Jan Evangelista Purkyně – vůdčí osobnost české vědy 19. století


Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(8): 461-463
Kategorie: Aktuality/zprávy/recenze

Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti, ale od porušení chrániti a k vrcholu obdivuhodné dokonalosti a krásy přiváděti.

Jan Evangelista Purkyně

Letos, 28. července, uplynulo 140 let od úmrtí Jana Evangelisty Purkyně, pravděpodobně největšího českého přírodovědce 19. století, a osobnosti světového významu. Byl doslova a dopísmene „renesančním člověkem“ s neuvěřitelně širokým okruhem zájmů. Stal se jedním ze zakladatelů experimentální fyziologie a psychologie, zabýval se filozofií, působil jako pedagog, byl organizátorem českého vědeckého i kulturního života, představitelem národního obrození, ale také světoobčanem, který však vždy ctil národní kořeny.

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku, v městečku na řece Ohři, jehož dominantu tvoří  raně barokní zámek. Byl prvorozeným synem správce panství Dietrichsteinů. Neměl jednoduché dětství, ani on, ani jeho mladší bratr. O otce přišel v šesti letech, a tak starosti s výchovou obou zůstaly převážně na jejich matce Rosálii.

Základy vzdělání dostal malý Jan ve škole v Libochovicích, a získal zde i velmi slušný hudební rozhled. V deseti letech odešel s pomocí rodiny a přátel jako chorista do piaristického kláštera v Mikulově, kde vystudoval gymnázium. Po jeho absolvování vstoupil v roce 1804 do piaristického řádu. Jako novic strávil rok v klášteře Stará Voda na severní Moravě. Pod řádovým jménem Silverius vyučoval v klášteře ve Strážnici. Souběžně s tím intenzivně studoval cizí jazyky – zejména italštinu, francouzštinu a němčinu – a také českou literaturu. V roce 1806 byl vyslán na piaristickou kolej v Litomyšli, aby vyučoval na zdejším gymnáziu.

Libochovický zámek, rodiště J. E. Purkyně
Libochovický zámek, rodiště J. E. Purkyně

Tento rok však byl také prvním zlomovým milníkem, který předurčil jeho další životní dráhu. Byl to rok, v němž Jan Evangelista Purkyně vystoupil z piaristického řádu, zřejmě ovlivněn díly Voltaira, Rousseaua a zejména německého filozofa J. G. Fichteho, o poslání učence ve  společnosti a jeho pojetí světa, v němž hraje klíčovou úlohu nekonečně aktivní subjekt, tedy „já“ ve smyslu mravní činnosti vědomí. Došel k přesvědčení, že jako vědec podléhající přísným regulím řádu by nemohl být dostatečně nezávislý. O rok později proto Litomyšl opouští a vydává se do Prahy, kde se věnuje studiu filozofie a přírodních věd.

O vidění v subjektivním zřeteli

Již za svého působení ve Strážnici a v Litomyšli se J. E. Purkyně zajímal o výchovu mládeže. Není proto překvapující, že se stal domácím učitelem v rodině Weitenweberů na Hradčanech. Později, na doporučení svého učitele přírodních věd E. Pohla, vyučoval na zámku Blatná syna barona Hildprandta.

V roce 1812 vstoupil J. E. Purkyně na lékařskou fakultu. Na dráhu praktického lékaře však zřejmě nikdy nepomýšlel. Od samého počátku toužil po hlubším přírodovědném vzdělání a samostatném bádání. K tomu však ještě musel překonat nemalý kus cesty. Na fakultě se zaměřil především na studium anatomie, fyziologie a farmakologie. Tady se zřetelně uplatnil vliv osobností jeho školitelů – anatoma J. G. Ilga, fyziologa J. Rottenbegera a farmakologa A. I. Wawrucha; stranou však přirozeně nezůstaly ani ostatní obory.

Poslední dvě z celkových čtyř let studia na pražské univerzitě strávil J. E. Purkyně jako praktikant na ranhojičském oddělení všeobecné nemocnice v Praze. Od zdejšího přednosty J. Fritze pak získal doporučení, které mu mělo otevřít cestu k místu u pruského generálního lékaře. Tam měl nejprve – dnes bychom řekli jako stážista – shlédnout na náklady vlády vybrané anatomické a zvěrolékařské ústavy v cizině a potom nastoupit jako profesor na vojenském zvěrolékařském ústavu v Berlíně. J. E. Purkyně však tuto nabídku odmítl. Místo toho se věnuje dizertační práci, kterou nazval „O vidění v subjektivním zřeteli.“ Do její koncepce se promítla i nauka o barvách J. W. Goetha, nicméně Purkyněho vlastní pozorování jsou daleko důkladnější, přesnější a v mnohém směru i objevná, stejně jako závěry, k nimž dochází.

Dne 22. prosince 1818 J. E. Purkyně získal doktorát a s ním i místo asistenta a prosektora na pražské univerzitě, kde působil do roku 1823.

Zaplněný Saturnův sál libochovického zámku při příležitosti udílení Purkyňovy ceny.
Zaplněný Saturnův sál libochovického zámku při příležitosti udílení Purkyňovy ceny.

První samostatné kroky

V tomto období, pravděpodobně v roce 1820, zveřejnil J. E. Purkyně svá „Pozorování účincích léků“. Byl jedním z prvních, kdo použil experimentální metody ve farmakologii a zdůrazňoval její význam pro racionální terapii. Neváhal – podobně jako někteří další průkopníci vědy té doby – vyzkoušet účinky některých léčiv, např. náprstníku, rulíku, terpentýnové silice, kafru a dalších, sám na sobě. Není proto divu, že brzy vzbudil pozornost vědecké obce. Učinil první kroky na cestě k velikosti.

V této době však J. E. Purkyně vstoupil i do politického, kulturního a společenského života. Spolu s několika dalšími nadšenci připravuje budoucí Matici českou a vydávání prvního česky psaného odborného časopisu Krok. Při každé příležitosti přitom zdůrazňuje nezbytnost mateřštiny jako prvotního a základního prostředku myšlení, cítění a chtění.

V roce 1822 se J. E. Purkyně setkává s J. W. Goethem. Jemu pak také o tři roky později připisuje druhý díl svých pozorování subjektivních zrakových vjemů.

J. W. Goethe Purkyněho obdivoval.

Pravá originalita se osvědčuje v tom, že ji stačí jen podnět, aby se uvedla v činnost, a dovede pak zcela vlastním způsobem a nezávisle sledovat to, co je pravdivé, podstatné a trvalé,“ napsal o jeho práci.

J. W. Goethe však také tajně doufal, možná i věřil, že J. E, Purkyně podpoří jeho nauku o barvách, která byla v protikladu k Newtonově teorii světla a že tak Newtonovy myšlenky vyvrátí.

J. E. Purkyně se však této konfrontaci vyhnul.

Nicméně byl to právě J. W. Goethe, který Purkyněho doporučil slavnému přírodovědci Alexandru von Humboldtovi, a právě díky němu a profesoru berlínské univerzity C. A. Rudolphimu se J. E. Purkyněmu otevírá cesta k místu profesora fyziologie ve Vratislavi, kam – poté, co obhájil dizertační práci a stal se univerzitním profesorem – odjel v roce 1823, aby zde strávil vědecky nejvýznamnější a nejplodnější část svého života.

Fyziologie – nový samostatný obor

Podmínky ve Vratislavi nebyly zpočátku jednoduché. J. E. Purkyně musel postupně překonávat jistý chlad a odstup jak kolegů, tak studentů. Nezřídka musel např. vyučovat ve svém bytě. Tyto překážky však postupně překonal a v roce 1839 zde založil vůbec první fyziologický ústav na světě. Podle jeho vzoru je pak brzy poté založen H. F. Stanniusem podobný ústav v Roztokách u Prahy.

Fysiologie jako věda o životě, vycházejíc z pronikavého empirického pozorování smyslových jevů, se svou metodou zmocní i ostatních psychických oblastí,“ napsal J. E. Purkyně v roce 1827.

Hloubka a originalita toho postřehu vystupuje do popředí zejména v konfrontaci s faktem, že fyziologie byla tehdy idealisticky vykládána jen jako komentář k anatomii a ne jako samostatný vědní obor. K jeho vzniku dal J.E. Purkyně klíčový podnět.

Sedmadvacetileté působení J. E. Purkyněho ve Vratislavi je přehlídkou velkých vědeckých úspěchů i bolestných osobních prožitků. V roce 1827 se oženil s dcerou profesora a svého velkého příznivce C. A. Rudolphiho, s níž měl čtyři děti. O pět let později, v roce 1832, však při cholerové epidemii ztratil dvě dcery. V roce 1834 mu zemřela matka, kterou si do Vratislavi vzal k sobě, a rok na to na tyfus i manželka Julie. Zůstal sám s tříletým synem Emanuelem a mladším Karlem, z nějž vyrostl jeden z předních českých malířů, ale kterému tenkrát nebyl ještě ani rok.

Vědecká kariéra se ovšem odvíjela zcela jinak.

Jeho nejvýznamnější prací je formulace buněčné teorie, jejíž základní myšlenky přednesl na sjezdu přírodovědců a lékařů v Praze. Obohatil také vědecké pojmosloví, když právě zde poprvé použil termín protoplasma, který časem v biologii zdomácněl.

Jeho jméno nese celá řada objevů, například:

  • obraz cév v oku je znám jako Purkyňova blesková figura;
  • zrcadlení na lomových plochách jako Purkyňovy obrázky;
  • změna světlosti v šeru se nazývá Purkyňův fenomén;
  • jádro vaječné buňky nese název Purkyňův zárodečný měchýřek;
  • v mozečku se nacházejí Purkyňovy buňky;
  • v srdci jsou Purkyňova vlákna.

Pod Purkyňovým vedením vypracovali vratislavští medici originální dizertační práce o skladbě kůže, potních žlázách, kožních smyslech, zejména o vnímání tepla, struktuře lamelární kosti, klasifikaci druhů chrupavek, stavbě dentinu, tepen, žil a artérií, včetně rozlišení struktur cípatých a poloměsíčitých chlopní v srdci, jejichž činnost Purkyně popsal a zakreslil v různých fázích. J. E. Purkyně také sestrojil speciální přístroj – kineziskop – který dokumentoval sací sílu srdce. Zabýval se rovněž zvukovými vlnami (na základě svých poznatků o vedení zvuku kostmi navrhl využití sluchadel pro nahluchlé a hluchoněmé), studiem závratí, rovnováhy a poškození mozku. Svou pozornost věnoval také fyziognomickým vyjádřením emocí, krvi, bdění a  spánku, trávení, řasinkovým pohybům, papilárním liniím Studoval i neurony, které chápal jako relativně oddělená funkční centra. Zajímala ho řeč, kterou analyzoval, a v této souvislosti se pokusil o třídění hlásek z hlediska ústrojí rezonančních prostor.

Návrat do Prahy

Objevy, které J. E. Purkyně učinil za svého působení ve Vratislavi, by nejen stačily zcela vyplnit život několika „standardních“ vědců, ale samy o sobě položily základy moderních experimentálních vědeckých metod a výrazně posunuly obzory lidského poznání v přírodních vědách i medicíně. Nebyl by to však J. E. Purkyně, kdyby se nezajímal i o mimovědecké dění; nikdy totiž nežil jen v uzavřené ulitě badatelského světa. Síla jeho osobnosti, pronikavého ducha a organizačního talentu se měla naplno projevit po návratu do Prahy v roce 1850.

Nastoupil na místo profesora na pražské univerzitě – o tento post se neúspěšně ucházel již v roce 1835 – po právě zemřelém J. S. Preslovi, jehož si, mimochodem, velice vážil a kterého označil za „pravého otce české přírodovědy.“ Zde také založil o rok později fyziologický ústav, v němž pracoval až do své smrti.

V Praze se však J. E. Purkyně stává především významnou osobností českého kulturního a politicko-společenského života.

Již v roce 1841 vstupuje jako poslanec do Českého zemského sněmu, v roce 1848 se pak účastní pražského Slovanského sjezdu. Snaží se o vytvoření pevných základů pro vědeckou činnost v českém jazyce, překládá básnická díla F. Schillera, J. W. Goetha a T. Tassa, sám píše básně a odborné stati o slovanské literatuře.

Spolu s evangelickým kazatelem J. Kačerem objevil v roce 1841 ve věži svatojánského kostela v Lešně rukopis J. A. Komerského Didactica, tedy Umění umělého vyučování, který o deset později díky intervencím F. A. Palackého získalo Národní muzeum.

Nemalé úsilí věnoval J. E. Purkyně myšlence na přeměnu Muzea Království českého ve výchovnou a vědeckou instituci, neboť si po celý život uvědomoval význam vědy pro rozvoj společnosti.

Pomník J. E. Purkyně v Libochovicích
Pomník J. E. Purkyně v Libochovicích

Věda je moc nadepsal v roce 1861 svůj spis Academia. Byl totiž hluboce přesvědčen o potřebě a užitečnosti založení Akademie věd a v tomto díle předložil ucelenou koncepci podoby této vrcholné vědecké instituce.

Jan Evangelista Purkyně
Jan Evangelista Purkyně

Od počátku 50. let je J. E. Purkyně činný v Královské české společnosti nauk; od roku 1852 předsedal přírodovědnému sboru Českého muzea, založil časopis Živa (1853), spolupodílel se na založení Spolku lékařů českých, jehož byl prvním předsedou a Časopisu lékařů českých, který, jako jeden ze dvou prezidiálních časopisů České lékařské společnosti J. E. Purkyně, vychází dodnes.

Jan Evangelista Purkyně zemřel 28. července 1869.

* * *

Jan Evengelista Purkyně bezesporu patřil k největším vědeckým i politickým osobnostem své doby. Byl jednou z těch několika málo výjimečných osobností, které svou dobou nejen žily, ale které ji svými myšlenkami postoji a především svým dílem aktivně spoluvytvářely. Zanechal odkaz, který dodnes neztratil nic na své platnosti, odkaz, k němuž se v plné šíři hlásí Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, která od roku 1962 uděluje pravidelně jako své nejvyšší ocenění významným českým lékařům v prostorách libochovického zámku Purkyňovu cenu a která, mimo jiné, k uctění 140. výročí smrti a uctění památky tohoto vynikajícího vědce uspořádala v květnu slavnostní večer, jehož odborný program zajistil Fyziologický ústav 1. LF UK v Praze, který v roce 1851 J. E. Purkyně založil.

rip


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Článek Pozvánka
Článek Jubilea

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 8

2009 Číslo 8

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

hyperpigmentace úvodní foto kurz
Efektivní snižování hyperpigmentace − od výzkumu k inovacím pro praxi
nový kurz
Autoři: dr. Ludger Kolbe, dr. Thierry Passeron, MD, PhD

Postavení moxonidinu a indapamidu v léčbě hypertenze
Autoři: MUDr. Jan Vachek

Magnetická rezonance a diagnostika axiálních spondyloartritid - Virtuální trénink
Autoři: MUDr. Leona Procházková, Ph.D., MUDr. Monika Gregová, Ph.D., MUDr. Vladimír Červeňák, MUDr. Eva Korčáková, Ph.D.

Hybridní zubní náhrady – přežitek nebo perspektiva v moderní protetické péči?

Následná péče po prodělaném covid-19
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se