. Zdá se, že ani samotní přírodovědci ani samotní filozofové nám o přírodě neříkají celou pravdu. Případnou existenci Boha tak musí přírodovědci nechat nerozhodnutou.

Marek Vácha

Ústav etiky, 3. lékařská fakulta UK

Ruská 87

110 00Praha 10

Marek.Vacha@lf3.cuni.cz


Zdroje

1. Anzenbacher, A. Úvod do etiky. Praha, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, Academia, 2001. 292 str. ISBN 80-7192-698-1.

2. Beauregard, M., Paquette, V. Neural correlates of mystical experience in Carmelite nuns. Neurosci. Lett. 2006, 405, p.186-190.

3. Beauregard, M., Paquette, V. EEG activity in Carmelite nuns during mystical experience Neurosci. Lett. 2008, 444, p.1-4.

4. Cartwright, J.H. Evolution and Human Behaviour. 1st ed. Mendham, Suffolk: MIT Press, 2000. 400 p. ISBN-10: 0262531704.

5. Collins, F. The Language of God. New York: Free Press 2007, 294 p. ISBN-10: 1416542744.

6. Dennett, D.C. Darwin’s Dangerous Idea: Evolution and the Meanings of Life. London: Simon & Schuster 1996, 586 p. ISBN-10: 068482471X

7. Koukolík, F., Náboženství - evoluce a neurobiologie. Prakt. lék. 2009, 89 11, p. 621-626.

8. Lash, N. Holiness, Speech and Silence: Reflections on the Question of God. Burlington VT: Ashgate Publishing 2004, 98 p. ISBN-10: 0754650391.

9. Okasha, S. Philosophy of Science: A Very Short Introduction. 1st ed. Oxford: Oxford University Press 2002, 160 p. ISBN-10: 0192802836.

10. Popper, K. The Logic of Scientific Discovery. London, NewYork: Routledge Classic 2002, 544 p. ISBN-10: 0415278449.

11. Wilson, E.O. Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge MA: Belknap Press of Harvard University Press 2000, 720 p. ISBN-10: 0674002350

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 4

2010 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×